ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1029.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1029/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovolání obviněného S. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 11 To 11/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 19/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného S. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 1 T 19/2017, byl obviněný S. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 20. 10. 2016 v 17:30 hodin na silnici č. I/13 v B., okres T., na odstavné ploše u prodejny stavebnin „S.“, jako řidič osobního automobilu tov. zn. BMW 740D, ve dvou uzavíratelných průhledných plastových sáčcích tzv. „gripech“ uložených ve dvou samostatných balíčcích v černých igelitových sáčcích, které byly uloženy v zelené krabici od bot položené v barevné igelitové tašce v prostoru za sedadlem spolujezdce, sám převážel pervitin o hmotnosti 990,94 g a 992,32 g (bez obalu) o obsahu 79,2%, resp. 80,3% báze, tj. 784,82 g, resp. 796,83 g, celkem tedy 1.581,65 g metamfetaminu báze, a takto jednal v rozporu s §3, 4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, vědouc, že nemá příslušné povolení k zacházení s návykovými látkami,
přičemž metamfetamin je zařazen v Seznamu II přílohy Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášené pod č. 62/1989 Sb. a je rovněž uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, který podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 4. 2010, č.j. 2 T 245/2008-2915 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2010, čj. 4 To 240/2010-3138, usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2011, č.j. 8 Tdo 172/2011-89 a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2011, č.j. 4 To 240/2010-3336 též za dva trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona mimo jiné k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 roků a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 31 PP 292/2014 se stanovením zkušební doby 5 roků.
2. Za toto jednání byl obviněný citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 1 T 19/2017, podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 1 tr. zákoníku dále uložen trest propadnutí věci, a to pervitinu nespotřebovaného znaleckým zkoumáním o hmotnosti 964 g a 965,6 g, jakož i použitých obalů.
3. Rozsudek krajského soudu napadl obviněný, jakož i státní zástupce odvoláním. Z podnětu odvolání státního zástupce pak byl napadený rozsudek zrušen v celém výroku o trestu s tím, že obviněný byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 11 To 11/2018, při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněnému podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let a podle §70 odst. 1 tr. zákoníku i trest propadnutí věci, a to pervitinu nespotřebovaného znaleckým zkoumáním o hmotnosti 964 g a 965,6 g, jakož i použitých obalů. Naproti tomu odvolání obviněného bylo citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný S. S. prostřednictvím zvoleného obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje, že napadá
výrok o trestu předmětného rozhodnutí, kterým mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu deseti let, když odvolací soud nesprávně založil své rozhodnutí o uložení tohoto druhu trestu na nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť v jeho případě byly naplněny podmínky (překážky), pro které dle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nelze trest vyhoštění uložit. Obviněný se na území České republiky zdržuje od roku 1992, kdy mu byl na tomto území umožněn legální pobyt, jenž byl ukončen rozhodnutím správního orgánu o jeho neprodloužení. Nastalou situaci se obviněný snažil řešit zákonnou cestou, když však jeho snaha byla zmařena rozhodnutím o vzetí jeho osoby do vazby. V roce 1997 v České republice uzavřel manželství s P. S., mající českou státní příslušnost, přičemž z tohoto vztahu se narodily tři děti, a to v roce 1996 syn R., v roce 2005 dcera S. a v roce 2015 syn S. Po celou dobu trvání manželství obviněný žil ve společné domácnosti se svojí manželkou a dětmi na adrese trvalého bydliště v T., E. K., a to až do 20. 10. 2016, kdy byl vzat do vazby. Byť byly vztahy mezi ním a jeho manželkou v době před jeho vzetím do vazby narušeny okolnostmi spojenými s jeho trestnou činností, nemělo toto dle jeho tvrzení žádný vliv na společné soužití a plnohodnotné zapojení se jeho osoby do péče o rodinu. Citové vztahy mezi obviněným a jeho dětmi se přitom nezměnily ani po jeho vzetí do vazby, ani během výkonu trestu odnětí svobody, neboť se svými dětmi, které jej ve věznici navštěvují, je v pravidelném kontaktu. Naopak v Makedonii, jako místu svého narození, nemá obviněný žádné rodinné ani jiné sociální vazby, neboť ty přestal udržovat před více než 29 lety, kdy odešel do Spolkové republiky Německo a poté po třech letech do České republiky. Vyhoštěním do Makedonie by tak obviněnému dle jeho tvrzení vznikla zásadní újma, neboť v zemi svého původu by se díky absenci funkčních rodinných, přátelských či jiných sociálních vazeb stal sociálním vyděděncem, bez praktické možnosti vídat se se svými nezletilými dětmi a manželkou. Tento stav by přitom mohl mít zásadní negativní vliv zejména na další citový vývoj nezletilých dětí, jakož i na hmotné zabezpečení jejich dalšího života. V této souvislosti pak obviněný poukázal mimo jiné i na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soud při posuzování podmínek pro případné uložení trestu vyhoštění (R 29/1952, R 4/1996, R 13/1998) s tím, že uložení tohoto druhu trestu by v případě jeho osoby bylo v rozporu se zájmem na slučování rodin. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o uložení trestu vyhoštění na dobu deseti let, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci sám ve smyslu §265m odst. 1 tr. řádu rozhodl.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného k uplatněným námitkám uvedl, že obviněným zvolená dovolací argumentace neodpovídá jím zvolenému dovolacímu důvodu, když jím uplatněné výhrady, které směřovaly výhradně proti výroku o trestu, by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě (tj. ve smyslu uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští), nikoli pod dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jiným nesprávným hmotněprávním posouzením jsou stran výroku o trestu míněny jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva (konkrétně pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl být ukládán souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu či nikoli), než otázky zvoleného druhu a výměry trestu. Přípustnost uložení trestu vyhoštění podle §80 tr. zákoníku je totiž nezbytné hodnotit vždy individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména v návaznosti na posouzení toho, zda jsou splněny zvláštní zákonné podmínky pro jeho uložení či nikoli. Námitku obviněného, že pro uložení trestu vyhoštění v jeho případě existovaly zákonné překážky, přitom považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou, neboť v daném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu uvedené v §80 odst. 1 tr. zákoníku. Uložení trestu vyhoštění přitom nebránily překážky uvedené v §80 odst. 3 tr. zákoníku, neboť zde uvedené podmínky musí být vždy splněny kumulativně, což se však v případě obviněného, který nemá v České republice povolen trvalý pobyt a ani zde nemá legální pracovní zázemí, nestalo. Naopak absence byť i jen jedné z těchto zákonných podmínek uvedených v §80 odst. 3 tr. zákoníku dle vyjádření státního zástupce znamená, že trest vyhoštění pachateli uložit lze, nejsou-li dány ještě jiné zákonné překážky pro jeho uložení, což však v případě obviněného, který sám žádné jiné námitky nepřednesl, zjištěno nebylo. Za tohoto stavu shledává státní zástupce dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné, pročež navrhuje, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu.
7. Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
8. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů.
10. K obviněným zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že odvolací soud své rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění založil na nesprávném hmotněprávním posouzení, Nejvyšší soud předně konstatuje, že se v daném případě ze strany obviněného jedná o nesprávné označení zvoleného dovolacího důvodu, neboť uložení druhu trestu uvedeného v taxativním výčtu §52 tr. zákoníku, avšak bez splnění zákonných podmínek pro jeho uložení, tedy uložení trestu vyhoštění bez ohledu na existenci vylučujících podmínek uvedených v §80 odst. 3 tr. zákoníku, představuje uložení nepřípustného druhu trestu, jež je samo o sobě samostatným dovolacím důvodem uvedeným §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Naopak obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (tedy týká-li se jiné otázky, jež nespočívá přímo v právní kvalifikaci žalovaného skutku), je v případě výroku o trestu, jak ostatně správně poukázal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, aplikovatelný toliko na otázky splnění či nesplnění podmínek pro ukládání souhrnného nebo společného trestu ve smyslu §43 a §45 tr. zákoníku, nikoli na případná pochybení co do druhu a výměry uloženého trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015). Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
11. Za daného stavu, respektujíc svoji povinnost vykládat podmínky připuštění dovolání podle §265b tr. řádu tak, aby byla naplněna článkem 4 Ústavy ČR stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného věcně splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Vzhledem k výše uvedenému přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným uplatněné námitky vůči napadenému rozhodnutí odvolacího soudu pod rámec nesprávně označeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. věcně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadit nelze.
12. Obviněný se v rámci uplatněných dovolacích námitek snažil prosadit závěr, že mu byl rozsudkem odvolacího soudu uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, a to trest vyhoštění z území České republiky v trvání deseti let. Nejvyšší soud má v této souvislosti za nutné uvést, že v případě trestu vyhoštění podle §80 tr. zákoníku je jeho přípustnost nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména s ohledem na skutečnost, zda jsou splněny zvláštní zákonné předpoklady pro jeho uložení uvedené v ustanovení §80 odst. 1, 3 tr. zákoníku či nikoli. Uložení tohoto druhu trestu v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho nepřípustnost tak opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004).
13. Z pohledu těchto alternativ pak Nejvyšší soud s ohledem na obviněným uplatněné námitky posuzoval obsahovou stránku jeho dovolání, kde své výhrady formuloval mimo jiné tak, že je osobou, která se na území České republiky zdržuje již od roku 1992, má zde, na rozdíl od svého domovského státu, dlouhodobě vybudované rodinné a sociální zázemí, pročež mu nemohl být s ohledem na §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku takový druh trestu, spočívající v jeho vyhoštění, uložen. V rámci tohoto závěru jde o dovolání věcně dopadající na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jde o dovolání z tohoto hlediska důvodné či opodstatněné.
14. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Z výše uvedeného je tak patrné, že soud nejprve zkoumá, zda jsou v konkrétním případě splněny obecné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu uvedené v §80 odst. 1 tr. zákoníku, a teprve poté, co shledá jejich existenci, dále zkoumá, zda na straně obviněného nejsou dány některé z okolností uvedených v §80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, jež vymezují skutečnosti, při jejichž existenci nelze tento druh trestu uložit.
15. Z hlediska vymezeného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v něm poukazoval na svůj dlouhodobý pobyt v České republice, kde žije společně se svojí manželkou a třemi potomky, kteří jsou českými státními příslušníky, jakož i na skutečnost, že k Makedonii coby svému rodnému státu již ztratil veškeré vazby. Jádrem své dovolací argumentace obviněný učinil tvrzení, že má v České republice dlouhodobé rodinné a sociální zázemí, pročež by jeho vyhoštěním došlo k zpřetrhání jeho rodičovských vazeb k nezletilým dětem, což by mělo negativní vliv na jejich další citový vývoj, jakož i na hmotné zabezpečení jejich dalšího života. Uložení trestu vyhoštění za situace, kdy zde žijí jeho manželka a tři děti, z toho dvě nezletilé, s nimiž je ve stálém kontaktu, by tak bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
16. Z dikce ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vyplývá, že trest vyhoštění nelze uložit za současného (kumulativního) splnění tří podmínek, a to pokud má pachatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2015 Sb. rozhod. tr.). Na straně obviněného však v daném případě nedošlo k souběžnému splnění všech požadovaných podmínek, když bylo v řízení před soudy nižších stupňů jednoznačně prokázáno, že na území České republiky, byť se zde zdržuje podstatnou část svého života, nejenže nemá povolen trvalý pobyt ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, ale ani zde nemá pevné sociální zázemí v podobě legální pracovní činnosti či podnikatelských aktivit. Vztah obviněného s jeho manželkou a dvěma nezletilými dětmi (když nejstarší syn je již osobou dospělou) pak nemůže být sám o sobě hodnocen jako zákonná překážka pro uložení trestu vyhoštění. Obviněný přitom v souvislosti se svým pobytem na území České republiky uvedl, že po skončení legálního pobytu v říjnu 2016 měl v úmyslu odcestovat domů (míněno do své vlasti) a poté se vrátit zpět jako turista, avšak dne 20. 10. 2016 byl zadržen a vzat do vazby. V rámci podaného dovolání obviněný současně uvedl, že jeho vztahy s manželkou byly v době před jeho zadržením a následným vzetím do vazby narušeny okolnostmi spojenými s jím páchanou trestnou činností, pročež ve světle tohoto jeho vlastního vyjádření nelze jeho rodinné vztahy a vazby příliš přeceňovat. Nadto nebyl před svým zadržením v říjnu 2016 v České republice nikde řádně zaměstnán a nebylo ani zjištěno, že by se zde věnoval jakýmkoli podnikatelským činnostem, když naopak sám uvedl, že žil toliko ze svých úspor. V tomto ohledu přitom nelze pominout skutečnost, že obviněný byl (a to společně i se svojí manželkou) v České republice již dříve pravomocně odsouzen za drogové delikty spočívající v obchodování s heroinem, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 2 T 245/2008, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 4 To 240/2010, a ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 4 To 240/2010, za dvojnásobný trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi let a šesti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 16. 1. 2015, tedy cca 21 měsíců před svým dalším zadržením v dovoláním napadené trestní věci. Všechny tyto skutečnosti tak svědčí o tom, že v případě obviněného nebyly splněny dvě ze tří kumulativních podmínek, pročež odvolacímu soudu nelze při uložení trestu vyhoštění (který představuje citelný, nikoli však nepřiměřený zásah do života obviněného ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod č. 4/1996 a č. 13/1998 Sb. rozh. tr.) vytknout postup v rozporu s §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Samotná délka pobytu obviněného na území České republiky, a to ani ve spojení s rodičovskými právy a povinnostmi obviněného ke dvěma nezletilým dětem zdržujícím se na tomto území, nepředstavuje překážku odporující zásadám vyjádřeným v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, zajišťujícího právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, když nelze odhlédnout od závadového způsobu života (v podobě opakovaného páchání závažné trestné činnosti), který obviněný v České republice dlouhodobě vedl.
17. Na podkladě výše uvedených zjištění a rozvedených skutečností tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací postupoval v souladu s platnou právní úpravou, pokud ve smyslu podmínek vymezených v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku na základě zjištěných poměrů obviněného neshledal naplnění všech okolností, jež by vylučovaly uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
18. Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností v návaznosti na závěry učiněné odvolacím soudem zkonstatoval, že trest vyhoštění byl obviněnému uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Současně shledal, že je trestem splňujícím hlediska §80 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterých jej bylo možné uložit, neboť obviněný není občanem České republiky a jeho uložení bylo vyvoláno nutností chránit bezpečnost lidí a majetku, a to zejména s ohledem na charakter trestné činnosti, pro niž byl obviněný pravomocně odsouzen. Současně je třeba zdůraznit, že předmětné trestné činnosti se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody. S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je tak obviněnému uložený trest vyhoštění na dobu deseti let trestem zcela jednoznačně přípustným. Jelikož odvolací soud při ukládání testu uložil přípustný druh trestu, jenž byl vyměřen v souladu s jeho zákonným rozpětím podle §80 odst. 2 tr. zákoníku v trvání deseti let, nebyly obviněným uplatněné námitky shledány důvodnými.
19. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík