ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.448.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 448/2017 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 dovolání obviněného V. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 7 To 88/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 53/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 6 T 53/2014, byl obviněný V. H. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 zákona číslo 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
společně ve vzájemné součinnosti s J. B., jehož věc byla dne 6. 12. 2013 odložena podle §159a odst. 2 tr. řádu s přihlédnutím k ust. §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť jeho trestní stíhání je promlčeno, dne 15. 8. 2007 oslovil na ulici J. B. s tím, zda si chce vydělat peníze, následně jeli společně do autobazaru A., se sídlem M., Vl. M., kde J. B. uzavřel na své jméno se společností Santander Consumer Finance a. s. smlouvu o úvěru č. ...... na nákup vozidla Škoda Octavia 4x4 TDI, RZ ......., které si V. H. vybral, přičemž při sjednávání této smlouvy předložil J. B. připravené listiny V. H., kdy uvedl, že je zaměstnán u společnosti Aqamat s. r. o. s čistým měsíčním příjmem ve výši 16.300 Kč, ačkoli nebyl nikde zaměstnán a uvedeného příjmu nedosahoval, přičemž úvěr ve výši 207.400 Kč byl poskytnut a V. H. si vozidlo odvezl, splátky úvěru nehradil, čímž způsobil společnosti Kruk Česká a Slovenská republika s. r. o., se sídlem Praha 4, Lomnického 1705/7, které byla pohledávka postoupena, škodu v celkové výši 199.424 Kč.
Za to byl odsouzen podle §250b odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené společnosti KRUK Česká a Slovenská republika s. r. o. částku ve výši 199.424 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 6 T 53/2014, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 7 To 88/2015. Podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl, že obviněný byl na totožném skutkovém základě uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona za což byl odsouzen podle §250b odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Pode §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost KRUK Česká a Slovenská republika s. r. o. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 7 To 88/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že skutek popsaný ve skutkové větě nemá oporu v provedeném dokazování, neboť není pravdou, že připravoval listiny prokazující nepravdivý příjem svědka B. Byl to podle něj právě svědek B., který uváděl, že listiny již byly v autobazaru připravené k podpisu. Dle dovolatele je tak ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je také přesvědčen, že skutek po objektivní stránce nevykazuje znaky účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu pak obviněný uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Skutek se měl stát dne 15. 8. 2007, z čehož obviněný vyvozuje, že došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva s tím, že tento soud v případech průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení postupuje tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a přizná stěžovateli přiměřené zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu ve formě zastavení řízení v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil. Obviněný zdůraznil, že judikatuře Evropského soudu pro lidská práva v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu. Podle jeho názoru je možno dovodit ve zcela výjimečných případech zastavení trestního stíhání s odkazem na čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze za použití analogie. Dovolatel je přesvědčen, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno z toho důvodu, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, což mělo být vyhodnoceno jako okolnost zakládající nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu s odkazem na čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Mostě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Zastává názor, že odvolací soud správně posoudil jednání obviněného jen jako účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona s ohledem na roli obviněného v celém případu. K obviněným namítané délce trestního řízení podotkla, že porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči stěžovateli. Zdůraznila, že v rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady, avšak nápravu porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení (trestního stíhání) z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil. Judikatuře tohoto soudu v této otázce odpovídá také rozhodovací praxe Ústavního soudu. Státní zástupkyně uvedla, že nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou zajisté závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně však dodala, že čl. 6 Úmluvy je třeba v první řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit vzhledem k délce řízení (tzn. neodůvodněným průtahům) zásadně nepřijatelná. Podle jejího názoru v případě projednávané věci relativně dlouhou dobu trvání trestního řízení vzaly soudy v úvahu při ukládání sankce, přičemž takovou formu kompenzace je třeba považovat z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva za dostatečnou.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjeveně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 , 4 tr. řádu nebo v §11a tr. řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 , §188 odst. 1 písm. c) , §223 odst. 1 , §231 odst. 1 , §257 odst. 1 písm. c) , odst. 2 tr. řádu, nebo v řízení před samosoudcem podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu, a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1 , 2 tr. řádu. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení §11 odst. 1 , 4 tr. řádu nebo podle §11a tr. řádu, protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že předmětné trestní stíhání bylo vedeno neúměrně dlouhou dobu, tudíž bylo nepřípustné.
Nejvyšší soud pokládá za žádoucí připomenout, že podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Tomuto ustanovení koresponduje čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy však nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení (trestního stíhání) z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil. V tomto směru judikatuře Evropského soudu pro lidská práva odpovídá také rozhodovací praxe českého Ústavního soudu. Ten v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a zastavení trestního stíhání (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 217/03, III. ÚS 95/04, atd.). Ani v jednom případě Ústavní soud nezastavil trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení.
I když jsou tedy nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení nepochybně nežádoucím a závažným jevem, který odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, a je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení, nelze na druhé straně přehlížet účel trestního řízení tak, jak je vymezen v zákoně v ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu, že účelem trestního řízení je trestné činy náležitě zjistit a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit vzhledem k délce řízení, tzn. neodůvodněným průtahům, zásadně nepřijatelná (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, a ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002).
Nejvyšší soud uzavírá, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání. V nyní projednávané věci trestní řízení jako celek sice trvalo relativně dlouhou dobu, avšak pouze na základě této okolnosti nemůže být odůvodněno zastavení trestního stíhání v důsledku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v tomto případě není dán extrémní rozpor mezi právy obviněného a státem zajišťujícím řádný průběh trestního řízení. Jak již bylo uvedeno výše, dobu trvání trestního řízení vzaly soudy náležitě v úvahu při ukládání trestu, když stanovily výši trestu odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby a jeho výkon podmíněně odložily na kratší zkušební dobu. Takovouto formu kompenzace je třeba považovat z hlediska dosavadní rozhodovací praxe soudů za dostatečnou. Dovolání obviněného v této části je proto nutno označit za neopodstatněné.
Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud shledal, že námitky, kterými se obviněný zpochybňuje, že to byl právě on, kdo připravoval listiny prokazující nepravdivý příjem svědka B., z čehož vyvozuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve skutečnosti nenapadají nesprávnost právního posouzení skutku, ale jsou výlučně zaměřeny proti skutkovým zjištěním, která soudy ve věci učinily. Výhrady tohoto druhu jsou námitkami skutkového charakteru, jež se týkají úplnosti dokazování a způsobu hodnocení jeho výsledků, tedy námitkami procesními, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán a současně zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že v posuzované věci se soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného ve světle provedených důkazů neobstála a byla hodnocena jako ryze účelová, motivovaná zjevnou snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Odvolací soud se pak zákonu odpovídajícím způsobem zabýval také námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, závěry odvolacího soudu jsou logické a plně vycházejí z učiněných skutkových zjištění, a lze na ně bez výhrad odkázat. Ostatně z formulace dovolacích námitek obviněného ani existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními nelze dovodit.
Právní relevanci z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu má námitka, že skutek po objektivní stránce nevykazuje znaky účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Námitka však není důvodná.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).
Z hlediska dřívější i současné právní úpravy je přitom podstatné to, aby mezi jednáním účastníka a trestným činem spáchaným hlavním pachatelem byl příčinný vztah. Zosnování trestného činu je činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá typicky zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám, v opatřeních zajišťujících utajení zamýšleného trestného činu a osob podílejících se na jeho spáchání, v zajištění odbytu výtěžku ze zamýšleného trestného činu apod. Řízení trestného činu je činnost, která spadá do stadia spáchání trestného činu, a podstatou této činnosti jsou typicky úkony spočívající zejména v usměrňování osob podílejících se na trestném činu, ve vydávání pokynů těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny, apod. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009).
V posuzované věci obviněný dle učiněných skutkových zjištění nebyl přímým účastníkem smluvního vztahu založeného smlouvou o úvěru na nákup vozidla, avšak opatřil veškeré nepravdivé podklady a spáchání trestného činu zosnoval a řídil, přičemž J. B. připravené listiny pouze podepsal. Je tak zřejmé, že svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Odvolací soud proto správně napravil pochybení soudu nalézacího, když jednání obviněného právně kvalifikoval jako účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, aniž by tímto postupem porušil zásadu stanovenou v §259 odst. 5 tr. řádu.
Vzhledem ke shora specifikovaným důvodům Nejvyšší soud konstatuje, že právní závěry obsažené v dovoláním napadeném rozhodnutí jsou správné, závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, jimiž byla vina dovolatele bez pochybností prokázána. Rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, která by dovolací námitky obviněného opodstatňovala. Proto dovolání obviněného V. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. 5. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu