ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.505.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 505/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2017 o dovolání obviněného L. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 6 To 59/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 81 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 81 T 8/2015 uznal obviněného L. K. vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v trvání sedmi let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým dle podané obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 2 KZV 50/2014, měl spáchat zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť skutek označený v obžalobě není trestným činem (ohledně poškozeného bylo postupováno podle §229 odst. 3 tr. ř.). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 81 T 8/2015, byla podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby spoluobviněná M. K.
2) Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce (pouze ohledně spoluobviněné M. K.) i obviněný odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 6 To 59/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
3) Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem zpochybnil správnost právního posouzení předmětného skutku, neboť ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podle jeho mínění absentuje nejen vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu, ale i vyjádření obohacení se obviněného, popř. jiné osoby, přičemž závěr o jím namítané absenci uvedených znaků skutkové podstaty trestného činu odůvodnil především skutečností, že ,,v rámci obchodování s investičními nástroji na měnových a komoditních trzích v zahraničí, uskutečňovaného společností SERINO SENTES s.r.o., docházelo ke zpětné úhradě výnosů investorům” a že k obohacení obviněného či jiné osoby nedošlo, „neboť v důsledku špatného investování, došlo k nesolventnosti společnosti SERINO SENSES s.r.o.”. Obviněný také zpochybnil naplnění „materiální stránky“ předmětného trestného činu a vyjádřil svůj požadavek, aby jeho jednání bylo posouzeno v rámci občanskoprávního řízení. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265f tr. ř. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 6 To 59/2016 a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, popř. aby Nejvyšší soud zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 81 T 8/2015 ve výroku o vině, jakož i ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě škody způsobené předmětným trestným činem a přikázal Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno pouze na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř., což odůvodňovalo použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že změny skutkových zjištění, která učinily soudy a která neodpovídají představám obviněného se nelze domáhat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak činí obviněný. V další části svého vyjádření odkazuje na správné závěry soudu prvního i druhého stupně pokud jde o jejich závěry ohledně zjištěné a v odůvodnění vyjádřené subjektivní stránky trestného činu, přičemž poukazuje na správnost závěrů, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s námitkou obviněného, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr., přičemž odkaz obviněného, aby jeho jednání bylo řešeno v občanskoprávní rovině, považuje za neakceptovatelný. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9) Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že převážná většina námitek uplatněných v dovolání je obsahově shodná s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10) Z obsahu dovolání obviněného tedy vyplývá, že námitky obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které, ačkoliv jsou obviněným formulovány jako námitky týkající se nedostatku skutkové věty, ve skutečnosti nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání ( jak má na mysli shora uvedené zákonné ustanovení ), ale v tom, že soudům vytýká procesní pochybení stran nedodržení zásady subsidiarity trestní represe, jakož i nesprávné hodnocení důkazů, v rámci kterého je především vytýkáno nedovození skutkového zjištění o neexistenci subjektivní stránky, resp. úmyslu obviněného spáchat předmětný trestný čin a s tím korespondující chybný závěr soudů o jeho vině. Pouze okrajově je vhodné zmínit, že trestní zákoník je založen na formálním pojetí trestného činu a již nepracuje s tzv. „materiální stránkou trestného činu“, tudíž v tomto směru není na uvedenou námitku nutno reagovat.
11) V případě odmítání obviněným závěru o jeho vině se tedy jedná o předkládání vlastní verze skutkového děje a na obviněným uplatněnou argumentaci dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, přičemž lze uzavřít, že uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněných spravedlivého procesu.
12) V souvislosti s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem námitek uplatněných obviněným v dovolání, poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13) Jakkoliv si je Nejvyšší soud vědom nemožnosti podřadit námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zcela nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
14) Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý], přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
15) Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
16) Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
17) V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222)].
18) Nejvyšší soud, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, dále podotýká, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
19) Zcela nesporně lze za klíčové okolnosti objektivní povahy, z nichž je dovozován závěr o přímém úmyslu obviněného podávat nepravdivé či zkreslené informace, a to za účelem vyvolání omylu poškozených a následného vylákání finančních prostředků, považovat způsob prezentace obviněným nabízených finančních produktů, okruh oslovovaných potenciálních zájemců, nepravdivost informací ohledně konkrétních oblastí, do kterých měly být vylákané finanční prostředky investovány, nereálnost podnikatelského záměru propagovaného obviněným, poskytování zajištění půjček poškozeným formou směnky, a to aniž by společnost či obviněný disponoval zdroji, z nichž by mohly být případné nároky uplatněné z tohoto titulu uspokojeny, atd. V tomto směru lze odkázat na velmi podrobnou reprodukci výpovědi poškozených soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku, stejně jako na další důkazy v předmětné trestní věci provedené. Následně pak na tu část odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, kde se zabývá otázkou hodnocení důkazů (viz str. 63-75 rozsudku).
20) Nejvyšší soud je toho názoru, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že na základě nepravdivých, neúplných či zkreslujících informací podávaných poškozeným, kdy účelem poskytování takovýchto informací bylo bezesporu vyvolání omylu o reálnosti a bezpečnosti podnikatelského záměru reprezentovaného obviněným, byly mezi společností SERINO SENTES, s. r. o. (dále jen „společnost“) a poškozenými uzavírány „investorské smlouvy“, na jejichž základě došlo k vylákání finančních prostředků od poškozených ve výši cca 6 147 020 Kč. Nejvyšší soud tak uzavírá ve shodě se závěrem soudu prvního stupně, stejně jako závěrem soudu odvolacího vyjádřeným v odůvodnění jeho rozhodnutí (viz str. 36-38 usnesení), že nemůže být pochyb o naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.
21) K celkovému vyčíslení škody Nejvyšší soud pouze na okraj poznamenává, že jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se sice může týkat také vyčíslení škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Z obsahu dovolání je zřejmé, že v souvislosti s vyčíslením škody obviněný porušení hmotného práva nenamítl. Nejvyšší soud se tak v tomto směru omezil na konstatování, že v souvislosti s vyčíslením škody postupoval soud prvního stupně zcela v souladu s účinnou právní úpravou, neboť trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán okamžikem obohacení se pachatele nebo jiného, a způsobenou škodou je tedy celá peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). Z uvedeného je zcela zřejmé, že celková částka způsobené škody plně koresponduje s částkou uvedenou ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (k otázce úpravy výše škody oproti podané obžalobě se dostatečně vyjádřil soud prvního stupně např. na str. 63 svého rozsudku).
22) K další z obviněným uvedených námitek, tedy k otázce subsidiarity trestní represe pak Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.
23) Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
24) Se zřetelem k těmto teoretickým východiskům Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Nutno především zdůraznit, že rozsudkem nalézacího soudu, ve spojení s usnesením soudu odvolacího, byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž, jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech méně závažných trestných činů, a tedy zásadně nepřichází v úvahu u zločinů a zvlášť závažných zločinů. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že v předmětné trestní věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů ani nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
25) V posuzované trestní věci nejde o pouhou problematiku smluvních závazků, jak se obviněný snaží prezentovat, neboť jeho jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy jeho úmyslným jednáním došlo k zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného skutku jeho úmyslné podvodné jednání v úmyslu se na úkor poškozených obohatit, jehož důsledkem bylo způsobení škody na cizím majetku a obohacení obviněného či jiného subjektu, nikoli řádná obchodněprávní ujednání. Obchodněprávní rovina jím byla využita pouze k zakrytí skutečného charakteru jeho činnosti a navození zdání serióznosti jednání. Trestní postih pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku přitom není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních - opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako prostředku ultima ratio, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 112/2014).
26) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu