ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.760.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 760/2017 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 7. 2017 dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 5 To 415/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 38/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 2 T 38/2016, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
ačkoliv se dne 14. 3. 2014 v době kolem 18.00 hodin dostavil před dům číslo popisné … na ulici H. č. orientační … v O.-P. původně za účelem převzetí svého nezletilého syna k soudem upravenému styku, zde v úmyslu pokračovat v jím vyprovokovaném konfliktu s na místě se mimo jiné nacházejícím druhem své bývalé manželky L. S., vstoupil s cílem vyvolat střet s vozidlem do koridoru pohybu rozjíždějícího se osobního automobilu Opel Omega Caravan RZ …, jehož řidič L. S. po předchozím upozornění na zamýšlený úkon mimo jiné zvukovým výstražným znamením pomalu, bezpečně a s dostatečným bočním odstupem od obviněného vyjížděl z parkovacího místa parkoviště s kolmým stáním k ose vozovky, čímž způsobil střet vozidla se svým tělem, a následně na místě činu projevil radost z toho, že poškozený bude v důsledku incidentu „mít průšvih a vyhodí ho z práce“, a téhož dne poté, co si v době od 18.50 do 20.05 hodin nechal ošetřit utrpěná zranění ve Fakultní nemocnici v Ostravě, se s lékařskou zprávou dostavil na Policii ČR, Městské ředitelství policie Ostrava, Obvodní oddělení Ostrava-Poruba 1 na ulici Dělnickou v Ostravě-Porubě, kde v době od 21.07 do 21.41 hodin vypověděl v rámci sepisu úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky vědomě nepravdivé skutečnosti naplňující znaky trestného činu, a to že když stál před vozidlem řízeným L. S., toto se rozjelo a najelo na něj, na jeho pravé koleno a takto způsobené zranění dokladoval lékařskou zprávou, přičemž zejména na podkladě jím uvedeného bylo policejním orgánem ÚO SKPV MŘ PČR Ostrava, 10. OOK dne 05.08.2014 pod č. j. KRPT-59348-51/TČ-2014-070741 podle §160 odstavec 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání L. S. pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odstavec 1 tr. zákoníku, které bylo až po provedeném rozsáhlém vyšetřování zastaveno dle §172 odstavec 1 písmeno b) tr. řádu usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 04. 02. 2015, sp. zn. 6 ZT 90/2014, které nabylo právní moci po zamítnutí stížnosti obviněného usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 2 KZT 816/2014 dne 10. 03. 2015, ovšem v případě, pokud by byl L. S. odsouzen, měla by tato skutečnost závažný dopad na jeho pracovní poměr u společnosti AT & T Global Network Services Czech Republic s.r.o., a to v podobě možné výpovědi či přeřazení na jinou, méně kvalifikovanou a bezpečnostně exponovanou pracovní pozici s nižší mzdou.
Za to byl podle §345 odst. 3, §52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený L. S. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 2 T 38/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 5 To 415/2016, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 5 To 415/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace se obviněný nejprve vyjádřil ke skutkovému stavu věci, který byl podle jeho názoru zjištěn nesprávně. Není pravdou, že se nacházel z pohledu řidiče před pravou částí vozidla a že úmyslně vkročil do dráhy rozjíždějícího se vozidla. Rozhodujícím soudům především vytýká, že neprovedly důkazy, jejichž provedení navrhl (opakování rekonstrukce a vypracování nového znaleckého posudku z oboru doprava), nadto soudy obou stupňů nesprávně vycházely z procesně nepoužitelných důkazů, tj. ze znaleckého posudku z oboru doprava a z výsledků provedené rekonstrukce činu, jež byly provedeny v předcházejícím řízení, kde on byl v pozici poškozeného a L. S. naopak v pozici obviněného. Namítá proto existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, tento nesoulad však blíže nekonkretizoval. Obviněný zpochybňuje, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu souzeného trestného činu, neboť skutkové okolnosti policejnímu orgánu vylíčil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, jak je vnímal vlastními smysly a nebyl si vědom toho, že by poškozeného obviňoval nepravdivě.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 25. 5. 2017 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněný v dovolání jen opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, tvoří také obsah odvolání, jež podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Těmito námitkami se řádně zabývaly a také dostatečnou měrou vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno plně odkázat. Dovolací námitky obviněného nadto primárně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání deklaroval důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Vznáší totiž výhrady výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů rozhodujícími soudy nižších stupňů. Takto pojatou dovolací argumentaci je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný se jejich prostřednictvím domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje výlučně z vlastní, důkazy nepotvrzené verze skutkového děje a vlastního způsobu hodnocení důkazů, což se však vymyká požadavkům stanoveným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Procesními námitkami je dovolací soud povinen se zabývat výlučně v případě, pokud dojde k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.
V posuzovaném případě se však soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Dovolací námitky obviněného vychází primárně z odlišných skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný hovoří o existenci extrémního nesouladu, čímž však vykročil z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že zjištěný skutkový stav věci nevytváří podklad pro pochybnost o jeho správnosti s výsledným závěrem, že se obviněný dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Na základě videozáznamu pořízeného zařízením umístěným uvnitř vozidla ve spojení s věrohodnou výpovědí poškozeného L. S. bylo prokázáno, že obviněný aktivně vstoupil do koridoru pohybu rozjíždějícího se vozidla řízeného L. S., přičemž toto jeho jednání bylo reakcí na vyhrocenou situaci neuskutečněného předání dítěte. Úmyslem obviněného bylo zabránit odjezdu vozidla i za cenu vyvolání střetu a za tímto účelem vstoupil zcela vědomě do dráhy tohoto vozidla. Později po incidentu (téhož dne) obviněný podal vysvětlení na Policii ČR, kde však vědomě nepravdivě uvedl informace o tom, že poškozený L. S. jako řidič příslušného vozidla na něho vozidlem najel.
Není pochyb o tom, že nelze zaměňovat situaci, kdy vozidlo bez dalšího najede do před ním stojící osoby a situaci, kdy osoba vědomě vstoupí do dráhy rozjíždějícího se vozidla. Obviněný popsal Policii ČR situaci nepravdivě takovým způsobem, který by zakládal odpovědnost poškozeného L. S. za trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Existence úmyslu ve vztahu k zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku byla správně vztažena až k okamžiku, kdy obviněný podal o výše popsané události nepravdivé vysvětlení na Policii ČR. Bez pochybností byl také prokázán úmysl obviněného ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť úmysl vážně poškozeného poškodit v jeho zaměstnání obviněný vyjádřil výslovně hned po samotném střetu s vozidlem, jak jednoznačně plyne z učiněných skutkových zjištění.
Obviněný argumentoval, že soudy nesprávně zjištěný skutkový stav byl způsoben neprovedením jím navrhovaných důkazů, a to opakování rekonstrukce a vypracování nového znaleckého posudku z oboru doprava, tudíž jde o tzv. opomenuté důkazy. Obecně nejsou námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud konstatuje, že v této věci o případ tzv. opomenutých důkazů nejde. Obviněný poukázal na nepoužitelnost znaleckého posudku z oboru doprava a rekonstrukce činu, které byly provedeny v předcházejícím trestním řízení. V nyní posuzované věci byly pak tyto důkazy provedeny jako důkazy listinné, obviněný měl možnost se k nim po jejich provedení vyjádřit, což také učinil. Pokud se obviněný domnívá, že tímto postupem došlo k závažnému porušení jeho práva na obhajobu, tak již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a naprosto správně vysvětlil, že vina obviněného byla prokázána především na základě dalších provedených důkazů (viz výše), přičemž znalecký posudek a rekonstrukce pouze doplňují skutkové závěry o tom, jak došlo ke střetu obviněného s rozjíždějícím se vozidlem. Nutno dodat, že v předcházejícím řízení byly zmíněné důkazy provedeny v souladu se zákonem, obviněný byl v postavení poškozeného a provádění rekonstrukce byl osobně přítomen on i jeho obhájce. Proti provedení rekonstrukce mohl tedy vznášet námitky, což však v tehdy vedeném řízení neučinil. Nejvyšší soud nenabyl pochybnosti o tom, že nalézací soud postupoval správně, když z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení znovu neprováděl rekonstrukci celé události a nenařídil vypracování nového znaleckého posudku, a to tím spíše, když provedené důkazy tvořily ucelený řetězec svědčící o vině obviněného.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
Pro úplnost je třeba připomenout, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. 7. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu