ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1677.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1677/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2017 o dovolání obviněného R. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 7 To 284/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 („nalézací soud“) ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 50 T 7/2016, byl obviněný R. L. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit (stručně řečeno) tím, že v době nejméně od června roku 2011 do dne 23. února 2012 v P. a jinde jako jednatel společnosti HOMECOOK, s. r. o., s formálním sídlem zapsaným ode dne 2. 6. 2011 v obchodním rejstříku na adrese Praha 9 – Dolní Počernice, Národních hrdinů č. 886, z účtu společnosti, vedeného u Raiffeisenbank, a. s., vybíral postupně finanční částky v celkové výši 7 529 000 Kč, a tyto použil nezjištěným způsobem, čímž zmařil uspokojení pohledávek ve výši nejméně 506 345,03 Kč těchto věřitelů:
a) J. N., trvale bytem T., P., pohledávka ve výši 34 990 Kč z titulu nevrácení kupní ceny za zakoupené zboží, ve věci vydal Obvodní soud pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 143/2012-16 platební rozkaz, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2013,
b) M. B., trvale bytem L., S., pohledávka ve výši 49 111,63 Kč z titulu nevrácení větší části kupní ceny za zakoupené zboží, ve věci vydal Obvodní soud pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 211/2011 platební rozkaz, který nabyl právní moci dne 23. 12. 2011,
c) M. B., OSVČ, se sídlem D., pohledávka ve výši 43 592 Kč z titulu neuhrazené faktury č. 11391 vystavené dne 18. 10. 2011 se splatností 1. 11. 2011 za uskutečněnou autobusovou dopravu v období od 10. 10. 2011 do 14. 10. 2011,
d) Š. Š., OSVČ, se sídlem N., pohledávka ve výši 77 557,80 Kč z titulu 2 neuhrazených faktur za uskutečněnou autobusovou dopravu v období od 13. 11. 2011 do 2. 12. 2011, a to č. 21141 vystavená dne 19. 11. 2011 se splatností 28. 11. 2011 na částku ve výši 42 951 Kč a č. 21143 vystavená dne 3. 12. 2011 se splatností 12. 12. 2011 na částku ve výši 34 606,80 Kč,
e) S. Ch., OSVČ, se sídlem V., pohledávka ve výši 15 935 Kč z titulu neuhrazené faktury za uskutečněnou autobusovou dopravu v období od 15. 2. 2012 do 24. 2. 2012, a to č. 19/2012 vystavené dne 19. 2. 2012 se splatností 9. 3. 2012 na částku ve výši 15 935 Kč,
f) společnost MIRO bus, s. r. o., IČ: 25477005, se sídlem Bardějovská 2572, Česká Lípa, pohledávka ve výši 184 158,60 Kč, z titulu neuhrazených faktur za uskutečněnou autobusovou dopravu v období od 1. 2. 2012 do 22. 2. 2012, a to č. 1342012 vystavená dne 10. 2. 2012 se splatností 24. 2. 2012 na částku ve výši 26 268,80 Kč, č. 1532012 vystavená dne 16. 2. 2012 se splatností 29. 2. 2012 na částku ve výši 45 662,80 Kč, č. 1542012 vystavená dne 16. 2. 2012 se splatností 29. 2. 2012 na částku ve výši 23 130 Kč, č. 1792012 vystavená dne 22. 2. 2012 se splatností 7. 3. 2012 na částku ve výši 40 210 Kč, č. 1802012 vystavená dne 22. 2. 2012 se splatností 7. 3. 2012 na částku ve výši 48 887 Kč,
g) Celní úřad pro Ústecký kraj, podřízen Generálnímu ředitelství cel, IČ 71214011, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, pohledávka ve výši 101 000 Kč z titulu neuhrazené pokuty uložené na základě rozhodnutí České obchodní inspekce, zastoupené ředitelem inspektorátu Ústeckého a Libereckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, pod č. j.: ČOI/11143/2012/2500/0059/PŘ/BL, které nabylo právní moci dne 22. 2. 2012,
přičemž pohledávky těchto věřitelů nebylo možno uspokojit ani z jiného majetku společnosti HOMECOOK, s. r. o.
2. Za tento přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a s ním se sbíhající přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 25 T 113/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 44 To 172/2015, byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Obviněnému byl dále uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku souhrnný peněžitý trest v denních sazbách (200 sazeb ve výši 1000 Kč) v celkové výši 200 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Dále mu byl uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu soukromého podnikání, včetně živností, funkcí a členství v orgánech společností, korporací a družstev a zákaz výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, korporacích a v družstvech v trvání dvou roků. To vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 25 T 113/2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně nalézací soud postupem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené J. N., M. B., M. B., Š. Š., S. Ch. a společnost MIRO bus, s. r. o., s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Zároveň byl obviněný R. L. zproštěn podle §226 písm. a) trestního řádu (zák. č. 141/1961 Sb., dále jen „tr. ř.“) obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 pro skutek kvalifikovaný jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že nejméně v době od června 2011 do 23. února 2012 jako jednatel společnosti HOMECOOK, s. r. o., s formálním sídlem společnosti zapsaným ode dne 2. 6. 2011 na adrese Praha 9 – Dolní Počernice, Národních hrdinů č. 886, úmyslně nevedl účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k tomu byl podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění, povinen, a učinil tak neprůkazným účetnictví obchodní společnosti, a tímto jednáním ohrozil výše uvedené pohledávky věřitelů společnosti HOMECOOK, s. r. o., v celkové výši nejméně 506 345,03 Kč.
Proti tomuto rozsudku nalézacího soudu podali obviněný R. L., státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a poškozený J. N. odvolání, o nichž Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 7 To 284/2016, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 7 To 284/2016, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 50 T 7/2016, podal obviněný R. L. dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Dalibora Franze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
6. V první části dovolání dovolatel namítal, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání a dopustil se řady konstrukcí, které jsou pro hodnocení jeho viny nepřípustné a nevyplývají z provedeného dokazování. Konkrétně namítl, že prostředky společnosti HOMECOOK, s. r. o., kde působil jako jednatel, vybíral v pravidelné periodicitě z důvodů provozních nákladů společnosti. Neexistují důkazy o tom, že by je používal pro osobní potřebu, jak uvádí odvolací soud. Skutečnost, že tyto prostředky byly z účtu společnosti HOMECOOK, s. r. o., vybírány, sama o sobě nemůže vést k závěru, že těmito výběry měly být zmařeny pohledávky věřitelů. Dovolatel podle svého tvrzení dostál veškerým zákonným povinnostem z hlediska vedení účetnictví a nelze mu přičítat k tíži, pokud následující jednatel společnosti HOMECOOK, s. r. o., kterému veškeré účetnictví řádně předal, jej zmařil. Rozporoval také tvrzení odvolacího soudu ohledně bezhotovostního charakteru plateb jednotlivým dopravcům, které nevyplývá z provedeného dokazování. Podle názoru dovolatele nebyl dodržen požadavek zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) a následně i zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř.).
7. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud se nezabýval posouzením subjektivní stránky přečinu. Přečin poškození věřitele vyžaduje, aby někdo zmařil uspokojení svého věřitele, v daném případě odstraněním, byť i jen části, majetku dlužníka. Tyto dvě části jednání musí být v příčinné souvislosti. Běžné užívání hotovosti k provozu podniku nelze považovat za odstranění majetku dlužníka, a pokud se dlužníci (pozn. správně má být věřitelé) mohli uspokojit z jiného majetku společnosti (zůstatku pokladny a vymožených pohledávek), nelze příčinnou souvislost v jednání dovolatele shledat. Zavinění se podle dovolatele musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, včetně následku předpokládaného konkrétním ustanovením trestního zákona. Závěr o naplnění subjektivní stránky musí být prokázán, nelze jeho existenci předpokládat či dovozovat ze škodlivého následku. V pochybnostech je nutno posuzovat existenci či míru zavinění ve prospěch obviněného.
8. Oba soudy se podle dovolatele vůbec nezabývaly jeho námitkou promlčení. V této souvislosti považuje za nepostradatelné stanovení okamžiku vzniku škody a jejího rozsahu. Nelze vycházet pouze z faktur uplatněných jednotlivými věřiteli, které nelze považovat automaticky za oprávněný nárok věřitele. Faktury, které nebyly uhrazeny, byly sporné, anebo se v době dovolatelova jednatelství ve společnosti nestaly splatnými. Pohledávky věřitelů navíc nebyly soudně uplatněny ani přihlášeny do insolvenčního řízení. Výše škody představuje pojmový znak kvalifikované skutkové podstaty jemu přičítaného trestného činu, která v žádném případě nebyla naplněna. Pokud jde o okamžik vzniku škody, není možné jej vztáhnout k výběru provozních prostředků z účtu společnosti. Škoda může vzniknout až tehdy, když se věřitelé svých oprávněných nároků nedomohou v rámci insolvenčního řízení proti společnosti Marphone invest, s. r. o. (pozn. dříve společnost HOMECOOK, s. r. o.). Až na poškozeného Š. Š., jehož pohledávka byla popřena insolvenčním správcem, věřitelé své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili. Dovolatel poukázal dále na skutečnost, že zanechal v pokladně společnosti dostatek prostředků pro uspokojení pohledávek věřitelů, což podle něj dokazuje i svědectví následujícího jednatele společnosti, L. M. K námitce promlčení doplnil, že pokud by škoda byla nižší než 500 000 Kč, horní hranice trestní sazby by činila dvě léta (§222 odst. 1 či 2 tr. zákoníku) a vytýkané jednání, které mělo zasahovat období od června 2011 do února 2012, by již bylo promlčeno, neboť k zahájení trestního stíhání došlo až po uplynutí tříleté lhůty [§34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Protože se odvolací soud nevypořádal s námitkami dovolatele ohledně existence škody, její výše, příčinné souvislosti jejího vzniku s jeho jednáním, a následně s námitkou promlčení, došlo podle jeho názoru k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, a poté podle ustanovení §265 odst. 1 tr. ř. (správně §265 l odst. 1 tr. ř.) Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného R. L. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel ve svém dovolání nevycházel vždy důsledně z popisu skutkových okolností, které se staly podkladem výroku o vině, a že důvodnosti jeho námitek nelze přisvědčit. Pokud jde o dovolatelovu námitku, že finanční prostředky z účtu společnosti, ve které působil jako jednatel, vybíral z důvodu nutné úhrady jejích provozních nákladů a nikoli pro vlastní potřebu, neodpovídá toto tvrzení skutkovým zjištěním. Z nich vyplývá, že dovolatel dané prostředky použil nezjištěným způsobem, aniž by na základě řádně vedeného účetnictví prokázal jejich použití na řádný chod společnosti, popř. na úhradu jejích závazků. V této souvislosti se proto nabízí vedle přisouzeného způsobu poškození věřitele ve formě zcizení i odstranění, byť i části majetku. Co se týče námitky nedostatku subjektivní stránky trestného činu, dovolatel ji nepodpořil žádnou hmotněprávní argumentací, a nelze ji proto podrobit dovolacímu přezkumu. Nepřípadný je i odkaz dovolatele na jiný majetek společnosti, z nějž by podle jeho názoru bylo možné uspokojit pohledávky věřitelů, neboť zůstatek na bankovním účtu společnosti v řádech desetitisíců neodpovídal výši pohledávek v řádech statisíců. Neobstojí ani dovolatelovo zpochybnění naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele spojené se vznikem značné škody, které rozporoval s tím, že za jeho působení ve společnosti HOMECOOK, s. r. o., nebyly uhrazeny pouze sporné faktury, případně ty, které nebyly v době ukončení jeho jednatelství splatné. Podle aktuální judikatury nicméně platí, že v případě, kdy je lhůta ke splnění dluhu určená konečným datem, do kterého je třeba dluh splnit, pak je splatný po celou dobu trvání závazku. Pachatel, který v průběhu lhůty ke splnění dluhu uskuteční právní jednání, kterým převedl majetek na třetí osobu, uvedené právní jednání uskutečnil za situace, kdy pohledávka věřitele byla již splatná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1312/2015). Kvalifikační znak značné škody nelze zpochybnit ani tvrzením, že škoda se nemůže vztahovat na ty pohledávky, které nebyly soudně uplatněny a až na výjimky ani nebyly přihlášeny v insolvenčním řízení. Stanovení výše škody představuje předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., přičemž případné výsledky insolvenčního řízení vedeného proti dlužníku mají význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům. S ohledem na správně určený kvalifikační znak značné škody postrádá relevanci i dovolatelova námitka promlčení trestního stíhání, která v souladu s §34 písm. c) tr. zákoníku činí deset let a byla přerušena zahájením trestního stíhání dne 30. 6. 2015, tj. po uplynutí necelých tří a půl let od ukončení trestné činnosti. Státní zástupkyně proto uzavřela, že okolnosti dovolatelova jednání plně opodstatňují způsob jeho právního posouzení podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
11. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného R. L. je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolatelem uplatněné námitky alespoň zčásti naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
13. Dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva odvolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného R. L., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
14. Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, protože je názoru, že vada zakládající některý z důvodů dovolání, konkrétně důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatěžovala řízení před nalézacím soudem. Pokud však touto vadou rozhodnutí nalézacího soudu zatíženo není (viz dále), nemůže být ani naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Dovolatel v prvé řadě namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil předmětný skutek, kdy v projednávané věci nedošlo k porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu. Konkrétně poukázal na skutečnost, že finanční prostředky z účtu společnosti HOMECOOK, s. r. o., vybíral z důvodů provozních nákladů a neexistují důkazy, že by je používal pro osobní potřebu. Zároveň namítal, že mu nelze přičítat k tíži, pokud po něm následující jednatel společnosti HOMECOOK, s. r. o., kterému předal účetnictví, zmařil uspokojení pohledávek věřitelů. Podle odvolatele neobstojí ani tvrzení o bezhotovostním charakteru plateb jednotlivým dopravcům, které nelze dovozovat z vyjádření několika poškozených. Došlo tak k opomenutí požadavku vyplývajícího z §2 odst. 5 tr. ř., podle nějž orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí.
16. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že obviněný měl jako jednatel společnosti HOMECOOK, s. r. o., právo nakládat s finančními prostředky této společnosti (byl disponentem jejího bankovního účtu i držitelem platební karty), přičemž s těmito prostředky evidentně nenakládal způsobem stanoveným zákonem a nevykonával funkci s péčí řádného hospodáře. Přestože se nepodařilo dohledat účetnictví společnosti HOMECOOK, s. r. o., je zřejmé, že prostředky z účtu společnosti, resp. minimálně jejich část, nepoužil na její chod. V této souvislosti nalézací soud poukázal na výběry hotovosti a platby uskutečněné obviněným v řádech statisíců v období vánočních svátků a připomněl, že dne 21. 2. 2012, kdy již obviněný musel vědět, že jeho působení ve společnosti HOMECOOK, s. r. o., končí, učinil výběr ve výši 160 tisíc Kč. Nalézací soud dále odkázal na bankovní výpisy, z nichž vyplývá, že obviněný řadu zakázek dopravcům, kteří figurují mezi věřiteli, platil převodem a nikoli v hotovosti, jak namítal. Finanční prostředky z účtu společnosti vybíral obviněný až do samého závěru svého působení ve funkci jednatele, přičemž v době ukončení své účasti měla společnost na účtu 27 tisíc Kč. Zároveň nebylo prokázáno, že by společnost měla pohledávky za jinými osobami, jak argumentoval obviněný (str. 16 – 17 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud závěry nalézacího soudu potvrdil, když zdůraznil, že obviněný byl jako jediný oprávněn disponovat s majetkem společnosti HOMECOOK, s. r. o., a jejími finančními prostředky. Stejně tak disponoval s platební kartou k jejímu bankovnímu účtu, a to dokonce i po převedení jednatelských oprávnění na L. M. Celkovou částku ve výši 7 529 000 Kč vybral jednak v hotovosti v Raiffeisenbank, a. s., nebo prostřednictvím bankomatů, což je doloženo výpisy z tohoto účtu a dokumentací poskytnutou Raiffeisenbank, a. s. Pokud jde o charakter plateb s obchodními partnery, oproti tvrzením obviněného odvolací soud dovodil, že většina plateb probíhala bezhotovostně, na což lze usuzovat z bankovních výpisů společnosti HOMECOOK, s. r. o., z bankovních účtů obchodních partnerů a jejich výpovědí. Obviněný nedokázal konkretizovat, komu bylo placeno v hotovosti, přičemž smluvní dopravci toto tvrzení odmítli, což doložili svými účetními doklady (str. 12 usnesení odvolacího soudu).
17. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že námitky uplatněné odvolatelem z větší části neměly hmotněprávní povahu, tudíž neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně závěry nalézacího i odvolacího soudu přezkoumal z pohledu možného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a na základě nich učiněnými právními závěry, a dospěl k zjištění, že takovýto extrémní rozpor v projednávané věci nelze shledat. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný R. L. byl jedinou osobou, které byla k účtu společnosti HOMECOOK, s. r. o., vydána debetní platební karta (viz zpráva Raiffeisenbank, a. s., ze dne 29. 5. 2014 na č. l. 368). Z výpisu z předmětného účtu vedeného Raiffeisenbank, a. s. (č. l. 384 – 401), je dále zřejmé, že z tohoto účtu byly činěny výběry v hotovosti, a to celkem ve 104 případech v celkové výši 7 529 000 Kč, tak jak je specifikováno ve výroku rozsudku nalézacího i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Podle zprávy Raiffeisenbank, a. s., ze dne 25. 4. 2016, činil ke dni 23. 2. 2012 zůstatek předmětného účtu pouze 27 066,07 Kč (č. l. 996). Tyto výběry, které vedly k faktickému vyvedení téměř veškerých finančních prostředků z účtu společnosti, probíhaly za situace, kdy společnost HOMECOOK, s. r. o., neplnila podle tvrzení svých věřitelů některé svoje závazky. V prvé řadě se jedná o pohledávky věřitelů, kteří figurují v projednávané věci jako poškození. V této souvislosti lze poukázat zejména na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 2. 2013, č. j. 59 C 143/2016-16 (č. l. 237 – 238), kterým byla společnosti Marphone invest, s. r. o. (dříve společnost HOMECOOK, s. r. o.), uložena povinnost uhradit pohledávku poškozenému J. N. oproti povinnosti poškozeného vrátit zboží, platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 11. 2011, č. j. 52 C 211/2011-13, kterým se ukládá společnosti HOMECOOK, s. r. o., zaplatit ve výroku platebního rozkazu specifikovanou částku poškozené M. B. (č. l. 264), dále faktury poškozených dopravců M. B. (č. l. 268), Š. Š. (č. l. 277 a 281), S. Ch. (č. l. 304) a společnosti MIRO bus, s. r. o. (č. l. 317 – 321), a v neposlední řadě rozhodnutí České obchodní inspekce, zastoupené ředitelem inspektorátu Ústeckého a Libereckého kraje, ze dne 2. 2. 2012, č. j. ČOI/11143/2012/2500/0059/PŘ/BL, na základě kterého byla společnosti HOMECOOK, s. r. o., uložena pokuta ve výši 100 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč (č. l. 329 – 331). Ze spisového materiálu dále vyplývá, že i další obchodní partneři společnosti HOMECOOK, s. r. o., uplatňovali vůči společnosti své pohledávky (viz např. sdělení P. M. na č. l. 637). Nejvyšší soud proto uzavírá, že spisový materiál obsahuje důkazy, na základě nichž bylo možné postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dospět ke skutkovým a právním zjištěním, které učinil nalézací i odvolací soud, tj. že obviněný v pozici jednatele společnosti HOMECOOK, s. r. o., nevykonával funkci s péčí řádného hospodáře a prostředky, které z účtu této společnosti vybíral, nepoužil na úhradu pohledávek věřitelů.
18. Pokud jde o dovolatelem zpochybňovaný bezhotovostní charakter plateb dopravcům, i v tomto směru podle Nejvyššího soudu ze spisového materiálu vyplývá, že společnost HOMECOOK, s. r. o., uvedenou formou v minulosti uhrazovala své závazky. Např. z výpisu běžného účtu poškozeného Š. Š. se podává, že dne 31. 10. 2011 byla na jeho účet připsána částka ve výši 39 531,60 Kč zaslaná společností HOMECOOK, s. r. o. (č. l. 292), dne 23. 11. 2011 pak částka ve výši 46 533 Kč (č. l. 293). Z výpisu z účtu společnosti HOMECOOK, s. r. o., dále vyplývá, že úhrady bezhotovostní formou poskytovala i ostatním dopravcům, konkrétně např. platba ze dne 11. 7. 2011 ve výši 63 179 Kč R. B. (č. l. 385), platba ze dne 18. 8. 2011 ve výši 29 313 Kč T. K. (č. l. 388), dvě platby ze dne 21. 9. 2011 ve výši 30 264 Kč, resp. 25 234,20 Kč D. T. (č. l. 389) a další (viz bankovní výpis z účtu společnosti HOMECOOK, s. r. o., na č. l. 384 – 401 a úřední záznam Policie České republiky na č. l. 402, který specifikuje majitele jednotlivých účtů, na které byly převáděny finanční prostředky z účtu společnosti HOMECOOK, s. r. o.). Nejvyšší soud proto uzavírá, že spisový materiál obsahuje podklady, na jejichž základě nalézací soud i odvolací soud učinily závěr o bezhotovostním charakteru plateb jednotlivým dopravcům. Dovolatelově názoru proto nelze v tomto směru přisvědčit.
19. Obviněný dále namítal, že odvolací soud se nezabýval posouzením subjektivní stránky přečinu poškození věřitele, neuvedl, z jakých konkrétních důkazů a jakým způsobem dovodil naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu. Uvedený přečin vyžaduje, aby někdo zmařil uspokojení svého věřitele, v daném případě zcizením, příp. odstraněním (jak uvádí obviněný v dovolání), byť i jen části, majetku dlužníka, přičemž tyto dvě části jednání musí být v příčinné souvislosti. Běžné užívání hotovosti k provozu podniku podle obviněného nelze považovat za odstranění majetku dlužníka. Zároveň poukázal na skutečnost, že pokud se věřitelé (pozn. v dovolání je chybně uvedeno „dlužníci“) mohli uspokojit z jiného majetku společnosti, nemůže být v jednání dovolatele spatřována příčinná souvislost. Dovolatel dále doplnil, že zavinění se musí vztahovat na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, a to včetně následku. Závěr o naplnění subjektivní stránky musí být vždy prokázán a nelze jeho existenci předpokládat, resp. dovozovat ze škodlivého následku. V pochybnostech je nutné vždy posuzovat míru či existenci zavinění ve prospěch obviněného.
20. Nalézací soud ve vztahu k subjektivní stránce uvedl, že obviněný se dopustil úmyslného jednání v podobě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když musel nejméně vědět, že zcizením majetku společnosti HOMECOOK, s. r. o., jejímž byl statutárním orgánem, může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem (majetková práva věřitelů) a pro případ, že je poruší, s tím byl srozuměn (str. 17 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud označil tvrzení o existenci pohledávek společnosti HOMECOOK, s. r. o., v řádech milionů za nepotvrzené, když obviněný tyto pohledávky nijak nekonkretizoval. Podle nového jednatele společnosti HOMECOOK, s. r. o., L. M., jej obviněný sice informoval o pohledávkách společnosti ve výši 2 000 000 Kč, nijak je však nespecifikoval a neměl k dispozici žádné doklady, které by jejich existenci prokazovaly (veškeré doklady společnosti, stejně jako pokladnu, si měl ponechat advokát JUDr. Daniel Musil). Odvolací soud také poukázal na čerpání vysokých částek z účtu společnosti HOMECOOK, s. r. o., o Vánocích a svátcích a na poslední velký výběr dne 21. 2. 2012, tedy bezprostředně před předáním jednatelství L. M., přičemž vybranou částku jednoznačně nepoužil na úhradu závazků společnosti HOMECOOK, s. r. o. Podle odvolacího soudu se obviněný k odčerpávaným finančním prostředkům choval, jakoby šlo o jeho vlastní prostředky a nalézací soud proto správně dovodil, že tak činil cíleně, tj. v přímém úmyslu. Zároveň obviněný věděl, že může ohrozit splnění závazků společnosti HOMECOOK, s. r. o., a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn, ve vztahu k tomuto následku jednal tedy v nepřímém úmyslu. Provedené důkazy podle odvolacího soudu neposkytly podklady pro závěr, že přímým cílem jednání obviněného bylo poškodit věřitele, obviněný však nepochybně věděl, že za daných okolností k tomu může dojít, a se způsobením tohoto následku byl srozuměn (str. 12 – 13 usnesení odvolacího soudu).
21. Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu poškozování věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku a způsobí takovým činem značnou škodu. Jednání pod písm. a) ustanovení §222 odst. 1 tr. zákoníku představuje zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl věřitel uspokojit. Způsoby, jimiž se pachatel majetku zbavuje, nemusejí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle §222 tr. zákoníku se stávají vzhledem k důsledkům, které mají pro uspokojení věřitele či věřitelů. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, dlužník tedy jedná v úmyslu, jímž se chce vyhnout plnému uspokojení věřitele, resp. činí určité dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn. Na srozumění pachatele lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je apod. Značnou škodou ve smyslu §222 odst. 3 tr. zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Škodu zde představuje hodnota zmařené pohledávky věřitele (resp. její neuspokojené části), přičemž z hlediska zavinění postačí k trestní odpovědnosti za tento těžší následek jeho způsobení z nedbalosti [§39 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1056/2013).
22. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo provedeným dokazováním soudy nižších stupňů prokázáno, že obžalovaný si musel být vědom, že jeho jednání může vést ke zmaření uspokojení věřitelů společnosti HOMECOOK, s. r. o., a pro případ, že tento následek nastane, s ním byl srozuměn, jednal tedy v nepřímém úmyslu. Ze skutkových zjištění nižších soudů i ze spisového materiálu vyplývá, že obžalovaný o neuhrazených závazcích musel vědět a snažil se jejich uhrazení vyhnout. Tak např. poškozený Š. Š. vypověděl, že obžalovaného opakovaně osobně kontaktoval za účelem úhrady své pohledávky, obžalovaný jej ale zastrašoval se zbraní (č. l. 990). Podobně poškozený M. L. uvedl, že obžalovaný, když jej kvůli neuhrazeným pohledávkám vyhledal v místě jeho bydliště, se vydával za svého souseda (č. l. 988). Další poškození pak vymáhali své pohledávky vůči společnosti HOMECOOK, s. r. o., soudní cestou a následně prostřednictvím exekuce (např. exekuční příkaz ve věci oprávněné M. B. ze dne 4. 5. 2012, č. j. 067 EX 128/12-9, č. l. 257). Jinými slovy, poškození se aktivně snažili svých pohledávek domoci a nebylo možné, aby obžalovaný jakožto jediný jednatel společnosti HOMECOOK, s. r. o., o těchto pohledávkách nevěděl, což ostatně dokládají i shora popsané skutečnosti. I za této situace obviněný podle skutkových zjištění nižších soudů z účtu společnosti HOMECOOK, s. r. o., vybral finanční částky v celkové výši 7 529 000 Kč, a dokonce užíval platební kartu k tomuto účtu i po převedení jednatelských oprávnění na L. M. (str. 10 usnesení odvolacího soudu a výslech svědka L. M. v hlavním líčení dne 19. 5. 2016 na č. l. 1018). Nejvyšší soud má proto za prokázané, že obviněný jednal s vědomím existence dluhů společnosti HOMECOOK, s. r. o., a její neschopnosti tyto dluhy uhradit. S ohledem na to a s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování obviněný věděl, že může zcizením majetku společnosti HOMECOOK, s. r. o., zmařit splnění závazků této společnosti, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Proto i podle názoru Nejvyššího soudu jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně uzavřely oba soudy nižších stupňů (srov. bod 20. shora) Není proto ani tato jeho námitka týkající se subjektivní stránky důvodná.
23. Dovolatel dále zdůraznil, že soudy nižších stupňů se nezabývaly jeho námitkou promlčení a s ní související otázkou určení okamžiku vzniku škody a jejího rozsahu. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že faktury nelze automaticky považovat za oprávněný nárok, navíc ty, které nebyly uhrazeny, byly sporné, anebo se v době jeho působení ve společnosti HOMECOOK, s. r. o., nestaly splatnými. Výše škody přitom představuje pojmový znak kvalifikované skutkové podstaty, která podle dovolatele nebyla v žádném případě naplněna. Dovolatel navíc namítal, že okamžik vzniku škody nelze vztáhnout k výběru provozních prostředků z účtu společnosti HOMECOOK, s. r. o., protože škoda může vzniknout až tehdy, když se věřitelé svých oprávněných nároků nedomohou v rámci insolvenčního řízení vedeném se společností Marphone invest, s. r. o. Věřitelé však až na poškozeného Š. Š. své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili. Pokud by škoda byla nižší než 500 000 Kč, horní hranice trestní sazby by činila dvě léta (§222 odst. 1 či 2 tr. zákoníku) a vytýkané jednání by již bylo promlčeno, neboť k zahájení trestního stíhání došlo až po uplynutí tříleté lhůty [§34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku].
24. Nalézací soud připomněl, že obviněný v pozici statutárního orgánu společnosti HOMECOOK, s. r. o., vyvedl z jejího majetku finanční prostředky ve výši přes 7,5 milionů Kč, aniž došlo k uspokojení, byť poměrnému, pohledávek věřitelů společnosti. Vzhledem k výši škody, která představovala hodnotu pohledávek věřitelů ve výši nejméně 506 345,03 Kč, bylo jednání obviněného kvalifikováno podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přisvědčil obviněnému, že některé z faktur byly splatné až po ukončení jeho účasti ve společnosti, je však jednoznačné, že se jednalo o služby poskytnuté v době, kdy byl jednatelem (str. 16 – 17 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud závěry nalézacího soudu potvrdil s tím, že obviněný vyvedl ze společnosti HOMECOOK, s. r. o., 7 529 000 Kč, ačkoliv tato společnost neměla disponibilní zdroje k uspokojení pohledávek věřitelů, takže z jejího majetku nebylo možné uspokojit minimálně pohledávky poškozených J. N., M. B., M. B., S. Ch., Š. Š., společnosti MIRO bus, s. r. o., a Celního úřadu pro Ústecký kraj ve výši nejméně 506 345,03 Kč. Obviněný tak způsobil poškozeným škodu převyšující hraniční výši značné škody ve smyslu §138 odst. 1 a §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (str. 13 usnesení odvolacího soudu).
25. Pokud jde o námitku dovolatele týkající se spornosti faktur, Nejvyšší soud podotýká, že obviněný ve svém dovolání nijak nespecifikuje, které faktury a z jakého důvodu by měly být sporné. K domnělé spornosti faktur či pohledávek jako takových pouze Nejvyšší soud dodává, že nalézací soud se ve svém rozsudku podrobně zabýval hodnocením důkazů, zejména věrohodností výpovědí poškozených a jimi předloženými doklady, na základě nichž dospěl k závěru o existenci pohledávek specifikovaných ve výroku svého rozsudku. Hodnocení důkazů přísluší primárně nalézacímu soudu, který tyto důkazy provádí při dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti v hlavním líčení a je tak nejlépe uzpůsoben uvedené hodnocení provést. Nejvyšší soud není, vyjma případu, kdy by skutková zjištění učiněná na základě provedeného dokazování byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, k čemuž v projednávané věci podle Nejvyššího soudu nedošlo (srov. odůvodnění pod body 17. – 18.), oprávněn do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zasahovat, zvláště pokud závěry a hodnocení provedené nalézacím soudem odpovídají ve spise obsaženým důkazům, jak tomu bylo v posuzované trestní věci. Co se týče námitky ohledně splatnosti faktur, obviněný v dovolání neuvádí, které faktury nebyly podle jeho názoru splatné. Ze spisového materiálu vyplývá, že faktura č. 11391 na částku 43 592 Kč, kterou předložil poškozený M. B., byla vystavena dne 18. 10. 2011 se splatností 1. 11. 2011, za plnění, které proběhlo ve dnech 10. 10. – 14. 10. 2011 (č. l. 268). V případě poškozeného Š. Š. se jedná o fakturu na částku 42 951 Kč, vystavenou dne 19. 11. 2011 se splatností 28. 11. 2011, za plnění poskytnuté ve dnech 13. – 18. 11. 2011 (č. l. 277), a o fakturu na částku 34 606,80 Kč, vystavenou dne 3. 12. 2011 se splatností 12. 12. 2011, za plnění ve dnech 28. 11. – 2. 12. 2011 (č. l. 281). U poškozené společnosti MIRO bus, s. r. o., se jedná o fakturu na částku 26 268,80 Kč, vystavenou dne 10. 2. 2012 se splatností dne 24. 2. 2012, za plnění ve dnech 1. – 3. 2. 2012 (č. l. 317); fakturu na částku 45 662,80 Kč, vystavenou dne 16. 2. 2012 se splatností 29. 2. 2012, za plnění ve dnech 6. – 2. 2. 2012 (č. l. 318); fakturu na částku 23 130 Kč, vystavenou dne 16. 2. 2012 se splatností 29. 2. 2012, za plnění ve dnech 7. 2. – 10. 2. 2012 (č. l. 319); fakturu na částku 40 210 Kč, vystavenou dne 22. 2. 2012 se splatností 7. 3. 2012, za plnění ve dnech 14. 2. – 17. 2. 2012 (č. l. 320); fakturu na částku 48 887 Kč, vystavenou dne 22. 2. 2012 se splatností 7. 3. 2012, za plnění ve dnech 12. – 17. 2. 2012 (č. l. 231). Poškozený S. Ch. předložil neuhrazenou fakturu na částku 15 935 Kč, vystavenou dne 19. 2. 2012 se splatností 9. 3. 2012, za plnění ve dnech 15. – 17. 2. 2012 (č. l. 304).
26. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že otázka splatnosti faktury byla pro obchodní závazkové vztahy v rozhodné době upravena v ustanovení §340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2013, podle kterého v případě, kdy doba splnění není stanovena ve smlouvě, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Podle ustanovení §340 odst. 2 obchodního zákoníku tak určuje dobu plnění věřitel v případě, kdy doba plnění není určena smlouvou a smlouva ani neurčuje určitý postup a způsob jejího stanovení tím, že plnění požaduje. K tomu je oprávněn – nemá-li smlouva nebo úprava určitého typu smlouvy zvláštní ustanovení – hned po vzniku povinnosti, tedy zpravidla po uzavření smlouvy. Dlužník je pak povinen plnit bez zbytečného odkladu. Věřitel, který požaduje plnění, může současně uvést ve své výzvě určitou dobu, pozdější než jaká by odpovídala lhůtě bez zbytečného odkladu, popřípadě stanovit pro splnění určitou lhůtu. Dlužník v takovém případě nebude v prodlení, když splní v udané době, popřípadě do konce dané lhůty. Žádostí věřitele k plnění ve smyslu §340 odst. 2 obchodního zákoníku přitom může být i faktura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 978/2003). V projednávané věci je zřejmé, že poškození autobusoví dopravci poskytli plnění společnosti HOMECOOK, s. r. o., a prostřednictvím vystavených faktur vyzvali tuto společnost k plnění, v časovém období, které spadá do časového rozmezí spáchání trestné činnosti obviněným tak, jak byla vymezena ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, tj. do 23. 2. 2012. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že některé z faktur měly věřiteli určený poslední den splatnosti až po skončení jednatelství obviněného R. L. Nelze proto přijmout závěr, že dlužné částky byly splatné až po datu splatnosti uvedeném na fakturách a že trestné jednání obviněného proto nemohlo vést ke vzniku škody. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že pachatel, který v době, kdy povinnost plnit již nastala, uskuteční právní jednání, kterým zcizí či odstraní část svého majetku, jde již o dokonaný trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zák. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1312/2015).
27. Nejvyšší soud dále uvádí, že námitka odvolatele, podle které škoda může vzniknout až tehdy, když se věřitelé svých nároků nedomohou v rámci insolvenčního řízení, není správná. Případný výsledek insolvenčního řízení může mít význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům. Stanovení výše škody způsobené trestným činem poškození věřitele je předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 tr. ř. týkající se viny obviněného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2212). Soud v trestním řízení musí tuto otázku samostatně posoudit. Škoda na majetku věřitele spočívá v tom, že věřitel neobdrží z majetku dlužníka plnění, kterého by se mu jinak dostalo, kdyby pachatel nejednal způsobem specifikovaným v §222 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1141/2007, publikované pod č. 45/2008 Sb. rozh. tr.). Za předpokladu, že hodnota zcizeného majetku dlužníka, který by jinak bylo možné použít k uspokojení pohledávek věřitelů, kdyby si pachatel nepočínal způsobem uvedeným v §222 odst. 1 tr. zákoníku, je stejná nebo vyšší než výše zmařených pohledávek, výše způsobené škody odpovídá právě výši zmařených pohledávek věřitelů (viz usnesení Nejvyšší soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006, publikované pod č. 36/2007 Sb. rozh. tr.). Tak tomu je i v projednávané věci, kdy podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný z účtu společnosti HOMECOOK, s. r. o., vybíral finanční částky v celkové výši 7 529 000 Kč, přičemž součet výše pohledávek poškozených věřitelů dosahoval částky 506 345,03 Kč. Tato částka přesahuje již značnou škodu, kterou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Soudy nižších stupňů proto správně dovodily, že obviněný svým jednání naplnil kvalifikační znak skutkové podstaty podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, podle kterého bude odnětím svobody na šest měsíců až pět let potrestán pachatel, způsobí-li činem uvedeným v §222 odst. 1 či odst. 2 tr. zákoníku značnou škodu. V důsledku toho je třeba uzavřít, že promlčecí doba, jejíž uplynutí obviněný namítal, činí v projednávané věci deset let, neboť podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let. Podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku dále platí, že promlčecí doba se přerušuje (mimo jiné) zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde. Ze spisu přitom vyplývá, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 30. 6. 2015, č. j. KRPA-62712-419/TČ-2014-001392 (č. l. 6 – 14). Ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto Nejvyšší soud konstatuje, že k přerušení promlčecí doby došlo po uplynutí necelých tří a půl roku od ukončení přisouzené trestné činnosti. Námitka promlčení, kterou vznesl obviněný, proto není důvodná.
28. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného R. L. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. května 2017
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu