ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.166.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 166/2017-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání obviněného N. G. , a dovolání nejvyššího státního zástupce , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 To 463/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 62/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. G. a nejvyššího státního zástupce o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 6 T 62/2016 , byl obviněný N. G. (dále též „obviněný“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byl obviněný B. B. (dále též „spoluobviněný“) uznán vinným přečinem nadržování podle §336 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění se těchto trestných činů dopustili tím, že
„dne 28. 5. 2016 v době od 04:00 hodin do 04:20 hodin, v K., v ulici Č., obžalovaný N. G. nezjištěným způsobem vznikl na oplocený pozemek rodinného domu čp. ..., v majetku poškozeného P. V., a zde následně vnikl do garáže přiléhající k tomuto domu, kde nasedl do osobního automobilu tov. zn.: Opel Zafira, RZ: ......, v hodnotě 80.000 Kč, pomocí klíče v zapalování vozidlo nastartoval a vycouval s ním ven tím způsobem, že vozidlem prorazil uzavřená garážová vrata, v důsledku toho došlo k poškození křídla a rámu garážových vrat, současně došlo k poškození levého předního blatníku, levého zpětného zrcátka, antény, dveří zavazadlového prostoru, předního čelního skla a střešního nosiče tohoto vozidla, bezprostředně po výjezdu z garáže najel s vozidlem na hromadu písku, kde s ním uvízl a současně se ho snažil vyprostit tak, že zařadil rychlost a intenzivně přidával plyn, čímž poškodil přední nárazník a řízení spodní části vozidla, v tomto okamžiku k němu přistoupil obžalovaný B., který si byl vědom toho, že se jedná o odcizené vozidlo a obžalovanému G. s vyproštěním vozidla pomáhal tak, že se je z hromady písku snažil vytlačit, aby se s vozidlem dostali z místa činu, avšak se jim to nepodařilo, a proto z místa činu utekli, z vozidla dále odcizili svazek klíčů a zaměstnaneckou identifikační kartu poškozeného, a svým jednáním tak obžalovaný N. G. způsobil poškozenému P. V. poškozením vozidla škodu v celkové výši 45.729 Kč, která odpovídala nákladům na jeho opravu a poškozením garážových vrat, u kterých došlo k jejich výměně, způsobil poškozenému škodu ve výši 14.803 Kč, přičemž obviněný N. G. uvedené vozidlo řídil, přestože rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 3. 2013, sp. zn.: 26 T 222/2012, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2013, mu byl uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti měsíců, a tento trest v době výkonu trestu odnětí svobody nevykonával, a dále mu byl trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 15 měsíců uložen i rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 26 T 28/2016, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2016,
a shora popsaného jednání se obžalovaný N. G. dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 9. 2014, sp. zn.: 4 T 47/2014, který nabyl právní moci dne 14. 10. 2014, uznán vinným mimo jiné pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 26 měsíců, a pro výkon tohoto trestu, který vykonal dne 15. 12. 2015, byl zařazen do věznice s ostrahou.“
2. Obviněný byl za shora uvedené přečiny odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému P. V. (dále jen „poškozený“) na náhradě škody částku 60.532 Kč. Spoluobviněný byl odsouzen podle §366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání, která proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27 . 10. 2016, sp. zn. 11 To 463/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podali dovolání obviněný N. G. a nejvyšší státní zástupce. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. Obviněný N. G. úvodem podaného mimořádného opravného prostředku předeslal, že opakuje své námitky přednesené v odvolání. Soudům obou stupňů přitom vytkl nesprávné vyhodnocení důkazů, nezjištění skutkového stavu věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti a nerespektování zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Obviněný sice připustil, že takové námitky nejsou podřaditelné pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, konstatoval, že v nyní posuzované věci došlo k tak zásadnímu zásahu do jeho základních práv, že je namístě, aby se dovolací soud jeho námitkami zabýval.
6. Stran výhrady nesprávného vyhodnocení důkazů a nesprávně zjištěného skutkového stavu vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že by vnikl do garáže překonáním překážky, jak tvrdí soudy obou stupňů. Připomněl, že v hlavním líčení vypověděl, že vrata do garáže byla pootevřená, nikoliv zamčená, což upoutalo jeho pozornost, a právě proto se mu do garáže podařilo vstoupit. Namítl, že před soudy nižších stupňů nebyl prokázán opak a již vůbec nebylo prokazováno to, že vnikl přes plot, jak se uvádí v rozsudku nalézacího soudu. Soudy se podle jeho názoru nevypořádaly ani se skutečností, že na zahradě byl přítomen pes, který by na osobu přelézající přes plot musel reagovat minimálně štěkáním, a rovněž by hrozilo, že jí pokouše, nic z toho se však nestalo. Dále poukázal na to, že v řízení před soudem prvního stupně navrhoval provedení znaleckého posudku z odvětví mechanoskopie, který by prokázal, že nedošlo k poškození zámku vrat, tento však nalézací soud jako nadbytečný zamítl s tím, že posudek by s ohledem na výpověď poškozeného, protokol o ohledání místa činu a výpověď obviněného nepřinesl pro danou věc nic nového. S tímto se však obviněný neztotožnil, jelikož tvrzení poškozeného, že by dveře měly být zavřené nelze považovat za potvrzení toho, že tomu tak skutečně bylo, když takové tvrzení je navíc v zájmu poškozeného, který část škody uplatňuje jako pojistnou událost. Nesouhlasil ani s argumentací odvolacího soudu, podle níž si mohl garáž otevřít zevnitř, neboť vycházela rovněž z výpovědi poškozeného. Soudům obou stupňů tudíž vytkl, že výpovědi poškozeného hodnotily zcela nekriticky a v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16. Poté připomněl, že v protokolu o ohledání místa činu není popsáno žádné poškození zámku vrat, ačkoliv by i v případě, že by vrata byla zamčená a k jejich otevření by došlo až v důsledku nárazu do nich, poškození muselo být zřejmé. K tomu, že on ani spoluobviněný se o otevřených vratech nezmiňovali v přípravném řízení, uvedl, že tak učinili v hlavním líčení. Není tedy podle něho zřejmé, jak soudy nižších stupňů mohly dospět k závěru, že do garáže vstoupil nikoliv pootevřenými vraty, ale že za tímto účelem musel překonat oplocení pozemku, když zamítly provedení znaleckého posudku a vycházely v podstatě pouze z tvrzení poškozeného, což vedlo k použití přísnější kvalifikace jeho jednání a porušení zásady presumpce neviny.
7. Obviněný dále vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že si chtěl vozidlo ponechat, jelikož jeho skutečným úmyslem bylo jen to, aby si vozidlo zapůjčil a projel se v něm. Související poukaz soudu prvního stupně na to, že by si v případě úmyslu pouhého užití vozidla mohl vybrat vozidlo jiné, a to přímo na ulici, označil za spekulaci, na níž nelze stavět závěr o vině. Nadto podotkl, že pro něho bylo zdaleka nejjednodušší využít otevřeného vozidla v otevřené garáži, kde byl skryt před očima případných kolemjdoucích. Jeho úmysl projet se s vozidlem nevyvrací ani skutečnost, že se ho snažil z hromady písku co nejrychleji vyprostit a z místa činu odvést. Za předpokladu, že by chtěl vozidlo skutečně odcizit a prodat, by bylo podle jeho mínění naopak nelogické, že by po uvíznutí na hromadě písku z vozidla alespoň něco nevzal. Ani skutečnost, že spoluobviněný označil vozidlo za „odcizené“, podle něho nic nepotvrzuje, jelikož právní názor spoluobviněného, jenž není právník a nemusí si uvědomovat rozdíl mezi krádeží a neoprávněným užíváním cizí věci, je irelevantní. Dále konstatoval, že ani výpověď svědka G. nepotvrzuje jeho úmysl odcizit a přisvojit si vozidlo, jelikož tento svědek nevěděl, co chtěl obviněný a spoluobviněný s vozidlem dělat a pokud měl obviněný v rozhovoru s ním označit výpomoc s vyproštěním vozidla za „kšeft“, jde pouze o bezvýznamnou jazykovou nuanci. Namítl proto, že soudy tuto výpověď zcela nepřiměřeně okolnostem a neinformovanosti svědka G. nadhodnotily a vyložily ji jednostranně v jeho neprospěch. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tz 6/72 označil za nepřiléhavý, neboť k poškození vozidla došlo v jeho případě nešťastnou náhodou, jelikož s ním dopředu s ohledem na klesající vrata garáže a hromadu písku před garáží nepočítal. Shrnul tedy, že jeho úmysl přisvojit si vozidlo nebyl v žádném případě prokázán, nýbrž jde o spekulaci soudů obou stupňů, na jejíž základě byla použita přísnější kvalifikace jeho jednání jako trestného činu krádeže místo neoprávněného používání cizí věci, čímž došlo opět k porušení presumpce neviny.
8. V další části dovolání soudům nižších stupňů vytkl, že nade všechny pochybnosti neprokázaly, že by jeho tvrzení byla nepravdivá. V návaznosti na to namítl, že soudy založily svůj závěr o vině pouze na tvrzení poškozeného a na svých domněnkách o průběhu jeho jednání, kterými nahradily důkazy, což je nepřípustné. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. 1624/09 a sp. zn. III. ÚS 2042/08, načež zdůraznil, že respektování zásady presumpce neviny, která je krom trestního řádu zakotvena i v čl. 40 odst. 2 Listiny, je nutné věnovat maximální, a nikoliv pouze formální pozornost, neboť opačný postup by porušoval čl. 6 Úmluvy, podle něhož musí mít řízení jako celek spravedlivý charakter včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i ve prospěch obviněného.
9. Obviněný uplatnil námitky rovněž vůči výroku o trestu. Vyjádřil své přesvědčení, že uložený trest nesplňuje kritéria přiměřenosti, a to jednak vzhledem ke shora popsaným výhradám stran právní kvalifikaci jeho skutku, neboť nelze přihlížet k okolnostem, které podle jeho názoru nebyly prokázány (překonání překážky při vstupu do garáže a úmysl přisvojit si vozidlo), a jednak z důvodu existence polehčujících okolností, jež nalézací soud nezohlednil (jeho lítost a doznání). Nadto vyslovil svůj nesouhlas s tvrzením soudu prvního stupně o jeho nenapravitelnosti s tím, že je mu pouhých 28 let, má nezletilého syna, o kterého dosud řádně pečoval, a před nástupem do vazby byl zaměstnán, takže rozhodně není pachatelem, jenž by byl na páchání trestné činnosti existenčně závislý. V neposlední řadě připomněl, že již ve veřejném zasedání o odvolání poukázal na splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu, neboť byl v tomto řízení odsouzen za trestný čin, který spáchal dříve, než byl Okresním soudem v Kladně ve věci sp. zn. 1 T 74/2016 vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin, avšak soud druhého stupně na tuto skutečnost nereagoval.
10. S ohledem na shora uvedené obviněný N. G. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 To 463/2016, zrušil a ve smyslu §265m tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem, který bude ohledně trestu pro něho příznivější, popř. aby ve smyslu §265 l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání namítl, že jednání obou obviněných mělo být právně kvalifikováno jako pokus krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za zásadní v dané věci považoval posouzení otázky, kterým okamžikem je dokonán přečin krádeže, tedy kdy se jedná o dokonané přisvojení si věci zmocněním. V návaznosti na to připomněl některé judikaturní závěry (rozhodnutí publikovaná pod č. 27/1966, 21/1972, 51/1976 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1237/2013), na jejichž podkladě shrnul, že oprávněné osoby v těchto citovaných rozhodnutích v okamžiku dokonání trestného činu krádeže již skutečně ztratily moc nad odcizovanou věcí, byť se tyto věci v jednotlivých případech nijak výrazně nevzdálily od místa, kam je oprávněné osoby uložily. Konstatoval, že ačkoliv se v citovaných judikátech jednalo o případy velmi specifické, lze z nich (jakož i z názorů nauky) usuzovat, že poškozený ztrácí moc nad odcizenou věcí okamžikem, jestliže o novém místu uložení takové věci vůbec neví a svou věc by musel hledat, nebo jestliže o své věci sice ví, ale svou moc nad ní vykonávat nemůže (např. z důvodu znehybnění pachatelem). Ve vztahu k nyní souzené věci uvedl, že k dokonání přečinu krádeže by bylo zapotřebí, aby obvinění poškozeného uzamkli v jeho domě a zcela mu tak zabránili v přístupu k jeho vozidlu, nebo aby poškozenému toto vozidlo skryli zamaskováním nebo odvezením na jiné místo. Se zřetelem k tomu uzavřel, že nic z uvedeného v této věci nebylo zjištěno, když naopak poškozený měl i po jednání obviněných snadný přístup ke svému vozidlu, které se nadále nacházelo před jeho domem. Připomněl rovněž argumentaci státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně, podle níž je zřejmé, že obvinění společným vyprošťováním uvízlého vozidla před garáží směřovali k odnětí předmětného vozidla z dispozice poškozeného, avšak tohoto cíle nedosáhli a k dokonání přečinu krádeže, ani jejich záměru tudíž nedošlo. S ohledem na uvedené skutečnosti shledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném právním posouzení skutku obviněného jako dokonaného přečinu krádeže, ač tento dosáhl pouze pokusu tohoto trestného činu, jakož i v nesprávném právním posouzení skutku spoluobviněného jako přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, ač tento zjevně působil tak, aby společně s obviněným dokonal přečin krádeže (alespoň konkludentním souhlasem se zapojil do zjevného páchání daného trestného činu). Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak odůvodnil tím, že soud druhého stupně přes nesprávné právní posouzení skutku nalézacím soudem [a existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] rozhodl o zamítnutí odvolání podaného státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Kladně proti rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že nejvyšším státním zástupcem vytýkané vady působí v neprospěch obviněného a ve prospěch spoluobviněného, směřoval podané dovolání ve prospěch obviněného N. G. a v neprospěch obviněného B. B. Pro úplnost doplnil, že jinak považuje právní posouzení skutku obviněného nalézacím soudem za správné.
12. S ohledem na výše popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 To 463/2016, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 6 T 62/2016, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
13. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný B. B. Neztotožnil se s jeho závěrem, že k dokonání přečinu krádeže by bylo zapotřebí, aby obvinění poškozeného uzamkli v jeho domě, nebo aby předmětné vozidlo skryli, neboť podle jeho názoru došlo k dokonání v okamžiku, kdy obviněný N. G. nasedl do vozidla, se kterým posléze vyjel z garáže, přičemž není podstatné, zda s ním odjel z místa činu. Naproti tomu souhlasil s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů a jejich odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1237/2013, jelikož šlo o identickou situaci, v níž se pachatel zmocnil cizí věci a fakticky ji odňal poškozenému, byť odcizená věc zůstala na místě činu a stejně jako v nyní posuzovaném případě ztratili poškození nad odcizenou věcí svou moc tím, že věc změnila místo, ve kterém ji zanechali, resp. kde byla obvykle uložena. Odmítl rovněž tvrzení nejvyššího státního zástupce, že poškozený měl i po jednání obviněných stále přístup ke svému vozidlu, které se nadále nacházelo před jeho domem, poněvadž za takového předpokladu by se jednalo o pokus trestného činu krádeže i v případě, že by obvinění od domu poškozeného skutečně odjeli, ale ještě v téže ulici by došlo k závadě na vozidle, a to by zůstalo stát několik desítek metrů od domu. Závěrem svého vyjádření se tudíž ztotožnil s názorem odvolacího soudu a právní kvalifikaci skutku, jehož se dopustil, jako trestného činu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Ze shora uvedených důvodů obviněný B. B. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.
15. K dovolání obviněného N. G. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně poukázal na to, že nejvyšší státní zástupce podal v předmětné věci dovolání, na které v podrobnostech odkázal. K dovolací argumentaci obviněného stran nesprávného vyhodnocení důkazů a nesprávně zjištěného skutkového stavu uvedl, že se jedná o námitky procesní, které v zásadě nemohou založit obviněným tvrzený ani jiný dovolací důvod, ledaže by obviněný namítl nikoliv pouze to, že k logickému skutkovému zjištění soudu existuje stejně logická alternativa, nýbrž že skutkové zjištění soudu zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Obviněný však podle státního zástupce takovou výhradu neučinil a zejména u jednotlivých důkazů neuvedl, v čem by mělo být jejich hodnocení zcela nesmyslné a v čem by měl spočívat extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry nalézacího soudu. K námitce porušení zásady in dubio pro reo konstatoval, že se jedná o zásadu procesní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští její přezkum v dovolacím řízení, k čemuž příkladmo poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a sp. zn. 4 Tdo 467/2016. Dodal, že porušení zásady in dubio pro reo by mohlo být dovolacím důvodem jen zcela teoreticky, a to v případě zjištění extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním. Stran výhrady vůči nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, především jeho rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého nelze obdobné námitky podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Vyjádření k případnému souhrnnému trestu označil za předčasné s tím, že pokud dojde k vyhovění dovolání nejvyššího státního zástupce, dojde i k novému rozhodování o trestu, při němž bude mít obhajoba opět možnost domáhat se uložení souhrnného trestu.
16. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného N. G. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání. Ve zbytku odkázal na návrh učiněný v dovolání nejvyššího státního zástupce.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
18. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 To 463/2016, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k jeho podání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Obě dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., byla podána ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
22. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
IV.
23. Nejvyšší soud se prvně zabýval dovoláním obviněného N. G., přičemž dospěl k závěru, že jeho námitky směřující do výroku o vině (jak ostatně uvádí sám v úvodu podaného dovolání) jsou skutkové a procesní povahy. Soudům obou stupňů totiž vytýká zamítnutí jeho důkazního návrhu, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkové závěry (že do garáže vnikl přes pootevřená garážová vrata a že jeho úmyslem bylo toliko zapůjčení a projetí se ve vozidle poškozeného). Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
24. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpory mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolání (směřujícího do výroku o vině) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
25. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
26. V obecné rovině lze tedy uvést, že Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně, jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
27. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní posuzované věci není dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ani jiná vada důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu. Nad rámec toho se ke skutkovým a procesním výhradám obviněného alespoň ve stručnosti vyjádří.
28. Tvrzení obviněného, že do garáže vnikl pootevřenými garážovými vraty, bylo vyvráceno nejen výpovědí poškozeného, který takovou variantu vyloučil, ale rovněž výpovědí spoluobviněného B. z přípravného řízení, v níž uvedl, že obviněný otevřel garážová vrata zevnitř. Nalézací soud v souladu s těmito výpověďmi, a především s ohledem na protokol o ohledání místa činu, z něhož vyplývá, že celý pozemek poškozeného je oplocen (součást oplocení tvoří i garáž a vrátka, která byla z vnější strany opatřena koulí), dospěl naopak k závěru, že obviněný před vniknutím do garáže, resp. před vniknutím na pozemek poškozeného, musel překonat překážku, byť nebylo blíže zjištěno, jakým konkrétním způsobem (viz výše popsaná skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně) a že do samotné garáže vnikl přes její boční dveře (vedoucí z pozemku), přičemž poškozený nevyloučil, že tyto mohly být otevřeny. V souvislosti s tím považovaly soudy nižších stupňů za nadbytečné provádění znaleckého posudku z oboru mechanoskopie k ověření toho, zda došlo k poškození zámku garážových vrat, což v odůvodnění svých rozhodnutí adekvátně vyložily. K tomu navíc možno připomenout, že sám obviněný v hlavním líčení (v němž se již doznal ke spáchání souzeného skutku) uvedl, že před vyjížděním z garáže si garážová vrata otevřel, byť se tato následně začala zavírat, načež je musel vozidlem prorazit. S jeho tvrzením, že vozidlo poškozeného si chtěl pouze vypůjčit a projet se v něm, se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích rovněž dostatečně vypořádaly, k čemuž Nejvyšší soud dodává, že by bylo zcela nelogické, aby se obviněný vracel na místo činu s další posilou (svědkem G.) pouze z důvodu, že se chtěl v časných ranních hodinách vozidlem poškozeného toliko projet.
29. V kontextu výše uvedeného je zapotřebí konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nutno přitom zdůraznit, že soudy nižších stupňů nevycházely pouze z výpovědi poškozeného, jak ve svém dovolání naznačuje obviněný, nýbrž z řady dalších (výše zmíněných i jiných) důkazů. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., potažmo §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
30. V této souvislosti je navíc vhodné připomenout závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
31. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
32. Obviněný dále v dovolání namítá nepřiměřenost uloženého trestu . Jak již nicméně správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, takovou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř.
33. Na tomto místě tudíž nezbývá než připomenout, že výhrady vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
34. Pokud by bylo dovolání obviněného podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však rovněž namítl, že mu s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 74/2016 měl být uložen souhrnný trest . Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
35. V dané souvislosti je zapotřebí uvést, že p ro posouzení toho, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tzn., zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle §43 odst. 2 je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek:
a) musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele,
b) který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu,
c) přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek (resp. doručen trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde , byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ( po doručení trestního příkazu ), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popř. před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba uložit za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) samostatný trest ( viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 599 ).
36. Nejvyšší soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že odsuzující rozsudek Okresního soudu v Kladně ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 74/2016 byl vyhlášen dne 23. 6. 2016, tj. po spáchání nyní souzené trestné činnosti. Dále nicméně zjistil, že obviněný byl tímto rozsudkem odsouzen za pokračující trestný čin spáchaný dvěma skutky dne 25. 1. 2016 a 11. 2. 2016, přičemž mezi tímto datem a dnem spáchání nyní posuzovaného skutku (28. 5. 2016) byl v jiné trestní věci obviněného vydán trestní příkaz Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 26 T 28/2016, který byl obviněnému doručen dne 25. 3. 2016 (ostatně právě proto byl prvně citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Kladně ve vztahu k tomuto trestnímu příkazu uložen souhrnný trest). Ve světle shora vymezených teoretických východisek tedy skutečnost, že obviněnému byl dne 25. 3. 2016 doručen trestní příkaz, představuje v posuzované věci „překážku“ pro uložení souhrnného trestu podle 43 odst. 2 tr. zákoníku. V jejím důsledku totiž nyní souzená trestná činnost spáchaná dne 28. 5. 2016 (tj. až poté, co byl obviněnému dne 25. 3. 2016 doručen trestní příkaz) není v souběhu s pokračujícím trestným činem spáchaným dne 25. 1. 2016 a 11. 2. 2016 (za který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 1 T 74/2016), nýbrž jde o recidivu .
37. Námitka obviněného stran neuložení souhrnného trestu, byť uplatněná formálně právně relevantně, se proto s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. materiálně míjí. Jeho dovolání jako celek tak nutno posoudit jako zcela neopodstatněné.
38. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním nejvyššího státního zástupce , jehož předmětem byla námitka nesprávného právního posouzení výše popsaného skutku jako dokonaného trestného činu krádeže v případě obviněného N. G. a trestného činu nadržování u obviněného B. B. Podle jeho názoru se oba obvinění dopustili trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku pouze ve stadiu pokusu , přičemž takovou výhradu lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. V daných souvislostech Nejvyšší soud prvně v teoretické rovině předesílá, že trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem si ji přisvojit. Pachatel daného trestného činu se přitom věci zmocní tím , že ji odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo faktického držitele a že si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle .
40. Z dosavadní judikatury se dále podává, že pachatel trestného činu krádeže se cizí věci zmocní, když si vytvoří možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. rozhodnutí publikované pod č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Za dokonané zmocnění se věcí lze považovat také případ, když pachatel po násilném vniknutí do místnosti pomocí klíčů vnikne do skříní a stolů, odcizí z nich věci a uloží je do připraveného zavazadla, i když pak za dalším účelem (např. přespání) v místnosti setrvá (viz rozhodnutí publikované pod č. 51/1976 Sb. rozh. tr.). Na tuto judikaturu navazuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1237/2013, podle něhož se k dokonání krádeže nevyžaduje ukrytí odcizených věcí nebo jejich přemístění do větší vzdálenosti od místa činu. K tomu lze doplnit, že v daném případě došlo k vloupání do objektu poškozené společnosti, který byl obklopen oploceným pozemkem, přičemž obvinění odnesli odcizené věci k tomuto oplocení, kde jim však v jejich odvozu zabránil příjezd přivolaných policistů. Na místě je připomenout i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1092/2007 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 40/2007, pod č. T 1040), podle něhož k odnětí věci z dispozice jejího vlastníka či jiné oprávněné osoby a z tohoto hlediska k dokonání trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku postačí, jestliže se pachatel zmocnil cizí věci tak, že ji měl u sebe, když opustil místnost, v které se tato věc předtím nacházela a kde si ji vzal k sobě, byť byl bezprostředně poté zadržen (např. příslušníkem Policie České republiky). O pouhý pokus trestného činu krádeže by se mohlo jednat např. za situace, kdyby pachatel byl přistižen a zadržen ještě v době, kdy pouze prohledával místnost za účelem zmocnění se cizí věci nacházející se v této místnosti.
41. V nyní posuzované věci došlo ke specifické situaci, kdy obviněný N. G. vyjel vozidlem poškozeného z jeho garáže (tvořící oplocení jeho pozemku) na veřejnou komunikaci, na níž se v bezprostřední blízkosti garáže nacházela hromada písku, do které tímto vozidlem po vyjetí z garáže narazil. Otázkou tedy je, zda tento krátký okamžik nakládání s vozidlem poškozeného lze považovat za (dokonané) zmocnění se cizí věci nebo toliko za (nedokonané) „zmocňování se“ cizí věci ve smyslu §205 tr. zákoníku.
42. Nejvyšší soud se po právním posouzení těchto skutečností ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, že shora popsaným jednáním obviněného již došlo k dokonání trestného činu krádeže, a to z následujících důvodů. Je nesporné, že vozidlo uložené v garáži poškozeného ještě bylo v jeho faktické moci, jelikož garáž slouží mimo jiné i k případné ochraně věcí před jejich odcizením a dokud se vozidlo nachází v garáži, pachatel ještě nemá možnost s ním nakládat podle své vůle, poněvadž mu v tom prostory garáže (potažmo majitel vozidla jeho umístěním do garáže) brání. Nicméně v okamžiku, kdy obviněný vozidlem z garáže vyjel na veřejnou komunikaci, zjednal si tím možnost s vozidlem trvale nakládat podle své vůle, resp. nezávisle na vůli poškozeného , byť v tomto konkrétním případě pouze na velmi krátkou dobu (viz shora citované rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1092/2007). Okamžikem opuštění garáže (která je na hranici pozemku poškozeného a veřejné komunikace) již vozidlo nebylo ve faktické moci poškozeného , jenž obviněnému reálně nemohl v jeho volné dispozici s vozidlem nijak zabránit. V uskutečnění následných plánů s odcizeným vozidlem, tj. v dokončení trestného činu krádeže, obviněnému zabránila až hromada písku na veřejné komunikaci (kterou tam ovšem neumístil poškozený za účelem „pojištění“ ochrany svého automobilu). Bylo by pak nelogické tvrdit (jak naznačuje nejvyšší státní zástupce), že pokud by obvinění vozidlo uvízlé na hromadě písku nějakým způsobem zamaskovali (odtáhnout na jiné místo ho objektivně nemohli), byl by již trestný čin krádeže, na rozdíl od případu nyní souzeného skutku, dokonán. Takové požadavky na dokonání trestného činu krádeže ostatně neklade doktrína ani judikatura (srov. též výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1237/2013), kdy rozhodující je skutečnost, že obviněný okamžikem vyjetí z garáže odejmul vozidlo z faktické dispozice poškozeného a zjednal si tím (byť z důvodu následné objektivní překážky toliko na velmi krátkou dobu) možnost s tímto vozidlem nakládat podle své vůle. Se zřetelem k těmto skutečnostem se spoluobviněný B. nemohl účastnit na trestném činu krádeže (jako spolupachatel, ani účastník), jelikož začal obviněnému s vyprošťováním vozidla pomáhat až po okamžiku dokonání krádeže. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že výhrady nejvyššího státního zástupce stran nesprávného právního posouzení skutku nejsou opodstatněné.
43. K druhému dovolacímu důvodu uplatněnému nejvyšším státním zástupcem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (v jeho druhé variantě) Nejvyšší soud uvádí, že jelikož se námitky nejvyššího státního zástupce s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově míjí, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
44. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 4. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu