ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.653.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 653/2017-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2017 o dovolání, které podal obviněný O. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 50 To 226/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 33/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 5 T 33/2015, byl obviněný O. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem ad I. a) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem I. b) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„ I.
a) dne 4. května 2014 kolem 20:00 hodin v A., okr. Ch., na chodbě domu v ulici H., kam obžalovaný vylákal pod záminku „super kšeftu“ poškozeného L. G., nar. ......, kterého přivezl na místo svým automobilem zn. Audi A3 1,9 D, registrační značky ......, poškozený D. L., nar. ......., napadl úderem pěstí do obličeje pošk. D. L., tohoto udeřil pěstí do obličeje také samostatně stíhaný K. C., nar. ....., následkem čeho poškozený L. upadl na zem, a následně K. C. 2x udeřil teleskopickým obuškem poškozeného L. G. do tváře pod oko a do čelisti a u toho křičel, že mu dá, že jestli bude okrádat sokolovské kluky a vyhrožoval mu smrtí a násilím, obžalovaný K. udeřil poškozeného G. pěstí do obličeje, pak posadili poškozeného G. na schody vedle poškozeného L., obžalovaný K. mu říkal, že ho chtěl okrást, že si dovolil ho podvést, že za to musí zaplatit, a společně s C. požadoval po G., ať jim do hodiny přinese 30 000,-Kč, a že poškozeného L. si berou jako záruku, a k tomu C. dodal, že se s ním hrát nebude, že je oba zatáhnou do sklepa a tam jim to „vysvětlí“a tam je dobijou, že pokud peníze do hodiny G. nepřinese, tak jej zabije i s celou rodinou a že si ho najde, a obžalovaný K. zdůraznil, že chce ty peníze, a že se za hodinu vrátí a poté K. C. požadoval po poškozeném G., ať z domova přinese nějakou hodnotnou elektroniku, a když mu poškozený G. řekl, že takové věci nemá, dovolil mu odejít za účelem sehnání peněz, či pervitinu. V té době obžalovaný K. si vzal od pošk. L. klíč od jeho auta, čemuž L. ze strachu neodporoval a s pošk. L. odjel do K. n. O., kde naložil do vozidla samostatně stíhaného L. B., nar. ......, a M. H., zde na žádost obžalovaného K. pošk. L. vybral z bankomatu KB částku 800,-Kč ze svého konta, a bez odporu ji předal obžalovanému K. za účelem natankování pohonných hmot do svého vozidla na čerpací stanici v O., přičemž v době tankování a nákupu potravin na čerpací stanici byl poškozený L. v autě zamčen, aby neutekl, a poté po dobu jízdy, kdy řídil B., na žádost obžalovaného K. poškozený L. tomuto bez odporu předal svůj mobilní telefon zn. Apple iPhone IV v hodnotě 3900,-Kč, a tento mu obžalovaný před obcí A. vrátil, a poté, v době návratu do A., vzhledem k tomu, že poškozený G. v mezidobí věc nahlásil na policii, byli před obcí A. hlídkou OOPČR A. kontrolováni a poškozený L. odvezen na oddělení,
a poškozený L. G. utrpěl zlomeninu lícní kosti vpravo s dobou pracovní neschopnosti od 6. 5. 2014 do 23. 6. 2014 s omezením v běžném způsobu života v prvních dvou až třech týdnech nutností požívání kašovité stravy a bolestivostí zranění po dobu tří týdnů,
b) a na druhý den obžalovaný K. telefonicky požadoval po poškozeném L. G. zaplacení tzv. „pokuty“, s tím, že pokud tak neučiní, bude se vše opakovat tak, jak to bylo v předchozí den u C.,
II.
dne 27. července 2014 v době kolem 00:10 hodin v A., na ulici O., v herně O., okres Ch., v provozní době, za přítomnosti hostů herny, po předchozí slovní rozepři, z podřepu vyskočil a udeřil poškozeného R. F., nar. ......., jedenkrát pravou rukou sevřenou v pěst do levé části obličeje takovou sílou, že v důsledku této rány poškozený odstředivou silou letěl několik kroků dozadu, kde narazil do sedícího muže na židli, která se rozkymácela a muž z ní musel seskočit na zem, aby neupadl a od tohoto se poškozený odrazil a letěl na výherní automat, do kterého narazil zády a zastavil se, a jednáním obžalovaného poškozený utrpěl tříštivé zlomení spodiny přední a boční stěny vedlejší nosní dutiny v oblasti horní čelisti vlevo se zakrvácením do tohoto prostoru, přičemž kostní úlomky byly vlomeny do vedlejší nosní dutiny, zlomení spodiny levé očnice s mírným posunem kostních úlomků, krevní výron v dolním přímém okohybném svalu v oblasti očnice, velikosti do 20 mm, prokrvácení dolního přímého očního svalu v levé očnici, výrazný otok měkkých tkání v okolí levé oční koule a v místě levé tváře, dvojité zlomení jařmového oblouku vlevo bez posunu kostních úlomků, otřes mozku, a zranění levého očního nervu, které vzniklo následkem traumatu, kdy byl poškozený nejprve dne 27. 7. 2014 hospitalizován na oddělení ORL v KKN a.s., nemocnice v Chebu a následně od 4. 8. 2014 do 7. 8. 2014 na Stomatologické klinice FN v Plzni,
přičemž v důsledku svého zranění byl poškozený R. F. citelně omezen v obvyklém způsobu života tím, že se musel podrobit lékařskému zákroku v celkové narkóze, musel užívat léky k urychlení hojivých procesů a tišících úpornou bolest levé poloviny obličeje, kde došlo k mnohočetným zlomeninám obličejových kostí, a to po dobu osmi až deseti týdnů, a ze soudně lékařského hlediska lze takové zranění označit za těžké a vážné,
a uvedeného jednání se obžalovaný dopustil přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 1. 2003, sp. zn. 5 T 12/99, právní moci nabyvším 26. 3. 2003, pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okr. soudu v Chebu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 T 37/98, doručeného 6. 5. 1998 a právní moci nabyvšího 6. 6. 1998, který vykonal dne 6. 4. 2004.“
3. Za tyto trestné činy mu soud prvního stupně uložil podle §145 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v délce devíti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného L. G. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu, byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 50 To 226/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto dovolání uvedl, že pokud se jedná o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pak odvolací soud se sice jeho námitkami v tomto směru ve svém rozhodnutí zabýval, avšak jeho přístup byl čistě formalistický. Vycházel totiž z toho, že obhájce Adámek byl ustanoven dne 10. 9. 2014, byly mu doručovány písemnosti a do datové schránky se přihlásila oprávněná osoba. Dal přitom obviněnému za pravdu, že JUDr. Adámek se nedostavil k celé řadě úkonů. Jmenovaný obhájce se však nedostavil k žádnému úkonu, na což obviněný upozorňoval. U vazebního zasedání při příležitosti vzetí do vazby a v následné stížnosti do usnesení o vzetí do vazby (kterou si obviněný psal sám) upozorňoval, že jeho obhájce je nečinný a on se musí obhajovat sám. Rovněž při svém výslechu se dotazoval vyšetřovatele na svého obhájce, který nebyl přítomen. I „zrušení obhájce Adámka“ nastalo z jeho popudu. Není tedy pravdou, že nevznášel žádné námitky. Obviněný dále uvedl, že právo na obhajobu nelze pojímat jako formální právo. Poznamenal rovněž, že je obecně známou skutečností, že JUDr. Adámek nebyl z důvodu svého zdravotního stavu obhajoby v jakékoliv věci schopen. Dodal, že několikrát tomuto obhájci psal, aby přijel a věc řešili, ale nikdy jej neviděl. Fakt, že obhájce neměl fakticky od počátku trestního řízení, nemůže zhojit to, že ve fázi řízení před soudem obhájce měl.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný prezentoval, že v jeho věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů. Měl za to, že soudy neměly na základě provedeného řízení jeho jednání kvalifikovat tak, jak je výše uvedeno. Namítl porušení zásady rovnosti, kterou spatřoval v nestejném přístupu v hodnocení věrohodnosti výpovědi jeho a výpovědí poškozených. Všichni poškození jsou osobami s bohatým rejstříkem trestů a nejsou z tohoto hlediska o nic věrohodnější než obviněný. Upozornil na změnu výpovědi poškozeného F., kdy nesouhlasil se závěrem soudu druhého stupně, že se okresní soud se změnou výpovědi přiléhavě vypořádal. Neztotožnil se rovněž s výkladem znaleckého posudku stran zranění poškozeného F. s tím, že bylo opomenuto, že podle zprávy Městské Policie v Aši byl poškozený v cca 1:30 hod. v noci zcela zdráv. S touto zprávou se podle něho soudy nevypořádaly. V úvahu měla být vzata i skutečnost, že poškozený F. sám na tzv. revers opustil nemocnici v Chebu a opakovaně sdělil soudům, že mu zranění nezpůsobil obviněný. Ohledně bodu I. a) obviněný nesouhlasil se závěrem, že jeho jednání je třeba posuzovat jako spolupachatelství se samostatně stíhaným K. C. Takový závěr podle něho nelze z provedeného dokazování učinit, je to pouze domněnka. Vyjádřil přesvědčení, že výpovědi svědků podle něho jasně ukazují na to, že jednání K. C. bylo excesem, on nebyl s K. C. jakkoli domluven, ani s jeho útokem srozuměn. Stran bodu I. b) namítl, že z dokazování vyplynulo, že v telefonickém rozhovoru nikoho nevydíral. Shrnul pak, že skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a skutky byly nesprávně kvalifikovány jako zločiny či přečiny podle výše uváděných zákonných ustanovení.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl podle §265m tr. ř. tak, že jej v celém rozsahu zprostí obžaloby, případně bylo-li by třeba učinit v dané věci nové rozhodnutí, aby ji přikázal Okresnímu soudu v Chebu k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky obviněného obsahově neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů. Třebaže uplatňuje námitku tzv. „extrémního nesouladu“, z jeho námitek je zjevné, že tento nesoulad je založen pouze na odlišném hodnocení provedených důkazů a na předestření vlastní skutkové verze.
10. Za obsahově relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu by bylo zdánlivě možno považovat námitku obviněného ve vztahu ke spolupachatelství s původně spoluobviněným K. C. v případě jednání uvedeného pod bodem I. a) rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž tato námitka je však z obsahového hlediska pouze námitkou skutkovou. Faktický průběh jednání obviněného a jednání spoluobviněného K. C. vylučuje, že by dovolatel nebyl nejméně srozuměn s použitím zbraně v podobě teleskopického obušku vůči poškozenému L. G. Pokud šlo o námitky ohledně zachování práva obviněného na obhajobu, jež řadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ani s těmito se státní zástupce neztotožnil. Obviněný v průběhu řízení obhájce měl. Výhradami obviněného k jeho obhájci se soud prvního stupně zabýval a z tohoto důvodu došlo i ke zproštění původně ustanoveného obhájce. Touto otázkou se podrobně zabýval i odvolací soud a na jeho úvahy státní zástupce odkázal. Podle státního zástupce šlo o námitky zjevně neopodstatněné.
11. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl, aby tak rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a dále vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 50 To 226/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
16. Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. Pokud obviněný ve svém dovolání argumentoval, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít, s tím, že jeho obhájce byl zcela nečinný, tedy že vůbec nevykonával jeho obhajobu (viz výše v rekapitulaci), pak takovou argumentaci je možné označit z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za formálně právně relevantní.
22. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že v dané věci byl u obviněného dán již od počátku jeho trestního stíhání důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. ( koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení ), neboť byl stíhán mimo jiné pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku sankcionovaný odnětím svobody na dvě léta až osm let [posléze, to v souvislosti se vzetím obviněného do vazby usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 3. 2015, sp. zn. 4 Nt 301/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 To 173/2015, vyvstal též důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. O této skutečnosti byl obviněný již v usnesení o zahájení trestního stíhání informován s tím, že byl současně poučen o tom, že pokud si obhájce ve lhůtě tří dnů nezvolí, případně mu nebude zvolen k tomu oprávněnou osobou, bude mu obhájce ustanoven. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě si obviněný obhájce nezvolil, ani mu jinou, k tomu oprávněnou, osobou nebyl obhájce zvolen, byl mu opatřením Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 5 Nt 709/2014, jako obhájce ustanoven JUDr. Jan Adámek, advokát se sídlem v Chebu, Sportovců 4. Tento obhájce byl pak řádně o jednotlivých úkonech přípravného řízení vyrozumíván, avšak nedostavoval se k nim. Zpravidla přitom byl vyrozumíván prostřednictvím datové schránky, která byla aktivní, hlásila se do ní oprávněná osoba. Byl však, jak plyne z protokolu o vazebním zasedání (včetně referátu o nařízení tohoto zasedání), vyrozuměn i telefonicky, případně (viz dodejka č. l. 298 spisu) mu bylo vyrozumění o úkonech doručeno policejním komisařem osobně. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 4. 2015 (č. l. 334 spisu) dále vyplývá, že se obhájce JUDr. Jan Adámek, ač řádně obeslán, nedostavil ani k tomuto (prvnímu) hlavnímu líčení, jež proto nemohlo být konáno. V návaznosti na to a se zřetelem k žádosti obviněného o ustanovení jiného obhájce soud prvního stupně ještě téhož dne, tj. 24. 4. 2015, tohoto obhájce povinnosti obhajoby obviněného opatřením podle §40 tr. ř. zprostil (č. l. 337, 389 spisu) a současně ustanovil obhájce jiného, a to Mgr. Barboru Čihákovou (č. l. 338 spisu).
23. Na okraj se poznamenává, že vzhledem k tomu, že dne 7. 5. 2015 napadla k uvedenému soudu další věc obviněného vedená pod sp. zn. 5 T 41/2015, v níž byla již dne 19. 3. 2015 obviněnému ustanovena obhájkyně JUDr. Hana Vodolánová Vopálenská, (tudíž dříve, než mu byla ustanovena Mgr. Barbora Čiháková), přičemž došlo ke spojení věci vedené pod sp. zn. 5 T 41/2015 a věci vedené pod sp. zn. 5 T 33/2015 ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 5 T 33/2015, bylo dne 20. 5. 2015 ustanovení Mgr. Čihákové obhájkyní obviněného podle §39 odst. 4 tr. ř. zrušeno (č. l. 369-370 spisu). Nadále tak vykonávala obhajobu obviněného obhájkyně JUDr. Hana Vodolánová Vopálenská. Posléze, dne 9. 9. 2016, byla tato obhájkyně ke své žádosti zproštěna podle §40 tr. ř. povinnosti obviněného obhajovat a obviněnému byl podle §39 tr. ř. ustanoven obhájce JUDr. Ing. Jiří Beer, který jej zastupuje až do současné doby. Tyto skutečnosti uvádí Nejvyšší soud pouze pro úplnost, neboť námitky obviněného uplatněné v dovolání podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. směřovaly výlučně proti obhájci JUDr. Janu Adámkovi.
24. Na základě uvedeného lze učinit mezitímní závěr, že obviněný v řízení obhájce měl. Současně je třeba připustit a v tomto smyslu obviněnému přisvědčit, že obhájce JUDr. Jan Adámek se nedostavil za trvání svého ustanovení k žádnému z úkonů v dané věci. Přesto však Nejvyšší soud neshledal, že by byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. věcně naplněn. Především je zapotřebí zdůraznit (a v tomto směru přisvědčit argumentaci odvolacího soudu), že těžiště trestního řízení je v řízení před soudem a zde obviněný byl zastoupen obhájcem, který rozhodně nebyl nečinný, naopak jeho obhajobu vykonával. Již se zřetelem k tomu nelze považovat argumentaci obviněného za opodstatněnou. Dále je zapotřebí zdůraznit (rovněž ve shodě s odvolacím soudem), že soud zásadně není oprávněn posuzovat výkon (kvalitu) prováděné obhajoby. V opačném případě by nepřípustně zasahoval do vztahu mezi obviněným a jeho obhájcem. V daných souvislostech lze připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, mimo jiné vyslovil, že jde-li o řízení, v němž obviněný (obžalovaný) ex lege obhájce mít musí, je obecný soud oprávněn (povinen) při neuskutečněné volbě obhájce, obviněnému (obžalovanému) obhájce ustanovit (§38 odst. 1 tr. ř.), aniž by však i v takovém případě byl oprávněn na výkon přikázané obhajoby jakkoli dozírat (§41 odst. 1, 2, 6 tr. ř.).
25. K argumentaci obviněného, že upozorňoval na to, že se obhájce JUDr. Jan Adámek nedostavil k žádnému úkonu, je třeba uvést, že výhrady vůči nečinnosti tohoto obhájce a s tím spojenou žádost o ustanovení obhájce nového uplatnil až dne 24. 4. 2015 právě v souvislosti s nedostavením se jmenovaného k hlavnímu líčení nařízenému na tento den, přičemž ještě téhož dne mu byl, jak shora uvedeno ustanoven obhájce nový, tj. Mgr. Barbora Čiháková. Pokud namítl, že již v přípravném řízení – při vazebním zasedání, v jehož rámci byl vzat do vazby – a v následné stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby upozorňoval na to, že je jeho obhájce nečinný a musí se obhajovat sám, je nutno zmínit, že ze spisového materiálu se takto tvrzené informace nepodávají. V protokolu o vazebním zasedání ze dne 7. 3. 2015 (vedeno pod sp. zn. 4 Nt 301/2014) námitky obviněného proti nečinnosti jeho obhájce obsaženy nejsou. V písemném odůvodnění stížnosti proti usnesení, jímž byl vzat do vazby, pak uvedl pouze tolik, že má právo na obhájce, který mu byl přidělen, ale nebyl přítomen při vazebním zasedání, čímž Okresní soud v Chebu vážně porušil zákon a jeho lidská práva. Jiné výhrady ve smyslu nečinnosti jmenovaného obhájce či přímo žádost o ustanovení obhájce jiného zde neuplatnil. Obdobné platí i ve vztahu k jeho námitce, že se při svém výslechu dotazoval vyšetřovatele na svého obhájce, který nebyl přítomen. Protokol o jeho výslechu ze dne 27. 3. 2015 (č. l. 65 spisu) obsahuje pouze konstatování, že mu byl ustanoven obhájce JUDr. Jan Adámek, který byl o konání výslechu plánovaného na den 27. 3. 2015 řádně vyrozuměn ( k tomu viz č. l. 298 spisu, kde obsažena dodejka s podpisem JUDr. Jana Adámka, že převzal dne 23. 3. 2015 osobně vyrozumění o plánovaném výslechu obviněného ), avšak nedostavil se. Není zde obsažena žádná konkrétní výhrada vůči nečinnosti jmenovaného obhájce ani žádost o řešení této situace. Obviněný přes nepřítomnost svého obhájce nežádal o případné odročení výslechu a zajištění jeho přítomnosti, či ustanovení jiného obhájce, nýbrž se k věci, která mu byla kladena za vinu, v rámci své výpovědi vyjádřil. Námitky stran nečinnosti jmenovaného obhájce či žádost o ustanovení obhájce nového neuplatnil ani v rámci prostudování spisu dne 27. 3. 2015 (č. l. 301 spisu). Opětovně pak lze připomenout, že soud zásadně není oprávněn posuzovat výkon (kvalitu) prováděné obhajoby, a v tomto kontextu přisvědčit soudu druhého stupně, že pokud se obhájce obviněného nedostavoval k úkonům činěným v přípravném řízení a obviněný proti tomu námitky nevznesl, nebylo na soudu, aby z nedostavování se obhájce činil nějaké závěry.
26. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací argumentaci obviněného, jíž deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není možno přiznat žádné opodstatnění.
27. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak námitky obviněného směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
28. Uvedené skutečnosti platí i ve vztahu k námitce obviněného stran závěru soudů nižších stupňů o jeho spolupachatelství s původně spoluobviněným K. C. na skutku uvedeném pod bodem 1. a) rozsudku soudu prvního stupně. Tato námitka, byť zdánlivě z hlediska uvedeného dovolacího důvodu obsahově relevantní, je totiž ve své podstatě skutkového charakteru, neboť obviněný ji vystavěl na odlišném skutkovém obrazu, než byl ustálen soudy nižších stupňů. O tom ostatně svědčí charakter jím použité argumentace, že závěr o spolupachatelství nelze z provedeného dokazování učinit a výpovědi svědků jasně ukazují na to, že jednání K. C. bylo excesem. V souladu s vyjádřením státního zástupce je přitom namístě dodat, že z popisu skutku je zcela zřejmá koordinovanost spolupůsobení, jak dovolatele, tak samostatně stíhaného K. C., přičemž faktický průběh jejich společného jednání fakticky vylučuje, že by dovolatel nebyl nejméně srozuměn s použitím zbraně v podobě teleskopického obušku vůči poškozenému L. G. v rámci zmíněného společného jednání.
29. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
30. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
31. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Odvolací soud se přitom v rámci svých hodnotících úvah ohledně skutkového základu věci zabýval i zprávou Městské policie v Aši, takže v tomto směru nelze hovořit o opomenutém důkazu. Jejich skutkové závěry jsou založeny na řadě provedených důkazů, především na výpovědích poškozených L. G. a D. L., jež jsou podpořeny dalšími důkazy, ať již výpověďmi dalších svědků či znaleckým posudkem MUDr. Hynka Řehulky ohledně zranění L. G., a dále na kamerovém záznamu z herny O. a výpovědi R. F. (s její změnou se soud prvního stupně přesvědčivě vypořádal), jimž koresponduje znalecký posudek Doc. MUDr. Heleny Kvapilové ohledně zranění R. F.
32. Za této situace nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V kontextu uvedeného je třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
33. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
34. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li právě a pouze z toho vadnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
35. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu