ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1408.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1408/2017 -55
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 dovolání obviněné D. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 To 235/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 123/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 20 T 123/2013, byla obviněná D. V. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že
1) v průběhu listopadu a prosince 2009 v Jakubčovicích nad Odrou, okr. Nový Jičín, jako jednatelka obchodní společnosti VEMITRANS s.r.o., IČ: 258 67 172, na základě dříve uzavřené rámcové kupní smlouvy, nechala zaměstnance společnosti VEMITRANS s.r.o. odebrat od podnikatele L. M., provozujícího čerpací stanici pohonných hmot, motorovou naftu a příslušenství k vozidlům v celkové ceně 329.571,- Kč vč. DPH, přičemž jednala srozuměna s tím, že ekonomická situace společnosti VEMITRANS s.r.o. není příznivá vzhledem k její déle trvající platební neschopnosti a v důsledku toho tato společnost svůj závazek vůči L. M. řádně a včas nesplní, a skutečně poté, co L. M. vystavil dne 30.11.2009 fakturu č. 209100773 na částku 220.632,- Kč. vč. DPH splatnou dne 14.12.2009 a dne 31.12.2009 fakturu č. 290100851 na částku 108.939,- Kč vč. DPH splatnou dne 14.1.2010, tyto faktury nebyly ani zčásti zaplaceny, čímž L. M., místem podnikání v J. n. O., ul. K., způsobila škodu ve výši 329.571,- Kč,
2) ve dnech 6.4.2011, 4.5.2011, 10.5.2011 a 3.6.2011, pravděpodobně v Praze, jako jednatelka obchodní společnosti VEMITRANS LG s.r.o., v sídle této společnosti v Praze 9, na ul. Svobodárny 1180/14, učinila 4 objednávky mezinárodních přeprav zboží u podnikatele J. S., přičemž jednala minimálně srozuměna s tím, že ekonomická situace společnosti VEMITRANS LG s.r.o. není příznivá vzhledem k její déle trvající platební neschopnosti a v důsledku toho tato společnost svůj závazek vůči J. S. řádně a včas nesplní, a skutečně poté, co J. S. dohodnuté přepravy řádně uskutečnil a z jeho strany tak závazky byly řádně a včas splněny, a poté, co vystavil faktury ze dne 13.4.2011 č. 110442 na částku 2.320,- EUR splatnou dne 18.6.2011, ze dne 11.5.2011 č. 110583 na částku 2.400,- EUR splatnou dne 18.7.2011, ze dne 16.5.2011 č. 110596 na částku 2.370,- EUR splatnou dne 22.7.2011 a ze dne 10.6.2011 č. 110732 na částku 2.580,- EUR splatnou dne 19.8.2011, tyto faktury nebyly ani zčásti zaplaceny, čímž J. S., místem podnikání V. G., Slovenská republika, způsobila škodu ve výši 9.670,- EUR (v přepočtu 234.869,- Kč),
3) ve dnech 10.5.2011 a 12.5.2011, pravděpodobně v Praze, jako jednatelka obchodní společnosti VEMITRANS LG s.r.o., v sídle této společnosti v Praze 9, na ul. Svobodárny 1180/14, učinila 2 objednávky mezinárodních přeprav zboží u společnosti GLOBTRANS s.r.o., přičemž jednala minimálně srozuměna s tím, že ekonomická situace společnosti VEMITRANS LG s.r.o. není příznivá vzhledem k její déle trvající platební neschopnosti a v důsledku toho tato společnost svůj závazek vůči společnosti GLOBTRANS s.r.o. řádně a včas nesplní, a skutečně poté, co společnost GLOBTRANS s.r.o. dohodnuté přepravy řádně uskutečnila a z její strany tak závazky byly řádně a včas splněny, a poté, co tato společnost vystavila faktury ze dne 16.5.2011 č. 11076 na částku 2.370,- EUR splatnou dne 22.7.2011 a ze dne 16.5.2011 č. 11078 na částku 2.370,- EUR splatnou dne 24.7.2011, tyto faktury nebyly ani zčásti zaplaceny, čímž společnosti GLOBTRANS s.r.o., sídlem Veľký Grob 386, Slovenská republika, způsobila škodu ve výši 4.740,- EUR (v přepočtu 115.537,50 Kč),
4) dne 17.6.2011, pravděpodobně v Praze, jako jednatelka obchodní společnosti VEMITRANS LG s.r.o., v sídle této společnosti v Praze 9, na ul. Svobodárny 1180/14, učinila objednávku mezinárodní kamionové přepravy zboží u společnosti FTL-First Transport Lines a.s., přičemž jednala minimálně srozuměna s tím, že ekonomická situace společnosti VEMITRANS LG s.r.o. není příznivá vzhledem k její déle trvající platební neschopnosti a v důsledku toho tato společnost svůj závazek vůči společnosti FTL-First Transport Lines a.s. řádně a včas nesplní, a skutečně poté, co společnost FTL-First Transport Lines a.s. dohodnutou přepravu řádně uskutečnila a z její strany tak závazek byl řádně a včas splněn, a poté, co tato společnost vystavila fakturu ze dne 30.6.2011 č. 3001102071 na částku 57.900,- Kč vč. DPH splatnou dne 1.9.2011, tato faktura nebyla ani zčásti zaplacena, čímž společnosti FTL-First Transport Lines a.s., sídlem v Prostějově, ul. Letecká 8, způsobila škodu ve výši 57.900,- Kč.
Za to byla odsouzena podle §209 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Současně byl obviněné podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému L. M., bytem J. n. O., K., částku 329.571 Kč s úrokem 7,05 % od 23. 8. 2013 do zaplacení, firmě J. S. se sídlem V. G., částku 234.869 Kč, firmě FTL - First Transport Lines, a. s., se sídlem Prostějov, Letecká 8, IČ 46345850, částku 57.900 Kč a firmě GLOBTRANS, spol. s r. o., se sídlem Veľký Grob 386, IČ 36252468, částku 115.537,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený L. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 20 T 123/2013, podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 To 235/2016. Z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestu a náhradě škody ve vztahu k firmě FTL - First Transport Lines, a. s., se sídlem Prostějov, Letecká 8, IČ 46345850. S přihlédnutím k ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu pak nově obviněné za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou napadeným rozsudkem, a za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla pravomocně odsouzena rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2015, č. j. 6 T 54/2015-483, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2016, č. j. 7 To 349/2015-609, uložil podle §209 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2015, č. j. 6 T 54/2015-483, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2016, č. j. 7 To 349/2015-609, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost FTL - First Transport Lines, a. s., se sídlem Prostějov, Letecká 8, IČ 46345850, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 To 235/2016, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce obsáhlé dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy vyjmenovává důkazy, jejichž provedení soudy neakceptovaly, současně uvádí, kterých skutků se návrhy týkají a jaké skutečnosti měly být těmito důkazy zjišťovány. Dále vytýká, že soudy hodnotily falešný výpis z banky, o kterém hovořil svědek S., tento výpis si však od svědka nevyžádaly. Skutečnost, že na výzvu soudu nepředložila účetnictví, vysvětluje poněkud nejasně tím, že od ní bylo vyžadováno účetnictví ze zcela jiné společnosti, a to z VEMITRANS, s. r. o. V další části dovolání obviněná poukazuje na tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. V této souvislosti podrobně rozebírá a ze svého úhlu pohledu hodnotí výpověď poškozeného M. a dovozuje, že poškozený M. fakturoval jak na obchodní společnost VEMITRANS, s. r. o., tak na obchodní společnost VM TRANSPORT, s. r. o., přičemž poukazuje zejména na kopie čtyř faktur vystavených M. v roce 2007. Tyto faktury podle dovolatelky staví do zcela jiného světla všechny výpovědi poškozeného. Na základě fotokopií výdajových dokladů dovozuje, že faktury uvedené pod bodem 1) výroku o vině byly poškozenému proplaceny v hotovosti z pokladny společnosti VM TRANSPORT, s. r. o. Výpověď svědka M. o skartaci dodacích listů je podle jejího názoru zcela nevěrohodná. Za spekulativní označuje závěr nalézacího soudu o nepříznivé ekonomické situaci společnosti VEMITRANS, s. r. o., z čehož nalézací soud dovozuje existenci subjektivní stránky trestného činu. Tento závěr podle dovolatelky vyvrací obsah insolvenčního spisu, doklady o stavu pokladny v kritických obdobích a dosahované obraty. Má proto za to, že skutková podstata trestného činu nebyla naplněna po subjektivní stránce. V rámci tvrzeného extrémního rozporu odkazuje též na reklamační lístky týkající se doprav prováděných společností GLOBTRANS, s. r. o., a J. S. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nedůvodně vycházely z toho, že veškeré vady v rámci mezinárodní silniční dopravy je třeba poznamenat do nákladního listu, ačkoli podle úmluvy CMR tomu tak není, a záleží na charakteru vyřízení důsledků těchto vad. Obviněná namítá také porušení zásady zákazu reformace in peius, které zdůvodňuje tím, že rozsudkem soudu prvního stupně jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Odvolací soud podle ní trest nepřípustně zpřísnil, když jí uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců s podmíněným odkladem na stejnou zkušební dobu. Konečně pak uvedla, že ve všech případech šlo o čistě obchodní spory, které měly být řešeny instituty civilního práva v intencích principu „ultima ratio“.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu pak obviněná uvádí, že v usnesení odvolacího soudu v podobě vyhlášené u veřejného zasedání dne 11. 11. 2016 část výroku chybí. Označuje za nepřípustný postup odvolacího soudu, pokud odvolací soud doplnil výrok cestou opravného usnesení mimo veřejné zasedání.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky obviněné a její důkazní návrhy se v převážné většině týkají nikoli vad právního posouzení skutku, ale směřují k prosazení její vlastní skutkové verze uplatňované již v původním řízení. Jde tak o námitky výlučně skutkového charakteru, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. K námitce tzv. opomenutých důkazů pak uvedl, že podle jeho názoru není určitá kusost odůvodnění soudního rozhodnutí takovou vadou, která by představovala porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Stejně tak k výtce obviněné týkající se absence logické návaznosti mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů podotkl, že byť si lze představit přesvědčivější odůvodnění soudních rozhodnutí, není podle jeho názoru závěr o tom, že obviněná byla již v době sjednávání jednotlivých dodávek zboží a služeb srozuměna s tím, že za ně nebude ve sjednaných lhůtách zaplaceno, v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Deklarovanému dovolacímu důvodu podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství formálně odpovídají pouze námitky, kterými dovolatelka vytýká nerespektování §12 odst. 2 tr. zákoníku, avšak nepovažuje je za důvodné. Je přesvědčen, že uplatnění prostředků trestního práva bylo v předmětné trestní věci plně odůvodněno, neboť jednání dovolatelky vykazovalo všechny formální znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, resp. přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a současně, a to již s ohledem na výši způsobených škod, nebyly dány žádné okolnosti, pro které by společenská škodlivost jednání obviněné nedosahovala škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících trestných činů uvedených právních kvalifikací. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství deklarovanému dovolacímu důvodu rovněž neodpovídají námitky týkající se porušení procesní zásady zákazu „reformace in peius“ při rozhodování o trestu odvolacím soudem. Trest byl ukládán jako souhrnný za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 6 T 54/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 7 To 349/2015 a uložením jediného trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců došlo naopak ke zlepšení postavení obviněné.
Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, obviněná podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i přes obsáhlost až rozvláčnost svých námitek nespecifikovala, který výrok napadeného rozhodnutí má vlastně na mysli, proto k těmto námitkám nelze přihlížet.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Na tomto místě je třeba zmínit, že Nejvyšší soud nepřihlížel k obsahu přípisu obviněné ze dne 22. 6. 2017 označenému jako „doplnění dovolání“, neboť toto podání učinila obviněná prostřednictvím svého dalšího obhájce až po lhůtě k podání dovolání, která uplynula dne 29. 5. 2017 (srov. §265e odst. 1 tr. řádu a §265f odst. 2 tr. řádu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání deklarovala důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tudíž v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, také i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (značná část textu dovolání je obsahově zcela totožná s textem odvolání proti rozsudku nalézacího soudu). Jde tak v podstatě pouze o další opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit výhrady, jimiž obviněná zpochybňuje provedené důkazy či jejich hodnocení. Výtky obviněné ohledně údajně nedostatečného dokazování a dále její tvrzení, že v případě poškozeného M. došlo k prodlení s placením faktur v důsledku vadné fakturace a následně byly dlužné částky uhrazeny v hotovosti společností VM TRANSPORT, s. r. o., že v dalších případech faktury za přepravu nehradila proto, že přepravy nebyly řádně provedeny, a také její úvahy, zda je či není nutno veškeré vady přepravy uvádět v nákladním listu, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru, které se týkají úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Těmito námitkami se obviněná domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná v tomto směru zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jak již bylo zmíněno shora, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Ač obviněná formálně existenci takového extrémního rozporu namítla, Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor v posuzované věci nezjistil.
Obviněná totiž extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními dovozuje výlučně z námitek čistě skutkových (viz výše). Pokud se týká závěru o nepříznivé ekonomické situaci společnosti obviněné, tak rozhodující soudy nepochybně mohly tento závěr odůvodnit precizněji, i přesto však dle učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že obviněná byla již v době sjednávání jednotlivých dodávek zboží a služeb srozuměna s tím, že za ně nebude ve sjednaných lhůtách zaplaceno. Jak uvedly již nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno v tomto směru odkázat, úmysl obviněné faktury neuhradit vyplývá nejen z postoje obviněné (nechávala se zapírat, neustále se vymlouvala, neustále měnila a uváděla nové skutečnosti, proč nehradila obdržené faktury, předložila falešný doklad o zaplacení faktury, atd.), ale i z jí dobře známé nepříznivé ekonomické situace, která je doložena řadou exekučních řízení a dalšími doklady potvrzujícími její delší dobu trvající platební neschopnost. Nejvyšší soud proto plně přisvědčil názorům soudů prvního a druhého stupně, jakož i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vtělenému do jeho písemného vyjádření k dovolání, že pochybnosti o zavinění dovolatelky nejsou opodstatněné, naopak není pochyb o tom, že obviněná svým protiprávním zaviněným jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu po objektivní i subjektivní stránce.
Nelze přiznat důvodnost ani těm námitkám obviněné, jež se týkají tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud z obsahu provedeného dokazování zjistil, že v posuzované věci o případ tzv. opomenutých důkazů nejde. Byť i v tomto případě mohly rozhodující soudy podobněji odůvodnit, proč nevyhověly důkazním návrhům obviněné, tyto důkazní návrhy však neignorovaly a poukázaly na nadbytečnost navrhovaného doplnění dokazování. V této souvislosti nelze přehlédnout charakter řady důkazních návrhů, kdy u některých z nich není zcela jasná souvislost s projednávanou věcí (např. svědecký výslech k postoupení pohledávek poškozeného S. na společnost Persa, a. s., důkaz fakturami vystavenými již v roce 2007 L. M., poškozeným skutkem spáchaným až na konci roku 2009, nebo naopak předložení všech jeho faktur až do 31. 1. 2010), jindy zase obviněná žádá provedení důkazů různými účetními doklady, ačkoli v původním řízení tvrdila, že jí účetnictví firmy VEMITRANS, s. r. o., bylo zcizeno.
Důkazní návrhy obviněné tedy nebyly opomenuty, ale soudy rozhodly, že dalšího dokazování není již třeba s tím, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn a dostatečně stabilizován ostatními v řízení provedenými důkazy, což tvořily dostatečný podklad pro meritorní rozhodnutí, takže příslušné obviněnou navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a její viny žádný vliv. Rozhodnutí o tom, zda dokazování je provedeno v dostatečném rozsahu či zda naopak je třeba řízení doplnit o důkazy další, bez ohledu na to kým jsou navrhovány, je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů. Nejvyšší soud neshledal, že by odmítnutím provedení obviněnou navrhovaných důkazů byly porušeny zásady spravedlivého procesu a s postupem soudů obou stupňů je tak plně konformní.
Námitka obviněné, že ve věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku („ultima ratio“), není důvodná. Zmíněná zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích jednoznačně akcentuje, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
Současně je třeba zdůraznit, že majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci obchodněprávního vztahu. Skutečnost, že k ochraně práv poškozeného by bylo možno použít i prostředků práva civilního, v žádném případě nevylučuje uplatnění trestního postihu. Typicky se o spáchání trestného činu v rámci obchodněprávního vztahu bude jednat právě v situaci, kdy odběratel zboží nebo služeb vstupuje do smluvního vztahu s jejich dodavatelem již předem s úmyslem za zboží a služby nezaplatit. Takovéto chování jednoho z účastníků civilněprávního vztahu v žádném případě nelze považovat za běžný obchodní případ či postup, resp. za běžné chování účastníků obchodněprávního vztahu.
V posuzované věci není na základě učiněných skutkových zjištění možno dospět k závěru, že by jednání obviněné vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Obviněná se dopustila úmyslného protiprávního jednání, navíc v kvalifikované skutkové podstatě, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že aplikace prostředků trestněprávní represe byla zcela namístě. Je proto zřejmé, že její jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okolnosti spáchání trestného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip „ultima ratio“ a vystačit s jiným než trestněprávním řešením.
S jistou dávkou tolerance je možno pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit námitku týkající se porušení procesní zásady zákazu „reformace in peius“ při rozhodování o trestu odvolacím soudem.
Podle §259 odst. 4 tr. řádu v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Toto zákonné ustanovení upravuje tzv. zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis in peius), jejímž účelem je, aby prvostupňové rozsudky byly obviněným (resp. v jeho prospěch oprávněnými osobami) napadány a podrobeny přezkumu soudem druhého stupně bez obavy obviněného z možného zhoršení jeho situace.
Obviněná spatřuje zhoršení svého postavení v tom, že přestože odvolací soud rozhodoval pouze na základě jejího odvolání, nepřípustně jí zpřísnil trest, když jí uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let, ač jí byl rozsudkem soudu prvního stupně uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Je zřejmé, že odvolací soud uložil obviněné delší trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let (nalézací soud uložil obviněné trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let), avšak obviněná v dovolání zcela pomíjí skutečnost, že odvolací soud ukládal trest jako souhrnný za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 6 T 54/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 7 To 349/2015, kterými byl obviněné pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců . Pokud by v nyní projednávané věci výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu (tj. Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 20 T 123/2013) nabyl v nezměněné podobě právní moci, hrozil by obviněné v případě, že by zavdala důvod k přeměně trestu, výkon dvou trestů odnětí svobody v celkovém trvání tří let a tří měsíců (úhrnem 39 měsíců). Uložením jediného trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců (úhrnem 34 měsíců) tedy jednoznačně došlo ke zlepšení postavení obviněné, a proto v žádném případě nedošlo k porušení zákazu „reformace in peius“. Dovolání je proto v této části zjevně neopodstatněné.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněná v dovolání uplatnila, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. řádu. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.
Obviněná však dostatečně konkrétně a jednoznačně neupřesnila, který výrok napadeného rozhodnutí považuje za chybějící. Z její argumentace se lze jen domnívat, že má na mysli výrok o zrušení trestu uloženého ve věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 6 T 54/2015, který byl do výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2016, sp. zn. 5 To 235/2016, včleněn opravným usnesením téhož soudu ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 5 To 235/2016. Za této situace se Nejvyšší soud přiklonil k názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že k takto nekonkrétně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet, neboť není věcí dovolacího soudu domýšlet obsah podaného dovolání.
Nejvyšší soud uzavírá, že obviněná D. V. svým zaviněným protiprávním jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnila všechny zákonné znaky skutkových podstat trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nekonstatoval rovněž žádné zkreslení důkazů, tendenční či zaujatý výklad důkazů, spekulativní konstruování výroku o vině apod.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněné D. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu