ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1444.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1444/2017 -53
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2017 dovolání obviněných 1) M. K. , 2) L. V. , a 3) R. F. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 137/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 139/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání všech obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 52 T 139/2015, byli (vedle spoluobviněných J. D., T. N. a J. P.) obvinění K. a F. pod bodem I. výroku o vině a obvinění K. a V. pod bodem II. výroku o vině uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obvinění K. a V. byli dále pod podem III. výroku o vině uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Těchto přečinů se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
I.
obvinění M. K. a R. F., jako členové autohlídky Policie ČR, Místního oddělení P., dne 5.10.2014 v době kolem 22:37 hod. v P. ulici N. S., poblíž autobusové zastávky N. S. c. ve směru k J. s., provedli kontrolu řidiče vozidla zn. Škoda Superb obviněného J. D., kterému byl rozsudkem Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 17 T 164/2013 ze dne 21.11.2013, který nabyl právní moci dne 12.12.2013, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 60 měsíců, přičemž tuto skutečnost obviněný D. obviněným policistům sdělil a za neřešení porušení uvedeného zákazu z jeho strany jim nabídl peněžní hotovost ve výši 3.000 Kč, kterou měl u sebe, s touto částkou se však policisté nespokojili a požadovali částku pro každého z nich o 2.000 Kč vyšší, když obviněný D. souhlasil, doprovodili ho služebním vozidlem do místa jeho bydliště v P., N. S., kde od něho převzali finanční hotovost ve výši 7.000 Kč, obviněného D. pak obvinění policisté nechali odjet zmíněným, jím řízeným vozidlem, aniž by jakýmkoliv způsobem řešili jeho protiprávní jednání spočívající v řízení vozidla v době, kdy měl soudem uložený zákaz řízení motorových vozidel, čímž obvinění policisté vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím ust. §45 odst. 1 písm. a), b), ve spojení s §46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která jim ukládají povinnost dodržet služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností a zdržet se jednání, které by ohrozilo důvěru v nestranný výkon služby, mimo jiné v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody, a současně jednali v rozporu s ustanovením §158 odst. 1 tr. řádu, podle něhož je policejní orgán povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele a svým úmyslným nekonáním naopak umožnili obviněnému J. D., u něhož bylo zjevné podezření, že se dopustil trestného činu, v dané chvíli vyhnout se případnému trestnímu stíhání.
II.
1) obvinění M. K. a L. V., jako členové autohlídky Policie ČR, Místního oddělení P., dne 9.1.2015 kolem 21:36 hod. v P., ul. 5. k., směrem z centra P., za odbočkou do ulice V., provedli kontrolu řidiče vozidla zn. Porsche Cayene obviněného T. N., a to včetně opakované dechové zkoušky na alkohol provedené přístrojem DRÄGER, kterou byla zjištěna hladina alkoholu v krvi řidiče minimálně 0,2 promile alkoholu a následně za blíže nezjištěnou finanční hotovost, kterou od obviněného N. vyžádali, tento jim ji poskytl a oba obvinění policisté ji převzali, kontrolu obviněného N. ukončili a nechali ho pokračovat dále v jízdě, aniž by jakýmkoliv způsobem řešili jeho přestupek související s jeho jízdou pod vlivem alkoholu, a o provedení kontroly nepořídili jakýkoli záznam,
2) obvinění M. K. a L. V., jako členové autohlídky Policie ČR, Místního oddělení P., dne 10.1.2015 kolem 2:17 hod. v P., P. n. u botelu R. provedli kontrolu řidiče vozidla Range Rover obviněného J. P., jehož v průběhu kontroly vyzvali k provedení orientační dechové zkoušky, kterou však tento odmítl, přičemž byl prokazatelně pod vlivem alkoholu, následně ve 2:20 hod. obvinění policisté svým služebním vozidlem doprovodili vozidlo Range Rover nadále řízené obviněným P. na čerpací stanici AGIP v ul. M., kde od obviněného P. převzali peněžní hotovost v blíže nezjištěné výši a za to silniční kontrolu ukončili, aniž by jakýmkoliv způsobem řešili jeho přestupek související s jeho jízdou pod vlivem alkoholu a následném odmítnutí podrobit se orientační dechové zkoušce na alkohol, a o provedení kontroly nepořídili jakýkoli záznam,
čímž obvinění policisté vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím ust. §45 odst. 1 písm. a), b), ve spojení s §46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která jim ukládají povinnost dodržet služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností a zdržet se jednání, které by ohrozilo důvěru v nestranný výkon služby, mimo jiné v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody, a současně jednali v rozporu s článkem 27 odst. 1 a článkem 28 závazného pokynu policejního prezidenta č. 160 ze dne 4. 12. 2009, kterým se upravuje postup na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, dle kterých při řešení dopravních přestupků policista postupuje podle právních předpisů, při zjištění dopravního přestupku spáchaného pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky postupuje podle právního předpisu a interního aktu řízení, v daném případě dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a závazný pokyn policejního prezidenta č. 83/2006, kterým se upravuje postup orgánů Policie ČR v souvislosti s řízením o přestupcích, a dále jednali v rozporu se sdělením ředitele služby dopravní policie Policejního prezidia ČR č.j. PPR-1662-8/ČJ-2009-99UD Kontrola dodržování zákazu požívání alkoholických nápojů řidiči vozidel – usměrnění činnosti ze dne 9.8.2010, který určuje postup při kontrole dodržování zákazu požívání alkoholických nápojů řidiči vozidel v případě, kdy je v dechu řidiče zjištěna hladina alkoholu od 0,01 promile do 0,24 promile, tedy v případě, kdy je zjištěna takto nízká hladina alkoholu v dechu řidiče a řidič dozná požití alkoholu, či jeví známky jeho požití, příslušník Policie ČR je povinen věc oznámit správnímu orgánu, v případě, kdy řidič požití alkoholu nedozná a nejeví známky jeho požití, musí být ze strany policisty sepsán úřední záznam,
III.
obvinění M. K. a L. V., jako členové autohlídky Policie ČR, Místního oddělení P., dne 17.1.2015 kolem 23:17 hod. v P. v ul. B. provedli kontrolu řidiče vozidla zn. Volvo XC90, F. T., trvale bytem P., G., a to včetně orientační dechové zkoušky na alkohol za použití přístroje DRÄGER, kterou byla zjištěna hladina alkoholu v krvi řidiče 0,08 promile, a aniž by v souladu se svými povinnostmi jakkoli reagovali na uvedené zjištění, kontrolu přesto následně ukončili pouze s pokynem, aby vozidlo dále řídila manželka řidiče P. T., čímž obvinění policisté porušili své povinnosti vyplývající z ust. §45 odst. 1 písm. a), b), ve spojení s §46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která jim ukládají mimo jiné povinnost dodržet služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností a zdržet se jednání, které by ohrozilo důvěru v nestranný výkon služby, kdy jednali v rozporu s článkem 27 odst. 1 a článkem 28 závazného pokynu policejního prezidenta č. 160 ze dne 4.12.2009, kterým se upravuje postup na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, dle kterých při řešení dopravních přestupků policista postupuje podle právních předpisů, při zjištění dopravního přestupku spáchaného pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky postupuje podle právního předpisu a interního aktu řízení, v daném případě dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a závazný pokyn policejního prezidenta č. 83/2006, kterým se upravuje postup orgánů Policie ČR v souvislosti s řízením o přestupcích, a dále jednali v rozporu se sdělením ředitele služby dopravní policie Policejního prezidia ČR č.j. PPR-1662-8/ČJ-2009-99UD Kontrola dodržování zákazu požívání alkoholických nápojů řidiči vozidel – usměrnění činnosti ze dne 9.8.2010, který určuje postup při kontrole dodržování zákazu požívání alkoholických nápojů řidiči vozidel v případě, kdy je v dechu řidiče zjištěna hladina alkoholu od 0,01 promile do 0,24 promile, tedy v případě, kdy je zjištěna takto nízká hladina alkoholu v dechu řidiče a řidič dozná požití alkoholu, či jeví známky jeho požití, příslušník Policie ČR je povinen věc oznámit správnímu orgánu, v případě, kdy řidič požití alkoholu nedozná a nejeví známky jeho požití, musí být ze strany policisty sepsán úřední záznam.
Za to byl M. K. odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 500 Kč denní sazby v počtu 80 denních sazeb, celkem tedy ve výši 40.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním nebo pracovním poměru u bezpečnostního sboru či obecní policie, a to ve výměře pěti let.
Obviněný L. V. byl podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výši 500 Kč denní sazby v počtu 60 denních sazeb, celkem tedy ve výši 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním nebo pracovním poměru u bezpečnostního sboru či obecní policie, a to ve výměře pěti let.
Obviněný R. F. byl podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku a dále za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 500 Kč denní sazby v počtu 20 denních sazeb, celkem tedy ve výši 10.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním nebo pracovním poměru u bezpečnostního sboru či obecní policie, a to ve výměře dvou let.
Obvinění M. K. a L. V. (vedle spoluobviněného J. S.) byli předmětným rozsudkem také zproštěni obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu pro skutek spočívající v tom, že
obvinění M. K. a L. V., jako členové autohlídky Policie ČR, Místního oddělení P., dne 9.1.2015 kolem 21:51 hod. v P. ul. N. S., před hotelem B., provedli kontrolu řidiče vozidla zn. Audi A6 obviněného J. S., kterému sdělili, že se dopustil blíže nezjištěného protiprávního jednání, za jehož neřešení obviněného S. požádali o blíže nezjištěný peněžní obnos, následně jej svým služebním vozidlem doprovodili k hotelu P. v P., ul. M., před kterým obviněný S. i obvinění policisté zaparkovali, obviněný S. poté z bankomatu umístěného ve vstupní hale zmíněného hotelu vybral částku 15.000 Kč v hotovosti, kdy během tohoto výběru oba obvinění policisté seděli ve svém služebním vozidle a dívali se směrem ke vchodu do hotelu P., po výběru zmíněné hotovosti obviněný S. nasedl do svého vozidla a obě dvě vozidla současně odjela ulicí M., posléze zastavila před křižovatkou s ulicí P., kde obviněný S. policistům předal peněžní hotovost v blíže nezjištěné výši, za kterou jej obvinění policisté nechali odjet, aniž by jakýmkoliv způsobem řešili jeho předchozí protiprávní jednání, a o provedení kontroly nepořídili jakýkoli záznam,
ve kterém byl v případě obviněných M. K. a L. V. spatřován přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 52 T 139/2015, podali obvinění M. K., L. V., R. F. a T. N. odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 137/2017, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 137/2017, podali obvinění M. K., L. V. a R. F. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
M. K. v dovolání uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. řádu. V rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu uvedl, že v případě skutku pod bodem I. je rozhodnutí založeno na obsahu záznamu o odposlechu telefonního hovoru obviněného D. a záznamech o pohybu vozidla, které měl tou dobu užívat, přičemž obviněného označil za osobu zcela nevěrohodnou a GPS zařízení za nepřesné. U skutků uvedených pod bodem II. výroku o vině dle mínění obviněného skutková věta neodpovídá větě právní, neboť nebyl naplněn pojmový znak daného trestného činu. Ani v jednom případě nebylo zachyceno předání „úplatku“ tak, aby se nejednalo o pouhou parafrázi tohoto slova. Vytýká rovněž absenci popisu úmyslu v tzv. skutkové větě, neboť dle něj není popsáno zvýhodnění osob řidičů motorových vozidel, proto nemohla být užita právní kvalifikace podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Stejně tak u skutku pod bodem III. výroku o vině podle obviněného popis skutku v tzv. skutkové větě nezachycuje jednání, které lze hodnotit jako trestné, neboť skutek neobsahuje popis jednání zahrnujícího pohnutku „způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch“. Obviněný se domnívá, že z popisu skutku není zřejmé, jakým konkrétním jednáním byl uznán vinným, zda tím, že nesplnil povinnost oznámit přestupek svědka T. správnímu orgánu, nebo zda jen tím, že nesepsal blíže neurčený úřední záznam. Je proto přesvědčen, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V další části dovolání obviněný poukázal na nezákonnost provedených důkazů, konkrétně protokolů o sledování osob a věcí, které podle něho nesplňují náležitosti ustanovení §158d tr. řádu, aby mohly být užity jako důkaz, neboť jejich obsahem údajně není vylíčení průběhu toho, co se podává z obrazových záznamů pořízených při sledování, což vylučuje jejich použitelnost. Za nedostatek považuje rovněž nedostatečné povolení daného sledování státním zástupcem s tím, že ze spisu je zřejmé, že jména sledovaných osob jsou dopisována rukou, což dle něj nemůže mít jiný účel, než ten, že byla doplňována dodatečně až po zahájení sledování. Usuzuje, že povolení bylo původně uděleno tzv. blanketně.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný namítl porušení práva na zákonného soudce. Je přesvědčen, že došlo k porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, neboť soud prvního stupně při svém dalším rozhodování ve věci (po vrácení věci ze strany odvolacího soudu) nehodnotil důkazy dle svého vnitřního přesvědčení, nýbrž na podkladě vnitřního přesvědčení soudu odvolacího, čímž údajně došlo k přesunu těžiště dokazování v nalézacím řízení před soud odvolací. Podle obviněného byl proto tentýž senát odvolacího soudu ve smyslu §30 odst. 3 tr. řádu vyloučen z úkonů v tomto řízení v době, kdy rozhodoval o opravných prostředcích obviněných proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který vycházel z jeho původních závazných pokynů, jak hodnotit jednotlivé důkazy.
Z uvedených důvodů obviněný M. K. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný L. V. ve svém obsáhlém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l ) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu s obdobnou argumentací jako obviněný M. K. namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán (viz výše).
V rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu pak namítl nerespektování zásady „in dubio pro reo“ a pravidel spravedlivého procesu a k tomu poukázal na četná rozhodnutí Ústavního soudu k této problematice. Je přesvědčen, že rozhodující soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou a nedostály požadavkům kladeným na dokazování, reprodukci a následné hodnocení provedených důkazů, ale i na samotné formální náležitosti odůvodnění jejich rozhodnutí. Tvrdí, že soudy nevzaly při svém rozhodování v úvahu jeho vyjádření ze dne 5. 1. 2016, dále že mu nebylo umožněno řádně zpochybnit výpověď svědka K., jehož výpověď označil za nedůvěryhodnou, a zpochybnil také zákonnost protokolu o sledování osob a věcí dle §158d tr. řádu a příkazu ke sledování. Dle obviněného neexistuje žádný důkaz (vyjma svědectví svědka K.) o tom, že by vyžadoval či obdržel jakýkoliv úplatek či protislužbu nebo nějakou osobu neoprávněně zvýhodnil. V další části dovolání obviněný popisuje a ze svého pohledu hodnotí průběh skutkového děje u jednotlivých skutků a uzavírá, že důkazní situace svědčí v jeho prospěch. U skutku pod bodem II. 1) byla dle jeho mínění motivace spoluobviněného N. k poskytnutí úplatku pouze konstruktem obžaloby, stejně tak u skutku pod bodem II. 2) nebyl spoluobviněný P. v době kontroly z pohledu práva pod vlivem alkoholu, neboť mu svědčí domněnka právní fikce. Nebylo údajně vyvráceno tvrzení obhajoby o tom, že k případné intoxikaci obviněného P. mohlo dojít i po odstavení vozidla a pokud nebyl opilý, neměl důvod poskytovat úplatek. U skutku pod bodem III. nebylo dle jeho názoru prokázáno, že by se stal jakýkoliv přestupek, pouze bylo svědkovi doporučeno, aby dále řídila manželka. Veškeré důkazy k bodu III. označil obviněný za procesně nepoužitelné.
Pod dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu obviněný namítl, že soudy nedostatečně zhodnotily společenskou škodlivost jeho jednání. Domnívá se, že s ohledem na uplatnění principu „ultima ratio“ měla věc být řešena pouze kázeňsky dle interních předpisů.
Z uvedených důvodů obviněný L. V. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. F. v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a namítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dle jeho mínění se soudy nevypořádaly s obsahem výpisů GPS vozidla s volacím znakem D., který nekoresponduje s obsahem úředního záznamu. Úřední záznam hovoří o vozidle pohybujícím se v inkriminované době na ulici N. S., zatímco z výpisů GPS vyplývá, že dané vozidlo se nacházelo v ulici D. Dále obviněný poukázal na skutečnost, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s §2 odst. 6 tr. řádu, neboť soud prvního stupně byl při hodnocení důkazů ovlivněn názorem, který vyjádřil soud odvolací. Domnívá se proto, že skutkové závěry rozhodujících soudů je třeba považovat za pouhé nedoložené domněnky a spekulace, které nemají oporu v provedeném dokazování. Za takové situace je podle něj nutno rozhodnou v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ v jeho prospěch.
V závěru dovolání proto obviněný R. F. navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství písemným podáním ze dne 21. 11. 2017 sdělil, že se k dovoláním obviněných nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Předně je třeba zdůraznit, že převážnou většinu námitek deklarovaných v dovoláních obvinění uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu (značná část obsahu všech podaných dovolání je doslovným opisem odvolání proti rozsudku nalézacího soudu). Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí.
Obvinění v dovolání uplatnili důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l ) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Všichni tři obvinění ve svých dovoláních namítli, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, neboť soud prvního stupně byl při svém dalším rozhodování ve věci dle jejich názoru při hodnocení důkazů ovlivněn názorem, který ve věci vyjádřil odvolací soud. Údajně tedy nehodnotil důkazy dle svého vnitřního přesvědčení, nýbrž na podkladě vnitřního přesvědčení soudu odvolacího, čímž došlo k přesunu těžiště dokazování v nalézacím řízení před soud odvolací. Podle obviněných byl proto tentýž senát odvolacího soudu ve smyslu §30 odst. 3 tr. řádu vyloučen z úkonů trestního řízení.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. řádu.
Podle ustanovení §30 odst. 1, věty první, tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
K vyloučení může tedy dojít jen pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jakož i dalším osobám přímo v tomto ustanovení vyjmenovaným. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v citovaném odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském nebo naopak nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008. 228, 229 s.).
K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
Nutno dodat, že v případě posuzované věci bylo o námitce podjatosti v průběhu řízení již rozhodováno, neboť společně s odvoláními proti rozsudku soudu prvního stupně vznesli obvinění K. a V. (vedle spoluobviněného N.) také námitku podjatosti vůči senátu 9 To Městského soudu v Praze, o které rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 9 To 137/2017, tak, že podle §30 odst. 1 tr. řádu nejsou předsedkyně senátu 9 To JUDr. Eva Burianová a soudkyně JUDr. Jaroslava Lišková a JUDr. Jana Lemfeldová vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávané věci. Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 7 To 42/2017, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
Obvinění ve svých dovoláních neuvedli žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti příslušného senátu Městského soudu v Praze, navíc žádná taková okolnost neplyne ani z předmětného spisového materiálu. Dané námitky obviněných je tak třeba považovat za pouhý projev jejich nespokojenosti s postupem nalézacího a odvolacího soudu, což však nemůže být důvodem pro vyloučení určitého soudce či senátu z rozhodování. Obvinění svými námitkami v podstatě vytýkají odvolacímu soudu, že v rámci své přezkumné činnosti konstatoval ze svého pohledu zjištěná pochybení a tento názor v odůvodnění svého rozhodnutí prezentoval. Odvolací soud však soudu prvního stupně neurčoval, jakým způsobem má rozhodnout, ale vytýkal mu, k jakým skutečnostem nepřihlédl a jaké skutečnosti nehodnotil, což je zcela legitimní postup odvolacího soudu. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu není patrná žádná jeho tendence rozhodnout za každou cenu v neprospěch obviněných, jedná se o zcela standardní rozhodnutí, ze kterého nelze dovodit žádné podezření na podjatost rozhodujících soudkyň. Je tak zřejmé, že příslušnými dovolacími námitkami obviněných nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu ani žádné jiného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Jen pro úplnost je třeba připomenout zákonná oprávnění odvolacího soudu, výslovně uvedená v ustanovení §258 odst. 1 tr. řádu. Výklad tohoto ustanovení pojímaný v intencích dovolacích námitek obviněných by znamenal, že odvolací soud by po zrušení věci musel každý spis přikázat jinému „neovlivněnému“ senátu k rozhodnutí, neboť každé zrušovací rozhodnutí zcela jednoznačně obsahuje právní názory soudu druhého stupně, jimž prezentuje své úvahy k podstatným vadám řízení, které rozsudku předcházelo, pro vady řízení, k pochybnostem o správnosti skutkových zjištění ve vztahu k rozsahu a úplnosti dokazování, o nutnosti důkazy opakovat nebo provádět důkazy další, atd., jak ostatně podrobně a výslovně stanoví §258 odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu. Z koncepce dvouinstančnosti trestního řízení, rozsahu oprávnění odvolacího soudu, která mu vyplývají z trestního řádu a zejména z kogentního ustanovení §264 odst. 1 tr. řádu jednoznačně vyplývá povinnost, že „soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil“, zcela jednoznačně vyplývá neudržitelnost dovolací argumentace z výše uvedených důvodů.
Dalším dovolacím důvodem, který obvinění deklarovali ve svých mimořádných opravných prostředcích, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu proto v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu, ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či přezkoumávat způsob hodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Všichni tři obvinění tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustili a na podporu tohoto tvrzení velmi podrobně, obsáhle a opakovaně rozebírají provedené důkazy a ze svého pohledu je také hodnotí. Výhrady tohoto druhu a takto prezentované je však třeba považovat za námitky skutkového charakteru, které se týkají úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Těmito námitkami se obvinění domáhají pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který jsou stíháni. Uvedenou skutečnost nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění v tomto směru zaměňují dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž zcela přehlížejí, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jak již bylo zmíněno shora, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Ač obvinění formálně existenci takového extrémního rozporu namítli, o tento druh rozporu se v posuzované věci nejedná, neboť obvinění extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními dovozují výlučně z námitek povýtce skutkových.
Rozhodující soudy nižších stupňů se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněných je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nemající nadto oporu v provedených důkazech, jimiž naopak byla plně vyvrácena. Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Za relevantní výhradu nelze považovat ani výtku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.
Stejně tak nelze přisvědčit námitkám obviněného M. K., že popis skutku v tzv. skutkové větě nezachycuje jednání, které lze hodnotit jako trestné. Skutek byl v tzv. skutkové větě popsán dostatečně a v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. řádu, takže popis skutku odpovídá všem zákonným znakům skutkových podstat souzených trestných činů.
Přisvědčit pak nelze ani ryze procesním námitkám ohledně nezákonnosti provedených důkazů. Jak podrobně rozvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které lze i v tomto ohledu beze zbytku odkázat, postup orgánů činných v trestním řízení v přípravném stadiu byl shledán bez závad a plně v souladu se zákonem. Nebyla zjištěna žádná skutečnost nasvědčující tomu, že by písemné povolení ke sledování podle §158d odst. 2 tr. řádu vydané dne 6. 11. 2014, a žádost příslušného státního zástupce ze dne 5. 11. 2014 byly dokumenty fiktivními či s nimi bylo jakkoli nezákonně manipulováno.
Obviněný L. V. v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 , 4 tr. řádu nebo v §11a tr. řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 , §188 odst. 1 písm. c) , §223 odst. 1 , §231 odst. 1 , §257 odst. 1 písm. c) , odst. 2 tr. řádu, nebo v řízení před samosoudcem podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu, a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1 , 2 tr. řádu. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení §11 odst. 1 , 4 tr. řádu nebo podle §11a tr. řádu, protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že ve věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (ultima ratio), avšak již ze samotného znění ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je zřejmé, že daná skutečnost je z hlediska tohoto dovolacího důvodu zcela bezpředmětná.
Nejvyšší soud připomíná, že zásada „ultima ratio“ vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V projednávané věci není na základě učiněných skutkových zjištění možno dospět k závěru, že by jednání obviněných vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o činy méně závažné, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Jak uvedly již nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, nebylo možno přehlédnout, že se obvinění jako příslušníci Policie ČR dopustili úmyslné závažné trestné činnosti, která navíc směřovala k jejich vlastnímu obohacení. Jejich jednání tak nepochybně vybočilo z rámce, kdy by měla být vůči nim vyvozována pouze kárná odpovědnost, naopak je natolik společensky škodlivé a odsouzeníhodné, že aplikace prostředků trestněprávní represe byla zcela namístě. Je proto zřejmé, že jejich jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okolnosti spáchání trestného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip „ultima ratio“ a vystačit s jiným než trestněprávním řešením.
Obvinění M. K. a L. V. ve svých dovoláních uplatnili také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obvinění ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svých dovoláních neuplatňují.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. řádu, a proto na tato odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že všichni tři obvinění se ve svých mimořádných opravných prostředcích míjí s uplatněnými dovolacími důvody. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných M. K., L. V. a R. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. 12. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu