ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.721.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 721/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2017 o dovolání obviněného J. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 67 To 10/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 2 T 140/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 2 T 140/2015 uznal obviněného J. M. vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin a za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 3T 110/2015, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5To 262/2016 nabyl právní moci dne 20. 7. 2016, byl obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněný odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb, když denní sazba činní 500 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 3 T 110/2015, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5 To 262/2016 nabyl právní moci dne 20. 7. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozeným způsobenou škodu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem nároku odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Proti rozsudku soudu prvního stupně podala jak státní zástupkyně (v neprospěch obviněného do výroku o trestech), tak obviněný odvolání, kdy Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 67 To 10/2017 podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nezměněném výroku o náhradě škody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 2 T 140/2015, uložil obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil do konce zkušební doby nahradil poškozeným škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
3) Proti rozsudku Městského soudu v Praze, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že za vinu mu kladené jednání má charakter jednání, které je třeba posuzovat pouze v rovině soukromoprávní, neboť z neúspěchu v podnikání nelze odvozovat úmysl spáchat předmětný trestný čin. Obviněný v této souvislosti poukazuje rovněž na zásadu subsidiarity trestní represe a principu ultima racio. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 67 To 10/2017, jakož i rozsudek Obvodního soud pro Prahu 8 ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 2 T 140/2015 a v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř. obviněného obžaloby zprošťuje.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9) Z obsahu dovolání obviněného tedy vyplývá, že jeho námitky nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytkl pochybení stran nedodržení zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima racio, jakož i nesprávné hodnocení důkazů, v rámci kterého je především vytýkáno nedovození skutkového zjištění o neexistenci subjektivní stránky, resp. úmyslu obviněného spáchat předmětný trestný čin a s tím korespondující chybný závěr soudů o vině obviněného.
10) V případě závěru o vině obviněného se tedy v případě obviněným uplatněných námitek jedná o předkládání vlastní verze skutkového děje, přičemž na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11) V souvislosti s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem námitek uplatněných obviněným poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12) Jakkoliv si je Nejvyšší soud vědom nemožnosti podřadit námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zcela nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
13) Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
14) Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
15) Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
16) V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].
17) Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, dále podotýká, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
18) Zcela nesporně lze za klíčové okolnosti objektivní povahy, z nichž je dovozován závěr o přímém úmyslu obviněného podávat nepravdivé či zkreslené informace, a to za účelem vyvolání omylu poškozených a následného vylákání finančních prostředků, považovat způsob prezentace nabízených produktů včetně prezentace možností odstoupení od smlouvy, popř. reklamace, okruh oslovovaných potenciálních zájemců, způsob a zajištění vyřizování žádostí o odstoupení od smlouvy, atd.
19) Z hlediska Nejvyššího soudu bylo v předmětné trestní věci prokázáno, že na základě informací podávaných poškozeným, byl v těchto (poškozených) osobách mylně vyvolán dojem o možnosti uplatnění práva na odstoupení od smlouvy v souladu s příslušným ustanovením zákona, kdy účelem poskytování takovýchto informací bylo bezesporu vyvolání omylu o reálnosti a bezpečnosti uzavření kupní smlouvy, na jejichž základě došlo k vylákání finančních prostředků ve výši 95 840 Kč. Nejvyšší soud tak uzavírá, že nemůže být pochyb o naplnění subjektivní stránky trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu. Vedle shora uvedených skutečností bylo soudem prvního stupně poukázáno nejen na výpovědi poškozených, ale také na výpovědi některých zaměstnanců společnosti Health&Beauty, s. r. o., a další důkazy, ze kterých vyplynulo, že v předmětné době nedisponoval obviněný finančními prostředky, aby tyto mohl poskytnout pro reklamace vadných výrobků, těmito prostředky jedinou pracovnici pověřenou k vyřizování reklamací nevybavil, často byla měněna telefonní čísla, aby nemohla proběhnout komunikace mezi poškozenými a společností (svědek P., Š., K., Š. atd.). K otázce podvodného úmyslu se velmi podobně a přesvědčivě vyjádřil soud druhého stupně na str. 6 – 7 odůvodnění svého rozsudku, na které Nejvyšší soud odkazuje.
20) K další námitce, tedy k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima racio Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
21) Se zřetelem k těmto teoretickým východiskům Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Nutno především zdůraznit, že rozsudkem nalézacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž, jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech méně závažných trestných činů, a tedy zásadně nepřichází v úvahu u zločinů a zvlášť závažných zločinů. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že v předmětné trestní věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů ani nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
22) V posuzované trestní věci nejde o pouhou problematiku smluvních závazků, jak se obviněný snaží prezentovat. Jeho jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zaviněnému (úmyslnému) zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že podstatou popsaného skutku bylo úmyslné podvodné jednání obviněného, jehož důsledkem bylo způsobení škody na cizím majetku a obohacení obviněného či jiného subjektu, nikoli řádná obchodněprávní ujednání. Obchodněprávní rovina byla obviněným využita pouze k zakrytí skutečného charakteru jeho činnosti. Trestní postih pro zločin podvodu podle §209 tr. zákoníku přitom není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních - opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl a musel být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 112/2014).
23) Na závěr tak Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
24) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu