ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.968.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 968/2017 -41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 9. 2017 o dovolání obviněného V. T. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 3. 2017 č. j. 14 To 33/2017-599, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 93/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 12. 2016 č. j. 6 T 93/2016-532 byl obviněný V. T. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 3) výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 4) výroku o vině přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu spočívala jeho trestná činnost v tom, že:
1) v měsíci dubnu r. 2015 v T. a na dalších přesně nezjištěných místech své tehdejší přítelkyni A. P., trvale bytem T., sdělil, že fotografie jejího nahého těla, které sám pořídil, vylepí na kadeřnictví, ve kterém ona pracuje, jestliže s ním nepůjde, kam on chce, a nebude se chovat tak, jak on požaduje, zejména pokud s ním nepojede na chatu či nepůjde do hospody,
2) nejméně v období od srpna 2015 do 14. 4. 2016 v chatě ve S., okr. T., nejméně v pěti případech přinutil svoji tehdejší přítelkyni A. P. za užití násilí spočívajícího v úderech do obličeje a celého těla a tahání za oděv a končetiny, přes její slovní i fyzický odpor, k pohlavnímu styku, který vykonal souloží, přičemž nejméně v jednom případě ji přitom udeřil pěstí do hlavy, až jí tekla krev z nosu a měla zhmožděniny v obličeji a vyhledala lékařské ošetření,
3) nejméně v období od září 2015 do 15. 4. 2016 v chatě ve S., okr. T., svou tehdejší přítelkyni A. P. opakovaně fyzicky napadal, a to fackami a údery do různých částí těla, tituloval ji vulgárními a hrubými výrazy: kurvo, debile, parchante, říkal jí, že je k ničemu, vše dělá špatně, vyhrožoval, že jí zpřeráží žebra, zakazoval jí vycházet z chaty, nutil ji zůstávat v restauracích, ač již chtěla odejít, dne 15. 4. 2016, když plula na pramici do kempu S., telefonovala a psala SMS zprávy, ji doplul na druhé pramici, narazil do její lodě, křičel na ni, že nikam nepojede, že nebude telefonovat, sebral jí telefon, strčil do ní až spadla do řeky, poté, co se vynořila, jí rukou potopil hlavu pod vodu, při ataku křičel: „Ty svině, já tě utopím!“, v důsledku tohoto jednání se poškozená bála o svůj život,
4) nejméně od října 2014 do 14. 4. 2016 v T. a na jiných místech, zpravidla pod vlivem alkoholu, obtěžoval svou tehdejší přítelkyni A. P. opakovaným telefonováním a SMS zprávami, zejména v době, kdy pracovala, ale i v nočních hodinách, v době, kdy byla v divadle či na školení, čekal na ni před zaměstnáním, kam chodil i opilý a před zákaznicemi se k ní choval hrubě, chtěl znát její pracovní dobu, kontroloval, s kým se stýká, kde se zrovna nachází, s kým telefonuje, nejméně ve třech případech v nočních hodinách zvonil na zvonek bytu její matky, žádal po ní, ať vyjde ven, když tak neučinila, zvonil na zvonky ostatních bytů, přičemž celé toto jednání vyvolalo v poškozené obavy o život a zdraví.
Za to byl obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §99 odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř., mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, na náhradě škody částku 3.309 Kč. Poškozená A. P. byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 1. 3. 2017 č. j. 14 To 33/2017-599 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný V. T. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V jeho odůvodnění zdůraznil, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině stíhanými skutky v podstatě pouze na základě zcela nevěrohodné a cíleně nepravdivé výpovědi poškozené A. P. Nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily další ve věci provedené důkazy, které svědčily v jeho prospěch a které měly její tvrzení spíše vyvracet. Tyto důkazy následně obsáhle interpretoval z vlastního pohledu. Poukázal na to, že v životě poškozené nebyl prvním partnerem, s nímž měla komplikovaný vztah. Z toho dovodil, že poškozená trpí poruchou osobnosti s histrionskými rysy, která kvalitu její výpovědi zásadně ovlivnila. Dovolatel trvá na tom, že poškozená měla být podrobena důkladnějšímu znaleckému zkoumání, jež by se ještě více zaměřilo na analýzu struktury rysů její osobnosti. Poté zpochybnil i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Janem Tučkem, Ph.D., podle nichž trpí závislostí na alkoholu. Posudek považuje za vnitřně nekonzistentní, nemající oporu v dostupné zdravotní dokumentaci ani v realitě samé. Míní, že v posuzované trestní věci byl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, kdy soudy měly hodnotit provedené důkazy v jeho prospěch, resp. v souladu s jeho obhajobou, neboť o jeho vině nadále přetrvávají důvodné pochybnosti. Pokud tak neučinily, bylo to podle názoru dovolatele zapříčiněno i tím, že neprovedly dokazování v „úplném“ rozsahu, když nevyhověly četným návrhům obhajoby na doplnění skutkového stavu.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a zprostil ho podané obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila pověřená státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta úvodem zrekapitulovala obsah meritorních rozhodnutí soudů obou stupňů v posuzované věci. Poté připomněla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a nikoli k revizi skutkových zjištění, na nichž je takové právní posouzení založeno. Námitky dovolatele přitom podle jejího názoru směřovaly právě vůči soudy zjištěnému skutkovému stavu věci, a proto je pod uplatněný důvod dovolání podřadit nelze. Státní zástupkyně připustila, že skutková zjištění obecných soudů lze výjimečně podrobit přezkumu i v rámci dovolacího řízení, ovšem pouze tehdy, jsou-li v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo v případech, kdy jsou výsledkem postupu odporujícího procesním předpisům, a to do té míry, že jím bylo zároveň porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. K takové situaci však podle ní v dané trestní věci nedošlo. Soudy odpovídajícím způsobem vysvětlily, proč neprovedly obviněným navržené důkazy, a ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily hodnotící úvahy, které je vedly k závěru o jeho vině u všech skutků. Ke skutkovým závěrům dospěly v souladu s procesními předpisy a vyvodily z nich i odpovídající právní závěry. Svá rozhodnutí odůvodnily v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. a §134 tr. ř. Pokud obviněný i přes shora uvedené skutečnosti činí kroky ke zpochybnění skutkových zjištění a na podkladě tohoto dovozuje vlastní odlišné závěry právní, pak jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. K namítané neúplnosti dokazování státní zástupkyně poukázala na to, že soudy dostatečně vysvětlily, proč návrhům obhajoby na jeho doplnění nevyhověly. Nedopustily se tedy pochybení, kdy by tyto důkazy zcela opomněly a jejich postup by tak byl neústavní. Jejich skutková zjištění pak zřetelně vyplynula ze svědecké výpovědi poškozené A. P., jejíž věrohodnost byla soudem prvního stupně hodnocena velmi pečlivě. Tato výpověď navíc nestála osamoceně a byla podporována řadou dalších důkazů. Soudy reagovaly na protichůdnost svědecké výpovědi poškozené a výpovědi obviněného i na to, že celková důkazní situace byla ovlivněna specifickou povahou osobních vztahů mezi nimi. Proto přistoupily k hodnocení svědecké výpovědi poškozené s velkou obezřetností a její věrohodnost zkoumaly z hlediska její obsahové konzistence, jejího vztahu k ostatním důkazům a také z hlediska jejích osobních vlastností. Zároveň se zaměřily i na hodnocení osobnosti obviněného, a to v souladu se závěry znaleckého zkoumání, z nějž vyplynulo, že obviněný trpí emočně nestabilní poruchou osobnosti impulzivního typu, kdy běžně reaguje i na menší podněty zcela nepřiměřeně, zvláště je-li pod vlivem alkoholu, na němž je závislý. Dovolatel byl opakovaně projednáván pro přestupky související s absencí náhledu kontrolujícího jeho momentální chování a v minulosti byl rovněž odsouzen pro přečiny nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státní zástupkyně je tedy zjevné, že nerespektuje sociální normy a pravidla, je velmi impulzivní a má nízký práh pro spuštění agrese, včetně násilí. Své neadekvátní agresivní chování chápe jako normu a jeho chápání spravedlnosti je evidentně zcela odlišné od představ obecných. Pro úplnost státní zástupkyně závěrem dodala, že dovolací argumentaci obviněného nelze přiznat právní relevanci ani z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 7. 8. 2017 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do dne konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný V. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
O prvé alternativě tohoto dovolacího důvodu v předmětné trestní věci uvažovat nelze, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanými vadami zakládajícími dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný sice v podaném dovolání soudům uvedl, že jeho jednání vůči poškozené A. P., popsané v bodech ad 1)-4) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nesprávně podřadily pod skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výlučně o výhrady zaměřené vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil primárně na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal jejich nesprávné právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch, tzn. že dovolání de facto uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takový argumentační postup však obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá .
Nejvyšší soud tento závěr učinil se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených zásadních procesních vad, Nejvyšší soud v postupu soudů prvního a druhého stupně nezjistil .
K námitce dovolatele, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, zejména pak další znalecký posudek z odvětví klinické psychologie k podrobnějšímu zkoumání obecné a specifické věrohodnosti poškozené a její výpovědi, je nutno v obecné rovině zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a případně zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy poté soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Dovolateli lze přisvědčit potud, že trestní řízení ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pokud tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
V posuzované trestní věci však Okresní soud v Táboře důkazní návrhy obviněného, přednesené v hlavním líčení konaném dne 21. 12. 2016, neopomněl. Rozhodl o nich procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 517 a násl. spisu). Důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, poté ústavně konformním způsobem vylíčil na str. 15 písemného odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Stejně si poté počínal i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který v písemném odůvodnění dovoláním napadeného usnesení zřetelně deklaroval, že další dokazování ve věci považuje za nadbytečné, neboť jejich provedení by nebylo způsobilé jakkoli ovlivnit ustálená skutková zjištění (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Byť bylo v tomto směru jeho zdůvodnění poměrně stručné, požadavek formulovaný v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. splňovalo. Zákon soudům rozhodně neukládá povinnost zaujímat k jednotlivým důkazním návrhům obhajoby obšírná stanoviska s podrobnou analýzou míry jejich potřebnosti či důležitosti. To účelem odůvodnění soudního rozhodnutí není. V postupu soudů nižších stupňů tedy nelze dovozovat takovou vadu, jež by fakticky (tj. materiálně) vedla k nežádoucímu zásahu do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by okresní soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S nimi se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě vysvětlil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Jeho podrobným úvahám obsaženým na str. 10-14 odůvodnění rozsudku nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní argumentací dovolatele, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání a v jejímž rámci znovu zpochybňoval věrohodnost usvědčující výpovědi poškozené, se pak v rámci přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, i on odůvodnil své stanovisko k věci na str. 8-11 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem vytýkaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně, v důsledku čehož by bylo pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně výsledkem řízení vykazujícího projevy nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a)- l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože v případě obviněného V. T. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitých dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ani žádného jiného z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 9. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu