ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.545.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 545/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. května 2017 o dovolání, které podal obviněný V. D . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 10 To 84/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 2 T 9/2014, byl obviněný V. D. uznán vinným pod bodem I./1 – 23 zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a) tr. zákoníku, v bodech I/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, dále pod bodem II. přečinem kuplířství dle §189 odst. 1 alinea první, alinea druhá tr. zákoníku a pod bodem III. zločinem pohlavního zneužití dle §187 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný V. D. byl za toto jednání odsouzen podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání deseti let. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilního telefonu, paměťové karty, SIM karty, diáře a 28 ks fotografií, specifikovaných v předmětném rozhodnutí Městského soudu v Praze.
2) Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný V. D. odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 10 To 84/2016, rozhodl tak, že se podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem II. přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 alinea první, alinea druhá tr. zákoníku a tím i v celém výroku o trestu a sám nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině ad I/1 – 23 zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a) tr. zákoníku, v bodech I/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, a ad III. zločinem pohlavního zneužití dle §187 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání deseti let. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu, paměťové karty, SIM karty, diáře, specifikovaných v předmětném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Podle §259 odst. 1 tr. ř. ve zbývajícím rozsahu vrátil věc soudu I. stupně, aby ve věci učinil rozhodnutí nové.
3) Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný podané dovolání odůvodnil shodně s jeho obhajobou tak, že skutek byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a) tr. zákoníku, v bodech I/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, přičemž měl být správně kvalifikován jako trestný čin kuplířství podle §189 tr. zákoníku. Dále namítl, že ve věci rozhodoval nalézací soud již podruhé, přičemž po zrušení původního odsuzujícího rozsudku vyloučil část skutků kladených mu za vinu k samostatnému projednání, přičemž v uvedeném postupu spatřuje zkrácení jeho práva na obhajobu. Rovněž uvedl, že byla porušena zásada reformace in peius, když ve věci došlo ze strany nalézacího soudu k úpravě skutkových vět jednotlivých výroků, přičemž některé z nich byly jednoznačně v neprospěch obviněného. V této souvislosti podotkl, že shodným námitkám již částečně vyhověl odvolací soud, a to ve věci označení jména „T.“. Opačná situace však nastala, když odvolací soud neakceptoval obsahově shodné námitky obviněného stran zobecnění popisu míst, kde mělo dojít k sexuálním praktikám. Obviněný se rovněž domnívá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi námitkami ohledně věrohodnosti svědků a na podporu svého tvrzení uvedl několik příkladů (údajná lživá tvrzení svědka H., věrohodnost svědka F., znalecký posudek z oboru zdravotnictví – sexuologie). V otázce tvrzeného nesprávně zjištěného skutkového stavu odkázal na svá odvolání, kde rozebírá důkazní situaci. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze a podle §265 l odst. 1 a 3 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření nejdříve shrnula dosavadní průběh řízení a k podanému dovolaní uvedla, že se převážně jedná o opakování námitek, které již obviněný uplatnil ve svém odvolání a se kterými se již vypořádal odvolací soud. Dále podotkla, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného, jimiž namítl vadnost řízení, spočívající ve vyloučení části skutků kladených mu za vinu, jichž se dopustil společně s dalšími obviněnými. Hmotně právní povahu nemá ani námitka, že došlo k porušení zásady reformace in peius, ani námitky zpochybňující správnost hodnocení důkazů. K otázce společného řízení, resp. k vyloučení části skutků uvedla, že každý z dílčích útoků pokračujícího trestného činu je samostatným skutkem z pohledu trestního práva procesního, a tak může být kterýkoli vyloučen k samostatnému řízení. Souhlasila rovněž s názorem odvolacího soudu, že popis míst, kde mělo dojít k sexuálním praktikám, nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného, neboť se nejedná o skutková zjištění, ale pouze o údaje upřesňující místo spáchání činu. Za námitku podřaditelnou pod obviněným deklarovaný dovolací důvod označila tu, kterou brojil proti právní kvalifikaci žalovaného jednání. Nepovažuje ji však za důvodnou. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství dále předložila rozbor trestných činů obchodování s lidmi podle §168 tr. zákoníku a kuplířství podle §189 tr. zákoníku a uvedla, že v posuzované věci bylo zjištěno, že obviněný zjednal, zlákal a vydal dítě, aby ho bylo užito jiným k pohlavnímu styku, přičemž též kořistil z takového jednání a spáchal předmětný čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10) Nejvyšší soud musí rovněž obviněného upozornit na skutečnost, že pokud v rámci svého dovolání podaného prostřednictvím obhájkyně upozorňoval na skutečnosti, které již uváděl v řádném opravném prostředku, aniž by tyto námitky konkretizoval v mimořádném opravném prostředku – dovolání, že k takovým výhradám nelze přihlížet [viz rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr. – Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny… Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku]. K podání ze dne 24. 1. 2017, které bylo označeno jako doplnění dovolání, je nezbytné uvést, že v tomto se k věci vyslovil sám obviněný, nikoli prostřednictvím obhájce. Vzhledem k tomu, že dovolací soud může věc posuzovat toliko na podkladě dovolání zpracovaného obhájcem [podání samotného obviněného, byť je jako dovolání označeno, se za tento mimořádný opravný prostředek nepovažuje (viz §265d odst. 2 věta druhá tr. ř.), přičemž stejný závěr je třeba učinit ve vztahu k podání označenému jako doplnění dovolání], nemohl s ohledem na výše uvedenou skutečnost Nejvyšší soud k tomuto podání obviněného přihlížet (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 301/2016).
11) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
12) Pokud jde o námitky, kterými obviněný poukazuje na porušení zásady reformace in peius, pak musí Nejvyšší soud takové námitky označit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za irelevantní. Odvolací soud správně konstatoval, že popis míst, kde mělo docházet k sexuálním praktikám, je pouze údajem upřesňujícím místa spáchání činu, nikoli rozhodným skutkovým zjištěním, a jako takové nemá vliv na trestní odpovědnost obviněného. Pro stručnost lze odkázat na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, str. 12 - 13. V souvislosti s uvedenou námitkou je potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že „Zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného“. V předmětné trestní věci, byla trestná činnost obviněného prokázána, o právní kvalifikaci jednání obviněného nevznikly žádné pochybnosti, a pokud obviněný namítá, že konkrétní adresa, kde mělo dojít ke spáchání jednotlivých skutků, byla zaměněna „za prostory na blíže neustanovených adresách“, pak takové námitce nelze přiznat právní relevanci, jak již bylo shora uvedeno, již s ohledem na jednání ve vztahu k jednotlivým poškozeným, době spáchání, stejně jako místu spáchání.
13) Přisvědčit nelze ani námitce obviněného stran vyloučení části své trestní věci k samostatnému projednání. Rovněž k této výtce se vyjádřil odvolací soud (str. 12 rozhodnutí), jakož i soud nalézací (str. 9 – 10 rozhodnutí). Na tomto místě je vhodné připomenout, že oba soudy nižších stupňů projednávaly věc již dvakrát. Původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015 týkající se i dalších obviněných byl zrušen v celém rozsahu rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 1 To 3/2016, a to z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze, aby učinil rozhodnutí nové. U soudu prvního stupně pak bylo rozhodnuto o vyloučení věci ostatních obviněných i některých dalších skutků obviněného D. spáchaných ve spolupachatelství k samostatnému řízení (vedeno pod sp. zn. 2 T 5/2016). Podle §23 odst. 1 tr. ř. lze k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení. V daném případě se ukázalo konání společného řízení jako nevhodné, s ohledem na zájem urychlení vazebního řízení obviněného. Nad rámec je vhodné uvést, že podle §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Zároveň podle §11 odst. 3 tr. ř. platí, že pokud se důvod nepřípustnosti trestního stíhání týká jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. Na základě výše uvedeného lze analogicky dovodit, že je možné jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu vyloučit k samostatnému projednání.
14) Ve vztahu k námitkám, kterými obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 54 až 70 rozsudku nalézacího soudu, str. 13 až 16 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
15) V návaznosti ke shora uvedenému je vhodné uvést, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutky tak, jak je popsáno v rozsudku Městského soudu v Praze a náležitě tam odůvodněno. Žádné pochybení ze strany nižších soudů ani v rovině právní kvalifikace jednání dovolatele nebylo shledáno. Obviněný přitom své námitky primárně směřuje ke skutečnosti, že žalované jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a) tr. zákoníku, v bodech I/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, přičemž dle jeho názoru nenaplnil veškeré znaky skutkové podstaty zmiňovaného trestného činu a jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin kuplířství podle §189 tr. zákoníku (uvedenou námitku lze označit za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou z důvodů níže uvedených).
16) Je třeba připomenout, že trestného činu obchodování s lidmi (§168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku) se dopustí ten, kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito (odst. 1 alinea první) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla (písm. a)), anebo kdo kořistí z takového jednání (alinea druhá), spáchá-li takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci (odst. 3 písm. d)).
17) Ustanovení §168 tr. zákoníku obsahuje dvě základní skutkové podstaty, které se liší především předmětem útoku. V odstavci 1 je předmětem útoku dítě. Dítětem se rozumí osoba mladší osmnácti let. V odstavci 2 jsou předmětem útoku jiné osoby než děti (dospělí), které se však nerozhodovaly zcela svobodně, ale nacházely se v situaci, která svobodné rozhodování vylučuje (násilí, pohrůžka násilí nebo jiné těžké újmy, použití lsti, zneužití omylu, tísně nebo závislosti). Za uvedených podmínek je irelevantní, že poškozená osoba dala k jednání pachatele souhlas. Obchodování s dětmi je trestné, dopustí-li se ho pachatel způsobem a za účelem uvedeným v tomto ustanovení. Na rozdíl od odstavce 2 (obchodování s dospělými) není zapotřebí, aby bylo vůči dítěti použito násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, použito lsti, zneužito omylu, tísně nebo závislosti [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 ař 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1517-18 s.].
18) Ustanovení §168 uvádí shodně pro obchodování s dětmi (odstavec 1) i s dospělými (odstavec 2) několik účelů zneužití oběti, mj. právě i pohlavní styk nebo jinou formu sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo výrobu pornografického díla. Pohlavním stykem je pak jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného nebo různého pohlaví. Jde o širší pojem než soulož. Takové jednání směřuje k pohlavnímu ukojení jiné osoby, ale nezáleží na tom, zda k němu dojde.
19) Má-li být dítě užito k prostituci, naplňuje pachatel kvalifikační znak uvedený v odstavci 3 písm. d). K naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby není třeba, aby jiného bylo skutečně k prostituci užito, ale postačí, že pachatel se dopustil činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Pachatel zde jedná v úmyslu, aby bylo jiného užito k prostituci, a proto nemusí k prostituování zneužité osoby dojít, např. proto, že se jí podaří včas utéct, dojde k zásahu policejních orgánů apod.
20) Pro obě základní skutkové podstaty je shodným způsobem popsán i způsob obchodování s lidmi. K němu dochází tím, že pachatel k účelu uvedenému v tomto ustanovení poškozené dítě přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá.
- Zjednáním je uzavření jakékoli smlouvy či dohody (s výjimkou dohody, kterou lze zahrnout pod najmutí, které je samostatným znakem), a to i konkludentně, jež směřuje k tomu, aby takové osoby bylo užito k účelu popsanému v některém z písmen a) až e). Musí zde tedy být projev vůle obou stran, a to jak pachatele, tak i poškozeného. Nezáleží na tom, zda si taková osoba uvědomuje skutečný smysl takové smlouvy nebo dohody či nikoli. Pachatel však při jejím uzavírání musí směřovat k tomu, aby poškozeného bylo užito způsobem popsaným v některém z písmen a) až e) v odst. 1 §168.
- Zlákáním se rozumí získání poškozeného (např. lákavými sliby, penězi apod.) k pohlavnímu styku nebo k jiné formě jejího užití ve smyslu písm. a) až e).
- Pod pojmem vydá se rozumí jakýkoli způsob předání takové osoby do moci jiného k dalšímu nakládání s ní ve smyslu tohoto ustanovení (typicky se to v praxi děje např. mezi „pasáky prostitutek“). Může jít i o svěření takové osoby prostřednictvím další osoby (prostředníka). Muže se tak stát za odměnu, kterou bude především odměna finanční, ale i jiná, např. ve formě daru (cenných věcí, zlatých předmětů apod.), za jiný prospěch, ale i bez takové protihodnoty.
21) Vedle trestnosti samotného obchodování s lidmi je trestné i kořistění z takového jednání. Kořistěním se rozumí jakýkoli způsob získávání majetkového prospěchu z takového jednání. Kořistění předpokládá, že došlo k jednání jiné osoby způsobem uvedeným v alinea 1. [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1521 s.].
22) Nejvyšší soud neshledal v právní kvalifikaci jednání obviněného, tak jak byl skutek popsán soudy nižších stupňů, žádné pochybení. Obviněný v případě jednání popsaným pod body I/ 1 - 23 odsuzujícího rozsudku zjednal, zlákal a vydal dítě, aby ho bylo užito jiným k pohlavnímu styku, přičemž v bodech I/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též kořistil z takového jednání a spáchal takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Dovolací soud tedy musí souhrnně konstatovat, že veškeré shora uvedené námitky obviněného tento uplatnil již v řízení před soudy prvého a druhého stupně, přičemž obě tyto instance se jimi dostatečnou měrou zabývaly a s nimi vypořádaly. Na tomto místě lze odkázat na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (str. 70-71).
23) Obviněný po dobu cca 11 měsíců získával mladé chlapce k pohlavnímu styku za úplatu (k prostituci) a za zprostředkování prostituce inkasoval provize. Poškození se narodili v roce 1996 nebo 1998, v době činu jim bylo čtrnáct až sedmnáct let, tzn., že se jednalo o děti ve smyslu §126 tr. zákoníku. O této skutečnosti obviněný věděl, když se poškozených na věk výslovně ptal a byl s ním obeznámen (viz str. 57 rozsudku Městského soudu v Praze). K prostituci docházelo v hotelovém pokoji obviněného a rovněž v jiných prostorách užívaných zákazníky (byty, apartmány). Po poskytnutí služby dostali poškození od zákazníků zaplaceno, přičemž částka nebyla dopředu sjednávána, záleželo na uvážení a finančních možnostech zákazníka. Po obdržení finanční částky poškození většinou část peněz odevzdali poškozenému. Ani v případě této provize se nejednalo o předem stanovenou částku, její výše závisela na dohodě mezi poškozenými a obviněným a odvíjela se i od výše částky zaplacené klienty poškozeným. V této souvislosti není žádných pochybností o tom, že obviněný kořistil z provozování prostituce. Kořistěním z takového jednání se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z takového jednání (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1689-1699).
24) Z obsahu dovolacích námitek vyplynulo, že obviněný svoje přesvědčení, že se nedopustil zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, založil jednak na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly (tato argumentace obviněného byla Nejvyšším soudem shledána právně irelevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu), jednak na nenaplnění znaků uvedeného trestného činu, a proto se Nejvyšší soud v souvislosti s přezkumem právního posouzení skutku zabýval toliko námitkou, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině nevykazuje znaky stíhaného zločinu, nýbrž znaky přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 aliena první, alinea druhá tr. zákoníku. Shledal přitom, že této výtce nelze přisvědčit. Trestného činu kuplířství podle §189 odst. 1 aliena první, alinea druhá tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným. Podle výroku o vině pod bodem I) rozsudku soudu I. stupně vykazovalo jednání obviněného znaky zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Trestný čin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku je ve vztahu k trestnému činu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem speciálním, a jeho jednočinný souběh s tímto trestným činem je proto vyloučen (srov. usnesení Vrchního osudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 6 To 26/2011, uveřejněné pod č. 24/2012 Sb. rozh. tr.). Ustanovení §189 tr. zákoníku na rozdíl od ustanovení §168 tr. zákoníku dětem žádnou zvláštní ochranu neposkytuje. Jestliže tedy obviněný zprostředkovával homosexuální prostituci, přičemž věděl, že poškozeným ještě nebylo 18 let, nemohl se dopustit trestného činu kuplířství. S ohledem na věk poškozených spáchal trestný čin obchodování s lidmi.
25) Nejvyšší soud považuje za potřebné zmínit, že s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V předmětné trestní věci však je nutno konstatovat, že rozhodnutí soudů nižších stupňů, jsou jasná a logická a nevyplývá z nich žádná libovůle při hodnocení důkazů.
26) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o odůvodnění tohoto usnesení odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu