ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1703.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1703/2016-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný Z. B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 14 To 318/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 50/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 6 T 50/2014, byl obviněný Z. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným
- ad 1. a), b) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a
- ad 2) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„ad 1 . společně s odděleně stíhanou K. H., trvale bytem P. n. L., Z., jednali tak, že
K. H. jako OSVČ, se sídlem P. n. L., registrovaná jako plátce daně z přidané hodnoty u Finančního úřadu v Táboře, jako jediná odpovědná osoba za splnění daňových povinností udělila plnou moc dne 11. 9. 2010 svému otci Z. B., aby ji zastupoval ve všech záležitostech a jednáních před úřady, orgány státní správy a místní samosprávy, na základě této plné moci Z. B.
a) v daňovém přiznání K. H., k DPH za zdaňovací období listopad 2010 v úmyslu získat finanční prostředky vykázal nadměrný odpočet ve výši 303.878 Kč, který odůvodnil neoprávněným odpočtem DPH ve výši 370.000 Kč z faktury č. 10327 znějící na částku 1.850.000 Kč (bez DPH), kterou mělo vystavit Družstvo DACHOVA, IČ 27518124, se sídlem Hořice, Dachova 2114, za dodávky dřeva, ačkoli se dodávky dřeva uskutečnily pouze v menším množství, a to pouze v hodnotě 300.000 Kč (včetně DPH 50.000 Kč), avšak k vyplacení nadměrného odpočtu daně správcem daně nedošlo a naopak byla doměřena daň ve výši 66.122 Kč,
b) v daňovém přiznání Z. B. k DPH za zdaňovací období prosinec 2010 v úmyslu získat finanční prostředky vykázal nadměrný odpočet ve výši 344.309 Kč, který odůvodnil neoprávněným odpočtem DPH ve výši 400.000 Kč z faktury č. 201026, znějící na částku 2.000.000 Kč (bez DPH), kterou vystavil Z. B. (sám za svou osobu), P. n. L., Z., za nájem nemovitosti a pozemků za r. 2010, ačkoli nájem nebyl fakticky realizován a k úhradě nájmu nikdy nedošlo, přičemž Z. B. pak jako pronajímatel, aby se vyhnul povinnosti částku DPH ve výši 400.000 Kč uhradit, ve svém daňovém přiznání oproti této povinnosti uplatnil další neoprávněný odpočet ve výši 502.425 Kč na základě fiktivních daňových dokladů vystavených společností Stavby VALERA s.r.o., IČ 29011558, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Ježkova 1054/10, avšak k vyplacení nadměrného odpočtu daně správcem daně nedošlo a naopak byla doměřena daň ve výši 55.691 Kč
celkem se tak za období listopad a prosinec r. 2010 pokusil vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v částce 770.000 Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích, Mánesova 1803/3a, České Budějovice,
ad 2. sám
jako fyzická osoba podnikající pod jménem Z. B., P. n. L. (od 4. 4. 2012 se sídlem T.), registrovaný jako plátce daně z přidané hodnoty u Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Táboře
- ve 2. – 4. čtvrtletí r. 2012 odebral postupně od společnosti B. - PILA MALŠICE s.r.o., IČ 26112795, zboží a služby v celkové hodnotě 7.019.265,28 Kč (faktury č. 12019, č. 12021, č. 12029, č. 12030, č. 12033, č. 12034), přičemž při realizaci těchto obchodů vystupoval jako příjemce plnění a současně i na straně poskytovatele plnění, a to na základě generální plné moci vystavené mu jednatelem společnosti B.– PILA MALŠICE s.r.o. V. A., a za situace, kdy znal nedobrou ekonomickou situaci společnosti B. – PILA MALŠICE s.r.o., kdy za přijatá plnění nezaplatil, a ačkoli věděl, že za uvedená zdanitelná plnění nebyla přiznána a odvedena společností B. – PILA MALŠICE s.r.o. DPH na výstupu, přesto si nechal vystavit faktury o prodeji tohoto zboží, na jejichž základě následně uplatňoval odpočet DPH na vstupu v daňových přiznáních za 2., 3. a 4. čtvrtletí 2012,
- do daňového přiznání k DPH za 4. čtvrtletí r. 2012 neuvedl plnění v částce 400.000 Kč představující nájemné za druhé pololetí r. 2012 ze smlouvy o nájmu uzavřené dne 1. 1. 2012 se společností BETY-Co s.r.o., IČ 24844799, jíž na základě této nájemní smlouvy pronajal část nemovitostí pily v M., přesto, že dle znění nájemní smlouvy se u tohoto dílčího plnění za datum uskutečněného zdanitelného plnění považuje 31. 12. 2012, a proto byl povinen daň ve výši 80.000 Kč z tohoto plnění přiznat v daňovém přiznání k DPH za 4. čtvrtletí r. 2012, což neučinil,
konkrétně tak v daňovém přiznání k DPH
- za 2. čtvrtletí r. 2012 neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet ve výši 407.662 Kč,
- za 3. čtvrtletí r. 2012 neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet ve výši 262.527 Kč a neuhradil skutečnou daňovou povinnost ve výši 153.127 Kč,
- za 4. čtvrtletí r. 2012 neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet ve výši 32.201 Kč a neuhradil skutečnou daňovou povinnost ve výši 394.360 Kč,
avšak k vyplacení nadměrného odpočtu daně správcem daně nedošlo,
čímž zkrátil svou daňovou povinnost a pokusil se vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové částce 1.249.877 Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Finančním ředitelstvím České Budějovice, se sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice.“
3. Za tyto zločiny a sbíhající se přečiny neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 4. 2013, č. j. 1 T 115/2012-530, jenž nabyl právní moci dne 5. 9. 2013, byl odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb po 2.000,- Kč, tedy v celkové výši 40.000,- Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, na dobu 4 roky. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 4. 2013, č. j. 1 T 115/2012-530, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. O odvoláních obviněného a jeho manželky J. B. bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 14 To 318/2015. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen v celém výroku o trestu, způsobu jeho výkonu, trestu peněžitém, trestu zákazu činnosti a ve výroku, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 4. 2013, č. j. 1 T 115/2012-530, jakož i všech rozhodnutí navazujících. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině za výše popsanou trestnou činnost a za sbíhající se přečiny neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 4. 2013, č. j. 1 T 115/2012-530, jenž nabyl právní moci dne 5. 9. 2013, podle §240 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roky, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb po 2.000,- Kč, tedy v celkové výši 40.000,- Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, na dobu 4 let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 4. 2013, č. j. 1 T 115/2012-530, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
6. V podaném dovolání prezentoval více tvrzení, která rozčlenil do následujících bodů.
7. Výrok o vině, a to ve všech bodech, nesplňuje podle něj zákonné náležitosti a kriteria. Z popisu skutku není zcela zřejmé, za co konkrétně byl uznán vinným. U skutku 1. a) není v obžalobě uvedeno, jaký nadměrný odpočet vykázal, resp. odpočet čeho vykázal, u faktury vystavené družstvem DACHOVA není uvedeno, kdy měla být vystavena, kdy měla nastat její splatnost, kdy se mělo uskutečnit zdanitelné plnění, není uvedeno, kdo komu dodávky dřeva uskutečnil, a v jaké výši měl být nadměrný odpočet uplatněn oprávněně a v jaké výši neoprávněně, ačkoli v obžalobě je uvedeno, že dodávka dřeva byla uskutečněna ve výši 300.000,- Kč. U skutku 1. b) opět není uvedeno, za co obviněný vykázal nadměrný odpočet, faktura opět vykazuje nedostatky. Chybí vysvětlení, čeho se měly týkat fiktivní daňové doklady společnosti Stavby VALERA s. r. o., chybí vymezení těchto dokladů, není uvedeno, jaký neoprávněný odpočet byl uplatněn. Chybí specifikace, jaká skutečná daň byla doměřena. U skutku pod bodem 2. rozsudku není uvedeno, jaké služby a plnění byly přijaty obviněným od společnosti B.-PILA MALŠICE, s. r. o. a nejsou vymezeny daňové doklady, co do splatnosti a uskutečnění zdanitelných plnění. Není uvedeno, jakou daň ve výši 80.000,- Kč měl přiznat. Popis skutků je tedy nedostatečný.
8. Odvolací soud neodstranil vadnost výroku o vině v popisu skutku, ačkoli sám soud prvního stupně v písemném odůvodnění uvedl, že se dopustil formálního pochybení v popisu skutku. Soud prvního stupně uznal obviněného ve výroku bodu 1. b) vinným pro daňový trestný čin na základě daňového přiznání „Z. B.“, ačkoli se jednalo o daňové přiznání K. H. Obviněný nesouhlasí s názorem, že není nutno tuto vadu rozsudku odstraňovat, neboť je v rozporu se skutkovým stavem.
9. Ačkoli nalézací i odvolací soud deklarovaly, že nelze v trestním řízení pouze přejímat výsledky daňových řízení a závěry rozhodnutí daňových orgánů, učinily pravý opak. Pokud měl být uznán vinným z daňových trestných činů, musela to být obžaloba, potažmo soud, kdo by jeho námitky dokázal přesvědčivě a bez důvodných pochybností vyvrátit a prokázat mu vinu ohledně všech stíhaných skutků, což se nestalo. Soudy obou stupňů nerespektovaly §2 odst. 5 a 6 tr. ř.. Bez dalšího přejaly výsledky daňových řízení. Obviněný nemusí v trestním řízení prokazovat, že daň neměl odvést nebo měl nárok na odpočet daně, důkazní břemeno nese obžaloba. Naproti tomu daňové řízení je vedeno zcela opačnou zásadou, kdy důkazní břemeno nese daňový subjekt. V trestním řízení musí být prokázáno zcela bezpečně, že obviněný zkrátil daň a že tak učinil v úmyslu zkrátit daň. To se podle obviněného týká např. údajně fiktivních stavebních prací, k nimž soud uvádí, že není zřejmé kým a přesně v jakém rozsahu byly stavební práce provedeny. Dále se to týká např. toho, zda byly či nebyly realizovány nájmy, jaká byla skutečná cena plnění, zda byly realizovány dodávky dřeva. Nejmarkantnější jsou podle obviněného rozpory ve výsledcích daňových řízení.
10. U daňových trestných činů je třeba zkoumat a bezpečně zjistit skutečnou výši daňové povinnosti nebo skutečnou výši nároků na odpočet daně, což soudy nezjistily. V podstatném rozsahu absentují závěry soudů o skutečné výši daňových povinností a nároků na odpočet DPH. Bez toho nelze podle obviněného rozhodnout.
11. Odvolací soud tím, že zcela akceptoval hodnotící i právní úvahy soudu prvého stupně, zaujal i nesprávná právní posouzení. Pokud jde o základní nesprávné právní úvahy odvolacího soudu, jde především o následující. U skutku pod bodem 1. a) rozsudku nebylo obviněnému prokázáno, že žádná dodávka dřeva se neuskutečnila, soud uvedl, že se uskutečnila dodávka maximálně v hodnotě 300.000,- Kč, přičemž neuvedl, který subjekt dodávku realizoval a v jakém objemu. Pokud jde o staré sídlo na faktuře u družstva DACHOVA, není povinností obviněného aktuálnost sídla kontrolovat. U kupní smlouvy znějící na V. K., k níž bylo připojeno razítko družstva DACHOVA, se jednalo o formální vadu označených subjektů. Soud neakceptoval údaj na příjmovém dokladu, který dokladuje, že prvotně byla uhrazena právě DPH, ačkoli přednostní úhradu DPH žádný předpis platný v té době, nezakazoval. Opravu smlouvy z 10. 9. 2010 zajistil obviněný s dodavatelem dřeva na základě výzvy finančního úřadu. To, že ukrajinské osoby při podání vysvětlení nepůsobily jistě, informace od nich byly zmatečné a nevěrohodné, nemůže obviněného zajímat. Totéž se týká i svědka K. a údajů o jeho pobytu v ČR. Obviněný dále nemůže odpovídat za nedostatky ohledně sídla či živnostenských oprávnění družstva DACHOVA. Právní závěr, že nebylo možné nejprve uhradit a odvést DPH a následně nárokovat odpočet DPH z celé ceny, ačkoli ta (jistina bez DPH) byla uhrazena až později, není správný zejména v tom směru, že by tím obviněný měl naplnit formální a subjektivní stránku trestného činu. U skutku pod bodem 1. b) namítl, že soud prvého stupně uvedl na str. 16, že nájem byl účelový a nájemné neodpovídalo běžnému nájemnému srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase. Obviněný k tomu předložil znalecký posudek, z něhož vyplývalo, že nájem včetně ploch náležejících k pronajímaným nemovitostem byl ve výši minimálně 1.320.000,- Kč ročně. Posudek byl proveden jako důkaz v odvolacím řízení a odvolací soud k němu žádné stanovisko nezaujal. Za situace, kdy obvyklou cenu nájemného posuzuje soud (resp. finanční úřad) a znalec zcela odlišně, nemohou právní závěry soudů o účelově nepřiměřené výši nájemného obstát a tím ani posouzení výše daňové povinnosti k odvodu DPH a nároku na odpočet DPH. Soudy nesprávně posoudily nájemní smlouvu a její dodatky jako prostou smlouvu o nájmu, ačkoli se jednalo o nájemní smlouvu s prvky smlouvy o koupi najaté věci. Od toho se rovněž odvíjely nesprávné skutkové a právní závěry, pokud jde o výši daňové povinnosti k odvodu DPH a nároku na odpočet DPH. Nesprávné jsou i závěry soudu ohledně ukončení nájemní smlouvy a důsledku v oblasti povinnosti odvést z nájmu DPH a nároku na odpočet DPH. Došlo totiž k odstoupení od nájemní smlouvy uzavřené mezi obviněným a K. H. . Nájemní smlouva byla podle dřívějšího občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. v pl. znění) tzv. absolutním neobchodem, odstoupením od smlouvy došlo k jejímu zrušení s účinky ex tunc (§48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., v pl. znění). Odstoupením zanikla povinnost nájemce nájemné uhradit, resp. pronajímateli vznikla povinnost uhrazené nájemné vrátit. Takto zpětně zanikl nárok na nájemné a v souladu s tím obviněný deklaroval, že nájemné mu zaplaceno být nemá a tudíž ani nevznikla daňová povinnost odvést z něj DPH. Ačkoli obviněný nárok na zaplacení nájemného ztratil a v souladu s tím podal dodatečné daňové přiznání k DPH za prosinec 2010, v němž snížil základ daně o částku 2.000.000,- Kč (tedy o předmětné nájemné), pak přesto správce daně toto dodatečné daňové přiznání neakceptoval a obviněný DPH ve výši 400.000,- Kč z neexistujícího či se zpětnou účinností zaniklého) zdanitelného plnění představujícího předmětné nájemné správci daně uhradil a nebyla mu do současné doby vrácena. Zároveň, pokud byl nejprve nárok na odpočet DPH z nájmu uplatněn, a to v době, kdy ještě nedošlo ke zrušení nájemní smlouvy odstoupením, nemohlo se jednat o protiprávní postup, neboť v té době nárok na odpočet DPH existoval.
12. Rozhodnutí odvolacího soudu je částečně nepřezkoumatelné, neboť v zásadě v plném rozsahu odkazuje na hodnocení důkazů soudem prvního stupně a ohledně rozsáhlých důkazů, které odvolací soud provedl v odvolacím řízení, uvedl v podstatě jen to, že ani ty nic nemění na skutkových a právních závěrech soudu prvního stupně, aniž by sám soud druhého stupně konkrétně tyto důkazy hodnotil a aniž by se s nimi řádně vypořádal. Obviněný nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, (že polemika s hodnocením důkazů, kterou uvedl obviněný ve svém odvolání, spočívá v izolovaném poukazování na důkazy, které mají jeho vinu oslabit), protože ve svém odvolání pracoval prakticky se všemi provedenými důkazy a interpretoval je samozřejmě ve svůj prospěch. Přitom tak učinil způsobem, který není izolovaně vytržený z kontextu. Soud druhého stupně podle něj nezareagoval konkrétně na jedinou jeho námitku, proto jeho rozhodnutí nemůže být v souladu se zákonnými nároky. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na rovnost v právech v řízení před soudem, zejména právo na obhajobu. Rozhodnutí soudu druhého stupně zhodnotil jako nepřezkoumatelné a poukázal přitom na vybraná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
13. U skutku pod bodem 2. výroku rozsudku soud nesprávně posoudil charakter úředně ověřené plné moci ze dne 22. 7. 2012, kterou V. A. udělil obviněnému k zastupování ve všech záležitostech. Tato plná moc nezmocnila obviněného k zastupování společnosti B. – PILA MALŠICE, s. r. o., ale pouze k zastupování V. A. jako fyzické osoby. Cokoli bylo na základě této plné moci v daňovém řízení doloženo či uvedeno, není v daňovém řízení procesně použitelné. Soud zaujal nesprávné právní závěry, i pokud se jedná o vytýkané dvojí ukončení plné moci. Ukončení plné moci bylo provedeno jednak na adresu V. A. poštou a rovněž na adresu sídla společnosti, a to právě z důvodu nejasnosti, zda zmocnitelem je V. A. nebo společnost.
14. V dalším se dovolatel vyjádřil ve věci nájemní smlouvy se společností BETY – Co s. r. o. Popsal, jak měl probíhat vývoj nájemního vztahu s touto společností. Mimo jiné uvedl, že nájem byl sjednán na celý rok 2012 pouze formálně. V druhém pololetí roku 2012 se ukázalo, že předmět nájmu podle nájemní smlouvy se společností BETY – Co s. r. o. se vůbec nevyužil, neboť nakonec nebyl potřeba. Pokud se obviněný rozhodl posunout splatnost podle nájemní smlouvy za druhé pololetí roku 2012 a nato se rozhodl tuto nájemní smlouvu ukončit dodatkem ze dne 17. 12. 2012, pak tím nemohl mít úmysl zkrátit žádnou daň. Nájem se totiž nerealizoval ani ve skutečnosti. Dodatečně pak uhradil DPH z opatrnosti, neboť byl obviňován z daňových úniků. Soudy obou stupňů mají nesprávný právní názor ohledně toho, zda vznikla daňová povinnost a nárok na odpočet DPH a na to, zda mohlo dojít k naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu ve formě úmyslu alespoň nepřímého. Podle jeho názoru, i pokud se dopustil formálních pochybení při tvorbě smluvních dokumentů a jejich změn a při podání daňových přiznání a uplatňování nároků na odpočet DPH, škodlivost jeho jednání není taková, aby byla dána trestnost jeho jednání. Měla by být ctěna zásada subsidiarity trestní represe.
15. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 14 To 318/2015, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že jedinou kvalifikovanou námitkou je námitka chybějícího popisu jednání obviněného, této námitce však nelze přisvědčit. V případě ad 1. a) výroku o vině dovolatel v daňových přiznáních k DPH deklaroval podstatně větší (1.850.000,- Kč) než reálně uskutečněné zdanitelné plnění a v případě ad 1. b) uváděl zdanitelné plnění ve svém celkovém rozsahu toliko fiktivní (2.000.000,- Kč). V žádném z těchto případů nevznikl právní nárok na uplatněné nadměrné odpočty DPH. Co se týče výroku o vině ad 2), zde jako plátce DPH od jím provozované obchodní společnosti odebral zboží a služby v celkové hodnotě 7.019.265,28 Kč, které neuhradil, nicméně si nechal vystavit faktury o prodeji tohoto zboží, který byl jen formální, na tomto podkladě pak uplatňoval odpočet DPH na vstupu a rovněž neuhradil ani skutečnou daňovou povinnost, ačkoliv věděl, že zdanitelná plnění nebyla přiznána a daň nebyla odvedena na obchodním výstupu jeho dodavatele. Poslední část tohoto výroku o vině se pak vztahuje k nepřiznanému zdanitelnému plnění spočívajícím v inkasu nájemného za pronájem nemovitostí za druhé pololetí r. 2012 ve výši 400.000,- Kč a tím i tomu odpovídající výši neodvedené daně z přidané hodnoty, a to ve spojení s neoprávněným uplatněním daňových odpočtů. Podle státní zástupkyně se tak namítaná nesprávnost právního posouzení skutku dotýká jiných než přisouzených skutkových okolností. V případě ad 1. a) výroku o vině dovolatel přehlíží, že předmětem daňového přiznání mohlo být zdanitelné plnění v doložené výši a podložené věcně správnými a pochybnosti nevzbuzujícími účetními doklady, které bylo reálně uskutečněno a tím i rozhodné z hlediska zákonných předpokladů. Dovolací námitka, že dovolatel nemohl naplnit jak objektivní, tak subjektivní stránku trestného činu, se tak nemůže stát kvalifikovaným podnětem k dovolacímu přezkumu.
17. Tentýž závěr platí i k námitce ad 1. b) výroku o vině. Nájem nemovitostí totiž nebyl realizován a tím ani uhrazen, a tudíž k uskutečnění zdanitelného plnění v deklarované výši 2.000.000,- Kč vůbec nedošlo. Při chybějícím uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění tak lze stěží soudům vytýkat, že nesprávně posoudily k němu se vztahující a toliko formální právní titul – nájemní smlouvu a její dodatky k jejímu zpětnému ukončení a na tomto podkladě dovozovat nesprávnost právních a skutkových závěrů, pokud jde o výši daňové povinnosti k odvodu DPH a nároku na odpočet DPH. Nájem předmětných nemovitostí fakticky neprobíhal a nájemní vztah byl vytvořen účelově s cílem čerpat na jeho základě daňovou výhodu v podobě nadměrného odpočtu DPH.
18. Odlišné stanovisko nelze podle státní zástupkyně zaujmout ani k míře kvalifikovanosti dovolacích námitek k bodu 2) výroku o vině, jestliže se jejich prostřednictvím neřeší otázka, zda za přisouzených okolností jeho obchodování se společností B.– PILA MALŠICE, s. r. o., došlo k přijetí zdanitelného plnění, jeho přiznání a odvedení daně za podmínek zakládajících právní nárok na vyplacení daňové výhody. Dovolatel totiž v této souvislosti poukazuje toliko na nedostatek právní legitimace k zastupování společnosti B. – PILA MALŠICE, s. r. o., a to ve spojení s absolutní procesní nepoužitelností všeho, co bylo v daňovém řízení na základě této plné moci uváděno či dokládáno. Nadto státní zástupkyně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1397/2007 a sp. zn. 5 Tdo 265/2003 připomněla, že pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu není podstatné, zda a do jaké míry je určitý právní úkon neplatný podle norem obchodního či občanského práva. V případě daňového přiznání k DPH za 4. čtvrtletí roku 2012 se uplatněná argumentace obviněného orientuje na zpochybnění důvodů, pro které soud neuvěřil jeho obhajobě a naopak uzavřel, že nájemní vztah trval a rovněž že byl i odpovídajícím způsobem naplněn. Pokud na takto založeném argumentačním podkladě dovolatel namítal nesprávnost právního názoru, zda mu vůbec vznikla daňová povinnost a případně i nárok na odpočet DPH a zda mohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu, pak tak postupoval opět bez ohledu na skutková zjištění rozvedená v rozsudku nalézacího soudu.
19. Uplatnil-li dovolatel námitku nedostatečné míry společenské škodlivosti jeho jednání s výtkou nedostatečného respektu soudů k zásadě subsidiarity trestní represe, pak mu nelze přisvědčit. Skutková zjištění naopak vypovídají o tom, že vyvození jeho trestní odpovědnosti bylo zcela na místě. Skutkové okolnosti jeho postupu vůči správci daně svědčí o sofistikovaném a tím i výrazně společensky škodlivém modu operandi jeho jednání, založeném na účelovém vytváření daňových dokladů výhodných z hlediska čerpání daňových výhod. Státní zástupkyně zde poukázala na stanovisko Nejvyššího soudu Tpjn 301/2012 a na usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podle názoru státní zástupkyně pak nemůže odpovídat zbývající část dovolání obsahující polemiku se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s přezkumnými závěry odvolacího soudu.
20. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby tak rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
22. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 14 To 318/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
28. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
29. V posuzované věci však většina námitek obviněného směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, že se skutků specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Především z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
30. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
31. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
32. Nejvyšší soud tedy zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
33. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Především z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se jednoznačně podává, na základě jakých důkazů, zejména důkazů listinných, jež si vzájemně v zásadních momentech korespondují, shledal obviněného, s jehož obhajobou se náležitě vypořádal, vinným shora popsanými skutky. Odvolací soud, byť poměrně stroze, přesto jednoznačně, vyložil, že jím provedené dokazování nepřineslo takové poznatky, pro které by závěry soudu prvního stupně nemohly obstát.
34. Za této situace nelze konstatovat, že by v dané věci existoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Možno připomenout, že případný extrémní nesoulad nemůže být založen jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
35. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
36. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li právě a převážně z toho vadnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
37. Nad rámec výše uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné se k některým tvrzením obviněného vyjádřit.
38. Dovolatel namítl, že soudy nižších stupňů v trestním řízení pouze přejaly výsledky daňových řízení, aniž by postupovaly v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a že v jejich rozhodnutích absentují závěry o skutečné výši daňové povinnosti nebo skutečné výši nároků na odpočet daně. Těmto výtkám nicméně nelze přisvědčit. Soud prvního stupně nepřevzal mechanicky závěry finančního úřadu, nýbrž shora popsaná skutková zjištění založil na vlastním hodnocení provedených důkazů, přičemž ve skutkových větách konkrétně vyčíslil jednotlivé částky, o které chtěl obviněný neoprávněně obohatit sebe či svou dceru K. H., které přesně specifikují neoprávněné daňové odpočty a doměřené daně a v součtu uvádějí částku, o níž zkrátil svou daňovou povinnost a pokusil se vylákat výhodu na dani ke škodě České republiky, čímž jsou určeny v potřebné míře rozhodné skutečnosti pro rozhodnutí o vině obviněného. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pak není nutné, aby samostatně opakoval závěry, které již vyslovil nalézací soud.
39. Obviněný rovněž tvrdil [k bodu 1. a) výroku rozsudku nalézacího soudu], že soudy nižších stupňů nesprávně dovodily, že nebylo možné nejprve uhradit a odvést DPH a následně nárokovat odpočet DPH z celé ceny. Pominul však přitom další rozhodné okolnosti, a to, že předmětem daňového přiznání mohlo být zdanitelné plnění v doložené výši a podložené věcně správnými a pochybnost nevzbuzujícími účetními doklady, které bylo reálně uskutečněno v rámci zdaňovacího období měsíce listopadu 2010, jakož i skutečnost, že zdanitelné plnění v jím tvrzeném rozsahu uskutečněno nebylo.
40. Obdobně, když namítal, že ke skutku pod bodem 1. b) předložil soudu znalecký posudek o obvyklé ceně nájmu ke smlouvě, kterou pronajal některé nemovitosti v areálu pily M. nájemkyni K. H. (své dceři) přehlížel přitom, že soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že nájem nebyl realizován a uhrazen, a tudíž k uskutečnění zdanitelného plnění v deklarované výši 2.000.000,- Kč vůbec nedošlo. Za stavu, kdy dovolatel v postavení zmocněnce K. H. předstíral okolnosti, za kterých vzniká státu povinnost poskytnout daňovou výhodu, nelze vytýkat odvolacímu soudu, že ke znaleckému posudku nezaujal dovolatelem předpokládané stanovisko.
41. Při chybějícím uskutečnění zdanitelného plnění rovněž nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že nesprávně posoudily k němu se vztahující a v daném případě toliko formální titul (nájemní smlouvu, její dodatky ke zpětnému způsobu jejího ukončení a tím i právní účinky s tím spojené, a to jak pro účastníky právního vztahu, tak i s ohledem na jejich postavení daňových poplatníků) a na tomto podkladě dovozovat nesprávnost právních a skutkových závěrů, pokud jde o výši daňové povinnosti k odvodu DPH a nároku na odpočet DPH.
42. Pokud obviněný ke skutku pod bodem 2. odrážka prvá výroku o vině uvedl, že nebyl legitimován k zastupování společnosti B. – PILA MALŠICE, s.r.o., před správcem daně, neboť plná moc udělená V. A. jej k tomu neopravňovala, tak Nejvyšší soud poukazuje (shodně se státní zástupkyní) na své usnesení ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1397/2007, z něhož plyne, že pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu není podstatné, zda a do jaké míry je určitý právní úkon neplatný podle norem obchodního nebo občanského práva.
43. Ke skutku pod bodem 2. odrážka druhá výroku o vině, kdy obviněný zpochybňoval argumentaci, pro kterou soud prvního stupně uzavřel, že nájemní vztah ze smlouvy se společností BETY- Co, s.r.o., ke dni 31. 12. 2012 trval, Nejvyšší soud, aniž by je duplicitně opakoval, poukazuje na časové skutečnosti, které popsal soud prvého stupně, jenž rozebral, jak postupně obviněný předkládal jednotlivé listiny, které měly podle něj prokazovat změny a zánik daného nájemního vztahu a proč této obhajobě neuvěřil. Z těchto skutečností podrobně rozebraných na str. 21 až 22 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tvrzení obviněného, které podle něj mají vysvětlovat zánik nájemního vztahu mezi ním jako pronajímatelem a společností BETY-Co, s.r.o. zcela postrádají logický časový sled a naopak svědčí o tom, že se obviněný snažil reálnou existenci nájemního vztahu v předmětném období, za které měl platit daň, zastřít.
44. Pokud by dovolatel ve svém podání uplatnil pouze námitky výše popsané v rekapitulaci, které nejsou podřaditelné pod uplatněné (ani jiné) dovolací důvody, bylo by na místě jeho podání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V podaném dovolání však uvedl některé námitky, které jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně právně relevantní.
45. Prvá taková námitka spočívá v tvrzení, že výrok o vině ve všech jeho bodech nesplňuje náležitosti popisu skutku, když není zřejmé, za co byl obviněný uznán vinným. Dané námitce však není možno přisvědčit.
46. Nejvyšší soud k tomu nicméně uvádí, že vymezení skutků ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu je nepochybné, že obviněný jednající v některých případech v zastoupení své dcery a v dalších případech sám za sebe uvedl nepravdivé údaje do jejích a do svých daňových přiznání, a to s úmyslem získat daňovou výhodu. Pokud tvrdí, že ve skutkových větách nejsou uvedeny některé konkretizující údaje, a proto popis skutku nesplňuje zákonné náležitosti, nelze tomu přisvědčit. Znění skutkových vět obsahuje všechny okolnosti důležité pro definování jeho jednání jako trestného, přičemž je zcela nepochybné, za jaké jednání byl odsouzen. Je zřejmé, jaké částky neoprávněně nárokoval, jakých obchodů i které daně se jednání týkalo. Lze tedy rovněž konstatovat, že skutky jsou popsány tak, že nemohou být zaměněny s jiným skutkem či skutky. Další konkretizující údaje soud prvního stupně popsal v odůvodnění, které standardně rozvíjí obsah skutkové věty. V jeho příslušných částech nalézací soud podrobně popsal listinné doklady, ze kterých vycházel vč. předmětné faktury vystavené družstvem DACHOVA (str. 11 a násl.) a vyložil, na základě čeho dospěl k fiktivnosti faktur od společnosti Stavby VALERA (str. 15 a násl.). Co se týče druhu zboží a služeb, tak tyto soud prvního stupně specifikoval tak, že se jednalo o zboží dodané společnosti Beck v SRN dle faktur č. l. 106-111 a faktur a mezinárodních (nákladních) listů na č. l. 112-122 spisu téhož soudu sp. zn. 13 T 123/2014. Ve všech případech popsal, že se jednalo o daň z přidané hodnoty.
47. K popisu skutku pod bodem 1. b) výroku o vině dovolatel namítl, že v popisu skutku je pochybení spočívající v tom, že uvedeno „v daňovém přiznání Z. B. k DPH“, ačkoli se jednalo o daňové přiznání K. H. k DPH. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento soud si sám všiml, že se dopustil této chyby, když zaměnil osobu K. H. za osobu Z. B. a zareagoval na to na str. 14 odůvodnění svého rozhodnutí. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. V daném případě Nejvyšší soud konstatuje, že se soud prvního stupně dopustil chyby v popisu skutku, a soud stupně druhého toto pochybení nijak nekorigoval. Ve světle výše uvedeného zákonného ustanovení však dospěl k závěru, že i přes chybné označení osoby je z výroku v kontextu odůvodnění daného rozhodnutí nepochybné, že se ve skutečnosti jednalo o daňové přiznání K. H. Uvedené pochybení pro svou formálnost nedosahuje takové intenzity, která by vyžadovala zásah Nejvyššího soudu ve smyslu kasace rozhodnutí, neboť skutek je vymezen i nadále tak, že nemůže být zaměněn s jiným.
48. Další relevantní námitkou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo, že škodlivost jeho jednání nebyla taková, aby byla dána trestnost a že v jeho případě měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, jež ryze formálně bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
49. Nejprve je na místě připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku je aplikace zásady subsidiarity trestní represe vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
50. Obviněný však k námitce stran zásady subsidiarity trestní represe neuvádí žádné skutečnosti, které by ve smyslu shora citovaného stanoviska měly a mohly odůvodňovat závěr, že jeho skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dlužno dodat, že zjištěné skutky byly standardním případem jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty (pokusu) předmětného trestného činu. Nelze přitom přehlížet, že se jednalo o zločiny, nikoli méně závažné trestné činy. Z hlediska konkrétních okolností nutno vzít v úvahu, že tyto zločiny byly spáchány více útoky, vcelku sofistikovaným způsobem, jakož i výši škody, k níž jeho jednání bezprostředně směřovalo, popř. kterou již přímo způsobil. Za daného stavu tak nutno uvedenou výhradu obviněného, byť uplatněnou formálně právně relevantně, označit za zjevně neopodstatněnou.
51. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak lze uvést, že v předmětné trestní věci soud rozhodl věcně tak, že napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu, způsobu jeho výkonu, trestu peněžitém a ve výroku, jímž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 1 T 115/2012, jakož i všech rozhodnutí navazujících, tudíž nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), a nemohl být naplněn daný dovolací důvod v žádné z jeho variant.
52. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu