ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.814.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 814/2017 -65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2017 o dovoláních obviněných I. B. a M. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 69 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. B. a M. P. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 69 T 7/2014, byl obviněný I. B. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku a obviněný M. P. byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1) obviněný I. B. jako ředitel společnosti Ortopedické pomůcky s. r. o. a obviněný M. P. podnikající v oblasti výroby ortopedické obuvi jako firma téhož obchodního jména se společně dohodli s již odsouzenými Ing. P. H. a M. K. na podvodném vylákání peněz od zdravotních pojišťoven v úmyslu se na jejich úkor obohatit, a to tím způsobem, že v období od 1. 9. 2010 do 17. 8. 2011 si odsouzení Ing. H. a K. blíže nezjištěným způsobem obstarali velké množství fiktivních poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky opatřené razítkem a podpisem MUDr. P. K., lékaře KNTB ve Zlíně, a podpisy pacientů deklarujících převzetí ortopedických pomůcek, údaje o nichž získali částečně od zaměstnankyně nemocnice L. P. a částečně nezjištěným způsobem.
Následně I. B. jménem společnosti Ortopedické pomůcky s. r. o. (jako její zaměstnanec) a M. P. jménem své firmy podle pokynů Ing. P. H. tyto poukazy, poté co je obdrželi osobně nebo poštou od odsouzených, uplatnili k proplacení u příslušných zdravotních pojišťoven České republiky, a to přesto, že společnost Ortopedické pomůcky s. r. o. ani M. P. tyto pomůcky nezhotovili ani nenakoupili od svých údajných dodavatelů MADISOLA, s. r. o. a Green Food s. r. o., jak nepravdivě I. B. a M. P. deklarovali, přičemž stejně tak pomůcky nikdy nebyly předány žádnému z uváděných pacientů, což obvinění věděli.
Takto obviněný I. B. vylákal společně s odsouzenými od poškozených zdravotních pojišťoven celkovou částku 6.125.127,60 Kč a obviněný M. P. celkovou částku 1.539.900 Kč, čímž společně způsobili škodu
a) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem 130 00 Praha 3, Orlická 4/2020, ve výši 5.948.226,40 Kč,
b) České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem 703 00 Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, ve výši 971.647,20 Kč,
c) Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 47114975, se sídlem 190 03 Praha 9, Drahobejlova 1404/4, ve výši 167.812 Kč
d) Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, se sídlem 710 00 Slezská Ostrava, Michálkovická 108, ve výši 166.580 Kč,
e) Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, se sídlem 101 00 Praha 10, Kodaňská 1441/46, ve výši 356.762 Kč,
f) Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem 140 00 Praha 4, Roškotova 1225/1, ve výši 54.000Kč,
2) následně pak obvinění finanční prostředky takto vylákané od zdravotních pojišťoven a zaslané na účty společnosti Ortopedické pomůcky s. r. o. a M. P. dle pokynů obviněného Ing. P. H. a po odečtení svého podílu na zisku z trestné činnosti obratem bezhotovostně převedli na základě faktur opatřených odsouzenými na účet společnosti MADISOLA, s. r. o., a to v celkové výši 3.800.500 Kč (z toho obviněný I. B. částku 3.619.000 Kč a obviněný M. P. částku 181.500 Kč) a na účet společnosti Green Food s. r. o. v celkové výši 2.718.500 Kč (z toho obviněný I. B. částku 1.915.100 Kč a obviněný M. P. částku 803.400 Kč), odkud byly tyto finanční prostředky vybírány odsouzeným M. K. a jednateli uvedených společností stíhanými samostatně. Tyto převody pak obvinění prováděli přesto, že věděli, že společnosti MADISOLA, s. r. o. a Green Food s. r. o. žádné ortopedické či protetické pomůcky nevyrobili a pacientům nedodali.“
Za uvedené jednání byl obviněný I. B. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný I. B. odsouzen k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to bytové jednotky o velikosti 1+1, situované ve 4. nadzemním podlaží bytového domu na ul. T. v obci T., část H. S. M., na pozemku označeném jako stavební parcela a spoluvlastnického podílu o velikosti na společných částech bytového domu vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, na LV a pro dané katastrální území.
Obviněný M. P. byl za uvedené jednání odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně s již odsouzenými Ing. P. H. a M. K., odsouzenými rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, dne 26. 8. 2015, č. j. 69 T 7/2014-3050, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 To 1/2016, zaplatit na náhradě škody poškozeným:
a) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem 130 00 Praha 3, Orlická 4/2020, částku ve výši 4.059.582 Kč,
b) České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem 703 00 Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, částku ve výši 83.444 Kč,
c) Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 47114975, se sídlem 190 03 Praha 9, Drahobejlova 1404/4, částku ve výši 39.571 Kč
d) Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, se sídlem 710 00 Slezská Ostrava, Michálkovická 108, částku ve výši 27.000 Kč,
e) Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, se sídlem 101 00 Praha 10, Kodaňská 1441/46, částku ve výši 45.000 Kč,
f) Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem 140 00 Praha 4, Roškotova 1225/1, částku ve výši 54.000 Kč,
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ 41197518, odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 69 T 7/2014, podali obvinění I. B. a M. P. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016, podal obviněný I. B. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Miroslava Madeje dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že soudy pochybily, pokud na základě skutkových zjištění dospěly k závěru, že jde ve vztahu k obviněnému o úmyslnou trestnou činnost, a to jak pod skutkem č. 1, tak pod skutkem č. 2, a to z toho důvodu, že nebyla prokázána subjektivní stránka charakterizující trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele. Závěr o vině musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Mezery v dokazování ohledně subjektivní stránky trestného činu nelze nahrazovat pouhými úvahami soudu, které nemají oporu v provedeném dokazování. Dále je přesvědčen, že při odůvodňování napadených rozhodnutí soudy nepostupovaly důsledně v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Dle názoru obviněného po vrácení věci na základě podaného odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2015, č. j. 69 T 7/2014-3050, dle usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, č. j. 3 To 1/2016-3206, nebyla v dalším řízení před soudem prvního stupně osvědčena taková skutková zjištění, která by odůvodňovala naprostou změnu úvah soudu prvního stupně ohledně viny obviněného, a soud se řídil výkladem skutkových zjištění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně. Nebylo tedy důsledně postupováno v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. a tento zlom úvah soudu nebyl řádně odůvodněn. Dále uvádí, že soud vůbec nevzal v úvahu všechny důkazy, které obviněný uváděl na svoji obranu, spočívající v neexistenci úmyslu spáchat trestné činy. V napadených rozhodnutích se soud řádně nevypořádal s obhajobou, nijak neosvětlil, proč nebere v potaz výpověď odsouzeného Ing. H., který potvrdil, že obviněný o trestné činnosti nevěděl, výpověď např. svědka H. a dalších svědků, pokud byly ve prospěch obviněného. Vrchní soud v Olomouci ve svém odůvodnění uvedl tvrzení, která nemají oporu ve skutkových zjištěních, čímž došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Je tedy zjevné, že ve vztahu k volní složce jednání obviněného nalézací soud i soud odvolací bez odůvodnění akceptovaly pouze ta skutková zjištění, která svědčí pro podvodný úmysl.
Ohledně trestného činu dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku bylo konstatováno, že jej obviněný spáchal jako člen organizované skupiny. Trestní odpovědnost pachatele u tohoto znaku skutkové podstaty je podmíněna existencí nejen intelektuální složky úmyslu (pachatel má představu o tom, že je členem sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob), ale také složky volní (pachatel chce čin spáchat jako člen organizované skupiny), ovšem tomu skutková zjištění vůbec neodpovídají. Obviněný B. jednal výhradně s odsouzeným Ing. H., o ostatních trestně odpovědných osobách neměl nejmenší tušení, a proto tento čin nemohl spáchat jako člen organizované skupiny. Je přesvědčen, že pokud by soudy respektovaly ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. řádně, měl být maximálně odsouzen za trestný čin legalizace výnosů trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný I. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016 a tomuto usnesení předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 69 T 7/2014 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl, popř. aby dle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci. Dále navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. předložil věc neprodleně Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o přerušení výkonu trestu, popřípadě, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o přerušení výkonu trestu obviněného do rozhodnutí o dovolání.
Obviněný I. B. podal prostřednictvím svého druhého obhájce JUDr. Viktora Rossmanna další dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k výroku o vině namítl, že došlo k nesprávnému hodnocení otázky protiprávního jednání, neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu, a k nesprávnému hodnocení otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily otázku příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Rozhodnutí o vině obviněného bylo dále vydáno v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Došlo rovněž k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, které je dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Soudy obou stupňů tak v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily právo obviněného na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy nebo je nehodnotily vůbec.
Dále namítl, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti, neboli pojmové znaky trestného činu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a následkem a zavinění. Je toho názoru, že nenaplnil veškeré znaky skutkové podstaty zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, natož potom zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Ve vztahu k subjektivní stránce nejednal ani v nepřímém úmyslu, natož potom v úmyslu přímém. Neměl nejmenšího důvodu domnívat se ani předpokládat, že poukazy předkládané pojišťovnám jsou fiktivní a že se dopouští něčeho nezákonného. Obviněný jednal na základě smluvního vztahu se společnostmi MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o., které měly ortopedické pomůcky vyrábět, nicméně nebylo jeho povinností na základě tohoto smluvního vztahu kontrolovat, zda ortopedická obuv byla skutečně vyráběna, či dokonce dodávána koncovému zákazníkovi. Upozorňuje na fakt, že v rozsudcích soudů nižších stupňů nebyla v žádném případě popsána subjektivní stránka, tj. úmysl obviněného a dokazuje na tomto místě na ustálenou judikaturu, podle které v případě trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku musí být podvodný úmysl jednání pachatele přítomen již od samého počátku, v tomto případě tedy již od převzetí poukazů, které měly být překládány pojišťovnám k proplacení. Prokázání takové skutečnosti však v odůvodněních rozsudků soudů zcela absentuje. Tím se zde naskýtá otázka správnosti použité právní kvalifikace jak trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť chybí základní znak tohoto trestného činu ve formě zavinění, tj. podvodný úmysl spočívající v předstírání, že jde o legální poukazy na ortopedické pomůcky, a stejně tak i úmysl způsobit proplácející pojišťovně škodu. Obviněný trvá na tom, že subjektivní stránka podvodu nebyla a nemohla být naplněna z toho důvodu, že tento neměl v úmyslu obohatit konkrétní osoby figurující ve zmíněných společnostech, se kterými žádný vztah neměl. Závěry soudů o tom, že s ohledem na skutková zjištění obviněný pravděpodobně věděl, že se jedná o fiktivní poukaz, naprosto odporuje důkazům, neboť z žádné svědecké výpovědi toto nevyplývá. Jde tedy o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, zejména ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Odvolací soud se pouze omezil na opakování závěrů soudu prvního stupně, ačkoliv pro závěr o naplnění úmyslu nesvědčí žádný důkaz, a skutková zjištění se tak dostávají do extrémního rozporu s právními závěry. Dále v souladu s právním názorem Ústavního soudu České republiky namítá nesprávnost právní kvalifikace i ve vztahu ke škodě, která je mj. také pojmovým znakem trestného činu podvodu, neboť není-li osobou jednající způsobena škoda, není možné skutek kvalifikovat jako trestný čin podvodu. Obviněný od počátku nejednal v úmyslu způsobit škodu, jednal v dobré víře na základě smluvního vztahu se společnostmi, se kterými měl dohodnutou za tuto obchodní činnost provizi, jejíž výše odpovídala obchodním zvyklostem v této oblasti, tudíž nebyl prokázán vztah způsobené škody jednáním obviněného. V této souvislosti odkazuje na skutková zjištění, založená především na svědeckých výpovědích svědka S., P., J., K., V., svědkyně R. a dalších listinných důkazech. Ze všech těchto důkazů vyplývá, že proces, v rámci něhož jeden subjekt vyrobí ortopedickou obuv, avšak nemá smlouvu s pojišťovnou, a proto tedy pouze fakturuje subjekt jiný, který má se zdravotní pojišťovnou uzavřenou smlouvu, není nestandartní a tato kooperace probíhat může. Při existenci těchto důkazů potom soudy zcela porušily zásadu subsidiarity trestní represe a in dubio pro reo.
Ve svém dovolání dále namítl, že zastírání původu financí nelze spatřovat v tom, že peníze získané od pojišťoven prošly dvěma účty. Tak tomu bylo proto, že to bylo dohodnuto mezi smluvními stranami, nikoliv za účelem zastírání původu těchto financí. I s ohledem na to, že finanční prostředky byly vždy zaúčtovány, tj. vedeny v účetnictví a zdaněny, nelze na proces zastírání usuzovat. Jakým způsobem bylo s finančními prostředky nakládáno ve společnostech MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o., obviněný nevěděl a nebylo jeho povinností se tím zabývat. Je pak s podivem, jakým způsobem soud dospěl ve svých úvahách na okolnost spáchání tohoto trestného činu členem organizované skupiny, když sám ve svém rozsudku uvádí, že nebylo prokázáno, co obvinění věděli o dalších osobách podílejících se na trestné činnosti. O nesprávné kvalifikaci obou skutků ze strany odvolacího i nalézacího soudu svědčí fakt, že odvolací soud v případě prvního skutku kvalifikoval tento jako skutek spáchaný ve spolupachatelství, navzdory tomu potom skutek druhý kvalifikoval jako skutek spáchaný členem organizované skupiny. Tento rozpor nemá oporu v provedeném dokazování. Namítá, že soud nemohl dospět k závěru o spáchání jakéhokoli skutku obviněného jakožto člena organizované skupiny, neboť i tomuto znaku musí být dán vzhledem k povaze zvlášť přitěžující okolnosti úmysl. Soudy obou stupňů se nikterak nevypořádaly ve svých rozhodnutích se znaky organizované skupiny. Zásadní nelogičnost rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy dospěly k závěru, že hlavní skutek byl spáchán podle §23 tr. zákoníku ve spolupachatelství, načež na něj bezprostředně navazující a s ním související skutek byl spáchán členem organizované skupiny. Je nemyslitelné, aby dva skutky byly spáchány ve zcela jiném režimu, ač skutkové okolnosti v obou případech jsou naprosto stejné. Zdůrazňuje, že neměl povědomí o činnosti spoluobviněného M. P., a tedy nemohl jednat ani v režimu podle §23 tr. zákoníku, tedy v režimu spolupachatelství. Aby mohl být obviněný označen za spolupachatele M. P., museli by se dopouštět trestného činu podvodu společným jednáním. Dle obecných soudů ale každý z nich předkládal poukazy sám za sebe, nikoliv společně a rovněž inkasované finanční prostředky poukazovali každý sám, nikoliv společným jednáním. V žádném stadiu řízení nebylo prokázáno, že by se tyto dvě osoby na čemkoliv dohodly.
K výroku o vině ve vztahu ke skutku uvedeném pod bodem 2) výroku rozsudku uvádí, že je třeba prokázat, že určitá majetková hodnota pochází z trestné činnosti, na druhé straně je nutno prokázat rovněž to, že s takovouto získanou majetkovou hodnotou bylo nakládáno způsobem, zastírajícím deliktní původ této majetkové hodnoty. Obviněný nevěděl a nemusel vědět, že majetková hodnota, která byla poukázána pojišťovnami na jeho účet, je majetkovou hodnotou pocházející z trestné činnosti. Aby se pachatel dopustil tohoto zločinu, musí jednat v přímém, nebo alespoň nepřímém úmyslu, tedy musí být alespoň srozuměn s nelegálním původem věcí. Tak, jak je skutek popsán, by mohlo být jednání právně posouzeno nanejvýš jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 tr. zákoníku, neboť soudům se nepodařilo prokázat úmyslné jednání. Pokud se totiž finanční prostředky, jejichž původ by měl být zastírán, objeví zcela neskrytě a nezkresleně v účetnictví společnosti, finance jsou řádně zaúčtovány a zdaněny, potom nelze usuzovat na snahu zastírací ze strany obviněného. K zastírání, tedy krytí majetkové hodnoty zaviněním ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti, a to ve vztahu ke všem znakům daňového trestného činu, tedy nakládání s majetkovou hodnotou způsobem zastírajícím její deliktní původ, nikdy nedošlo. Obviněný je přesvědčen, že druhý skutek, který je mu kladen za vinu, nebyl jeho osobou spáchán, a to ani po subjektivní stránce - ve formě nevědomé nedbalosti. Soud prvního stupně a následně rovněž soud odvolací rovněž pochybily v otázce kvalifikace skutku dle §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť aby hodnota věci nebo jednotlivé majetkové hodnoty dosáhla velkého rozsahu, muselo by tomu tak být v případě jedné konkrétní věci či majetkové hodnoty. Jestliže se tento trestný čin vztahuje na více věcí nebo majetkových hodnot, potom jejich hodnoty nelze sčítat, pokud ovšem nejde o věci hromadné, což poukazy na ortopedické pomůcky zcela jistě nejsou. Obviněný shrnuje, že se nemohl dopustit trestného činu dle §217 tr. zákoníku, a to ani z nedbalosti, neboť není naplněna minimálně podmínka zastírání deliktního původu finančních prostředků, se kterými obviněný nakládal a které byly vyplaceny zdravotními pojišťovnami za předložené poukazy.
Dále poukazuje na fakt, že trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti má akcesorickou povahu, tzn., že tento trestný čin je odvozen od trestného činu základního, v tomto případě trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit ve spolupachatelství, a potom je vyloučeno, aby se potenciální navazující a související trestné činnosti dopustil jako člen organizované skupiny. Nebyla-li navíc prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, je logické, že nemohlo být prokázáno, že by se obviněný jakkoliv podílel na trestné činnosti spočívající v legalizaci výnosů z trestné činnosti. Nadto namítá, že je vyloučen souběh postihu trestného činu podvodu dle §209 a legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 tr. zákoníku v případě jedné osoby. Nemůže dojít k tomu, aby pachatel druhého, navazujícího trestného činu, byl zároveň pachatelem trestného činu předcházejícího. Jedná se o ustálený názor právní vědy, kde významným argumentem pro tuto neslučitelnost je rozpor s principy zákazu nucení k sebeobviňování a zákazu dvojího přičítání. Tomu napovídá i znění tr. zákoníku, kde stejně jako u podílnictví §214 a nadržování §366 explicitně uvádí, že spáchá-li takový čin ve vztahu k věci která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším. Zákonodárce tak explicitně vylučuje, aby byl za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti udělen přísnější trest než v případě základního trestného činu a potvrzuje tím akcesorickou povahu jednání spočívajícího v legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Obviněný je nadále přesvědčen, že nebylo jednoznačně prokázáno, že naplnil subjektivní stránku zločinu podvodu dle §209 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 tr. zákoníku ve formě úmyslu. Má za to, že jeho jednání by bylo možné posuzovat maximálně pouze v rámci nedbalostní formy zavinění. Namítá, že z provedených důkazů nevyplývá, že věděl, že příslušné poukazy na ortopedické pomůcky, které předkládal zdravotním pojišťovnám, jsou fiktivní a že tyto pomůcky se ve skutečnosti nevyrábějí. Stejně tak si nemohl být vědom, že finanční prostředky, které vyplácely na základě předmětných poukazů zdravotní pojišťovny, pocházejí z trestné činnosti, a je tím zastírán jejich původ. Soudům obou stupňů vytýká vnitřní rozpornost rozhodnutí, v čemž spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu k výroku o náhradě škody uvádí, že soudy pochybily, když určily, že se má podílet na náhradě celé škody, a když neaplikovali ustanovení §438 odst. 2 tehdejšího občanského zákoníku, dle nějž soud v odůvodněných případech může rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, podílejí se na ní v rozsahu podle své části. Soudy neoprávněně zohlednily pouze zájmy poškozených se zdůvodněním, že užití předchozího postupu by mohlo být na úkor jejich nároků.
Závěrem svého dovolání konstatuje, že při plném vědomí dovolacích podmínek, že za určitých okolností lze dovolacím důvodem spatřovat porušení procesních práv takového rozsahu, že jde o porušení práva na spravedlivý proces, a to za situace, že je zjevné, že toto porušení ovlivňuje hmotněprávní kvalifikaci. Během řízení byla porušena procesní práva obviněného natolik, že z řízení vzešlý hmotněprávní závěr je tím natolik ovlivněn, že není možné vést samostatnou úvahu o jeho správnosti. V této souvislostí namítá, že mezery v dokazování ohledně subjektivní stránky trestného činu nelze nahrazovat pouhými úvahami soudu, které nemají oporu v provedeném dokazování.
Z uvedených důvodů obviněný I. B. navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016 a tomuto usnesení předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 69 T 7/2014 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl, popř. aby sám dle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci. Dále navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. předložil věc neprodleně Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o přerušení výkonu trestu, popřípadě, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o přerušení výkonu trestu obviněného do rozhodnutí o dovolání.
Obviněný M. P. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně po provedeném dokazování, které bylo doplněno na základě zrušení předchozího zprošťujícího rozsudku Vrchním soudem v Olomouci, provedl jen několik důkazů, které buď nemohly vůbec přispět k posouzení subjektivní stránky trestného činu, a pokud ano, pak je přesvědčen, že svědčily ve prospěch obviněného. V této věci tak neexistuje žádný přímý důkaz, který by prokazoval, že obviněný věděl nebo byl srozuměn s úmyslem odsouzených Ing. H. a K. vylákat podvodným způsobem peněžní prostředky od zdravotních pojišťoven na základě fiktivních poukazů na léčebné ortopedické pomůcky. S ohledem na absenci jakéhokoliv přímého důkazu týkajícího se naplnění subjektivní stránky trestného činu pak soud prvního stupně přistoupil k dokazování subjektivní stránky nepřímo na základě jiných okolností objektivní povahy. Soud prvního stupně posoudil skutečnosti týkající se obvyklosti spolupráce ve zjevném a extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, když dokazováním bylo zjištěno, že spolupráce v tomto podnikatelském oboru může mít i tu formu, když výrobci, kteří nemají uzavřenou smlouvu se zdravotními pojišťovnami, účtují své výrobky prostřednictvím subjektů, které takovou smlouvu uzavřenou mají. Závěr o běžnosti takové spolupráce byl prokázán např. v hlavním líčení konaném dne 13. 7. 2016 při výslechů zástupců zdravotních pojišťoven, zejména svědka JUDr. J., Ing. K., Ing. V., Mgr. K. a dalších, kteří potvrdili běžnost předmětné spolupráce. Závěr o běžnosti spolupráce vyplynul i z dalších důkazů provedených před soudem prvního stupně, a to konkrétně z listinných důkazů, které obsahují výčet subjektů, které na internetu nabízejí dodávky ortopedických pomůcek za účasti zdravotních pojišťoven, tedy avizují, že zajistí jejich proplacení u pojišťovny, nicméně se nejedná o subjekty, které by měly uzavřeny smlouvy s pojišťovnami. Dále soudy obvyklost tohoto typu spolupráce odmítly s tím, že se jim tato spolupráce měla jevit jako ekonomický nesmysl. Pokud jde o skutečnost, že uvedené společnosti nejsou firmami z oboru, pak obviněný opakuje, že odsouzený Ing. H. mu sdělil, že tyto společnosti jsou na něj navázané, přičemž tomuto tvrzení uvěřil a neměl důvod toto tvrzení ověřovat. Ekonomickou výhodnost tohoto typu spolupráce potvrdil i svědek S. u hlavního líčení, konaného dne 12. 3. 2015 i znalecký posudek Ing. Pavla Janáska, MBA, znalce z oboru kůže – kožešiny. Z těchto důkazů je potom patrné, že argumentace soudu, dle které měla být posuzovaná forma spolupráce ekonomickým nesmyslem, v extrémním rozsahu odporuje provedeným důkazům.
Dále namítá, že v rozsudku soudu prvního stupně je nově hodnocena výpověď svědka J. M., a to zcela svévolně a účelově tak, aby soudu umožnila dospět k závěru, že subjektivní stránka předmětného zločinu byla naplněna bez ohledu na provedené dokazování. V tomto ohledu poukazuje na to, že svědek M. údajně dle svého tvrzení měl domlouvat na žádost odsouzeného Ing. H. spolupráci s obviněným, a to z toho důvodu, že odsouzený Ing. H. údajně nestíhal výrobu obuvi, přitom měl soud v rámci trestního řízení za prokázané, že nešlo o pomoc s výrobou obuvi, kterou by někdo nestíhal. Je tak s podivem, že soudy hodnotí výpověď svědka M. jako věrohodnou a že právě této nevěrohodné výpovědi přikládají nejzásadnější význam pro dovozování úmyslu spáchat zločin podvodu. Také další okolnosti, např. dobrovolné předání poukazů policii, vedou k závěru, že u obviněného nemohla být naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu. Dobrou víru v pravost poukazů obviněného potvrzuje i výpověď nprap. N., který potvrdil, že jakmile bylo obviněnému sděleno, že poukazy jsou fiktivní, byl v šoku a cítil se být osobou poškozenou. Dále je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval část výpovědi Ing. H., kterou navíc hodnotil selektivně a účelně, a to za situace, kdy výpověď tohoto odsouzeného shledal nevěrohodnou, poté ji považoval zčásti za věrohodnou a navíc vložil do úst Ing. H. něco, co neřekl. Přitom obvinění P. i B. vypověděli, že o sobě vzájemně vůbec nevěděli. Pokud jde o další skutečnosti podstatné pro posuzování subjektivní stránky zločinu podvodu, měly by oba soudy zohlednit i skutečnost, že obviněný veškeré platby, které mu pojišťovna vyplácela, řádně zdanil. Kdyby měl skutečně v úmyslu dopustit se podvodného jednání, sotva by příjmy takto dosažené uváděl v daňovém přiznání a platil by z nich daň z příjmu. Řádné danění těchto příjmů nasvědčuje tomu, že subjektivní stránka nebyla naplněna, tj. že nemohl úmyslně spáchat zločin podvodu, jak mu oba soudy kladou za vinu. Stěží si lze představit poctivého podvodníka, který finanční prostředky získané podvodem obratem zdaní.
Dalším zcela nesprávným závěrem soudu prvního stupně je názor, dle kterého měl obviněný údajně vědět, že společnost Green Food, s. r. o. a MADISOLA, s. r. o., nejsou společnostmi navázanými na Ing. H. V této souvislosti je nutno vzít v potaz skutečnost, že obviněný jednal s Ing. H., který hovořil o svém obchodu, nikoliv o obchodu společností Green Food, s. r. o. a MADISOLA, s. r. o., přičemž obviněný Ing. H. důvěřoval jako osobě vážené a v oboru známé. Nebylo pro něj tudíž podstatné, že mu faktury zasílaly tyto společnosti, a to zejména za situace, kdy mu Ing. H. sdělil, že chce postupovat tímto způsobem proto, že má finanční problémy se svým společníkem. Nelze tedy obviněnému klást k tíži, že v dobré víře předpokládal, že obě společnosti jsou ovládány Ing. H. Dobrá víra o propojenosti Ing. H. s uvedenými společnostmi je taktéž podepřena výpovědí svědka H. Sám odsouzený Ing. H. prohlásil, že obvinění jsou nevinní. Z rozsudku soudu prvního stupně dále plyne, že společnosti měly obviněného zahlcovat, přitom z provedeného dokazování vyplývá, že mu zasílaly maximálně desítky poukazů, nikoliv stovky. Uzavírá, že závěry soudů o úmyslném zavinění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy obou stupňů pochybily při závěrech o naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to z pohledu subjektivní stránky, která ve vztahu k obviněnému v daném případě nikdy nebyla naplněna. Ten jednal v dobré víře, že všechny poukazy jsou pravé, a byl do věci pouze vmanipulován odsouzeným Ing. H. a využit jako živý nástroj. Jednal tudíž v negativním skutkovém omylu o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost, který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Zločin podvodu dle §209 tr. zákoníku může být spáchán pouze úmyslně. Vzhledem k tomu, že obviněný jednající v negativním skutkovém omylu o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost nemůže jednat úmyslně, nemohla být naplněna ani skutková podstata tohoto zločinu. Soudy obou stupňů dále pochybily v tom, že dle jejich názoru šlo v daném případě o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že obviněný se stal fakticky obětí jednání odsouzeného Ing. H., nemohl být dán stejný společný úmysl mezi obviněným, Ing. H. ani jakoukoliv další osobou, a proto nemohl být spolupachatelem.
Ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 tr. zákoníku uvedl, že platby z pojišťoven byly poukazovány na jeho účet, byly vedeny v účetnictví a že je řádně danil. Tím, že převáděl bezhotovostně společnostem MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o., finanční prostředky, nemohl umožnit ani zastření původu takových prostředků, když bezhotovostní forma převodu je zcela transparentní, neboť umožňuje zjistit konečného příjemce těchto prostředků. Nadto o všech takových platbách byly vedeny účetní záznamy a faktury, které byly řádně založeny do účetnictví. Obviněný nevěděl, že z účtů společností MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o., byly finanční prostředky vybírány v hotovosti. Z provedeného dokazování je patrné, že měl důvěru k těmto společnostem, neboť věřil Ing. H., který mu oznámil, že je s těmito společnostmi propojen. V tomto ohledu odkazuje na skutečnosti, které byly v rámci dokazování prokázány a které oba soudy ignorovaly, např. že nemohl vědět, že poukazy byly padělané, jakmile pojal podezření, přestal poukazy uplatňovat, kontaktoval MUDr. K., poukazy zajistil jako důkazy a předal je policii.
Dále namítl, že trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti svou trestnost odvozuje od trestného činu základního, v tomto případě od trestného činu podvodu. V takovém případě je ovšem vyloučen postih trestného činu podvodu a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Souběžné postihování tohoto základního trestného činu a trestného činu legalizace výnosů je v rozporu se zásadou ne bis in idem. Taktéž není správná právní kvalifikace uvedená v rozsudku nalézacího soudu, dle které se měl dopustit legalizace výnosů z trestné činnosti dokonce jako člen organizované skupiny. Z rozsudku soudu není ani zřejmé, proč v případě obvinění z trestného činu podvodu dospívá soud k závěru, že nebyly naplněny znaky organizované skupiny, zatímco v případě trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dospívají soudy k závěru opačnému. Vzhledem k výše uvedenému nemohla být z jeho strany naplněna ani objektivní stránka zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, když se obviněný nedopustil žádné fiktivní majetkové, účetní či finanční operace spojené s tzv. praním špinavých peněz. Nemohla být ovšem naplněna ani subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť nejednal ani nemohl jednat s úmyslem zatajit či zakrýt nedovolený původ majetku, když ani nevěděl, že finanční prostředky od pojišťoven byly vyplaceny za fiktivní poukazy.
Dodává, že i výrok o náhradě škody vychází z nesprávného právního posouzení. Tento nárok na náhradu škody nemůže obstát vzhledem k tomu, že nemůže obstát výrok o vině, neboť nedošlo k naplnění skutkových podstat trestných činů. Soud prvního stupně vycházel z nesprávného právního posouzení solidární odpovědnosti k náhradě škody, jelikož bylo prokázáno, že obviněný P. se mohl podílet na vzniku škody v maximální výši 1.539.900 Kč. Zbývající část přisouzené náhrady škody do výše 4.308.777 Kč byla způsobena jednáním obviněného B., přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že obvinění o sobě vzájemně nevěděli. Rozsudkem soudu prvního stupně byl tak obviněný učiněn odpovědným i za škodu způsobenou obviněným B., na jehož jednání se žádným způsobem nepodílel. V daném případě měl proto soud aplikovat §438 odst. 2 tehdejšího občanského zákoníku, dle kterého měl soud rozhodnout, že ti, kdo škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.
Obviněný si je vědom, že jeho námitky částečně směřují proti nesprávným skutkovým zjištěním obou soudů, které v zásadě dovolací soud nepřezkoumává. V daném případě jsou však skutková zjištění v tak extrémním nesouladu s provedenými důkazy a právními závěry i skutkovými zjištěními soudů, že skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Oba soudy nadto porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jakož i ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž rozsudek nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu jsou ve zjevném rozporu se zásadou in dubio pro reo, a tím i se zásadou presumpce neviny.
Z uvedených důvodů proto obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016 a tomuto usnesení předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 69 T 7/2014, a aby současně zrušil i všechna další rozhodnutí navazující na toto usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu nalézacího, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla podkladu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň požádal, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. byl před rozhodnutím o dovolání odložen výkon rozhodnutí o náhradě škody, a to do doby rozhodnutí o dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatelé se omezili toliko na vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování ve spojení s prosazením důkazního významu části provedených důkazů vytržené z kontextu jejich zbývajícího rozsahu, aniž by ve smyslu jimi poukazované judikatury jak Nejvyššího soudu tak Ústavního soudu vyložili, že právě v jejich případě je dán rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a že jde o rozpor takové extrémní intenzity, že skutková zjištění soudů nevyplývají z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Pro úplnost mimo rámec podaného vyjádření uvádí, že v posuzovaném případě podvodného jednání, popsaného pod bodem 1) výroku o jejich vině nebylo možno na podkladě dostupného spisového materiálu dospět k takovému názoru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, neboť je nalézací soud vyhodnotil za splnění předepsaných podmínek §125 odst. 1 tr. ř. a učinil zcela správná skutková zjištění tak, že výsledek přezkumné činnosti odvolacího soudu při povinném respektu k jeho přezkumným závěrům, jakož i jeho závazným pokynům, plynoucím z jeho předcházejícího kasačního rozhodnutí (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 To 1/2016) již nemusel být spojen s objektivní potřebou jejich přehodnocení. Odvolací soud tak v uvedeném směru mohl plně odkázat na příslušné hodnotící pasáže z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.
K otázce obvyklosti praktikované obchodní spolupráce státní zástupkyně uvádí, že tato se zcela vymykala obchodní praxi v konkurenčním prostředí specializovaných dodavatelů ortopedické obuvi, navíc měla probíhat na podkladě zprostředkovatelské činnosti, avšak bez vyřešení podstatné otázky dohodnuté výše zprostředkovatelské provize, promítnuté do celkově fakturovaných částek jednotlivým pojišťovnám při nezbytném zohlednění přísných pravidel cenového předpisu Ministerstva zdravotnictví a kdy tak zcela důvodnou otázkou zůstala ekonomická efektivita zapojení údajných subdodavatelů do obchodní součinnosti tohoto typu. Zvláště pak v případě oněch výše jmenovaných obchodních společností, které začaly zcela nově figurovat v postavení podnikatelských subjektů do té doby zcela neznámých ve zcela specifickém obchodním prostředí, ve kterém se oba dovolatelé pohybovali po řadu let, a bylo jim tak známo, že se nejedná tzv. o firmy v oboru. Dokonce druhá z nich nesla takový obchodní název, který s předmětem podnikání - výroba ortopedické obuvi nikterak nesouvisel, a to aniž by jej bylo možno omylem zaměnit za společnost mající v názvu slovo foot, pakliže bylo jejím plným a zcela jiný smysl dávajícím názvem Green food, s. r. o. Odkaz obou dovolatelů na důvěryhodnost Ing. H. a tím i korektnost jím zprostředkovaných obchodních subjektů v rámci nabízené spolupráce tak nemůže obstát stejně tak jako vypovídací hodnota tvrzení tohoto spoluobviněného, že žádný z dovolatelů o trestné činnosti, resp. podstatě podvodného jednání, ničeho nevěděl. Zřetelné okolnosti rozšíření takto praktikované obchodní spolupráce na spoluobviněného M. P. pak vyplynuly z výpovědi svědka J. M., který tlumočil žádost Ing. H. za popisované situace nestíhatelnosti velkého množství zakázek ortopedické obuvi, ačkoliv paradoxně nešlo o sériovou výrobu, ale o zhotovení uvedené zdravotnické pomůcky na míru na podkladě zdravotních poukazů, navíc pak vystavených v takovém enormním množství na pacienty pouze jediného ortopeda MUDr. P. K. Pokud dovolatel M. P. za takové situace obdržel prostřednictvím svědka J. M. ujištění Ing. H., že je vše v pořádku, pak by taková informace byla v rámci zcela běžného a legitimně probíhajícího obchodního případu zcela nadbytečnou. V této souvislosti pak nelze považovat za lichou úvahu soudu, že odsouzený Ing. H. nejprve trestnou činnost páchal s obviněným B., poté z jeho výpovědi vyplynulo, že panu M. oznámil, že pan B. to odmítá v takovém rozsahu účtovat (resp. se mu tzv. zdál počet poukazů již příliš vysoký), a obrátil se na pana M., jestli je ochoten toto dělat i pan P. Výpověď tohoto svědka má rovněž usvědčující povahu ve vztahu k povědomí obou dovolatelů, že se jednáním pod bodem 1) dopouštějí nelegální činnosti. Soudy tak nemohly žádnému z obviněných přisvědčit v jejich obhajobě, že pokud jednali na podkladě smluvního vztahu se společnostmi MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o., pak nebylo jejich povinností kontrolovat, zda ortopedická obuv je skutečně vyráběna či dokonce dodávána koncovému zákazníkovi, rovněž neměli nejmenšího důvodu domnívat se nebo předpokládat, že poukazy, předkládané pojišťovnám, jsou fiktivní a tudíž se tak dopouštějí něčeho nezákonného.
K právnímu závěru o podvodném způsobu jednání obou dovolatelů dospěly oba soudy mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08) i přesto, že vycházely z důkazů nepřímé povahy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, roč. 1970, svazek 9, č. 38/1970) státní zástupkyně dodává, že provedené důkazy tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které byly v takovém příčinném vztahu k dokazovaným skutečnostem, že z nich bylo možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Za výše popsaného stavu věci tak nelze soudům s úspěchem vytýkat, že by při hodnocení výsledků provedeného dokazování, vztahujícím se k podvodnému úmyslu obou obviněných, porušily zásadu „in dubio pro reo“.
Dovolatel M. P. dále poukázal na ustálenou judikaturu, podle které je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Trestním postihem není možno nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů (Nejvyšší soud pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012). K takto uplatněné námitce subsidiarity trestní represe se připojil i dovolatel I. B. Vzhledem k tomu, že dovolatelé kromě zpochybnění přisouzeného skutkového podkladu ve vztahu k subjektivní stránce jejich podvodného jednání ad 1) výroku o vině a zdůraznění jejich soukromoprávního vztahu s poškozenými pojišťovnami neuvedli žádnou bližší argumentaci k aplikaci principu ultima ratio v jejich případě, nezbývá, než odkázat na přisouzený způsob, jakým svůj smluvní vztah k poškozeným pojišťovnám reálně naplnili. Na jejich případ se vztahuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, s odkazem na jeho dřívější usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/200, které podmínky obezřetného či méně obezřetného postoje poškozeného řeší právě v kontextu takového jednání obviněného, kterým naplnil podvodný modus operandi podle §209 odst. 1 tr. zákoníku zejména ve smyslu jeho zákonné varianty „uvedení jiného v omyl“ a kterým tak docílil toho, že poškozený subjekt přikročil k poškozující dispozici se svým majetkem, ke které by se nerozhodl, pokud by znal skutečné okolnosti na straně svého potenciálního smluvního partnera. Z uvedeného judikátu tedy jednoznačně vyplývá, že namítanou nedostatečnou obezřetnost poškozených pojišťoven nelze pokládat za faktor vylučující trestní odpovědnost obviněných. V této souvislosti státní zástupkyně dále připomíná judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle kterých „ byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
Pokud dovolatelé byli na podkladě výroku o vině ad 1) za podmínek §228 odst. 1 tr. ř. uznáni povinnými k solidární platební povinnosti vůči poškozeným pojišťovnám vyjmenovaným pod body a) – f) uvedeného adhezního výroku v tam přisouzených částkách, pak je třeba odmítnout důvodnost jejich námitky jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, spočívající ve výtce, že v jejich případě mělo být aplikováno ustanovení §438 odst. 2 OZ, podle kterého měl soud rozhodnout, že ti, kdo škodu způsobili, za ni odpovídají podle své účasti na jejím způsobení. V případě fakultativního postupu soudu při rozhodování o dělené odpovědnosti škůdců za škodu podle jejich konkrétní účasti na jejím spáchání, totiž nelze vadu chybějící aplikace tohoto hmotněprávního ustanovení úspěšně vytýkat. Pokud dovolatel M. P. dále v souvislosti s adhezním způsobem rozhodování připomenul, že nelze přehlížet ani ustálenou judikaturu, podle které je soud povinen i bez návrhu zkoumat, zda nejsou dány předpoklady pro snížení náhrady škody ve smyslu §450 OZ, pak v prvé řadě přehlédl překážku takového postupu, uvedenou v §450 věta druhá OZ a kterou je (nejen) v jeho případě přisouzené úmyslné jednání, jímž ke způsobení škodlivého následku v daném případě došlo.
Z hlediska vyvozené trestní odpovědnosti za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu §216 tr. zákoníku pak nelze mít v návaznosti na již výše prezentovaný závěr o naplnění subjektivní stránky podvodného jednání na straně obou dovolatelů důvodně za to, že při své nevědomosti o tom, že poukazy na ortopedické pomůcky byly zfalšované, jakož i při jejich plné důvěře v korektnost obchodní spolupráce s Ing. P. H. nevěděli, že společnosti MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o., slouží Ing. H. pouze jako inkasní místa. Podstatou tomu odpovídajícího způsobu jejich jednání ad 2) výroku o vině byla taková následná manipulace s finančními prostředky, získanými podvodným jednáním ad 1) výroku o vině od takto poškozených pojišťoven, která po odečtení jejich podílu na zisku spočívala v bezhotovostním převodu zbývající části takto vylákaných financí na bankovní účty obchodních společností MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o., fakturujících za údajné dodávky ortopedických pomůcek. Není pochyb o tom, že tak postupovali ve zcela jednoznačném záměru vzbudit zdání, že takto uskutečněné finanční transakce mají svůj původ v podnikatelské činnosti uvedených obchodních společností, založené na jejich subdodavatelském postavení v rámci obchodní součinnosti, předstírané pod bodem 1) výroku o vině.
Nelze ani přisvědčit důvodnosti navazující výhrady obou dovolatelů, že je vyloučen souběh trestných činů podle §209 a §216 tr. zákoníku, a to ani v případě, že by se, na rozdíl od posuzovaného případu, nejednalo o souběh vícečinný (srov. přiměř. Nejvyšší soud pod sp. zn. 7 Tdo 108/2013). Konečně v této souvislosti namítaný zákaz dvojího přičítání nebude praktickým za situace, že k výměře úhrnného trestu za podmínek §43 odst. 1 tr. zákoníku došlo v rozmezí trestní sazby, uvedené v případě dovolatele M. P. v ustanovení §209 odst. 4 tr. zákoníku a v případě dovolatele I. B. uvedené v ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku. Pokud dovolatel I. B. v souvislosti s vyjádřením názoru, že skutkové okolnosti (obou přisouzených skutků) jsou naprosto stejné, namítl, že je nemyslitelné, aby byl skutek prvý posouzen jako spáchaný ve spolupachatelství, kdežto skutek druhý již v postavení člena organizované skupiny, pak nezbývá, než plně odkázat na odpovídající pasáž odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, ve které jsou ony rozdílné formy trestné součinnosti ve vztahu k oběma částem výroku o vině vyloženy. Nalézací soud přitom v souladu s popisem skutku ad 1) výroku o vině osvětlil také otázku naplnění spolupachatelského vztahu obou obviněných se samostatně odsouzeným Ing. P. H. Dovolací námitku B., že předkládal poukazy sám za sebe a neměl tak povědomí o činnosti M. P., tak nelze v jím vytýkaném smyslu akceptovat. Dovolatel I. B. namítl, že se svojí účastí v organizované skupině nemohl být alespoň srozuměn, pokud jednal vždy a výhradně s Ing. H., přičemž o dalších trestně odpovědných osobách neměl vůbec žádné tušení, zejména pak vůbec nevěděl o páchání trestné činnosti M. P. Jejich navazujícímu právnímu závěru, že skutek ad 2) výroku o vině nemohli spáchat v postavení členů organizované skupiny, však nelze přičítat žádného opodstatnění. V této souvislosti je namístě v souladu s výstižnou argumentací nalézacího soudu a tudíž v návaznosti na přisouzený způsob jednání ad 1) výroku o vině a tím i na, v této souvislosti zjištěný, okamžik, kdy se do původně samostatně fungujícího spolupachatelského vztahu mezi samostatně odsouzeným Ing. P. H. a obviněným I. B. zapojil i dovolatel M. P., konstatovat, že tak v nezbytné součinnosti s jimi blíže neidentifikovanými zástupci výše uvedených subdodavatelských obchodních společností plánovitým a koordinovaným způsobem dílčího přispění tak jak je popsáno ad 2) výroku o vině docílili výsledného zastření původu obdržených a následně převáděných finančních prostředků. Naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu, uvedeného v odst. 1 §216 tr. zákoníku jako člen organizované skupiny podle §216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tak nelze na straně žádného z dovolatelů účinně zpochybňovat.
Neobstojí ani samostatná námitka dovolatele I. B., podle kterého je třeba k naplnění skutkové podstaty zločinu podle §216 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku aby hodnota jednotlivé věci nebo jednotlivé majetkové hodnoty dosáhla velkého rozsahu. Soudům v této souvislosti nelze dle státní zástupkyně s úspěchem vytýkat, že se s touto námitkou nevypořádaly, neboť byť se jejím prostřednictvím vytýká hmotněprávní vada absence přísnějšího kvalifikačního momentu jak ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tak i podle §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nevychází ze skutkového stavu věci pod oběma body výroku o vině, jelikož jak čin pod bodem 1), tak i čin pod bodem 2) výroku rozsudku se vztahují k jedné jediné sumě vylákaných peněz.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných I. B. a M. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný M. P. reagoval na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství stručnou replikou. Uvedl v ní, že s tímto vyjádřením nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že neobsahuje žádné argumenty, vyvracející argumenty uvedené v dovolání obviněného. Konstatuje, že právní závěr soudů o tom, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Hodnocení důkazů v projednávané věci představuje exces, neboť obecné soudy z provedených důkazů dovodily taková skutková zjištění, která při racionálním zhodnocení skutečně provedených důkazů učinit nelze. Státní zástupkyně zcela přehlíží, že obecné soudy při úvahách o zavinění obviněného hodnotily jednotlivé důkazní prostředky jednostranně a selektivně, čímž se dopustily libovůle a porušily princip spravedlivého procesu spočívajícího v zákazu deformace důkazů. Obecné soudy při úvahách o zavinění zcela nedostatečně zhodnotily řadu relevantních skutečností, zejména to, že v dané věci neexistuje žádný přímý důkaz prokazující, že obviněný věděl, nebo byl srozuměn s úmyslem odsouzených Ing. H. a K. podvodným způsobem vylákat finanční prostředky od zdravotních pojišťoven na základě fiktivních poukazů na ortopedické pomůcky, dále, že obvyklost kooperace výrobců ortopedické obuvi, jako skutečnost významná pro rozhodování o subjektivní stránce trestného činu, byla prokázána objektivně zjištěnými a provedenými důkazy, a to zejména výpověďmi svědků S., P., M., H. a R., zástupci dotčených zdravotních pojišťoven, znaleckým posudkem Ing. J. a dalšími listinnými důkazy. Ekonomická opodstatněnost spolupráce výrobců ortopedické obuvi byla prokázána výpovědí svědka S. a rovněž znaleckým posudkem Ing. J. V této souvislosti také odmítá úvahy státní zástupkyně, podle nichž zůstala otázkou ekonomická efektivita obchodní spolupráce, neboť nedošlo k vyřešení otázky výše zprostředkovatelské provize. S takovou úvahou nelze souhlasit již z toho důvodu, že státní zástupkyně zjevně přehlédla, že provize obviněného byla s odsouzeným Ing. H. smluvena na 30 % z částek, které obviněný fakturoval zdravotním pojišťovnám. Dále ani výslech svědka M. nijak neprokazuje, že by se měl obviněný zapojit do páchání trestné činnosti, a nemůže tedy ani prokazovat subjektivní stránku, tj. úmysl spáchat trestný čin podvodu. Uvádí, že sám ze své vůle telefonoval MUDr. K. a dotazoval se ho, z jakých důvodů došlo k vyřazení poukazu, přičemž poté, si poukazy ponechal a dobrovolně je vydal policii. Dále uvedl, že nebylo vyvráceno tvrzení, že důvěřoval odsouzenému Ing. H. jako osobě známé a vážené, které chtěl vyjít vstříc a uplatňovat svým jménem u zdravotních pojišťoven poukazy na ortopedické pomůcky. Dále zopakoval, že příjmy z činnosti, která je předmětem obžaloby, činily pouze zanedbatelnou část jeho příjmů za rok 2011. Chyběl mu tak jakýkoliv motiv dopustit se vytýkaného jednání. Zopakoval úvahy o skutkovém omylu, uvedené v dovolání. Rovněž úvahy státní zástupkyně ohledně údajného trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti považuje za nesprávné. Předně neměl jakoukoliv povědomost o tom, že dané finanční prostředky jsou vypláceny zdravotními pojišťovnami na základě fiktivních poukazů na ortopedické pomůcky. Tím, že bezhotovostně převáděl finanční prostředky jmenovaným společnostem, navíc nijak neumožnil zastření původu těchto prostředků. Bezhotovostní forma převodu je zcela transparentní a ze strany obviněného tak nedošlo k žádným fiktivním účetním operacím, které by směřovaly proti odhalení původu finančních prostředků. Taktéž úvahy státní zástupkyně k otázce náhrady škody jsou podle něj irelevantní. Uzavírá, že z důkazů provedených v trestním řízení nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že je pachatelem trestných činů. Jak rozhodnutí soudů, tak vyjádření státní zástupkyně je motivováno snahou prokázat vinu obviněného, avšak bez respektování presumpce neviny. Vzhledem k výše uvedenému nadále navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 To 128/2016 a tomuto usnesení předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 69 T 7/2014 a přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnými I. B. a M. P. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných.
Ve vztahu k jednání posouzenému jako zločin podvodu podle §209 tr. zákoníku oba obvinění namítli absenci subjektivní stránky a uvedli, že při neexistenci žádného přímého důkazu o tom, že věděli nebo byli srozuměni s úmyslem na straně spoluobviněných Ing. H. a p. K. vylákat podvodným způsobem peněžní prostředky od zdravotních pojišťoven na základě fiktivních poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky, musel nalézací soud přistoupit k dokazování subjektivní stránky nepřímo na základě jiných okolností objektivní povahy. Obviněný P. namítl, že s ohledem na absenci jakéhokoliv přímého důkazu týkajícího se naplnění subjektivní stránky trestného činu soud prvního stupně přistoupil k dokazování subjektivní stránky nepřímo na základě jiných okolností objektivní povahy, jako je údajný neobvyklý postup spolupráce výrobců ortopedické obuvi spočívající v účtování skutečného výrobce na jiného výrobce, údajná ekonomická nesmyslnost celé transakce, skutečnost, že společnosti MADISOLA, s. r. o. a Green Food, s. r. o., nejsou firmami z oboru apod.
Zde Nejvyšší soud prvně konstatuje, že trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny pouze nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurz trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Na podkladě hodnotícího postupu nalézacího soudu, akceptovaného na odvolací úrovni, byl dovozen právní závěr o podvodném způsobu jednání obou obviněných.
Nejvyšší soud předně připomíná, že trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, čímž způsobí na cizím majetku škodu. Uvedení v omyl spočívalo v projednávaném případě v tom, že obvinění poškozeným zdravotním pojišťovnám zasílali fiktivní poukazy na zdravotní pomůcky, tedy předstírali, že tyto pomůcky byly vyrobeny a vydány jejich pojištěncům, načež inkasovali platby pojišťoven ve výši uvedené ve výroku rozsudku. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podvodu, k jeho spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele.
Obviněným je kladeno za vinu, že zajistili proplacení jim předkládaných či zasílaných poukazů zdravotními pojišťovnami, a to bez toho, aby si jakkoli ověřili, že fakturované pomůcky byly skutečně vyrobeny a předány v poukazech uváděným pacientům a že tedy věděli, že se účastní podvodného vylákání finančních prostředků od pojišťoven. Ač oba své povědomí o fiktivnosti poukazů jednoznačně popřeli, je třeba upozornit na následující skutečnosti. Obviněný B. zprostředkovával proplácení poukazů bez vědomí svého zaměstnavatele – společnosti Ortopedické pomůcky, s. r. o., ačkoli to byla právě tato společnost, kdo měl uzavřenou smlouvu s pojišťovnami, nikoli fyzická osoba I. B., přičemž rovněž provizi za tyto platby si obviněný B. nechával zasílat na svůj soukromý účet. Ačkoliv svědek PhDr. P. (jednatel společnosti Ortopedické pomůcky, s. r. o.) v přípravném řízení uvedl, že zprostředkovatelská činnost je v jejich oboru v podstatě běžná, sám obviněný B. u hlavního líčení takovouto verzi nepotvrdil a dle jeho výpovědi byla spolupráce s odsouzeným H. prvním případem, v rámci kterého se formou zprostředkovatele do obchodů s ortopedickými pomůckami zapojili.
Obviněný P. byl ve věci již v přípravném řízení v procesním postavení obviněného vyslechnut vícekrát, přičemž ve své první výpovědi ze dne 14. 3. 2013 neuvedl, že nabídku spolupráce obdržel od odsouzeného H. prostřednictvím J. M., a neustále se zmiňoval pouze o nabídce Ing. H., který ho měl v této souvislosti osobně navštívit. Svědek J. M. zprostředkování kontaktu mezi H. a obv. P. potvrdil a při své výpovědi uvedl, že při nabídce spolupráce obv. P. měl od H. za úkol výslovně říci, že „vše je v pořádku, tak jak má být“, což je jistě věta zcela bezúhonná, avšak současně lze konstatovat, že takového ujištění není nutné v případě, že se skutečně jedná o zcela obvyklý a běžný obchodní případ, jak se ods. H. s obv. P. snaží tvrdit. Obv. P. několikrát zdůraznil, že o fiktivnosti poukazu nemohl mít tušení, neboť měl k dispozici předávací protokoly s podpisy pacientů. V případě první dávky poukazů tomu tak však nebylo, poukazy byly bez podpisů, bez předávacích protokolů, přičemž obv. P. podpisy od H. požadoval a obratem mu také byly do týdne poskytnuty. I kdyby do té doby obv. P. skutečně o fiktivnosti poukazů nevěděl, z rychlosti, jakou mu byly opatřeny předávací protokoly s podpisy pacientů, musel vyvodit podezření, že tyto předávací protokoly jsou fiktivní a že podpisy pacientů nejsou pravé, přesto však neučinil žádný úkon, aby tyto skutečnosti jakkoliv ověřil. Dle výpovědi obv. P. měla navíc ortopedickou obuv vyrábět společnost DZO, tedy společnost odsouzeného H., avšak fakturace mu byly doručovány od společností MADISOLA a Green Food a společnost DZO v žádné fakturaci nefigurovala.
V rámci zjištěného skutkového stavu bylo prokázáno, že odsouzený Ing. H. nejprve trestnou činnost páchal pouze s obv. B. a až poté, co se mu zdál počet poukazů již příliš vysoký, jak se o tom odsouzený H. ve své výpovědi zmínil, byla navázána spolupráce s obv. P. Oba obvinění jsou osobami s dlouholetými zkušenostmi z oboru, a tudíž jim muselo být známo, že popisovaný postup není zdaleka běžný. Lze shrnout, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v neprospěch obviněných svědčí následující okolnosti. Firmy MADISOLA a Green Food nejsou firmami z oboru výroby ortopedické obuvi, neobvyklé množství poukazů od neznámého výrobce a neobvyklý postup účtování skutečného výrobce na jiného výrobce. Netransparentnost celé transakce u obviněného B. je zvyšována faktem, že si nechal zdravotní poukazy účtovat na firmu Ortopedické pomůcky, s. r. o., bez souhlasu statutárního orgánu této společnosti, ale provizi si nechal posílat na sebe jako fyzickou osobu a nikoliv na zmíněnou firmu. Kdyby tedy šlo o reálné obchody, jednalo by se ze strany obviněného B. o neoprávněné obohacení na úkor firmy, jejímž byl zaměstnancem. Dalším důvodem vedoucím k odmítnutí obhajoby obviněných je pak totožnost firem MADISOLA a Green Food, a to navíc ve spojení s množstvím předkládaných poukazů. Svědek P. soudu potvrdil, že vznik nové firmy v oboru je dosti výjimečná záležitost, a to dokonce i tehdy, pokud tato vznikne odštěpením od subjektu v oboru již působícího. V této souvislosti je pak nutno opět poukázat na dlouholetou zkušenost obviněných v oboru výroby ortopedické obuvi a ortopedických pomůcek a za této situace pak odmítnout tvrzení obv. P., že se domníval, že se jedná o firmy nějak navázané na osobu odsouzeného H., kterého tedy léta znal a léta jej spojoval se zcela jinými firmami působícími v oboru. Lze ještě dodat, že pokud by případně u obviněných nevzbudila pozornost samotná existence firem MADISOLA a Green Food (u druhé z nich je třeba ještě poukázat na název poněkud nekompatibilní s oborem), nutně u nich musel vzbudit pozornost fakt, že takto nově vzniklé firmy je zahlcují stovkami poukazů na zdravotnické pomůcky, především pak poukazů vystavených jedním lékařem. Všechny okolnosti údajných čistě obchodních vztahů mezi odsouzeným H. a obviněnými jsou přitom velmi neobvyklé, a to i s přihlédnutím k tomu, že obvinění jako renomovaní výrobci ortopedické obuvi uvěřili H., který jim tvrdil, že s poukazy je vše v pořádku a že obuv vyrábí proškolený technik, aniž by blíže ověřovali, zda společnosti, které jsou jako výrobci obuvi uváděny a jejichž faktury z finančních prostředků obdržených od pojišťoven obvinění propláceli, skutečně obuv vyrábí či nikoliv, a zda tyto společnosti vůbec mají k výrobě ortopedické obuvi nutnou akreditaci. Museli to přitom při jejich znalosti tohoto podnikatelského prostředí být pro ně zcela neznámé subjekty, bez jakékoliv minulosti, navíc s čerstvě vyměněnými jednateli. Obvinění se tedy nemohli domnívat, že se jedná o běžný postup a tuto jejich obhajobu je nutno jako účelovou odmítnout.
Vyhodnocením provedených důkazů tedy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zde nejsou pochybnosti v tom směru, že popisovaná trestná činnost byla skutečně spáchána a že byla způsobena škoda ve výroku uvedeným zdravotním pojišťovnám tím způsobem, že proplácely poukazy vystavené na ortopedickou obuv a jiné zdravotní pomůcky, aniž by tyto byly vyrobeny a aniž je pacienti, jejich pojištěnci, dostali. Pojišťovny jako poškozené subjekty takto byly uváděny v omyl pachateli popisované trestné činnosti, neboť měly za to, že poukazy skutečně představují vyrobenou ortopedickou obuv, či jiné ortopedické pomůcky užívané jejich pacienty, a proto poukazy proplácely.
Je podstatné, že provedené důkazy tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které byly v takovém příčinném vztahu k dokazovaným skutečnostem, že z nich bylo možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, roč. 1970, svazek 9, č. 38/1970).
Nejvyšší soud k této námitce závěrem konstatuje, že opatřená skutková zjištění tak, jak jsou v podrobnostech rozvedena zejména v příslušných hodnotících pasážích odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně (str. 28–30 jeho písemného vyhotovení), neumožňují přisvědčit námitce obviněných, že na jejich straně nebyl dán podvodný úmysl, spočívající v předstírání, že jde o legální poukazy na ortopedické pomůcky, jejichž proplacením docházelo na straně takto oklamaných smluvních pojišťoven ke způsobení škody.
Obviněný P. dále uvedl, že zločin podvodu dle §209 tr. zákoníku může být spáchán pouze úmyslně a že vzhledem k tomu, že jednal v negativním skutkovém omylu o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost, nemohl jednat úmyslně a nemohla tak být naplněna ani skutková podstata tohoto zločinu. Uvedl, že jednal pouze v dobré víře, že všechny poukazy jsou pravé a byl do věci pouze vmanipulován odsouzeným Ing. H. a využit jako živý nástroj.
Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že absentující dobrá víra, že obdržené poukazy od samostatně odsouzených Ing. P. H. a M. K. na léčebné a ortopedické pomůcky jsou pravé, nedovoluje přisvědčit námitce obviněného M. P., že jednal v negativním skutkovém omylu a že byl do celé věci vmanipulován Ing. H. a využit jako tzv. živý nástroj ve smyslu §22 odst. 2 tr. zákoníku. Jak je uvedeno i výše, obviněný Ing. H. nejprve trestnou činnost páchal s obviněným B. a jakmile se tomuto zdál počet poukazů již příliš vysoký, byla navázána spolupráce mezi Ing. H. a obv. P., což vyplývá z výpovědi svědka M., který tuto spolupráci sjednal. Z tohoto popisu situace svědkem pak lze dle názoru Nejvyššího soudu dovodit, že obviněný musel vědět, že tato předmětná praxe zde již existuje a že byl informován o tom, že probíhá bezproblémově, po čemž se tedy rozhodl zapojit se do páchání trestné činnosti.
Obvinění dále uplatnili právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedli, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku. Dle obviněných nemohla být naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť nejednali s úmyslem zatajit či zakrýt nedovolený původ majetku, když ani nevěděli, že finanční prostředky od pojišťoven byly vyplaceny za fiktivní poukazy.
I v tomto případě lze mít za to, že zákonné znaky uvedeného trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku byly v případě obviněných naplněny. Výnosy z trestné činnosti, tedy finanční prostředky poukázané zdravotními pojišťovnami na základě předkládaných fiktivních poukazů, byly totiž prostřednictvím firem M. P. a I. B. zaslány na účty společností MADISOLA a Green Food, tedy společností, které údajné ortopedické pomůcky vyráběly, ačkoliv ve skutečnosti žádnou činnost nevykazovaly, a z účtů těchto společností byly následně v hotovosti vybírány. Přeposláním finančních prostředků na účty zřízené pouze za účelem inkasa špinavých peněz přitom jednoznačně došlo ke snaze o zastření původu těchto finančních prostředků, což bylo dovršeno následným hotovostním výběrem, znamenajícím úplnou ztrátu nad dohledatelností takovýchto peněz.
K výše uvedené námitce lze poukázat na komentářový výklad zastírání původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, podle kterého je informace o něm utajována nebo zkreslována s tím, že prostředkem zastření původu věci je převod jejího vlastnictví, utajení její skutečné povahy, místa a pohybu věci, utajení dispozic s ní, informace o vlastnictví, popř. o jiných právech k věci. Pokud však v této souvislosti obvinění namítají, že nebylo jejich úmyslem vzbudit zdání, že taková věc byla nabyta v souladu se zákonem a že by tak s jejich jednáním mohla být spojena trestní odpovědnost maximálně za nedbalostní trestný čin ve smyslu §217 tr. zákoníku, neboť byly uskutečněné finanční přesuny řádně zdaněných peněz pokryty odpovídající účetní evidencí, pak jim nelze přisvědčit. Za pomoci takto poukazovaného postupu podnikatelského subjektu v souladu s předepsanými povinnostmi v oblasti účetní evidence a daňového řízení totiž toliko formálně a v rozporu s jim známým skutečným stavem pouze deklarovali, že jednak účtují a jednak zdaňují svoje legitimní finanční příjmy. Takové okolnosti jejich jednání tedy nelze vykládat jinak, než ve prospěch závěru, že posloužily k utvrzení předstírané legitimity nabytých a dále disponovaných finančních prostředků a tím i k zastření jejich skutečného původu, plynoucího z trestné činnosti uvedené ve výroku o jejich vině pod bodem 1).
Za snahu o zastření původu věci je tedy třeba považovat získání firem MADISOLA a Green Food a odesílání od pojišťoven inkasovaných peněz na účty těchto firem oproti zasílaným fakturám ve snaze vzbudit zdání, že peníze mají svůj původ v podnikatelské činnosti těchto firem. Lze předpokládat, že pokud by obvinění snahu o zastření původu peněz neměli, mohli si doručené jim peníze ponechávat a ihned si je také rozdělit bez toho, aby tyto musely projít ještě dalšími účty.
Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplývá závěr, že se obvinění B. a P. dopustili zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti tím, že finanční prostředky od zdravotních pojišťoven bezhotovostně převedli na bankovní účty společností Green Food, s. r. o. a MADISOLA, s. r. o., čímž mělo dojít k utvrzení předstírané legitimity nabytých finančních prostředků a tím k zastření jejich skutečného původu. Není pochyb o tom, že tak postupovali ve zcela jednoznačném záměru vzbudit zdání, že takto uskutečněné finanční transakce mají svůj původ v podnikatelské činnosti uvedených obchodních společností, založené na jejich subdodavatelském postavení v rámci obchodní součinnosti, předstírané pod bodem 1) výroku o vině.
Oba obvinění dále namítli, že je nemyslitelné, aby byl první skutek posouzen jako spáchaný ve spolupachatelství, kdežto skutek druhý v postavení člena organizované skupiny. Nejvyšší soud konstatuje, že s přihlédnutím k již pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 69 T 7/2014, lze z objektivního popisu skutku konstatovat, že se v projednávaném případě jedná o velmi sofistikované jednání, když byla vybudována organizační struktura sestávající z většího počtu osob, které se na podvodném jednání podílely, a to včetně obviněných P. a B.
Obvinění I. B. a M. P. se trestné činnosti popsané pod bodem 1) výroku rozsudku dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, tedy společným jednáním, přičemž je třeba zdůraznit, že nikoli svým společným jednáním, ale společným jednáním s již odsouzeným H., když vyhověli jeho žádosti o přijímání poukazů a jejich uplatňování u zdravotních pojišťoven. Ač jednali na sobě nezávisle (jelikož odsouzený spolupracoval nejprve s obv. B. a až později s obv. P.), lze mít za prokázané, že obv. P. věděl již dříve o spolupráci odsouzeného H. a spoluobviněného B. Právě prokázání spolupráce každého z obviněných s odsouzeným H. je důvodem toho, že na páchání trestného činu podvodu nebylo nahlíženo jako na jednání organizované skupiny, když současně nebylo prokázáno, že by obvinění věděli o podílu odsouzeného K. na páchání trestné činnosti. Jinak je tomu ovšem u zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 tr. zákoníku.
Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jako člen organizované skupiny, přičemž organizovanou skupinou je rozuměno sdružení více osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností a jímž se spáchání činu usnadňuje a zvyšuje se pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1311-1315).
Ze skutkových zjištění soudů jasně vyplývá, že obvinění trestný čin spáchali jako členové organizované skupiny, neboť se jednalo o společnou činnost 3 osob a bylo prokázáno, že od určitého okamžiku páchání trestné činnosti odsouzeným H. a obv. B. se k trestné činnosti připojil i obv. P. a poté již společně zasílali peníze na účet uvedených společností představujících další zainteresované osoby, v tomto případě právnické, a následně dostávali z účtů těchto společností svůj podíl na zisku z trestné činnosti. I když nebylo přesně prokázáno, co obvinění věděli o dalších osobách podílejících se na trestné činnosti, museli si být vědomi toho, že se trestná činnost vyznačuje poměrně vysokým stupněm organizovanosti. Lze tedy konstatovat, že naplnění kvalifikačního znaku jako člen organizované skupiny podle §216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nelze na straně žádného z obviněných účinně zpochybňovat.
Oba obvinění dále namítli, že je vyloučen souběh postihu trestného činu podvodu dle §209 a legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 tr. zákoníku v případě jedné osoby a že nemůže dojít k tomu, aby pachatel druhého, navazujícího trestného činu byl zároveň pachatelem trestného činu předcházejícího. Dle obv. B. se jedná o ustálený názor právní vědy, kde významným argumentem pro tuto neslučitelnost je rozpor s principy zákazu nucení k sebeobviňování a zákazu dvojího přičítání. Zákonodárce tak explicitně vylučuje, aby byl za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti udělen přísnější trest než v případě základního trestného činu a potvrzuje tím akcesorickou povahu jednání spočívajícího v legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem (např. podvodem podle §209), na který legalizace navazuje. Toto ustanovení obsahuje dvě základní skutkové podstaty, které jsou odděleny do dvou samostatných odstavců bez označení (alinea):
a) první naplní pachatel, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem nebo jako odměna za něj,
b) druhou spáchá pachatel, který jinému spáchání takového činu umožní.
První základní skutková podstata vzhledem k obecné formulaci umožňuje postihnout zastření původu nebo jiné usilování, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou činností nejenom jinému, ale i pachateli základního (hlavního) trestného činu. Proto pachatelem tohoto trestného činu podle uvedené první skutkové podstaty může být i sám pachatel základního (hlavního) trestného činu, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou činností (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II., Zvláštní část §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2155).
Lze tedy uzavřít, že pachatelem může být i pachatel základního (hlavního) trestného činu, tedy v projednávaném případě trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, z něhož věc nebo jiná majetková hodnota pochází, anebo jemuž byla jako odměna za spáchání tohoto trestného činu poskytnuta. Vznesenou námitku obviněných, že nemůže dojít k tomu, aby pachatel druhého, navazujícího trestného činu, byl zároveň pachatelem trestného činu předcházejícího, proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Neobstojí ani námitka obviněného I. B., uplatněná s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 383/2012, podle kterého je třeba k naplnění skutkové podstaty zločinu podle §216 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, aby hodnota jednotlivé věci nebo jednotlivé majetkové hodnoty dosáhla velkého rozsahu a pokud se tento trestný čin vztahuje na více věcí nebo na více majetkových hodnot, tak jejich hodnoty nelze sčítat, pokud nejde o věci hromadné, což poukazy na ortopedické pomůcky zajisté nejsou, přičemž totéž platí u zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že jak jednání uvedené pod bodem 1) výroku o vině, tak i jednání uvedené pod bodem 2) výroku o vině se nevztahovalo ani k více věcem, ani k věci hromadné povahy, ale pouze k jedné a téže sumě vylákaných peněz, která byla následně účelově převedena na jiné právní subjekty. Jednání obviněných tedy soud správně kvalifikoval jako zločin podvodu dle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku u I. B. a dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku u M. P., když společným jednáním obohatili sebe i jiného tím, že uvedli jiného v omyl a způsobili tak na cizím majetku v případě obviněného B. škodu velkého rozsahu - škodu převyšující 5 mil. Kč a u obviněného P. značnou škodu - škodu převyšující 0,5 mil. Kč. Stejně tak lze souhlasit s právní kvalifikací pod bodem dva výroku rozsudku, když se obvinění svým jednáním dopustili zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku u obviněného B. a dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku u obviněného P., když se snažili o zastření původu věci, v tomto případě peněz zdravotních pojišťoven, které byly získány výše popsaným trestným činem spáchaným na území České republiky, a této trestné činnosti se obviněný B. dopustil ve vztahu k hodnotě velkého rozsahu, tedy ve vztahu k částce přesahující hranici 5 mil. Kč, a v tomto rozsahu také pro sebe či jiného získal prospěch, u obviněného M. P. se potom jednalo o spáchání takového činu ve vztahu k věci ve značné hodnotě a o získání značného prospěchu pro sebe či jiného.
Nelze přisvědčit ani námitce obviněných ve vztahu k výroku o náhradě škody, že soudy pochybily, když neaplikovaly ustanovení §438 odst. 2 tehdejšího občanského zákoníku, dle nějž soud v odůvodněných případech může rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, podílejí se na ní v rozsahu podle své části. Nejvyšší soud k této námitce ve stručnosti uvádí, že rozhodnutí o náhradě škody Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, považuje za rozhodnutí zákonné. Jak ve svém odůvodnění uvedl soud prvního stupně, z hlediska rozhodování o náhradě škody není významné, že se obv. P. podílel na způsobení škody jiného rozsahu než obv. B., když dle §438 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném v době způsobení škody, způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně, přičemž následně pak platí, že kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody (§439 téhož občanského zákoníku). Postup podle §438 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody, prvostupňový soud nezvolil, neboť měl za to, že by tento mohl být na úkor uspokojení nároků poškozených. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje a na základě výše uvedeného proto vyhodnotil tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Obvinění ve svých dovoláních dále namítli porušení zásady subsidiarity trestní represe, přesněji že je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována míra opatrnosti druhého účastníka. K této námitce Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo1137/2015 (s odkazem na dřívější usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003), v němž je uvedeno, že „o podvodné jednání jde i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“ Argument obviněného P., který namítal nedostatečnou obezřetnost poškozených pojišťoven nelze proto pokládat za faktor vylučující jeho trestní odpovědnost za jednání zaměřené proti jejich majetkovým právům a zájmům.
Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi odsouzeného Ing. P. H., svědka V. H., J. M., D. S. a znaleckého posudku Ing. Pavla Janáska, MBA, znalce z oboru kůže – kožešiny) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhají jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku obou obviněných, že soudy porušily právo na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci.
K námitce obviněného B., že v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, především práva na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci a dále, že rozhodnutí o vině bylo vydáno v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného P., že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není proto způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve výpovědi svědka J. M., který sjednával kontakt mezi odsouzeným Ing. H. a obv. P. Z důkazů listinných se pak jednalo o důkazy dokládající výši škody, která byla způsobena jednotlivým pojišťovnám, a také to, do jaké míry se na způsobené škodě podíleli obvinění, příp. jaký měli z trestné činnosti prospěch. Těmito listinnými důkazy pak byly zfalšované, resp. fiktivní poukazy, výpisy z účtů obviněných a firem MADISOLA a Green Food, jakož i vyčíslení škody jednotlivými pojišťovnami. Kromě obv. P. a do jisté míry i svědka S. nikdo jiný nepotvrdil, že by se s takovým postupem někdy setkal, míněn tedy postup, kdy by se subjekt mající smlouvu s pojišťovnou a proplacení poukazu u této uplatňující na výrobě pomůcky naprosto nijak nepodílel a tuto ani nikdy neviděl. Pokud skutečně nějaká kooperace možná byla, jednalo se toliko o dodávku některých specifických komponent nutných ke zhotovení příslušné obuvi či pomůcky, což potvrdil jak svědek P., prezident FOPTO, tak i svědkyně R., osoba z praxe vyslechnutá v rámci doplněného dokazování. Skutečnost, že ortopedická obuv skutečně vůbec vyrobena a předána jednotlivým pacientům nebyla, bez jakýchkoli pochybností plyne zejména z výpovědi svědků F. L. (jednatele údajného výrobce ortopedické obuvi společnosti Green Food s. r. o.) a M. K. (jednatele druhého z údajných výrobců ortopedické obuvi společnosti MADISOLA s. r. o.). Dále je možné v této souvislosti poukázat rovněž na výpověď svědka MUDr. P. K., který popřel, že by předmětné poukazy vystavil a podepsal, dále na znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma a jeho závěr, že podpisy na poukazech nejsou pravými podpisy MUDr. K., jakož i na výpověď svědkyně I. S. z Krajské nemocnice ve Zlíně, která veškeré poukazy porovnala se zdravotní dokumentací jednotlivých pacientů a možnost jejich pravosti jednoznačně vyvrátila, neboť pacienti v příslušné dny nebyly v nemocnici vůbec ošetřeni a v jejich zdravotnické dokumentaci předpis na ortopedické pomůcky není uveden.
Soudy v odůvodněních rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky své hodnotící úvahy vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. S námitkou obviněných I. B. a M. P., že uvedené závěry soudů obou stupňů, zahrnující hodnocení důkazů a právní posouzení jsou založeny na extrémně nesprávném vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, se pak nelze ztotožnit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítaný obviněným M. P. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za této situace nebyl naplněn ani další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívající v tom, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou ve svém celku zjevně neopodstatněná. Obvinění v něm uplatnili převážně námitky skutkové, které leží mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou proto předmětem přezkoumání, přičemž námitky, které lze podřadit pod námitky právní, jsou námitkami zjevně neopodstatněnými.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný I. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku a obviněný M. P. zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných I. B. a M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu