ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1488.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1488/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. prosince 2017 o dovolání obviněného G. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 To 58/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 1 T 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2017, sp. zn. 1 T 9/2016, byl G. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. jednak pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod bodem II. přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem III. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem IV. přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2) Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku „zrušen výrok o trestu z rozsudku OS-Praha 8 ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 2 T 136/2015, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.“ Dále byla obviněnému uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit poškozené L. K. nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč a náhradu škody (bolestné a ztížení společenského uplatnění) ve výši 119.953,62 Kč, poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 12.534 Kč a poškozené pojišťovně Kooperativa, a.s., škodu ve výši 6.810 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna, a.s. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3) Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 To 58/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
4) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 To 58/2017, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V tomto mimořádném opravném prostředku poukazuje na to, že v rámci trestního řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by svědčila pro jeho přípravu a předchozí úmysl k protiprávnímu jednání. Ve svých námitkách poukázal na to, že neměl v úmyslu na poškozenou zaútočit, ani nevedl útok na důležité orgány poškozené. Dále namítl, že nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo poškodil oboje předmětné vstupní dveře, ani že odeslané SMS či telefonické hovory adresované poškozenému Z. P. mohly způsobit důvodnou obavu poškozeného. Na základě výše uvedeného se domnívá, že jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze podle §140 odst. 1 tr. zákoníku s nižší trestní sazbou, když uložený trest považuje za nepřiměřený. Z důvodů shora uvedených navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení vrchního soudu zrušil a dále postupoval podle §265 l tr. ř. nebo §265m tr. ř.
5) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil a uvedl, že s většinou námitek se již vypořádaly soudy nižších stupňů. Vyložil, proč nalézací soud kvalifikoval jednání obviněného jako jednání s rozmyslem a doplnil, že v rámci útoku nastalo několik okamžiků, které mohly obviněného odradit od daného jednání, avšak ten je překonal a ve svém jednání pokračoval. I z tohoto důvodu nelze jeho jednání charakterizovat jako impulsivní, ale naopak jako racionální jednání. Dodal, že útok proti poškozené byl veden do oblasti břicha, kde jsou uloženy životně důležité orgány a argumentaci obviněného tak považuje za absurdní. O vážnosti zranění poškozené, které bezprostředně ohrožovalo její život pak svědčí i znalecký posudek znalce MUDr. Hladíka. Dále uvedl, že námitky stran nepřiměřeného trestu nelze podřadit pod deklarovaný, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Rovněž zdůraznil, že „spolupráce“ obviněného s policií po činu mu již byla přičtena ve prospěch jako polehčující okolnost. K námitkám obviněného, že nebylo prokázáno, že poškodil vstupní dveře, uvedl, že obdobné námitky skutkového charakteru nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. K přečinu nebezpečného vyhrožování konstatoval, že důvodná obava u poškozeného nemusí vzniknout, postačí, když je její vznik reálný. V daném případě obavy poškozeného vyplynuly nejen z obsahu SMS a hovorů, ale také z informace o naplnění výhružek vůči poškozené. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Závěrem vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [u hlavního líčení např. uváděl, že si na nic nepamatuje, neudělal to s úmyslem, nůž měl u sebe proto, že se chtěl zabít (k bodu I.), nepamatuje si, že by do jedněch dveří lehce drcnul a tyto se otevřely, druhé dveře (plechové) byly pootevřené (bod II.); v odvolání uvedl, že mu nebylo prokázáno, že by se pokusu vraždy dopustil plánovitě, nedostatečně se soudy zabývaly motivací jeho jednání, k výši škody na dveřích měl být vypracován znalecký posudek, vyhrožování SMS zprávami nelze brát vážně, pokud jde o zanedbání povinné výživy soudy se podle něj nezabývaly jeho nepříznivou ekonomickou situací ani tím, že matka výživné nevymáhala]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř .“
11) V předmětné trestní věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že veškeré námitky obviněného mají svůj primární základ v jeho nesouhlasu s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, resp. závěry soudu odvolacího, který se ztotožnil nejen se skutkovými závěry soudu nalézacího, ale také s jím zvolenou právní kvalifikací. Obviněný ve svém dovolání soudům vytýká nesprávné hodnotící úvahy ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, kdy poukazuje na to, že nejednal s rozmyslem poškozenou usmrtit a poukazuje na celou řadu skutečností, které měly soudy vést k závěru, že jeho jednání naplňovalo znaky trestného činu podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobně skutkovou povahu mají také námitky ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání podle §228 tr. zákoníku, kdy zpochybňuje nejen výši vzniklé škody a dožaduje se vypracování znaleckého posudku, ale také samu podstatu toho, zda on byl osobou, která se uvedeného jednání dopustila. Obdobného charakteru jsou rovněž námitky k právní kvalifikaci jeho jednání podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je proto nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). S ohledem na již zmíněný charakter námitek uplatněných v dovolání a striktně vymezený okruh dovolacích důvodů, je nezbytné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12) I přes skutečnost, že námitky obviněného nenaplňují dovolací důvod a postačovalo by odkázat na výše zmíněná rozhodnutí a dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné alespoň k námitce rozmyslu (byť i tento znak je obviněným zpochybňován z hlediska skutkového zjištění, nikoli právního posouzení), který je znakem trestného činu podle §140 odst. 2 tr. zákoníku uvést následující. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů (§140 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010, 1305 s.]. Úvahy soudu prvního stupně, proč neuvěřil obhajobě obviněného jsou velmi podrobně rozvedeny na straně 18-22 odůvodnění jeho rozsudku (stručně též str. 4 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Se závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť v daném případě byl obviněný srozuměn s tím, že do domu, resp. bytu poškozené jde s úmyslem jí napadnout, čím zrealizoval svoje předchozí výhružky. O rozmyslu obviněného svědčí i fakt, že postupně vyrazil troje vstupní dveře a vyzbrojen nožem napadl poškozenou. Jak již správně uvedl vrchní soud (str. 4), není podstatné, zda si obviněný vzal nůž s tím, že jej použije proti poškozené nebo že obviněný obvykle u sebe nůž nosil, ale to, že jej u sebe při útoku na poškozenou měl a byl připraven jej k útoku použít [Nejvyšší soud pouze doplňuje, že v neprospěch obhajoby obviněného svědčí, např. ta skutečnost, že normálně nosil u sebe jiný nůž, oproti tomu si předmětného dne vzal z domova kuchyňský nůž – viz str. 19 rozsudku. Je pak otázkou, která však nevyznívá ve prospěch obviněného v kontextu s dalšími důkazy, proč obviněný, který se hájí tím, že u sebe nosil nůž na svoji obranu si předmětného dne vzal na jím tvrzenou „obranu“ zcela jiný nůž - „kuchyňský“]. Tímto jednáním tak obviněný naplnil zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, k jehož dokonání nedošlo vzhledem k urgentně poskytnuté lékařské pomoci.
13) S otázkou, zda obviněným zaslané SMS zprávy a hovory poškozenému P. mohly způsobit poškozenému důvodnou obavu, se rovněž již bezezbytku vypořádaly soudy nižších stupňů. Není úkolem Nejvyššího soudu veškeré učiněné závěry znovu reprodukovat, a proto lze na tomto místě odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího (str. 21). Nad rámec je možné uvést, že důvodná obava, tedy tísnivý pocit ze zla, kterým je vyhrožováno, nemusí vzniknout, ale možnost jejího vzniku musí být reálný. V daném případě byla tato podmínka jistě naplněna. Již z obsahu zpráv (např. „... tak teď ti předvedu, co dokáže Srb, ještě si jdu pro tebe!!! Tvé srdce si vezmu do dlaně!!!“) je zřejmé, že se obviněný dopustil trestného činu nebezpečného vyhrožování, když poškozenému vyhrožoval usmrcením a těžkou újmou na zdraví, přičemž je nutno přihlédnout k obsahu telefonických hovorů a k situaci, že poškozený znal v rámci své profesní činnosti povahu obviněného a následně se dozvěděl i o útoku na poškozenou K.
14) Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ( tento dovolací důvod obviněný neuplatnil ) , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ze shora uvedeného je tedy zcela zřejmé, že námitka obviněného vůči výši trestu, kterou obviněný zpochybňuje s ohledem na to, že soudy nebyly zohledněny jeho aspekty zcela výlučně emočního jednání bez předchozího rozmyslu a přípravy, nemůže uplatněný dovolací důvod naplnit. Ani za situace, kdyby obviněný uplatnil výše zmíněné námitky pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by možno takové námitky s ohledem na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu akceptovat, neboť je nezpochybnitelné, že obviněnému mohl být za trestný čin podle §140 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání od dvanácti do dvaceti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let, jednalo se nejen o přípustný druh trestu, ale rovněž o trest uložený v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Při úvaze o výši trestu nalézací soud správně přihlédl ke všem polehčujícím i přitěžujícím okolnostem. Nalézací soud se otázkou trestu pečlivě zabýval a lze tak odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (viz str. 22 – 23), se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje. Je rovněž důležité zdůraznit, že stejnými námitkami se již zabýval soud odvolací a náležitě se s nimi vypořádal (viz str.
4 -5 odůvodnění jeho rozhodnutí).
15) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem (v dovolání nebyla uplatněna žádná právně relevantní námitka z pohledu uplatněného dovolacího důvodu) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Vzhledem k tomu, že v dovolání jsou vznášeny tytéž námitky jako v odvolání, případně v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, poukazuje Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu