ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1205.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1205/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2017 o dovolání obviněného R. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 4 To 9/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 213/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 4 T 213/2014, byl obviněný R. P. (dále zpravidla jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1 ) výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let a šesti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 4 T 189/2012-474, a z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2013, č. j. 4 To 198/2013-498, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný byl shora uvedeným rozsudkem dále uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2 ) výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento přečin byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a §62 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §60 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněný dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu podnikání v oboru živností volných s předmětem podnikání poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru a zprostředkování obchodu a služeb na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl soud o nároku poškozeného na náhradu škody.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně [v neprospěch obviněného proti výroku o trestu pod bodem 2)] a obviněný odvolání, přičemž Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 4 To 9/2016, ve výroku pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu obecně prospěšných prací uložený obviněnému za skutek uvedený pod bodem 2) a ve výroku o trestu zákazu činnosti, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za skutek uvedený pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru živností volných s předmětem podnikání poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru a zprostředkování obchodu a služeb na dobu tří let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Výrokem pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 4 To 9/2016, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3) Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož toto rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný s ohledem na provedené dokazování má za to, že skutek, jak byl soudem prvního stupně zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde. Podle jeho názoru se jedná o občanskoprávní, resp. obchodněprávní spor, přičemž trestní právo nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. Dále poukázal na to, že z popisu skutku nejenže přesvědčivě nevyplývá podstata jeho škodlivého jednání, ale explicitně nevystihuje ani zákonný znak „způsobení větší škody na cizím majetku“, ani jeho úmysl k ohrožení či porušení zájmů chráněných zákonem, a proto tento skutek nenaplňuje zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěrem uvedl, že soudy obou stupňů nevyhověly základnímu požadavku trestního řízení, aby bylo prokázáno nade vší pochybnost, že se skutek skutečně stal, a že je trestným činem. S ohledem na shora uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 4 To 9/2016, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 4 T 213/2014, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, přičemž zásah do skutkových zjištění je možno připustit v určitém rozsahu i v dovolacím řízení, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, což se však v tomto případě nenastalo, a je tudíž zcela na místě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výrocích o vině a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Jednání obviněného podle jeho názoru naplňuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle zjištěných skutečností je zcela standardním případem podvodného jednání, aniž by zde byly dány jakékoliv specifické okolnosti, které by odůvodňovaly uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Naopak nelze podle státního zástupce přehlédnout, že obviněný se deliktu dopustil opakovaně a v kvalifikované skutkové podstatě, přičemž škodu jím způsobenou lze označit jako větší škodu. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9) Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (str. 3 rozsudku soudu I. stupně, str. 3-4 rozsudku soudu II. stupně). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10) Z obsahu dovolání vyplývá, že námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytkl pochybení stran nedodržení zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima racio, jakož i nesprávné hodnocení důkazů, v rámci kterého především vytýká nedovození skutkového zjištění o neexistenci subjektivní stránky, konkrétně jeho úmyslu spáchat předmětný trestný čin, jeho škodlivého jednání, jakož i nezpůsobení škody jeho jednáním, a s tím korespondující chybný závěr soudů o vině obviněného.
11) V případě odmítnutí závěru o vině se jedná o předkládání vlastní verze skutkového děje obviněným a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
12) V souvislosti s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem námitek uplatněných obviněným poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13) Jakkoliv si je Nejvyšší soud vědom nemožnosti podřadit námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zcela nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, k trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
14) Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
15) Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
16) Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
17) V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222)].
18) Nejvyšší soud, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, dále podotýká, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
19) Zcela nesporně lze za klíčové okolnosti objektivní povahy, z nichž je dovozován závěr o přímém úmyslu obviněného podávat nepravdivé či zkreslené informace, a to za účelem vyvolání omylu poškozených a následného vylákání finančních prostředků, považovat způsob prezentace nabízených služeb, konkrétně prezentace možnosti sjednání úvěru na oddlužení poškozeného, či schopnosti umořit exekuci dalšího z poškozených.
20) V předmětné trestní věci bylo prokázáno, že na základě informací podávaných poškozeným, byl v těchto osobách mylně vyvolán dojem o možnosti úspěšného řešení jejich tíživé finanční situace, kdy účelem poskytování těchto informací bylo bezesporu vyvolání omylu o reálnosti takového řešení, na jejichž základě došlo k vylákání konkrétních finančních prostředků. Nejvyšší soud tak uzavírá, že nemůže být pochyb jak o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu, tak o jeho škodlivém jednání.
21) Ve vztahu k tvrzení obviněného stran nezpůsobení větší škody musí Nejvyšší soud konstatovat, že danou problematiku již vyložil a náležitým způsobem odůvodnil ve svém rozsudku soud prvního stupně (str. 12 – 13) i odvolací soud (str. 5 - 7 jeho rozsudku). Pokud objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne větší škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby, nelze než uzavřít, že v daném případě byla objektivní stránka naplněna a obviněný zcela nepochybně uvedl poškozené v omyl ohledně využití finanční částky 70 000 Kč
a 200 000 Kč.
22) Ve vztahu k jednání, pro které byl uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně je nutno uvést, že obviněný byl na základě provedeného dokazování uznán vinným z jednání, které spočívalo v tom, že „se záměrem pro sebe neoprávněně získat finanční prostředky pod záminkou nepravdivého ujištění o tom, že J. G. je schválen úvěr na oddlužení, nechal R. P. J. G. podepsat směnku na částku 70.000,- Kč, jako provizi za zprostředkování úvěru, přičemž úvěr vyřízen nebyl…“ Z takto popsaného jednání je nepochybné, že pokud obviněný uváděl, že úvěr je schválen a tento v té době schválen nebyl, pak obviněný uváděl poškozenému úmyslně nepravdivé údaje. Uváděním nepravdivých informací ohledně domněle schváleného úvěru vylákal obviněný na poškozeném plnění, které mu nenáleželo. Obdobně také v případě jednání popsaného pod bodem 2) toto vykazuje znaky trestného činu podvodu, neboť nemůže být pochyb o tom, že pokud soudy vzaly za prokázané, že „obviněný pod záminkou, že je schopen snížit a umořit exekuci, vylákal na úhradu této exekuce finanční částku 200 000 Kč, exekutorský úřad nekontaktoval, ve prospěch exekučního řízení žádnou částku neuhradil a částku si ponechal“, výhrady obviněného, že skutek nevykazuje znaky trestného činu jímž byl uznán vinným, nelze hodnotit jako hmotněprávní námitku naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), ale jako námitku, která směřuje proti hodnocení důkazů, neboť obviněným je ve své podstatě soudům vytýkáno, že uvěřily výpovědím svědků - poškozených oproti obhajobě obviněného.
23) Na závěr, k námitkám týkajících se hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
24) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat.
25) K další z obviněným uvedených námitek, tedy k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima racio Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26) Se zřetelem k těmto teoretickým východiskům Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Nutno především zdůraznit, že rozsudkem nalézacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž, jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech méně závažných trestných činů, a tedy zásadně nepřichází v úvahu u zločinů a zvlášť závažných zločinů. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že v předmětné trestní věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů ani nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
27) V posuzované trestní věci nejde o pouhou problematiku smluvních závazků, jak se obviněný snaží prezentovat, neboť jeho jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zaviněnému (úmyslnému) zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného skutku jeho úmyslné podvodné jednání, jehož důsledkem bylo způsobení škody na cizím majetku a obohacení obviněného či jiného subjektu, nikoli řádná obchodněprávní ujednání. Obchodněprávní rovina jím byla využita pouze k zakrytí skutečného charakteru jeho činnosti. Trestní postih pro zločin podvodu podle §209 tr. zákoníku přitom není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních - opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl a musel být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 112/2014). Jestliže tedy obviněný uvádí, že jeho jednání nemělo znaky trestné činnosti, ale šlo o pouhou problematiku smluvních závazků, je nepochybné, že uvedená argumentace zpochybňuje skutkové zjištění, a to i s odkazem na nutnost postupu podle principu – zásady subsidiarity trestní represe, přičemž k této je nutno uvést, že ta se uplatní u „méně závažných trestných činů“, avšak obviněný v předmětné trestní věci zcela popírá jakoukoli trestněprávní podstatu svého jednání (viz též bod 26). Tudíž ani odkaz na subsidiaritu trestní represe, byť jde o hmotněprávní ustanovení, nemá s ohledem na formálnost tohoto odkazu povahu hmotněprávní námitky, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu