ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.185.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 185/2017-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání, které podala obviněná M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 To 59/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 57 T 8/2015, byla obviněná M. M. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), písm. j) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „ dne 18. 7. 2014 v době po 17.30 hod. se po předchozí telefonické dohodě dostavila do bytu ve ..... patře v domě č. ...... v ulici V Ú. v P., údajně za účelem ukázání fotografií své novorozené dcery XX *) a prodloužení řetízku z bílého kovu za poškozenou L. B., kterou dlouhodobě znala jako zlatnici a spolužačku svého otce J. M., následně v obývacím pokoji v době mezi 18.30 - 18.40 hod. v úmyslu usmrtit a získat pro sebe majetkový prospěch fyzicky napadla poškozenou tak, že ji opakovaně střední silou nejméně sedmkrát udeřila nezjištěným tupým předmětem a pěstmi do vlasaté části hlavy a do obličeje, poté jí kolem krku omotala pánskou kravatu, kterou po utažení zajistila dvojitým uzlem na přední straně krku, do úst jí vložila dva roubíky, kdy jeden byl tvořen igelitovým pytlíkem a druhý textilním kapesníkem, a přes hlavu poškozené přetáhla igelitovou tašku červené barvy, jejíž ucha uvázala poškozené pod bradou, a poté poškozené nezjištěným jednobřitým nástrojem způsobila řezné rány na pravém a levém zápěstí, přičemž v důsledku jednání obžalované poškozená utrpěla vícečetné tržně zhmožděné rány v měkkých pokrývkách lebních, povrchovou tržně zhmožděnou ránu na čele a nosu, povrchovou řeznou ránu na čele vpravo, vícečetné podkožní krevní výrony na nose, na pravé i levé tváři, dvojitou škrtící rýhu kolem krku, povrchovou řeznou ránu pravého zápěstí a dvě povrchové řezné rány levého zápěstí, vícečetné podkožní krevní výrony na obou pažích, předloktích i hřbetech obou rukou, v důsledku těchto poranění došlo k akutní rozedmě plic, drobným krevním výronkům v krční svalovině v průběhu přiloženého škrtidla a lehké nedokrevnosti orgánů a poškozená v průběhu několika minut po zatažení škrtidla v důsledku udušení na místě zemřela, kdy vzhledem k užití více nástrojů a mechanizmů směřujících k usmrcení poškozené došlo k jejímu usmrcení obžalovanou zvlášť surovým způsobem,
po útoku obžalovaná krejčovskými nůžkami s oranžovými rukojeťmi odstřihla oba konce kravaty uvázané kolem krku poškozené, zakryla poškozené hlavu dekou a z bytu poškozené vzala a odnesla šperky v celkové hodnotě 16 860 Kč, a to 1 zlatý prsten ryzosti 14 karátů s hlavou osazenou černým kamenem o velikosti cca 15x10 mm s rámečkem z drobných perliček, 1 zlatý dámský prsten ryzosti 14 karátů v horní části rozšiřující se do dvou plochých lístků, 1 zlatý dámský prsten ryzosti 14 karátů v horní části vybočující do špičky, 1 zlatý prsten ryzosti 14 karátů tvaru vypouklé síťované polokoule průměru cca 12 mm, 1 zlatý prsten ryzosti 14 karátů s růžovofialovým kamínkem syntetického ametystu rozměru 3x6 mm, 1 zlatý prsten ryzosti 14 karátů osazený čtvercovým syntetickým rubínem rozměru cca 8x8 mm zdobený okvětními lístky, 1 pár zlatých náušnic ryzosti 14 karátů s patentovým zapínáním s hlavou tvarovanou do slz ze dvou lístků délky cca 15 mm, 1 pár zlatých náušnic ryzosti 14 karátů s patentovým zapínáním s hlavou tvořenou vsazeným syntetickým rubínem průměru cca 5 mm a 1 zlatý řetízek ryzosti 14 karátů s rozbitým pérovým kroužkem, jejichž majitelkou byla B. B., babička partnera obžalované, která si uvedené šperky dala prostřednictvím obžalované k poškozené opravit a vyčistit, a současně obžalovaná z bytu odnesla i věci patřící poškozené, a to mobilní telefon zn. Samsung se dvěma SIM kartami č. ........ a č. ......... a svazek klíčů, a dále i předměty použité k útoku na poškozenou včetně odstřižených konců kravaty, a následně v přesně nezjištěné době po spáchání skutku předmětné šperky s tvrzením, že je má po prarodičích, obžalovaná předala svému známému K. T., který obžalované obstarával a dodával pervitin, a ten uvedené šperky prodal a nechal roztavit ve dnech 14. 8. 2014 a 15. 9. 2014 v prodejně Avarrio Praha, s. r. o. v Praze 1, Soukenická 8, za což utržil celkem částku 6 007 Kč“.
2. Za tento zločin byla podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 17,5 roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozenému J. B. škodu a nemajetkovou újmu ve výši 253.330,- Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 990,- Kč.
3. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 To 59/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V podaném dovolání nejprve rozsáhle citovala z judikatury Ústavního soudu vztahující se k právu na spravedlivý proces a k volnému hodnocení důkazů. Na to navázala tvrzením, že soudy nižších stupňů porušily povinnosti, které jim ukládá zákon, a porušily práva, která jí garantuje Listina základních práv a svobod. Poté vytkla odvolacímu soudu, že odmítl provést obhajobou navržené důkazy, zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který byl zpracován znalkyní MUDr. Andreou Vlčkovou. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, který měl k důkazním návrhům obviněné, zejména k návrhu uvedeným znaleckým posudkem, uvést, že se jedná o návrhy nadbytečné, neboť vše podstatné bylo zodpovězeno ve znaleckém posudku, který byl vyhotoven na žádost orgánů činných v trestním řízení. Podle obviněné se stále jedná o věc, která trpí důkazní nouzí. Důkazy si podle jejího přesvědčení v některých závěrech odporovaly. Odvolací soud se měl pokusit odstranit rozpory výslechem znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové. Uvedla konkréta z daného posudku, přičemž tvrdila, že znalecké posudky jsou ve značném rozporu, když ani jeden z nich není znaleckým posudkem ústavním, proto není zřejmé, proč byl jeden posudek upřednostněn před druhým.
6. Poté ze svého pohledu v podrobnostech vylíčila skutkové okolnosti z posuzované věci (zejména svůj vztah k poškozené a své chování po činu), přičemž prezentovala, že se nabízí vysvětlení, že opustila byt poškozené v 17.40 hod., aby během následující hodiny do bytu přišla jiná osoba či osoby, které čin spáchaly. Soud druhého stupně podle ní nevysvětlil, proč je uzavřená verze souladnější s provedenými důkazy, než verze, že ona na místě činu v době jeho spáchání nebyla. Dovozování viny je tak podle ní v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř., v důsledku čehož došlo ze strany soudu k porušení zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces. Za klíčovou považovala otázku času svého příchodu do bytu poškozené a svého odchodu z tohoto bytu, kdy podle ní tato otázka nebyla soudy spolehlivě vyřešena. Vyjádřila názor, že nebyl proveden žádný relevantní důkaz vyvracející její odchod z místa činu cca hodinu předtím, než došlo k činu.
7. Dále upozornila na své fyzické dispozice, že byla krátce po porodu a měla nadváhu, a oproti tomu stavěla fyzické dispozice poškozené. Bylo podle ní nutno se pozastavit nad tím, zdali byla fyzicky schopna vést brutální útok proti poškozené. Především však odvolací soud nevěnoval pozornost možnosti jiného pachatele daného trestného činu. Poukázala na několik úředních záznamů, z nichž vyplývají následující skutečnosti. Svědkyně H. Z. několik dnů po činu slyšela hádku dvou mužů z bytu v patrech nad jejím bytem, v níž slyšela slovo „zabil“. Dne 2. 5. 2014 oznamovala poškozená rušení nočního klidu nějakými nájemníky v jejich domě a tito věděli, že oznámení učinila poškozená. Mimo jiné byly lustrovány tři osoby, s nimiž měli nájemníci v domě, kde bydlela poškozená, problémy, a jeden z těchto prověřovaných (J. D.) měl ve věku 19 let již 17 záznamů v rejstříku trestů včetně trestného činu úmyslného ublížení na zdraví. Tento muž údajně nemluvil pravdu, když uvedl, že byl celý inkriminovaný den u rodičů své přítelkyně E. B., neboť tuto skutečnost vyvrací záznam kamery zachycující jeho motorové vozidlo v tento den v 18:46 hodin v průjezdu v P., v ulici V O., směr S.
8. Obviněná nastínila, že soudy nižších stupňů chybějící důkazy nahrazují hypotézami, resp. spekulacemi. Uvedla, že nikde nenamítala, že slova „maminko, já už jdu“ měla být vyřčena poškozenou. Poznamenala, že jí uváděný muž D. s přítelkyní B. bydlel v bytě nacházejícím se v poschodích nad bytem poškozené. Dovodila, že potenciálním pachatelem mohl být J. D. Za rozporný s provedenými důkazy označila závěr soudu druhého stupně, že osoba, která do bytu vnikla či byla vpuštěna a následně poškozenou usmrtila, by zcela určitě prohledala celý byt, ať již v rámci hledání věcí vhodných k odcizení nebo za účelem zjištění, zda v bytě není přítomen nežádoucí svědek. Z fotodokumentace vyplývá, že pokoj, v němž přebývala poškozená, prohledán byl. Obviněná uvedla, že doba jejího příchodu a odchodu nezapadá do termínu „inkriminovaná doba“, jak má na mysli Vrchní soud v Praze (ze všech důkazních zjištění obou soudů vyplývá, že útok na poškozenou pachatel zahájil v době kolem 18.30 hod.). Také ani netvrdila, a dokonce by bylo v rozporu s logikou případu, že návštěva, za kterou se skrýval pachatel brutálního trestného činu, byla návštěvou očekávanou. Zdůraznila, že matka poškozené svědkyně M. uvedla, že byla „zpravidla“ informována o návštěvách své dcery. S uvedeným však žádný ze soudů nepracoval. Podle obviněné bylo také zarážející, že ačkoli věděla, že poškozená má i zlatnickou dílnu, by ponechala dílnu bez povšimnutí a nezmocnila se daleko větších majetkových hodnot. Znalost pachatele podle ní nebyla taková, aby věděl o zlatnické dílně, anebo o klíčích od ní. Podle obviněné důkazy nebyly hodnoceny ve své logice, ale zcela svévolně z nich byly i v rozporu s logikou dovozovány systematické spekulace. Dále obviněná zpochybnila důkazy přetrženým řetízkem a otiskem chodidla, seznamem zlatých šperků a připomněla absenci stop DNA. Zopakovala, že řízení se nachází v důkazní nouzi. Podle ní se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že nepřímé důkazy tvoří ucelený řetězec, který s nejvyšším stupněm možné jistoty prokázal mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že by byla jediným možným pachatelem žalovaného skutku a že by byl vyloučen jakýkoliv jiný možný pachatel.
9. V další části dovolání se vyjádřila k motivu spáchaného skutku. Konstrukci motivu ze strany soudů označila za iracionální, ničím nepodloženou, s tím, že jediné co jí svědčí, je okolnost nenalezení šperků zapsaných v seznamu. Uvedla, že soud se vůbec nezaobíral tím, zda je v souladu s její osobností, s logikou věci a všech jejích aspektů, že by surovým způsobem usmrtila osobu jí relativně blízkou proto, aby od ní získala věci, které patřily osobě z širšího okruhu její rodiny. K tomu ještě poznamenala, že zlato, které prodával svědek T., nebylo zlatem, jež bylo odcizeno z bytu poškozené.
10. Výhrady vznesla rovněž vůči závěru soudů nižších stupňů, že se jednalo o surový způsob provedení vraždy. Byť je totiž v napadeném usnesení uvedeno pět způsobů usmrcení, není toto tvrzení zcela pregnantní. K útoku na vlasovou část hlavy poškozené došlo s „nepříliš extrémní intenzitou“. Vložení roubíku do úst není podle dovolatelky sám o sobě mechanizmus surový. Obdobně přetažení igelitové tašky, která nebyla utažena způsobem, jenž by znemožňoval dýchání. Řezné rány na zápěstí byly mělké, byla to zranění spíše demonstrující než smrtelná. Laicky se jeví kombinace těchto útoků jako surová, nicméně právní posouzení surovosti a laické hodnocení jsou zcela odlišné roviny. Uvedla, že uškrcení kravatou, následné vložení roubíku do úst a přetažení igelitové tašky je z hlediska způsobu usmrcení stejným mechanismem usmrcení, kdy se jedná o udušení. Údery do hlavy spíše stály osamoceny bez vůle útočníka způsobit jimi oběti smrt. Řezné rány na zápěstí dovolatelka opětně označila za drobná demonstrativní zranění, a dodala, že je u nich otázkou, zda byly způsobeny za života oběti či po její smrti. Podle obviněné tudíž nelze uzavřít, že by se jednalo o surový způsob . Nesouhlas vyjádřila též stran závěru soudů o tom, že vražda měla být spáchána ze zištného důvodu, tedy v úmyslu získat majetkový prospěch. Pokud by skutečně byla pachatelkou uvedeného trestného činu, což zcela zpochybňuje, pak žádným způsobem nebylo prokázáno, že to bylo ze zištného důvodu obohatit se. Uvedla přitom, že pokud Vrchní soud v Praze připustil i jiný motiv a zištný důvod označil pouze jako pravděpodobný, nechal prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo . Na základě těchto skutečností dovodila, že právní kvalifikace skutku není správná a že přichází v úvahu pouze základní skutková podstata trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Dodala, že si je vědoma toho, že část jejího dovolání je na hraně námitek vůči nesprávnému hodnocení důkazů, a že v úvodu dovolání se pokusila vypořádat i s otázkou extrémního nesouladu mezi tím, co z důkazů vyplývá, a tím, co z nich oba nižší soudy dovodily. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tz 15/2015, v němž spatřuje analogickou důkazní situaci.
11. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a sám ve věci rozhodl o jejím zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., popř. zrušil i předcházející rozsudek soudu nalézacího a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ druhého z uvedených postupů navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl, že se (obviněná) nebere do vazby. Podala pak ještě návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který ke dni podání návrhu vykonávala ve Věznici v O.
12. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že v podstatné části námitky dovolatelky uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. Z hlediska namítaného porušení práva na spravedlivý proces presentoval, že taková námitka sama o sobě nespadá pod uplatněný dovolací důvod, jak lze dovodit ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 38/14, podle něhož je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Důkazní situace v dané věci sice byla obtížná a nebyly dostupné přímé důkazy, avšak to neznamená, že nebylo možno učinit závěr o vině. Státní zástupce se neztotožnil se závěrem obviněné, že rozhodnutí soudů je založeno na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Takovou vadou podle státního zástupce rozhodnutí v předkládané věci netrpí. Státní zástupce nepovažuje většinu námitek směřujících proti skutkovým zjištěním soudů za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obviněná izolovaně významově posouvá jednotlivé důkazy, aby tak mohla učinit závěr o přerušeném řetězci nepřímých důkazů vedoucích k závěru o vině. Z jejích námitek nelze dovodit logický deficit, který by nasvědčoval závěru o tzv. extrémním nesouladu. Podle názoru státního zástupce je třeba se zabývat námitkou spočívající v neprovedení obviněnou opatřeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Odvolací soud se tímto posudkem blíže nezabýval, což by zdánlivě mohlo napovídat tomu, že se jedná o důkaz opomenutý. Státní zástupce byl však toho názoru, že z materiálního hlediska se o takovou vadu řízení nejedná. Za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli soudem neprovedený důkazní návrh, nýbrž pouze takový, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byl proveden. V rámci veřejného zasedání zamítnutí tohoto důkazního návrhu odůvodněno bylo, třebaže velmi stručně. Odvolací soud dovodil, že se jedná o důkaz nadbytečný. Lze dodat, že závěry tohoto nového znaleckého posudku se neodchylují v podstatných rysech od závěrů posudku předchozího. Za nejpodstatnější lze považovat odlišný závěr ohledně surovosti či trýznivosti útoku na poškozenou. Za hmotněprávně relevantní námitky lze podle státního zástupce považovat výhrady obviněné k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty. Ani s těmito výhradami se však státní zástupce neztotožnil. Pokud jde o znak zvlášť surového způsobu usmrcení, podle státního zástupce soudy správně vycházely z doktrinálních a judikaturních východisek posouzení takového znaku. Jednání obviněné nelze ve smyslu jejích námitek fragmentovat na dílčí akty, u nichž by bylo rozlišováno, zda směřovaly pouze proti zdraví či přímo proti životu. Odvolací soud relevantně vyhodnotil, že brutalita obviněné výrazně přesáhla obvyklý rámec deliktů tohoto druhu. Podle státního zástupce nebylo obviněné možno přisvědčit ani ve znaku „v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch“. Motivem jednání obviněné bylo zmocnění se šperků a zastření jejich zmizení. Zdůraznil, že žádný jiný motiv se pro jednání obviněné nenabízí, když sama obviněná zdůrazňuje, že měla k poškozené přátelský vztah a měla ji ráda. Státní zástupce dospěl k tomu názoru, že dovolání obviněné je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu zjevně neopodstatněné.
13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
14. Dovolatelka následně podala repliku k vyjádření státního zástupce. Tvrdila, že v důkazní nouzi nebyla obhajoba, nýbrž obžaloba, a to v takové míře, že pochybnosti ve věci vyvolaly dovoláním uplatněný extrémní rozpor. Ten byl vyvolán nejenom tím, že byly nesprávně hodnoceny důkazy, ale i tím, že některé důkazy, byť přímo nenavrhované obhajobou, nebyly provedeny. V daných souvislostech konkrétně zmínila jeden, podle jejího přesvědčení, zásadní, který má vést k závěru, že trestný čin nespáchala. Připomněla, že soud prvního stupně označil za nevěrohodné výpovědi svědků G. P. a J. P. Tento závěr je však podle ní nutno podrobit kritice. Soud prvního stupně totiž poukázal na to, že svědkyně P. neuvedla návštěvu odsouzené při svém vytěžení v říjnu 2014. Výpověď svědkyně P. z října 2014 však nebyla procesně použitelným důkazem, neboť se jednalo pouze o úřední záznam. Soud také polemizoval s tím, kdy a jak učinil obhájce návrh na jejich vyslechnutí. Ke škodě samotné obviněné bohužel tyto svědky nenavrhl včas, neboť již nebylo možno získat od operátorů provozní a lokalizační údaje k mobilním telefonům svědků. Oba dva důvody pro označení svědků jako nevěrohodných je podle obviněné nutno odmítnout. Soud prvního stupně učinil další krok, a to ten, že posoudil absenci telekomunikačního provozu na obou telefonních číslech svědků. Den vraždy byl pátek. Pokud po 17. hodině večerní nebyly zaznamenány žádné příchozí či odchozí hovory nebo SMS, je logickým vysvětlením, že v pátek ve večerních hodinách dochází u většiny populace k eliminaci těchto aktivit, neboť je skončen pracovní týden a občané si dopřávají klidu. Je-li zmiňován přenos dat, pak svědci měli v domácnosti nastavenou síť wi-fi a svědek P. měl nastavenu preferenci sítě wi-fi proti mobilním datům. Telefon svědkyně P. není tzv. „chytrý telefon“. Soud tedy mohl vyslechnout nejstarší ze tří nezletilých dětí svědků P., dceru ve věku 14 let, která v daný den byla doma a která by buď potvrdila verzi svých rodičů, nebo ji vyvrátila, přičemž tak jako tak by se jednalo o informaci, která by byla buď ve prospěch obhajoby ve smyslu prokázání, že obviněná v době vraždy na místě činu nebyla, nebo ve prospěch obžaloby ve smyslu, že oba svědci jsou nevěrohodní. Pokud soud dovozoval, že svědci odjeli na chatu, měl si z hlediska telekomunikačního provozu vyžádat informaci z buněk obklopujících buňku v místě jejich bydliště, popř. dalších buněk, čímž by se dala zjistit celá cesta mobilních telefonů obou svědků inkriminovaného dne, což však soud neučinil. Při značné důkazní nouzi soud učinil takové závěry, které by při postupu podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. nemohly být vůbec učiněny. Dále se dovolatelka zabývala jí uváděným znaleckým posudkem, který nebyl proveden jako důkaz, a tvrdila porušení práva na spravedlivý proces. Podle zmíněného posudku vraždu musela spáchat fyzicky zdatná žena nebo fyzicky zdatný muž. Ona sama však do těchto kategorií nespadala. Byla totiž několik dnů po dlouhém a náročném porodu své dcery, po němž měla 20 kg nadváhy, její metabolismus fungoval tak, že se tělo zavodňovalo, nohy byly oteklé. Rozhodně tedy nebyla fyzicky zdatným jedincem schopným spáchat to, co je jí kladeno za vinu. V souvislosti s tím poukázala i na skutečnost, že vražda byla spáchána v extrémních teplotních podmínkách. K argumentu státního zástupce stran naplnění znaku „v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch“ poznamenala, že se nabízí aplikovat prostý důkaz tzv. opakem a položit si otázku, zda lze z provedeného dokazování beze vší pochybnosti dovodit, že k odcizení šperků mělo dojít plánovaně, z důvodu čehož byla provedena vražda. Závěrem učinila stejný návrh jako v původním podání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 To 59/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V posuzované věci však podstatná část námitek obviněné směřuje do oblasti skutkové a procesní. Obviněná soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, že se skutku specifikovaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustila (rozebírá ve věci provedené důkazy a přikládá jim jiný význam, než jaký dovodily soudy nižších stupňů, a posouvá tak zjištěný skutkový stav do roviny podle jejích představ, aby pak vyslovila, že řízení se nachází v důkazní nouzi, že důkazy netvoří ucelený řetěz a nelze z nich učinit závěr o její vině). V převážné míře právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
22. Obviněná tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
23. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
24. V tomto kontextu se dovolací soud nejprve zabýval námitkou, že soud druhého stupně odmítl provést obhajobou navržené důkazy, konkrétně pak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové.
25. K této námitce je možné v obecnosti (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Není přitom povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
26. V dané věci odvolací soud skutečně neprovedl všechny obhajobou navržené důkazy. Ve svém rozhodnutí pak nevysvětlil explicitně důvody, pro které důkazním návrhům (především stran uvedeného znaleckého posudku) nevyhověl. Nejvyšší soud však přesto dospěl k závěru, že toto pochybení nedosahuje intenzity vyžadující jeho zásah. Souhlasí totiž se soudem druhého stupně, že důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. I když tento stav odvolací soud nepopsal v písemném vyhotovení svého rozhodnutí, učinil tak (jak lze ověřit z audiozáznamu založeného ve spise) ve veřejném zasedání, na kterém bylo usnesení soudu druhého stupně vyhlášeno. Z daného audiozáznamu je patrno, že odvolací soud se při veřejném zasedání vyjádřil jednotlivě ke všem čtyřem důkazním návrhům (zejména k návrhu na provedení zmíněného znaleckého posudku) a vyložil, že je považuje za nadbytečné. Nejvyšší soud proto konstatuje, že naznačené pochybení odvolacího soudu mělo výlučně formální charakter a že z materiálního hlediska důkazní řízení netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1329/13).
27. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
28. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Za této situace lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 31 až 34), a odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (str. 6 až 10) zpřesňující hodnotící úvahy nalézacího soudu.
29. Toliko stručně lze dodat následující. Je skutečností, že v daném případě nebyl nalezen proti dovolatelce žádný přímý důkaz, nicméně zároveň možno přisvědčit závěrům soudů nižších stupňů, že důkazy ve věci provedené – důkazy nepřímé – tvoří souvislý a uzavřený řetězec, z něhož lze vinu obviněné bez důvodných pochybností dovodit. Přitom je namístě upozornit zejména na tyto skutečnosti.
30. V prvé řadě jsou to zjištění plynoucí z výpovědi matky poškozené, tj. svědkyně L. M., která kromě jiných skutečností vylíčila přehledně průběh inkriminovaného dne. Uvedla mimo jiné, že obviněná ten den telefonovala dvakrát poškozené s tím, že za ní přijde na návštěvu, a nikdo jiný na návštěvu přijít neměl (v opačném případě by jí to poškozená řekla), přičemž poškozenou ten den podle svědkyně ani nikdo jiný nenavštívil. Poškozená pak svědkyni o tom, že obviněná již na návštěvu přišla, ihned informovala. Svědkyně rovněž vypověděla, že před návštěvou obviněné viděla poškozenou naposledy, že poškozená za ní měla po návštěvě obviněné přijít a dát jí léky, nicméně se tak nestalo, načež svědkyně poškozené ještě telefonovala, avšak už se jí nedovolala. Jejímu vylíčení událostí odpovídají záznamy telekomunikačního provozu, podle nichž obviněná volala poškozené v čase 16.34 hodin a poté v 17.18 hodin. Uvedla i další důležitou skutečnost, a to, že obviněná věděla, že svědkyně, ačkoli se nachází v dotčeném bytě, je zcela imobilní, odkázaná na pomoc své dcery (tj. poškozené) a nemůže přijít do pokoje, který je místem činu.
31. V návaznosti na to je namístě připomenout, že z výpovědi svědků F. K. a L. K. plyne, že kolem 18.30 hodin slyšeli z bytu poškozené hluk s dutými ranami (což odpovídá znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž jsou popsány mimo jiné tržně zhmožděné rány a podkožní výrony na hlavě poškozené, jejichž vznik lze dobře vysvětlit vícečetnými údery tupým předmětem) . Po 10 - 20 minutách, když odcházeli ze svého bytu, uslyšeli z bytu poškozené mladší ženský hlas, který řekl, „maminko, já už jdu“. Z provedených důkazů je přitom zcela zjevné, že v dané době už tato slova nemohla pronést sama poškozená, nýbrž jiná osoba, která se v té době nacházela v dotčeném bytě. Samotný jejich význam přitom spolehlivě vypovídá, že je musela vyslovit osoba, která měla vědomost nejen o tom, že v bytě s poškozenou žije její matka, ale i o takové podrobnosti, že matka poškozené je zcela imobilní a poškozená za ní chodí do pokoje, o čemž obviněná (jak plyne z výpovědi svědkyně M.) věděla.
32. Dále je třeba poukázat na skutečnost, že při ohledání místa činu byl za křesly nalezen přetržený řetízek náležející obviněné. Jak již správně dovodil soud prvního stupně, lze si jen stěží, při zohlednění stavu pokoje, v němž byla poškozená nalezena, svědčícím o zjevných známkách zápasu, představit, že by se řetízek přetrhl a dostal do těchto míst jinak než právě během útoku na poškozenou. Přetržení řetízku naopak odpovídá násilnému stržení právě v průběhu tohoto jednání. Na místě činu byl také nalezen krevní otisk chodidla vyzuté nohy. Obviněná přitom sama uvedla, že se zula a v bytě poškozené byla bosa. Byť zde nebyla možnost individuální identifikace dané stopy, se zřetelem k faktu, že její velikost se nijak podstatně nelišila od velikosti nohy obviněné, důvodně odvolací soud shledal, že rozhodně není vyloučeno, že tuto trasologickou stopu mohla na místě činu zanechat obviněná.
33. Opodstatněné pak nejsou ani výhrady obviněné vůči závěru soudu prvního stupně o nevěrohodnosti výpovědí svědků P. Jejich vzájemná, zčásti i vnitřní rozpornost především ohledně časových údajů, jejich rozpornost i s dalšími důkazy (záznamy telekomunikačního provozu), totiž zřetelně svědčí o tom, že nemohou tvořit spolehlivý základ pro objasnění skutkového děje kritického dne a prokazovat alibi obviněné.
34. K tvrzení obviněné, že fyzicky nebyla schopná spáchat vraždu, nutno uvést, že v době spáchání tohoto trestného činu sice byla krátce po porodu, to však nevylučuje její schopnost překonat případný odpor poškozené, a to především vzhledem k té podstatné skutečnosti, že poškozená (jak se podává ze spisového materiálu) byla poměrně menší tělesné konstituce než obviněná. Přiléhavě také státní zástupce konstatoval, že z důkazů nevyplývá, že by obviněná v době činu měla akutní obtíže, a v souvislosti s tím poukázal, že jí její stav nebránil v návštěvě poškozené, kterou původně hodlala uskutečnit dokonce i s dítětem.
35. Námitkou, která by se zdánlivě mohla jevit jako hmotně právní , je tvrzení, jímž obviněná zpochybnila znak „v úmyslu získat majetkový prospěch“. Ve skutečnosti však tato výhrada není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, neboť obviněná netvrdí, že v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu absentuje vyjádření dotčeného znaku, nýbrž že nebylo prokázáno, že by spáchala trestný čin ze zištného důvodu (v úmyslu získat majetkový prospěch). Své tvrzení tedy opřela o zpochybnění skutkových zjištění učiněných v předchozím řízení. Přes uvedené je možno k dané otázce alespoň stručně zmínit následující skutečnosti.
36. Obviněná měla závazky mimo jiné vůči svému dodavateli drog K. T. . Jak přitom bylo správně zjištěno, z místa činu zmizely zlaté šperky. Spolehlivě bylo také zjištěno, že v období po spáchání vraždy obviněná zlaté šperky K. T. skutečně předala. Nelze přitom nechat bez povšimnutí, že z výpovědi její matky H. M. se podává, že po srpnu 2012, kdy došlo k vloupání do jejich bytu, obviněné zůstaly šperky ze stříbra nebo chirurgické oceli, žádné zlato už neměla. Majitelkou odcizených šperků sice byla B. B., babička partnera obviněné, ale právě usmrcením poškozené obviněná mohla docílit toho, že se jich mohla zmocnit a zmocnila, a současně takto mohla zastřít, kdo je vzal. V daných souvislostech je přiléhavým argument státního zástupce, že právě proto, že obviněná měla k poškozené blízký vztah, nabízí se logicky pouze majetkový motiv předmětného činu.
37. Lze pak shrnout, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z řady zcela si korespondujících důkazů a skutečností utvářejících dostatečně spolehlivý podklad pro závěr o vině obviněné shora popsaným skutkem, přičemž se mimo jiné vypořádaly s obhajobou obviněné, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Jinak řečeno, nelze činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Dlužno dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit ani tvrzení obviněné o porušení zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
38. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
39. Činí-li za této situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a vyvozuje-li (především) z toho vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
40. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněná však také namítla, že nebyl naplněn znak „zvlášť surovým způsobem“. Tuto námitku je možno z formálního hlediska pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
41. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že spácháním činu zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného. Může k němu dojít i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanizmů . Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1477-1478s).
42. Výše zmíněnou námitku dovolatelka založila na tom, že čin spáchaný na poškozené rozčlenila na relativně samostatné útoky, jež pak hodnotila izolovaně se závěrem, že nejsou z hlediska výše uvedeného kvalifikačního znaku vůbec významné nebo nejsou pro jeho naplnění dostatečné. Za prvé uvedla, že údery do hlavy poškozené nebyly způsobilé přivodit její smrt. Do druhé skupiny zařadila škrcení poškozené pánskou kravatou, vložení dvou roubíků do jejích úst a přetažení igelitové tašky přes její hlavu, s tím, že tyto tři činnosti pachatele nelze považovat za různé mechanizmy, nýbrž pouze za mechanizmus jediný, neboť se jedná o dušení oběti. Jako třetí skupinu vyčlenila řezné rány na obou zápěstích poškozené, jež označila za drobná demonstrativní zranění, která mohla být způsobena až po smrti poškozené. Nejvyšší soud však tomuto přístupu dovolatelky nemohl přisvědčit. Jde totiž o způsob, jímž má být zastřena podstata činu a jeho skutečný charakter.
43. Jednání obviněné nemožno fragmentovat na dílčí akty a ty pak samostatně posuzovat, nýbrž je nezbytné posuzovat je komplexně jako jediný celek. Násilný útok proti poškozené byl na sebe navazující sérií aktů směřující k její smrti, která měla vyloučit možnost, že by jej mohla přežít. Jak vyplynulo ze zjištění učiněných soudy nižších stupňů, obviněná proti poškozené užila vícero násilných mechanizmů (za užití více nástrojů), které jsou specifikovány ve skutkové větě. Poškozenou několikrát udeřila nezjištěným tupým předmětem do hlavy, poté ji škrtila pánskou kravatou, čímž jí znemožnila dýchání, což umocnila tím, že jí ucpala ústa dvěma roubíky, to pak ještě doplnila tím, že jí přetáhla přes hlavu igelitovou tašku, kterou zavázala, a poté poškozené nezjištěným jednobřitým nástrojem způsobila řezné rány na pravém a levém zápěstí. Pokud dovolatelka poznamenala, že taška nebyla utažena způsobem, který by znemožňoval dýchání, lze poznamenat, že naopak z fotografií zesnulé poškozené je patrné, že taška dýchání zabraňovala, neboť byla přitištěna k nosu a ústům poškozené. Jako nepatřičné dovolací soud shledává označení řezných ran na zápěstích poškozené coby drobných demonstrativních zranění. Právě způsob provedení činu vyznačující se užitím vícero mechanismů i nástrojů opodstatnil závěr o jeho spáchání s takovou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu, a kterou tak je třeba označit za mimořádně vysokou. V této souvislosti nelze přisvědčit tvrzení obviněné, že uškrcení kravatou, vložení roubíku do úst a přetažení igelitové tašky je vlastně mechanizmem jediným. Jde sice vždy o zablokování dýchacích cest, nicméně děje se tak různým způsobem, přičemž je třeba v daném konkrétním případě užití všech těchto způsobů, mechanizmů, hodnotit v rámci komplexního přístupu jako zásadní pro výše uvedený závěr. Vzhledem k těmto skutečnostem nemá dovolací soud pochybnosti o naplnění znaku zvlášť surového způsobu usmrcení.
44. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
45. Pokud v dovolání obviněná navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, který ona vykonává, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 4. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.