ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.870.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 870/2017-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2017 o dovoláních, jež podaly obviněné E. K. , H. V. , a M. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 2 To 62/2016 , jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných H. V. a M. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 37 T 5/2013 , byly obviněné E. K. a společnost T. C., s. r. o. (dále jen „obviněná společnost“), uznány vinnými zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a obviněné H. V. a M. B. byly uznány vinnými pomocí ke zločinu dotačního podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §12 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
2. Obviněná E. K. se daného trestného činu dopustila tím, že (ve stručnosti řečeno) se záměrem získat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, jako zástupce společnosti T. C., s. r. o., k tomu zmocněná plnými mocemi udělenými jednateli obviněné společnosti, podala na Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ostravě (dále jen „úřad práce“) žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přičemž v příloze ke každé žádosti o příspěvek doložila jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, v němž byly uvedeny „mzdové náklady včetně odvodů a bez naturální mzdy“ a „uplatňované výše příspěvku“, přestože věděla, že uvedené mzdové náklady včetně odvodů a bez naturální mzdy jsou nepravdivé, neboť v deklarované výši mzdové náklady nevznikly a mzdy nebyly v deklarované výši zaměstnancům vyplaceny a že účelem v inkriminované době uzavřených a již existujících pracovních smluv je toliko inkaso zmíněného příspěvku bez jakékoliv spojitosti s pracovní činností zaměstnance. Tímto jednáním uvedla pracovníky úřadu práce v omyl a způsobila tak České republice škodu v celkové výši 64.292.866 Kč.
3. Obviněné H. V. a M. B. se výše uvedené trestné činnosti dopustily tím, že (ve stručnosti řečeno) ve vzájemné součinnosti a v součinnosti s obviněnou E. K., jako zaměstnankyně obviněné společnosti, vyplácely zdravotně postiženým zaměstnancům mzdu a při předání mzdy po nich požadovaly podepsat čestné prohlášení o řádném převzetí výplaty, výplatní lístek a hromadnou výplatnici, kde byla uvedena částka vyšší, než částka ve skutečnosti vyplácená, a mzdu vyplácely i přesto, že věděly, že zaměstnanci odpracovali pouze část stanovené měsíční pracovní doby nebo nepracovali vůbec. Obviněná H. V. dále zájemce o práci informovala o podmínkách uzavření pracovního poměru, ačkoliv věděla, že tyto jsou uzavírány toliko za účelem inkasa příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením bez jakékoliv spojitosti s pracovní činností zaměstnance, a že pro nově přijímané zaměstnance nebude dostatek práce, jako bezprostřední nadřízená obviněné M. B. a manažerka střediska byla srozuměna s tím, že obviněná M. B. z jejího pokynu vyplácí zdravotně postiženým zaměstnancům obviněné společnosti mzdu a při předání mzdy po nich požaduje podepsat čestné prohlášení o řádném převzetí výplaty, výplatní lístek a hromadnou výplatnici, kde byla uvedena částka vyšší, než částka ve skutečnosti vyplácená, a rovněž byla srozuměna s tím, že mzdu s jejím souhlasem stejným způsobem vyplácí zdravotně postiženým zaměstnancům obviněné společnosti koordinátoři a řidič. Uvedeným jednáním umožnila obviněné E. K. spáchat shora popsaný skutek. Obviněná M. B. navíc předávala obviněné E. K. seznamy zaměstnanců s jejich rozdělením do skupin pro účely výplaty mzdy, přičemž byla srozuměna s tím, že tyto částky nemají přímou souvislost s pracovní činností a kvalitou práce zaměstnanců a že je bude vyplácet následně buď sama, nebo budou vypláceny obviněnou H. V. nebo některým z tzv. koordinátorů či řidičem, přičemž při předání mzdy budou zaměstnancům předkládány k podpisu čestná prohlášení o řádném převzetí výplaty, výplatní lístek a hromadná výplatnice, kde bude uvedena částka vyšší, než částka ve skutečnosti vyplácená, a že účelem existujících pracovních poměrů je toliko inkaso příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Tímto jednáním umožnila obviněné E. K. spáchání výše vymezeného skutku v období od 1. 3. 2011 do 26. 4. 2012 a způsobení škody v celkové výši 32.005.997 Kč.
4. Za tyto trestné činy byly obviněné E. K. a H. V. odsouzeny podle §212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byly podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeny do věznice s ostrahou. Obviněná M. B. byla podle §212 odst. 6 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Obviněná společnost T. C., s. r. o., byla podle §16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. odsouzena k trestu zrušení právnické osoby. Obviněné E. K. a společnost T. C., s. r. o., byly podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázány rovněž k povinnosti nahradit ve výroku rozsudku specifikovanou škodu.
5. Odvolání všech obviněných byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 2 To 62/2016 , podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
6. Proti shora citovanému usnesení podaly dovolání obviněné E. K., H. V. a M. B., jež uplatnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná E. K. rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
7. Obviněná E. K. odvolacímu soudu vytkla zejména tendenční rozhodování v její neprospěch bez zohlednění všech okolností případu majících vliv na subjektivní stránku trestného činu, především na vyhodnocení jejího jednání v omylu, jakož i nesprávné posouzení škody mající vliv na právní kvalifikaci jejího jednání.
8. Stran subjektivní stránky předně zdůraznila, že byť byla na základě plné moci zplnomocněna oprávněnými zástupci obviněné společnosti k podání žádosti o příspěvek, jednala ve skutkovém a částečně i právním omylu, neboť vůči obviněné společnosti vystupovala ve vztahu podřízenosti, podlehla manipulaci osob vystupujících za tuto společnost a o zásadním účelovém zkreslování údajů ze strany osob zainteresovaných na dosažení co největšího počtu uzavřených smluv neměla povědomí. Vyslovila nesouhlas s premisou soudů nižších stupňů, že vůči obviněné společnosti vystupovala jako zplnomocněná OSVČ s tím, že její postavení bylo srovnatelné s postavením jiných řádových zaměstnanců, neboť výkon její práce nesl znaky tzv. závislé činnosti ve smyslu zaměstnaneckého poměru, náplň její práce jako OSVČ byl zcela totožný s náplní práce, kterou vykonávala pro obviněnou společnost jako zaměstnanec, přičemž se zřetelem ke smlouvě o poskytování služeb účetnictví ze dne 29. 2. 2008 se zpracování žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením jevilo být spíše její okrajovou činností pro obviněnou společnost, neboť se jednalo o nárazový úkol potřebný jednou za kalendářní čtvrtletí. V návaznosti na to připomněla obecná východiska týkající se subjektivní stránky trestného činu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a potvrdila, že skutečně zpracovávala žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, nicméně za tímto účelem dostala pracovní pokyn od osob fakticky řídících obviněnou společnosti a vystupujících vůči ní v pozici nadřízenosti ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel. V rámci plnění tohoto pracovního úkolu obdržela od jiných zaměstnanců údaje k jednotlivým hendikepovaným zaměstnancům, podle nichž formuláře k žádosti vyplnila, přičemž nebylo v jejích možnostech (z pozice jejího postavení jako mzdové účetní) ověřit pravdivost těchto údajů. Připomněla, že sám nalézací soud uzavřel, že při vyplňování žádostí vycházela důsledně z podkladů zaslaných obviněnou V. nebo B., nejednala tedy z vlastní iniciativy, v úmyslu zajistit sobě či třetí osobě neoprávněný prospěch. Výsledek své činnosti po zpracování žádosti o příspěvek zasílala vždy ke kontrole a schválení jednateli obviněné společnosti a teprve v okamžiku jejího odsouhlasení tuto podala u příslušného úřadu práce, kdy vystupovala jako zmocněnec toliko formálně, neboť jí bylo vedením společnosti sděleno, že se jedná o formalitu, kvůli níž nebudou jezdit z P. do O. Poté konstatovala, že v průběhu výkonu práce pro obviněnou společnost pojala podezření, že tato nepostupuje v souladu s předpisy, což dovodila z toho, že dostala pokyn nabírat stále nové zaměstnance bez ohledu na to, že pro ně nebyla práce, takové podezření však označila za nedostačující pro závěr o naplnění subjektivní stránky k souzenému zločinu, a to také s ohledem na její povědomí o tom, že zaměstnavatel se zaměstnanci uzavírá celou řadu dohod, které třetím osobám odůvodňovaly skutečnost, proč zaměstnancům není vyplácena mzda v plné výši, načež dodala, že neměla přístup k firemním účtům a interním dokumentům a neví, jak obviněná společnost s vyplaceným příspěvkem naložila. V daném kontextu vyjádřila své přesvědčení, že její povědomí o protiprávním jednání vedení obviněné společnosti je zapotřebí podřadit nanejvýš pod vědomou nedbalost, kdy jako osoba podávající žádosti věděla, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, neboť předpokládala, že zaměstnavatel postupuje vůči zaměstnancům po právu.
9. Ve shora uvedených souvislostech poukazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1748/08, poznamenala, že vzhledem k jejímu postavení vůči obviněné společnosti by neměla být vedena k trestní odpovědnosti za ryze formalistické podání žádosti o příspěvek. V kontextu citovaného rozhodnutí a s ohledem na subsidiární roli trestní represe, humanistický charakter demokratického trestního práva a požadavek restriktivního výkladu formálních znaků trestných činů vyjádřila své přesvědčení, že samotné trestní řízení v případě zmanipulovaného neprofitujícího zaměstnance místo skutečných kořistníků a zneuživatelů sociálně podpůrných příspěvků nepřispívá k dosažení jeho účelu. Připomněla rovněž závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015 s tím, že i v jejich kontextu je zapotřebí posuzovat její jednání ve smyslu materiálního korektivu, jelikož i předpisy pracovního práva počítají se situacemi, kdy jsou dávky vypláceny neoprávněně, a za tímto účelem i státní správa disponuje řadou oprávnění v rámci kontroly plnění povinností zaměstnavatelů, takže její jednání s ohledem na její postavení coby řadové zaměstnankyně plnící pokyny nadřízeních osob není z hlediska subsidiarity trestní represe záhodno řešit trestněprávní cestou.
10. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s výše vymezeným výkladem k subjektivní stránce a důsledné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, obviněná E. K. uvedla, že pro jí přisouzené jednání jsou současně stíháni obchodní, výkonný a provozní ředitel obviněné společnosti, načež vyjádřila své přesvědčení, že nemůže být paralelně odsouzena jako pachatel trestného činu podle §212 tr. zákoníku za situace, kdy je pro totožné jednání stíháno obchodní vedení obviněné společnosti, od něhož dostávala pokyny jako osoba ve vztahu obdobném vztahu zaměstnaneckému. Poznamenala, že v trestní věci uvedených osob vystupuje paradoxně jako klíčový svědek, což zmiňuje i nalézací soud, byť odvolací soud její svědectví v těchto kauzách nedůvodně bagatelizuje. Opětovně připomněla, že veškeré jí zpracované žádosti byly před podáním na příslušný úřad práce kontrolovány a schvalovány právě vedením společnosti, takže neměla jakoukoliv možnost ovlivnit údaje v nich formálně vyplňované. V návaznosti na to konstatovala, že pokud soud dovozuje její povědomí o protiprávním jednání vedení společnosti, mohla by být shledána vinnou toliko z nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, a to jen za předpokladu, že jednání vedení obviněné společnosti bude kvalifikováno podle §212 odst. 6 tr. zákoníku.
11. V neposlední řadě namítla, že soud druhého stupně nesprávně právně posoudil výši způsobené škody mající vliv nejen na právní kvalifikaci vytýkaného jednání, ale rovněž na její povinnost tuto škodu nahradit státu. K tomu uvedla, že pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu v případě presumpce vzniku škody určité výše je zapotřebí nade vší pochybnost tuto škodu objektivně zjistit, přičemž se nelze spokojit s vágním konstatováním soudů nižších stupňů, že škodu představuje částka, která byla státem vyplacena, jelikož k takové škodě by došlo pouze za situace, kdyby nikdo ze zaměstnanců, na něž byly čerpány dotace, nepracoval a nenáležela by mu tak žádná mzda. V návaznosti na skutkové zjištění, že osoby, na jejichž zaměstnávání byl čerpán příspěvek, skutečně zaměstnány byly a byly za ně placeny povinné odvody s tím, že některé osoby pracovaly pravidelně, jiné nepravidelně a některé sporadicky, vyslovila svůj názor, že bylo namístě doplnit dokazování o vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomie za účelem objektivizace skutečně vzniklé škody. Poté namítla, že pokud soud dovozuje skutkové okolnosti z domněnek a dohadů vyplývajících ze „vzorku“ 85 vyslechnutých zaměstnanců, přestože většina zaměstnanců, jež se mohou vyjádřit nejen k postupu obviněné společnosti a k postavení obviněné v této společnosti, ale zejména k částkám, které jim byly fakticky vypláceny a k práci, kterou fakticky vykonávali, vyslechnuta nebyla, došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. S tím, že součástí tohoto práva je i právo na zachování právní jistoty, že v obdobných věcech bude rozhodováno obdobně, poukázala na řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 115/2012, a řízení vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 17/2012, kdy se mělo jednat o případy obdobné nyní projednávané věci, v nichž však soudy považovaly za relevantní pro účely výpočtu výše škody zjištění, nakolik byla zaměstnancům skutečně vyplácena mzda. Poukazem na zásadu presumpce neviny a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo dodala, že na skutkové okolnosti případu nelze usuzovat z domněnek a dohadů, přičemž nedostatečně zjištěný stav věci a z něj vyvozované právní závěry rovněž zakládají porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
12. Obviněná E. K. s přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 2 To 62/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Obviněná H. V. shledala nesprávné právní posouzení jejího jednání v absenci prokázaného úmyslu pomoci spáchat zločin dotačního podvodu. Nepopřela, že vykonávala činnost uvedenou ve výroku rozsudku nalézacího soudu, popřela však její vykonávání s vědomím toho, že její výsledky budou použity jako podklady pro čerpání příspěvků od úřadu práce. Poukázala na to, že jako zaměstnanec obviněné společnosti měla na starosti provozní záležitosti, avšak ze své pozice neměla přístup k účetnictví ani přehled o příjmech a výdajích, za něž ani nijak neodpovídala, neměla přístup k účetnictví ani povědomí o existenci bankovního účtu, na který byly příspěvky na zaměstnance vypláceny, nýbrž měla pouze omezený přístup k provoznímu účtu. Dále připomněla, že peníze a veškeré doklady potřebné k výplatám mzdy byly již připraveny od obviněné K., přičemž ona je pouze předala a zajistila podpisy zaměstnanců. Rozdíl mezi vyplacenými částkami si vysvětlovala vždy srážkami ze mzdy, které měly být zaměstnancům prováděny na základě smluv s obviněnou společností nebo společností VERVE-INVEST, s. r. o. Netušila přitom, že tyto výkazy a pracovní karty zaměstnanců (včetně podpisů) byly vyplňovány jinými osobami než zaměstnanci, jichž se týkaly, jelikož výkazy a pracovní karty, které se k ní dostaly, byly vždy vyplněné a podepsané. V návaznosti na to namítla, že opak nebyl soudem zjišťován ani zjištěn, přičemž z výpovědi svědka O. vyplývá, že právě on spolu s panem M. tyto výkazy a pracovní karty vyplňovaly fiktivními službami a odvedenou prací, což obviněná netušila. Stejně tak měla být přesvědčena o tom, že částka 20 Kč měsíčně byla zaměstnancům odváděna nadaci Truck HELP zcela oprávněně a dobrovolně. S poukazem na výpovědi všech vyslechnutých zaměstnanců, z nichž má plynout, že všechny smlouvy, dohody a ostatní dokumenty podepisovali dobrovolně, podotkla, že za takového stavu neměla sebemenších pochyb o jejich platnosti a účinnosti. S tím, že výše uvedené smlouvy a dohody nepřipravovala, nýbrž je obdržela od vedení obviněné společnosti, opětovně popřela, že by nechávala zaměstnance tyto dokumenty podepisovat s vědomím, že jsou uzavírány toliko za účelem inkasa příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. V této souvislosti dodala, že z doslechu jí bylo známo, že z úřadu práce probíhaly v obviněné společnosti kontroly s negativním výsledkem, a tedy i ona předpokládala, že je v obchodní společnosti všechno v pořádku. Vše bylo podle jejího názoru dobře maskované, takže stejně jako úřad práce, provádějící pravidelné kontroly, nedokázala nic rozeznat, načež zaměstnavateli vytkla, že ji uváděl v omyl, když po ni vyžadoval výkon činností, které byly v rozporu se zákonem, a jejíž výsledky sloužily toliko k páchání trestné činnosti, z níž neměla jiný profit než běžnou mzdu v maximální výši 16.800 Kč hrubého. Uzavřela proto, že její jednání nenaplňuje subjektivní znaky pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jelikož u ní chyběl jakýkoliv úmysl svým jednáním pomoci ke spáchání trestného činu dotačního podvodu, když nevěděla o úmyslu pachatele trestného činu.
14. Ohledně výroku o trestu namítla, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, k poměrům pachatele a účelu trestu. Vyslovila totiž své přesvědčení, že jsou dány důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby postupem podle §58 odst. 1 nebo odst. 5 nebo odst. 6 tr. zákoníku, a to s ohledem na to, že nevěděla ani nebyla srozuměna s tím, že obviněná společnost pobírá na invalidní zaměstnance příspěvky od úřadu práce. Poukázala na řádné vedení života, absenci problémů se zákonem v rovině trestní nebo přestupkové, jakož i na skutečnost, že se obviněné společnosti snažila dávat vždy maximum. Vyjádřila svou lítost nad tím, že (ač neví jak) napomohla způsobit České republice majetkovou škodu. Trest ve výši sedmi let nepodmíněného odnětí svobody označila za zcela nepřiměřený, a to zejména vzhledem k jejímu věku, jelikož je již ve starobním důchodu. S ohledem na její starobní důchod, jakož i to, že účelem trestu má být zejména náprava pachatele a snaha odradit jej od páchání další trestné činnosti, podotkla, že podobnou činnost jako v obviněné společnosti již nikdy vykonávat nebude a i přesto, že se cítí být nevinná, je průběhem celého trestního řízení ponaučena.
15. S ohledem na výše uvedené obviněná H. V. navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 2 To 62/2016, zrušil a s přihlédnutím k §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým odsouzenou zcela zprostí obžaloby.
16. Obviněná M. B. v podaném dovolání vyjádřila své přesvědčení, že na základě skutkových zjištění nutno její jednání posuzovat podle §367 odst. 1 tr. zákoníku jako nepřekažení trestného činu, nikoliv jako pomoc ke zločinu dotačního podvodu. K tomu uvedla, že z provedeného dokazování je zřejmé, že spoluobviněné E. K. a H. V. v obviněné společnosti pracovaly již od roku 2006, tj. daleko dříve než ona, dále že ve společnosti již před jejím nástupem pracovali svědkové O., M. a A., jež věděli o chodu společnosti mnohem více než ona, a kteří měli před jejím nástupem vykonávat stejnou pracovní činnost, přičemž první dva zmínění svědci jezdili na porady vedení obviněné společnosti do P. společně s obviněnou E. K. a H. V. Z provedeného dokazování pak podle jejího názoru rovněž vyplývá, že s žádným ze zaměstnanců neuzavírala pracovní smlouvu, nikomu nesdělovala pracovní podmínky, neměla k dispozici pracovní smlouvy a nemohla tudíž rozhodovat o výši odměny za práci, jak je uvedeno ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, nýbrž byla pouhou administrativní pracovnicí v obviněné společnosti, která plnila pokyny svých nadřízených. Nepopřela, že zaměstnancům předávala již nachystané výplatní sáčky a výplatní lístky, případně že požadovala podepsat nějaké doklady, avšak tyto podklady za společnost nikdy nevytvářela, ale obdržela je již nachystané od obviněné E. K., stejně jako peníze nasáčkované ve výplatních sáčcích, které podle pokynu předala dál. Podotkla, že za obviněnou společnost nikdy nic nerozhodovala, přičemž v návaznosti na část skutkové věty, podle níž „mzdu vyplácela i přesto, že věděla, že zaměstnanci odpracovali pouze část stanovené měsíční pracovní doby nebo nepracovali vůbec“ namítla, že jako administrativní pracovnice by mohla jen těžko rozhodovat o tom, komu společnost jakou částku vyplatí. Přiznala, že obvolávala zaměstnance ohledně dovozu práce domů, jakož i to, že měla přehled, kolik dnů zaměstnanec v měsíci pracoval, nicméně popřela, že by měla přehled, který zaměstnanec nepracoval vůbec. Vyslovila proto svůj názor, že mohla pouze rozpoznat, že v obviněné společnosti něco není v pořádku, že se vyplácí mzda zaměstnancům, kteří nepracují, načež však opětovně zdůraznila, že chod společnosti nemohla jako řadový zaměstnanec a administrativní pracovnice žádným způsobem ovlivnit, takže svým jednáním nemohla pomáhat ke spáchání trestného činu, nýbrž mohla naplnit toliko skutkovou podstatu trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněná M. B. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl tak, že přikáže „krajskému soudu“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se prvně vyjádřil k dovoláním obviněné E. K. a H. V. s tím, že s jejich námitkami se již obsáhle a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů. Ohledně jejich subjektivní stránky odkázal na str. 55 a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde tento uvádí, z jakých konkrétních důkazů dovodil jejich úmysl, jakož i na str. 60-63 rozsudku nalézacího soudu, kde se tento zabýval jejich účastí na odsouzené trestné činnosti a jejich subjektivní stránkou. Dodal, že obviněná E. K. se ve své výpovědi z hlavního líčení k úmyslnému zavinění v podstatě doznala a že z takového zavinění navíc usvědčila i obviněnou H. V. Z hlediska dovolání označil za významné, že námitky proti zjištěnému úmyslnému zavinění jsou svou podstatou námitkami skutkovými, jelikož je obě obviněné staví na jiných skutkových zjištěních, než jaká o stavu jejich mysli v době činu učinil nalézací soud. Připomněl, že takovými výhradami by mohl být naplněn dovolací důvod jen výjimečně, např. při existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, avšak žádná z obviněných takový extrémní nesoulad neoznačila ani neodůvodnila, k čemuž podotkl, že pouhé porušení zásady in dubio pro reo k naplnění extrémního rozporu nepostačuje, načež poukázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14). Uzavřel proto, že v částech zabývajících se subjektivní stránkou obviněných dovolací námitky nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
19. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podle státního zástupce neodpovídá ani námitka obviněné H. V., že jí měl soud prvního stupně mimořádně snížit uložený trest. K tomu připomněl závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 22/20036 Sb. rozh. tr., jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/2012 s tím, že argumentace jmenované obviněné nepřiměřeností uloženého trestu se vztahuje výlučně k užití §58 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv již k §58 odst. 5 či 6 tr. zákoníku, přičemž taková výhrada nemůže založit žádný dovolací důvod. Celé dovolání obviněné H. V. tak označil za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
20. Stran výhrady obviněné E. K. vůči souběžnému stíhání s hlavními pachateli uvedl, že z ní není patrno, proč by nemohla být stíhána pro totožné jednání jako zvlášť stíhané osoby z vedení obviněné společnosti. Konstatoval, že obviněná uvádí jen své přesvědčení o nemožnosti takového souběžného stíhání, aniž by alespoň naznačila, co je důvodem jejího přesvědčení. K této části jejího dovolání tak pouze poznamenal, že na předmětném dotačním podvodu se vedle jmenované obviněné podílely i další osoby, přičemž některé z nich jsou stíhány v samostatně vedeném trestním řízení.
21. K výhradě obviněné E. K. ohledně nevyslechnutí dalších svědků a nepřibrání znalce se podle státního zástupce podrobně vyjádřil nalézací soud na str. 64 a 65 svého rozsudku, kde logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl, takže je nelze považovat za důkazy opominuté. Nad rámec toho dodal, že konstrukce škody podle ustálené judikatury vylučuje možnost odečítat od škody způsobené dotačním podvodem náklady pachatele či platby pro poskytovatele dotace a znalecké zkoumání takových odpočtů nemá pro posouzení věci význam.
22. Za námitky odpovídající tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak označil část dovolání obviněné E. K. napadající neužití zásady subsidiarity trestní represe a výpočet výše škody. Stran zásady subsidiarity trestní represe poukázal na obsáhlou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž dovodil, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu nepředpokládatelných. U činu obviněné E. K. popsaného v rozsudku soudu prvního stupně nicméně žádné takové výjimečné znaky neshledal, když naopak konstatoval, že se jedná o běžný dotační podvod, jehož mimořádnost spočívá pouze v tom, že způsobená škoda přes 64.000.000 Kč výrazně vybočila z hranic uvažování zákonodárce, který určil jako poslední mez škodu dosahující částky 5.000.000 Kč, čímž je škodlivost tohoto konkrétního trestného činu zvyšována, a nikoliv snižována, takže užití §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází v úvahu. Dovolání jmenované obviněné tak v této části označil za zjevně neopodstatněné. Ohledně výhrady týkající se výše škody konstatoval, že její zjištění je obecně otázkou skutkovou, která tvrzený dovolací důvod nenaplňuje, avšak otázka, zda byla při vyčíslení škody respektována hmotně právní ustanovení, je již otázkou práva hmotného, která by dovolací důvod založit mohla. Prvně připomněl znění §137 tr. zákoníku a pak s přihlédnutím k §489 o. z. uvedl, že pokud se za věc považuje i vylákaná dotace, pak je podstatná úplná výše takové dotace „v době a v místě činu“, neboť její „uvedení v předešlý stav“ může v onom okamžiku činu spočívat pouze v jejím okamžitém vrácení. Proto podle jeho názoru nelze od takto vylákané dotace odečíst žádné částky, které by v případě jejího řádného poskytnutí byly vyplaceny v souladu s právem, ani náklady pachatele ani nějaké platby poskytovateli dotace, když podstatné je, že celá dotace byla získána nelegálně. Podotkl, že takto věc posoudily i soudy nižších stupňů, přičemž již nalézací soud na str. 68 svého rozsudku přiléhavě poukázal na shodnou judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 711/2014, k čemuž navíc státní zástupce odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1463/2012 a sp. zn. 8 Tdo 858/2016. K argumentaci obviněné E. K. rozhodnutími Okresního soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Ústí nad Labem připomněl postavení těchto soudů v celé justiční soustavě a z toho plynoucí nižší autoritu jejich rozhodnutí, zvláště pokud ani není známo, zda vůbec nabyla právní moci. Poté shrnul, že část dovolání obviněné E. K. shledal za podané z jiného než tvrzeného dovolacího důvodu, přičemž výhrady stran neužití §12 odst. 2 tr. zákoníku a nesprávného stanovení výše škody označil za zjevně neopodstatněné, když se navíc ohledně výše škody jedná o opakování námitek uplatněných již v řízení před soudy nižších stupňů, se kterými se tyto dostatečně a správně vypořádaly.
23. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné H. V. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné E. K. odmítl, jelikož jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jejich projednáním v neveřejném zasedání.
24. K dovolání obviněné M. B. státní zástupce uvedl, že v něm opakuje svou obhajobu ze závěrečné řeči, přičemž před skončením dokazování nevypovídala, jakož i ze svého odvolání. Připomněl, že s otázkou právní kvalifikace jejího jednání se již obsáhle a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů, k čemuž odkázal na str. 68 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde tento navíc citoval přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž na tyto podrobné a vyčerpávající úvahy pak na str. 21 svého usnesení poukázal i odvolací soud. Z hlediska dovolání považoval za významné, že obviněná nečiní žádné výhrady vůči učiněným skutkovým zjištěním, takže souhlasí i s popisem jejího skutku v rozsudku soudu prvního stupně, kde je jí kladeno za vinu, že po zaměstnancích požadovala podpisy nepravdivých četných prohlášení o převzetí mzdy, že byla srozuměna s tím, že vykazované mzdy s pracovní činností zaměstnanců přímou souvislost nemají a že „účelem existujících pracovních poměrů je toliko inkaso příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením…“ . S ohledem na daný popis skutku uvedl, že obviněná M. B. pomáhala hlavní pachatelce ke spáchání dotačního podvodu, že byla na tomto podvodu aktivně zúčastněná. Vyjádřil přitom své přesvědčení, že účastník na trestném činu hlavního pachatele se nemůže dopustit trestného činu nepřekažení onoho hlavního trestného činu, v souvislosti s čím poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 634/2016, s tím, že za stávajícího skutkového stavu, jenž obviněná nijak nenapadá, se právní posouzení jejího skutku jeví jako správné. Poté poznamenal, že jelikož se z její strany jedná o opakování námitek uplatněných již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se tyto dostatečně a správně vypořádaly, nutno její dovolání označit za zjevně neopodstatněné.
25. Vzhledem k výše uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné M. B. jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
III.
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
27. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 2 To 62/2016, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněné jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Všechna dovolání splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., byla podána ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
31. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
32. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
33. Stran většiny dovolacích námitek (kromě výhrad obviněné E. K. vůči neužití zásady subsidiarity trestní represe a výpočtu výše škody a námitek obviněné H. V. ohledně uloženého trestu) Nejvyšší soud konstatuje, že tyto směřují v první řadě do oblasti skutkové a procesní. Obviněné totiž soudům obou stupňů vytýkají provedení dokazování v nedostatečném rozsahu, nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně porušení zásady in dubio pro reo ), jakož i vadná skutková zjištění (že obviněná E. K. neměla povědomí o účelovém zkreslování údajů ze strany vedení obviněné společnosti, že obviněná H. V. nevěděla, že výsledky její práce budou použity jako podklady pro čerpání příspěvků od úřadu práce, že obviněná M. B. nemohla rozhodovat o výši odměn atp.). Zejména z uvedených skutkových a procesních výhrad (a obviněná M. B. zcela) pak vyvozují závěr o nesprávném hmotně právním posouzení jejich skutků.
34. Obviněné tak v uvedeném směru nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují do značné míry (a obviněná M. B. v plné míře) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod nicméně podřadit nelze.
35. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
36. Navzdory skutečnosti, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, Nejvyšší soud se ke skutkovým a procesním námitkám obviněných alespoň ve stručnosti vyjádří.
37. Obviněná E. K. staví svou obhajobu na tvrzení, že neměla povědomí o účelovém zkreslování údajů ze strany vedení obviněné společnosti, resp. že měla podezření o jejím protiprávním jednání, které však lze posoudit pouze jako vědomou nedbalost nebo jako trestný čin podle §367 tr. zákoníku. V dané souvislosti však nutno připomenout, že rozsudkem soudu prvního stupně nebyla odsouzena za její vědomost o protiprávním jednání obviněné společnosti, nýbrž za to, že ve smyslu §212 odst. 1 tr. zákoníku sama podávala na úřad práce žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přestože věděla , že uvedené mzdové náklady včetně odvodů a bez naturální mzdy jsou nepravdivé . K tomu lze poznamenat, že její povědomí o nepravdivosti těchto údajů vyplývá i z jejího vlastního doznání. Námitky obviněné, že pouze plnila pokyny vedení obviněné společnosti, že nejednala v úmyslu zajistit sobě nebo jinému prospěch a že neví, jak bylo s vyplaceným příspěvkem naloženo, je ve vztahu k posouzení její trestní odpovědnosti irelevantní, k čemuž nutno podotknout, že obohacení sebe nebo jiného není znakem skutkové podstaty vymezené v §212 odst. 1 tr. zákoníku a že tato skutková podstata je naplněna již samotným uvedením nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí příspěvku (jedná se o tzv. předčasně dokonaný trestný čin). Za ne zcela jednoznačnou nutno označit výhradu obviněné, že nemůže být trestně stíhána „souběžně“ s osobami z vedení obviněné společnosti. Dodat k tomu lze snad jen to, že na jedné trestné činnosti se může podílet i vícero osob, přičemž v závislosti na jejich podílu na trestné činnosti se rozlišují různé formy trestné součinnosti (obecné a zvláštní formy účastenství na trestném činu v širším a užším smyslu). Z procesního hlediska pak mohou být tyto osoby stíhány společně i odděleně v samostatných řízeních.
38. Obviněná H. V. v podaném dovolání namítla „absenci prokázaného úmyslu pomoci spáchat zločin dotačního podvodu“ s tím, že nevěděla o úmyslu hlavního pachatele. Tuto výhradu odůvodnila tím, že neměla povědomí o tom, že výsledky její práce budou použity jako podklady pro čerpání příspěvků od úřadu práce, ani o tom, že pracovní smlouvy a související dohody jsou uzavírány toliko za účelem inkasa příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, a že z trestné činnosti neměla žádný profit. Stran získání profitu z trestného činu dotačního podvodu lze odkázat na předchozí bod, kde je vysvětleno, že taková okolnost je ve vztahu k naplnění skutkové podstaty podle §212 odst. 1 tr. zákoníku irelevantní. Co se pak týče skutkových zjištění soudů nižších stupňů, že obviněná H. V. byla minimálně srozuměna s tím, že obviněná společnost (prostřednictvím obviněné E. K.) podá na základě jí vytvořených podkladů žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jakož i s tím, že zdravotně postižené osoby byly v obviněné společnosti zaměstnávány právě za účelem inkasa příspěvku od úřadu práce, tak tato mají oporu v provedených důkazech (viz str. 71-73 rozsudku nalézacího soudu), přičemž zcela určitě nelze hovořit o skutkových závěrech extrémně rozporných s provedenými důkazy, jež by mohly vést k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Obviněná M. B. postavila svou dovolací argumentaci, podle níž mělo být její jednání posouzeno jako trestný čin podle §367 tr. zákoníku, na tvrzení, že byla pouhou řadovou administrativní pracovnicí obviněné společnosti, která plnila pokyny svých nadřízených, takže nemohla rozhodovat o výši odměn zaměstnanců, že výplatní sáčky a výplatní lístky nikdy nevytvářela, ale obdržela je již nachystané od obviněné E. K., a že mohla pouze rozpoznat, že se vyplácí mzda zaměstnancům, kteří nepracují, nicméně chod společnosti nemohla žádným způsobem ovlivnit. K tomu však nutno podotknout, že obviněná nebyla odsouzena za to, že by ovlivňovala chod obviněné společnosti nebo rozhodovala o výši odměn jejích zaměstnanců, takové jednání jí nebylo rozsudkem soudu prvního stupně přisouzeno. Její vlastní skutková verze děje, odlišná od skutku popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, tak nemůže odůvodnit jinou právní kvalifikaci jejího jednání, jež bylo posouzeno správně jako pomoc na trestném činu dotačního podvodu. Nadto lze poznamenat, že za předpokladu hmotně právního posouzení skutku jako pomoci na trestném činu hlavního pachatele, jakožto jedné z obecných forem trestné součinnosti , nelze týž skutek kvalifikovat jako trestný čin podle §367 tr. zákoníku, jenž představuje zvláštní formu trestné součinnosti , jelikož v daném případě má „přednost“ obecná forma trestné součinnosti před formou zvláštní (srov. kupř. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 296).
40. V kontextu shora uvedeného je zapotřebí konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit ani námitce obviněné E. K. stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
41. Činí-li za této situace obviněné kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a převážně (resp. obviněná M. B. zcela) z toho vyvozují vadnost právního posouzení jejích skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
42. Obviněná H. V. pak ve svém dovolání rovněž namítla existenci podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby postupem podle §58 odst. 1 nebo odst. 5 nebo odst. 6 tr. zákoníku, a to s ohledem na nepřiměřenost jí uloženého trestu ve vztahu k povaze a závažnosti trestného činu, jejím poměrům a účelu trestu.
43. Stran těchto výhrad Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že tyto nikterak neodůvodňují postup podle §58 odst. 5, 6 tr. zákoníku, jelikož směřují pouze vůči nepřiměřenosti uloženého trestu a eventuální aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu však nutno připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 - §42 tr. zákoníku, potažmo §58 odst. 1 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
44. S přihlédnutím k výše uvedeným východiskům tak nutno konstatovat, že námitky obviněné H. V. stran nepřiměřenosti uloženého trestu, resp. existence důvodů pro uložení trestu pod dolní hranici trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný důvod dovolání.
45. Na tomto místě je pak zapotřebí shrnout, že námitky uplatněné v dovoláních obviněné H. V. a obviněné M. B. se míjejí s jimi uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obdobné závěry lze vztáhnout i k převážné části dovolací argumentace obviněné E. K., která však uplatnila rovněž výhrady vůči neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe a nesprávnému posouzení výše způsobené škody, jež z formálně právního hlediska (v případě námitky stran výše škody ovšem toliko zčásti) lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. K uvedeným výtkám obviněné E. K. Nejvyšší soud předesílá, že obsahově shodné námitky, jež byly uplatněny v jejím dovolání, zazněly již v rámci její obhajoby před soudy dříve ve věci činnými, které se s těmito náležitě vypořádaly. Pro případ takového okruhu námitek je pak nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož plyne, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
47. Stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe nutno připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu , u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku je aplikace zásady subsidiarity trestní represe nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
48. V návaznosti na shora uvedená východiska je zapotřebí zdůraznit, že obviněná E. K. byla uznána vinnou zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Užití zásady subsidiarity trestní represe je tudíž v jejím případě vyloučeno již s ohledem na typovou společenskou škodlivost jejího jednání. Nadto lze poznamenat, že vhodností aplikace uvedené zásady v nyní posuzované věci se zabýval již soud prvního stupně, jenž správně zdůraznil, že s ohledem na konkrétní specifika souzeného jednání obviněné E. K. (především se zřetelem k výši způsobené škody v řádu desítek miliónů, viz str. 67 rozsudku nalézacího soudu) je společenská škodlivost jejího činu natolik vysoká, že postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází v úvahu. Této výhradě obviněné, byť uplatněné formálně právně relevantně, tak nelze přiznat žádné opodstatnění.
49. Obviněná E. K. pak v neposlední řadě namítla, že výše škody způsobené jejím protiprávním jednáním nebyla posouzena správně. K tomu nicméně nutno konstatovat, že uvedenou výhradu staví do značné míry na procesních námitkách vytýkajících nedostatečně zjištěný skutkový stav věci z důvodu neúplného důkazního řízení (neprovedení znaleckého posudku z oboru ekonomie a výslechů dalších zdravotně postižených zaměstnanců obviněné společnosti). Vzhledem ke skutečnosti, že soudy nižších stupňů náležitě vyložily, z jakých důvodů shledaly provedení uvedených důkazů nadbytečným (viz str. 67-68 rozsudku nalézacího soudu, str. 17-18 usnesení odvolacího soudu), nutno konstatovat, že se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, takže tyto námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výhradám vůči nesprávnému posouzení výše škody opírajícím se o argumentaci , že bylo zapotřebí zohlednit částky, které byly obviněnou společností vyplaceny v souvislosti se skutečně vynaloženými mzdovými náklady na zaměstnávání osob se zdravotním postižením a oddělit je od neoprávněně vyplacených, však lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat formálně právní relevanci. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škoda u trestného činu dotačního podvodu vzniká již tím, že na základě nepravdivých, hrubě zkreslených či zamlčených (podstatných) údajů je dotace poskytnuta a peněžní prostředky opustí majetkovou sféru poskytovatele dotace, škodou je tedy celá částka dotace získaná na základě takových údajů. Škoda vzniklá v důsledku trestného činu dotačního podvodu v nyní posuzované věci byla proto správně vypočtena jako součet všech státem neoprávněně vyplacených příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Nutno přitom zdůraznit, že s uvedenými výtkami se správně a náležitě vypořádaly již soudy nižších stupňů (viz str. 67-68 rozsudku nalézacího soudu, str. 23 usnesení odvolacího soudu). I tyto námitky obviněné E. K. tak nutno označit za zjevně neopodstatněné.
50. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného obviněnou E. K. nutno uvést, že by mohl být naplněn pouze v jeho druhé alternativě, podle níž bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že v nyní posuzované věci nebyl dán žádný z uvedených důvodů dovolání, však nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
51. Se zřetelem k výše uvedenému lze shrnout, že námitky obviněné E. K., jež byly z formálně právního hlediska uplatněny relevantně, se s deklarovanými dovolacími důvody po obsahové stránce míjí.
52. Vzhledem ke shora jen stručně rozvedeným důvodům (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné E. K. jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V případě dovolání obviněných H. V. a M. B. shledal, že nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, načež podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu