ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1391.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1391/2017 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání obviněného B. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 6 To 264/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 23/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 2 T 23/2017 byli obvinění B. B. a P. H. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že „dne 17. 8. 2016 v době cca od 21:30 do 22:30 hodin v P. – B., ulice M. B., po předchozí vzájemné dohodě ohledně odcizení většího obnosu finanční hotovosti, vnikli zamaskovaní v látkových kuklách temné barvy zakrývajících obličej do areálu firmy M. P., kde svým pohybem po vnějším prostoru areálu vyrušili poškozeného J. H., který zde pracoval na pozici hlídače a v době vniknutí obou pachatelů do areálu se nacházel v objektu kanceláří označené firmy, kdy z důvodu hluku a štěkání hlídacího psa vyšel z uzavřeného objektu kanceláří do venkovního prostoru areálu, kde ho postupně oba obžalovaní fyzicky napadli, a to tak, že obžalovaný H. na něho útočil dole na zemi, čemuž se poškozený H. aktivně fyzicky bránil, přičemž obžalovaný B. začal na poškozeného nejprve házet kusy nařezaného dřeva a poté ho opakovaně nejméně třemi ranami železnou tyčí o délce cca 40 cm prudce udeřil do oblasti zad, čímž mu znemožnil další aktivní sebeobranu, způsobili mu tak několik podlitin v oblasti horní části zad, odřeniny v jejich spodní části a rozsáhlý hematom na čele nad levým obočím, a poté poškozeného oba obžalovaní odvlekli zpět do prostor kanceláří v přízemí, z nichž předtím poškozený vyšel, zde ho posadili do křesla s pokynem, aby sklonil hlavu a sdělil jim, kde se nacházejí peníze, a poté, když od poškozeného obdrželi negativní odpověď v tom směru, že se v objektu žádné peníze nenacházejí, za použití intenzivních verbálních výhrůžek jej přinutili lehnout si na zem a dát ruce za záda, které mu poté svázali nabíjecími kabely k televizi, čímž docílili totálního zpacifikování poškozeného a poté, kdy nejprve v objektu rozsvítili, násilným způsobem po rozbití skleněné výplně okna v prvním podlaží vnikl obžalovaný H. do zde se nacházejících kanceláří účtárny firmy, které postupně prohledal a odcizil z nich ke škodě firmy M. P. mobilní telefon značky Nokia v hodnotě 1.119 Kč a finanční hotovost v drobných mincích v hodnotě 300 Kč, přičemž obžalovaný B. poškozeného stále hlídal a v průběhu celého tohoto jednání odcizili blíže nezjištěným způsobem i poškozenému J. H. jeho mobilní telefon značky Nokia 610 v hodnotě 2.633 Kč a starší koženou peněženku bez hodnoty s osobními doklady a finanční hotovostí ve výši 500 Kč, kdy dále způsobili škodu na zařízení firmy M. P., a to rozbitím okna a dalších věcí v celkové výši 4.834 Kč, poté místo činu opustili, aniž by se o další osud poškozeného zajímali, tomuto se posléze podařilo ze spoutání skrze nabíjecích kabelů vyprostit a telefonicky přivolat pomoc majitele poškozené firmy a posléze Policie ČR, kdy následně poškozený lékařské ošetření v důsledku způsobených zranění nevyhledal a pracovní neschopnost u něj nevznikla“.
Za to byl obviněný B. B. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému P. H. soud podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Poškození J. H., bytem M. n., N. B., a firma M. P., byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění odvolání, z jejichž podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 6 To 264/2017 podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému B. B. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněný P. H. byl pak za shora uvedený zvlášť závazný zločin loupeže a dále za sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. 41 T 232/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 31 To 63/2017, nově odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. 41 T 232/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 31 To 63/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně obviněný B. B. dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy a v důsledku toho nesprávně posoudily jeho jednání i po stránce hmotněprávní. Trvá na tom, že v řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že byl jedním z útočníků, kteří napadli poškozeného J. H. Soudům vytkl, že o jeho vině rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a principem presumpce neviny především na podkladě nekonzistentní, účelově nepravdivé a osamoceně stojící výpovědi spoluobviněného P. H., která nebyla podporována žádným jiným důkazem. Výpověď poškozeného J. H., podle níž měl být jeden z pachatelů loupeže vyšší a štíhlejší postavy než on, pak spíše svědčila ve prospěch dovolatele. V hlavním líčení totiž bylo zjištěno, že jsou stejně vysocí. Na místě činu nebyla zajištěna žádná genetická stopa dovolatele. Ani z úředního záznamu o telekomunikačním provozu jeho mobilního telefonu přímo nevyplývá, že by se přímo na něm v inkriminované době vůbec zdržoval. Soudy přesto obsah tohoto záznamu hodnotily k jeho tíži. K dotvrzení své obhajoby, podle níž se stíhaného skutku nedopustil, se dovolatel domáhal provedení důkazů výslechem svědků R. K. a T. L. Ty však odvolací soud odmítl provést a tím rovněž rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu věci.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc „vrátil“ Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání zaslala předsedkyně senátu soudu prvního stupně dne 13. 9. 2017 k případnému vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 19. 9. 2017 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k němu věcně vyjadřovat nebude. Omezil se pouze na výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání i v situaci předpokládané v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný B. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému nově uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost hmotněprávního posouzení skutku, který je mu kladen za vinu, jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výtku opřel de facto pouze o výhrady vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže se však primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem obsahovému vymezení žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají .
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud řádí zejména opomenutí důkazů obecnými soudy a existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Ten je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popřípadě zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, nebo jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jsou-li vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených podstatných vad netrpí .
Již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by obvodní soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým závěrům po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného spočívající na tezi, že se na místě činu v inkriminované době vůbec nenacházel a spoluobviněný P. H. ho za spolupachatele loupežného přepadení poškozeného J. H. označil křivě, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 9 a 10). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) v předchozím řízení vypořádal již odvolací soud. Pokud vůči zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci obsáhle, přesvědčivě a v souladu s požadavky zákona odůvodnil na str. 5 až 9 písemného vyhotovení napadeného rozsudku.
K námitce dovolatele, že soud druhého stupně neprovedl jím navržené důkazy výslechem svědků K. a L., je v obecné rovině namístě připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a zda je případně nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy poté hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Trestní řízení však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pokud tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
V posuzované trestní věci Městský soud v Praze důkazní návrhy obviněného, jež učinil součástí odvolání, neopomněl. Rozhodl o nich ve veřejném zasedání dne 28. 6. 2017, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba odůvodňovat (viz protokol na č. l. 406 spisu). Důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, poté podrobně a ústavně konformním způsobem vylíčil na str. 7 a 8 písemného odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud nezjistil , že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a napadená rozhodnutí soudů obou stupňů byla potud projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože v případě obviněného B. B. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu