ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.852.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 852/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2017 dovolání, které podal obviněný M. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 105/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 29 T 105/2016, uznán vinným přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 7. 10. 2014 v odpoledních hodinách požádal svou tehdejší přítelkyni N. R., zda by nebyla schopna zajistit vystavení lékařského potvrzení, které by dokládalo nějakou zdravotní indispozici, aby se nemusel zúčastnit zkoušky insolvenčního správce, následně N. R. kontaktovala svého známého MUDr. Milana Čecha, lékaře interního oddělení N. N. H. s žádostí o lékařskou zprávu, aby K. nemusel následujícího dne ke zkoušce, kdy MUDr. Čech přislíbil vystavení lékařského potvrzení dokládajícího akutní zdravotní problémy K. a toto lékařské potvrzení si téhož dne v podvečerních hodinách R. vyzvedla v N. N. H. v Praze 5, R. u MUDr. Čecha, který je vydal bez toho, aniž by K. nemocnici navštívil a byl MUDr. Čechem vyšetřen, přičemž do lékařské zprávy lékař bezdůvodně uvedl, že K. ma od rána 7. 10. 2014 náhlou teplotu, třesavku, zimnici a opakované zvracení, k večeru pak opakovaně průjem s teplotou přes 38 st. C s tím, že je celkově slabý, unavený, a doporučil mimo jiné domácí izolaci, důslednou hygienu, zákaz návštěv kolektivu do odeznění příznaků a konstatoval, že K. je jistě potencionálně infekční pro okolí; vyhotovenou lékařskou zprávu R. téhož večera předala v místě svého bydliště v P., N. T. předala K., který dne 8. 10. 2014 zaslal Ministerstvu spravedlnosti ČR „omluvu neúčasti a žádost o umožnění vykonat část zkoušky insolvenčního správce v jiném termínu“, jejíž přílohou byla předmětná lékařská zprávy ze dne 7. 10. 2014 vystavená MUDr. Milanem Čechem k žádosti R., a uvedeného jednání se dopustil ačkoli věděl, že jde o nepravdivou lékařskou zprávu, kterou obviněný potřeboval pro odůvodnění neúčasti na stanoveném termínu ústní zkoušky insolvenčního správce podle §24 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve spojení s ustanovením §11 odst. 3 vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a náležitostech zkoušek insolvenčních správců, konané právě dne 8. 10. 2014, neboť taková omluva naplňovala znaky pojmu „vážné důvody“, neboť řádně a včas neomluvená neúčast na zkoušce podle §11 odst. 1 citované vyhlášky je hodnocena stupněm „neuspěl“, což by podle §24 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích znamenalo, že novou žádost o vykonání zkoušky bude moci obviněný K. podat až po uplynutí 3 let ode dne konání zkoušky, při které naposledy neuspěl, čemuž se chtěl uvedeným jednáním vyhnout.
Za to mu byl podle §350 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců.
Stejným rozsudkem byla spoluobviněná N. R. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby pro pomoc k přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §24 odst. 1 písm. c) a §350 odst. 2, alinea druhá tr. zákoníku při shodném znění skutkové věty.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, obviněným podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu. Napadenému rozhodnutí vytýká, že podezření o trestné činnosti obviněného pojaly orgány činné v trestním řízení na základě odposlechu jeho telefonní stanice, kdy příkaz k odposlechu byl vydán ve věci šetření pro podezření ze zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, zločinu poškození věřitele a zločinu pletich v insolvenčním řízení, a to v souvislosti s prověřováním skutečností týkajících se spolupráce obviněného s Mgr. Ing. Ivo Halou, v té době insolvenčním správcem v probíhajících insolvenčních řízeních společnosti
JIP-Papírny Větřní, a.s. IČO 450 22 526, se sídlem ve Větřní, a HEAVY MACHINERY SERVICES a.s. IČ 467 11 201, se sídlem v Českých Velenicích. V žádném případě pak nebyl vydán pro přečin podle §350 odst. 2 tr. zákoníku. Považuje proto za nezákonné, že důkaz pořízený tímto způsobem, byl jako jediný zdroj užit pro zahájení trestního stíhání a současně uvedl, že jeho právní názor plně konvenuje závěrům, které vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 4 Pzo 14/2016. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí výslovně uvedl, že není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Obviněný míní, že v jeho trestní věci byly veškeré informace o trestné činnosti, za níž byl odsouzen, získány pouze z odposlechu jím užívané telefonní stanice na základě příkazu k odposlechu a prodloužení tohoto příkazu, vydaného však pro prověřování skutečností nijak nesouvisející s jednáním, pro které byl posléze uznán vinným a odsouzen.
Odvolacímu soudu vytýká, že se sice obhajobou obviněného, jíž prezentoval v odvolání, v tomto směru zabýval, avšak dovolatel je přesvědčen, že Městský soud v Praze nemohl zákonnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přezkoumat, neboť ve veřejném zasedání, které se konalo dne 15. 2. 2017, k přezkumu zákonnosti odposlechu nedošlo. Řízení předcházející vydání obou ve věci učiněných rozhodnutí, je tak zatíženo podstatnou vadou spočívající v nepoužitelnosti pořízených odposlechů coby důkazu.
Obviněný vytkl soudům obou stupňů, že chybně posoudily společenskou škodlivost jeho jednání, neboť i kdyby byla lékařská zpráva nepravdivá, nemůže jeho jednání naplňovat znaky společenské škodlivosti. V daném případě byla trestní jurisdikce přepínána a nebylo ji užito až v případě, kdy je to nutně zapotřebí. V tomto směru citoval rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 722/09, kde je tato myšlenka akcentována. Obviněný je přesvědčen, že jeho trestní věc byla tím případem, jehož úroveň společenské škodlivosti je tak marginální, že nedosahuje na nutnost aplikace trestní represe, jak má na mysli trestní zákoník.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, stejně jako i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 29 T 105/2016. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. nechť je věc obviněného přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v tomto vyjádření nejprve shrnul průběh trestního řízení, jež bylo proti obviněnému vedeno, a jeho výsledky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není naplněn, pokud je dovozováno pochybení spatřované v nezákonnosti zahájení trestního stíhání, neboť jde o výlučně výtky procesního charakteru, které podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani uplatnit nelze.
Státní zástupce poukázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento soud výstižně argumentoval odlišností situace posuzované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 14/2016, která na nyní posuzovanou trestní věc obviněného nedopadá, neboť odposlechy nebyly užity jako důkaz. Orgány činné v trestním řízení odposlechem získaly pouze operativní poznatek o domluvě obviněného s R., směřující k vystavení a získání nepravdivě vystavené lékařské zprávy, přičemž tento poznatek byl následně ověřován prostřednictvím objektivních důkazů. Policejní orgán před zahájením trestního stíhání proti obviněnému disponoval předmětnou lékařskou zprávou, podklady vyžádanými od Ministerstva spravedlnosti – insolvenčního oddělení, a také kamerovým záznamem získaným v nemocnici N. H. Všechna tato prověření získaného poznatku pak důvodně vedla k zahájení trestního stíhání proti obviněnému pro skutek, jež je výše specifikován.
Za neopodstatněný pokládá státní zástupce poukaz obviněného na nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, což sice pod zvolený dovolací důvod podřadit lze, avšak obviněný toto porušení konstatuje, ale neodůvodňuje.
Státní zástupce nepokládá za opodstatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť jak rozhodnutí nalézacího soudu tak rozhodnutí soudu odvolacího pokládá za správná, mající podklad v náležitě zjištěném skutkovém stavu, skýtajícím podklad pro správně stanovenou právní kvalifikaci zjištěného jednání obviněného.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil státní zástupce rovněž souhlas, aby Nejvyšší soud v takovém případě rozhodoval v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud především konstatuje, že dovolací námitky obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 To 2/2017, jsou totožné s námitkami, které byly formulovány jako odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. str. 2-3 výše označeného usnesení), takže jde o opětovné opakování výtek, které již byly nadřízeným soudem probrány a vysvětleny. Otázkou zákonnosti zahájení trestního stíhání proti obviněnému se odvolací soud důsledně a podrobně zabýval, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 4 a 5. Městský soud v těchto pasážích logicky a přehledně vysvětlil, proč poznatek zjištěný z odposlechu v jiné trestní věci nebyl důkazem odůvodňujícím zahájení trestního stíhání obviněného, a také proč se správné závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016, nedají pro zásadní odlišnost podstatných okolností, jež se vážou na procesí postup podle §160 odst. 1 tr. řádu, aplikovat na nyní posuzovanou trestní věc. Systematický výklad odvolacího soudu k posouzení této otázky je správný a Nejvyšší soud z těchto důvodů na něj plně odkazuje. Nejvyšší soud se přesto, že výše specifikovaná námitka není v žádném případě námitkou zpochybňující nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se zcela míjí, považoval za potřebné se k tomuto opakovaně uváděnému zpochybňování zákonnosti zahájení trestního stíhání vyjádřit.
Užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu plně konvenuje námitka zpochybňující neužití ustanovení §12 odst. 1 tr. zákoníku o subsidiaritě trestní represe, není však námitkou opodstatněnou. I v tomto případě jde o opakování obhajoby uplatněné obviněným v průběhu trestního řízení, jakož i opakování odvolacích námitek, s nimiž se soud druhého stupně beze zbytku vypořádal, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 5.
Stěžovatelův odkaz na nerespektování zásady ultima ratio, kdy soudy nepřihlédly k ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je nepřípadný. Existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného trestním jednáním stěžovatele, sama o sobě nezakládá nutnost postupu podle této právní normy bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou především prostřednictvím postihu trestných činů, za něž jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (viz §13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze dle názoru dovolatele úspěšně zajistit stav, kdy „ nebude přepínána trestní represe“ . V souzeném případě přitom nejde s ohledem na všechny zjištěné okolnosti o takovou společenskou škodlivost jednání stěžovatele, pro kterou by postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Odvolací soud důrazně a případně akcentoval ve vztahu k zjištěné společenské škodlivosti činu podstatný fakt, že se obviněný činu dopustil jako advokát v kritické době usilující o pozici insolvenčního správce, u něhož se zcela důvodně presumuje, že bude zákon ctít a bude zákonných postupů dbalý.
Nejvyšší soud konstatuje, že zjištěný skutkový stav má oporu v provedených důkazech, tato zjištění byla správně podřazena pod právní kvalifikaci ustanovení §350 odst. 2, alinea druhá tr. zákoníku – tedy trestného činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu, jehož skutkovou podstatu obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil.
Toto konstatování pak vylučuje důvodnost dovolací námitky uplatněné podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu v jeho druhé variantě, neboť rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávně hmotně právním posouzení, a proto ani usnesení Městského soudu v Praze není vadné ve smyslu citovaného dovolacího důvodu.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. K. není opodstatněné a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Rozsah odůvodnění rozhodnutí má oporu v ustanovení §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu)
V Brně dne 31. 8. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu