ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.735.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 735/2017 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2017 o dovolání obviněné V. S. , roz. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017 č. j. 9 To 21/2017-1315, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 157/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017 č. j. 9 To 21/2017-1315 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 10. 2016 č. j. 8 T 157/2013-1292 v trestní věci obviněných V. S. a J. S. byla obviněná V. S. uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v úmyslu získat finanční prospěch uzavřela společně se svým manželem R. S., dne 27. 1. 2010 s Hypoteční bankou, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ 13584324, pobočkou Kolín, smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 7.507.000 Kč, určeného na nákup nemovitostí - bytů na adrese P., U K. l., za situace, kdy její výdělkové poměry neumožňovaly hradit splátky úvěru v předpokládané výši 53.523 Kč měsíčně, předložila k žádosti o úvěr nepravdivá daňová přiznání“. Za to byla obviněná V. S. podle §211 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2017 č. j. 9 To 21/2017-1315 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná V. S. následně dovolání , v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že v průběhu celého trestního řízení předkládala důkazy svědčící o její nevině, s nimiž se ovšem soudy obou stupňů nijak nevypořádaly. Svá rozhodnutí opřely o zjištění, že spolu s dalšími doklady předložila v bance při žádosti o úvěr falešné daňové přiznání za rok 2009, které však banka při posuzování podmínek pro poskytnutí úvěru ani nepožadovala. Dovolatelka byla podle standardních postupů povinna k žádosti předložit pouze daňová přiznání za roky 2007 a 2008, což také učinila. Doložila rovněž společné příjmy s manželem, které v rozhodné době činily úhrnně cca 93.000 Kč. Hypoteční úvěr měl být podle metodiky banky navíc splácen i z budoucího pronájmu bytů, kdy při uvažované výši nájemného 50.000 Kč se pro potřeby úhrad jednotlivých splátek úvěru počítalo s částkou 25.000 Kč měsíčně. Tuto skutečnost soudy vůbec nevzaly v potaz. Dovolatelka měla spolu s manželem dostatek finančních prostředků na splátky úvěru a zjevně neměla důvod falšovat daňové přiznání, které spolu s žádostí o úvěr ani nemusela předkládat. Disponovala minimálně takovými financemi, aby mohla úvěr splácet po dobu plánované rekonstrukce bytů, kdy je nebylo možno pronajmout. To ostatně dokazuje samotný fakt, že úvěr spadající do SJM s manželem hradili až do srpna 2011. Obviněná setrvala na tom, že daňové přiznání za rok 2009, které měla banka k dispozici, sama nevypracovala ani nepodepsala. Po zjištění, že neznámý pachatel podal jejím jménem nepravdivá daňová přiznání i na finančním úřadu, vzala tato přiznání zpět a podala daňové přiznání nové, vypracované daňovým poradcem. Soudům vytkla, že nepovažovaly za nutné provést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k zjištění pravosti jejího podpisu na inkriminovaném daňovém přiznání, ačkoli se nabízí závěr, že úvěrový podvod vymyslely jiné osoby, a to pánové R. F. a M. T. Především ti měli enormní zájem na tom, aby jí byl úvěr s jistotou poskytnut. V další části dovolání pak obviněná podrobně rozebrala okolnosti následné dražby bytů, na jejichž zakoupení byl úvěr poskytnut a které současně sloužily k zajištění úvěru, přičemž obsáhle poukázala na manipulaci s dokumentací založenou ve sbírce listin u příslušného katastrálního úřadu, především s Prohlášením vlastníka budovy. Za nimi stál podle jejího přesvědčení opět pan T., veden záměrem z jednotlivých poskytnutých úvěrů profitovat. I na podkladě těchto zjištění, učiněných až v roce 2017, obviněná dovozuje, že rozhodnutí soudů jsou zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017 č. j. 9 To 21/2017-1315 i rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 10. 2016 č. j. 8 T 157/2013-1292 a věc soudu prvního stupně „vrátil“ k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, obecně nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Právě to však podle jeho poukazu činí dovolatelka, která projevuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, jež ve věci učinily soudy nižších stupňů stran její schopnosti splácet úvěr a předložení nepravdivých daňových přiznání k žádosti o něj. Přitom polemizuje s rozsahem a hodnocením provedeného dokazování. Navíc vznáší i takové námitky, které nijak nesouvisejí s podstatou jejího protiprávního jednání, zejména pokud jde o její tvrzení o trestní odpovědnosti jiných osob a o nesrovnatelnostech v listinách uložených ve sbírce listin u příslušného katastrálního úřadu. Jednoznačnou oporu ve skutkových zjištěních pak podle názoru státního zástupce nemá ani tvrzení dovolatelky, podle kterého po ní bankovní ústav předložení daňového přiznání za rok 2009 vůbec nepožadoval. Pouze pro úplnost k této námitce dodal, že o uvedení nepravdivého údaje ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku by šlo i v případě, že by žadatel o úvěr z vlastní iniciativy sdělil nepravdivé údaje bankou výslovně nepožadované, aby zvýšil pravděpodobnost schválení úvěru. Samotná okolnost, že banka od obviněné nepožadovala daňové přiznání za rok 2009, by tedy nijak nevylučovala její trestní odpovědnost za žalovaný přečin. Podle státního zástupce není pochyb o tom, že předmětné daňové přiznání nepravdivě výrazně navyšovalo příjmy obviněné v roce 2009, tj. v roce bezprostředně předcházejícím uzavření úvěrové smlouvy, a že šlo o okolnost významnou pro rozhodování banky o poskytnutí úvěru. Dovolatelka navíc pominula skutečnost, že podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani její daňové přiznání za rok 2008, které připojila k žádosti o úvěr, neodpovídalo přiznání skutečně podanému na Finančním úřadu v Čáslavi.
Státní zástupce shrnul, že námitky dovolatelky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nenaplňují. V předmětné trestní věci podle jeho mínění nepřichází v úvahu ani výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkového stavu věci, který by odůvodnila pouze existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry soudů nižších stupňů na straně druhé. Takovou vadu obviněná navíc ani výslovně nenamítla. Domáhala se pouze toho, aby byly provedené důkazy hodnoceny jiným, jejím představám odpovídajícím způsobem. Zjištění soudů týkající se předložení nepravdivých daňových přiznání navíc v žádném, natož v extrémním rozporu s provedenými důkazy, podle státního zástupce není. Připomněl, že daňové přiznání za rok 2009 bylo součástí dovolatelkou předložené dokumentace při žádosti o úvěr, která správnost předložených dokumentů sama potvrdila svým podpisem. Skutková verze, že by nepravdivá daňová přiznání byla bance bez jejího vědomí podstrčena jinou osobou, je ryze spekulativní a nemá absolutně žádnou oporu v provedených důkazech. V extrémním rozporu s provedenými důkazy pak není ani zjištění, že výdělkové poměry neumožňovaly dovolatelce řádné splácení úvěru. Státní zástupce v uvedené souvislosti poukázal např. na okolnost, že za rok 2009 podala tři různá daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob se zcela odlišně vypočítanými základy tohoto druhu daně. Z posledního podaného daňového přiznání je přitom zřejmé, že její celkový hrubý příjem za rok 2009 dosáhl částky ve výši, po zdanění, což jí (nehledě na splácení dalšího úvěru) rozhodně neumožňovalo hradit měsíční splátky úvěru ve výši 53 523 Kč, tj. 642 276 Kč ročně. Žádné konkrétní nájemní smlouvy k bytům, které by její příjem výrazněji zvyšovaly, pak obviněná v době sjednávání úvěrové smlouvy uzavřeny neměla.
Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak projevil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 3. 7. 2017 obhájkyni dovolatelky s upozorněním, že obviněná k němu může jejím prostřednictvím zaujmout své stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.
Obviněná V. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše rozvedených obecných obsahových východisek tohoto dovolacího důvodu představuje judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil i tzv. opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Ve světle výše uvedených ústavněprávních kautel Nejvyšší soud posuzoval námitku dovolatelky, podle níž soudy obou stupňů nepovažovaly za potřebné k jejím opakovaným návrhům provést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, kterým měla být verifikována její obhajoba, podle níž ona sama k žádosti o úvěr vědomě žádná zfalšovaná daňová přiznání nepředložila, nýbrž tak učinila jiná osoba; tedy že se žalovaného trestného činu nedopustila. Dospěl přitom k závěru, že již v této části je dovolání nejen právně relevantní , ale i důvodné .
Na tomto místě je zapotřebí v obecné rovině připomenout, že trestní zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, a případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do výlučné kompetence soudu. Je čistě na jeho úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Účelem dokazování v trestním řízení je přitom zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.).
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.).
Dovolací soud je nucen konstatovat, že Krajský soud v Praze se v posuzovaném případě těmito zásadami důsledně neřídil.
Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 25. 1. 2017 (č. l. 1311 procesního spisu) je zřejmé, že obviněná k dotazu předsedkyně senátu prostřednictvím své obhájkyně navrhla doplnění dokazování mimo jiné o již zmíněný znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Soud druhého stupně se s ním ovšem žádným způsobem nevypořádal, resp. o něm nijak nerozhodl. Tento jeho procesní postup vyplývá jednak z obsahu zvukového záznamu a pořízeného protokolu z veřejného zasedání i ze samotného odůvodnění napadeného usnesení. V něm se na str. 2 omezil toliko na paušální závěr o dostatečnosti rozsahu provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a správnosti jejich hodnocení podle §2 odst. 6 tr. ř. soudem prvního stupně. K významu navrhovaného důkazu pro objasnění věci a potřebnosti (resp. nepotřebnosti) jeho provedení však žádné konkrétní stanovisko nezaujal. Obhajobu obviněné, že sama falešné údaje (zkreslená daňová přiznání) při žádosti o úvěr v bance nepředložila a že tak musel za jejími zády učinit neznámý pachatel, odmítl s tím, že jako žadatelka o úvěr byla za správnost všech předložených údajů odpovědná a jejich správnost nakonec stvrdila svým podpisem. Tím měl zřejmě za vyřešenou i otázku naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu v jejím jednání ve formě úmyslu. Takový zjednodušující postup však akceptovat nelze.
Proto Nejvyšší soud z podnětu důvodně podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017 č. j. 9 To 21/2017-1315 zrušil. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné V. S. a rozhodnout o něm po úplně a řádně provedeném přezkumu. V dalším řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám v kasačním rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby rozhodl o návrhu obviněné na doplnění dokazování, který uplatnila ve veřejném zasedání dne 25. 1. 2017, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Pokud návrhu nevyhoví, v odůvodnění nového meritorního rozhodnutí ve věci náležitě vysvětlí, jakými úvahami se při rozhodování o něm řídil. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi akceptuje v zásadě pouze tři důvody, na nichž lze založit odmítnutí důkazního návrhu účastníka řízení; a sice, že 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2) důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a 3) pro ustálení skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a rozhodnutí o vině obviněného jde o důkaz nadbytečný (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09). V uvedené souvislosti je třeba zdůraznit, že závěr o úmyslném zavinění na straně obviněné lze zodpovědně přijmout pouze za předpokladu, že bude spolehlivě vyvrácena její konstantní obhajoba spočívající v popření autenticity daňového přiznání, z nějž banka vycházela při schválení její žádosti o úvěr. Potud však bude nutno meritorní rozhodnutí ve věci, po případném doplnění dokazování v nezbytném rozsahu, odůvodnit mnohem strukturovanější úvahou než pouhým poukazem na zodpovědnost obviněné za to, co podepsala; zvláště pokud se hájí dosud nevyvráceným tvrzením, že zfalšované daňové přiznání bylo do banky doručeno dodatečně a bez jejího vědomí.
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soudu učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 7. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu