ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1457.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1457/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2018 o dovolání obviněného V. D. N., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 9 To 197/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 172/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 1 T 172/2017, byl obviněný V. D. N. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
od přesně nezjištěného dne v měsíci listopadu 2015 nejméně do února 2016 v XY, okres Kladno, v rodinném domě č. p. XY majitele R. M., bez povolení zřídil a technicky vybavil pěstírnu konopí, v níž tzv. indoor způsobem pěstoval rostliny konopí setého, které je uvedeno v seznamu omamných látek v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zák. č. 167/1998 Sb., a obsahovalo látku delta-9-THC, jež je uvedena v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 uvedeného nařízení vlády, tyto rostliny konopí v mezidobí sklidil a usušil, přičemž dne 22. 2. 2016 byly na místě při domovní prohlídce policií zajištěny zbytky rostlin konopí a celkové hmotnosti 300,62 g obsahující 2,135 g látky delta-9-THC v koncentraci kolem 0,89 %.
2. Za to byl obviněný V. D. N. odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl R. M. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, obviněný D. V. N. a poškozený R. M. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 9 To 197/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. S přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. pak při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody obviněného nově odsoudil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 (pěti) let. Odvolání obviněného i odvolání poškozeného R. M. byla zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 9 To 197/2018, podal obviněný D. V. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř. Z obsahu dovolání je nicméně patrné, že obviněný měl na mysli nikoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ale dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť namítá nepřípustnost uloženého druhu trestu. V rámci dovolací argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že byl uznán vinným pouze na základě nepřímých důkazů (odborného vyjádření z oboru genetiky, opakované rekognice u svědka R. M., výpovědí svědků), které podle jeho názoru netvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů svědčících o jeho vině. K použití odborného vyjádření z oboru genetiky jako nepřímého důkazu obviněný odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3579/17. Je přesvědčen, že závěry rozhodujících soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a že důkazy byly hodnoceny výlučně v jeho neprospěch. V této souvislosti některé z důkazů zmiňuje a provádí jejich hodnocení, konkrétně poukazuje na výpovědi svědkyně S. a svědka T. D. C., kteří shodně uvedli, že obviněný se na místě činu nikdy nepohyboval. Příslušným soudům pak vytýká, že dané důkazy při svém rozhodování nezohlednily.
5. V další části dovolání obviněný namítá porušení §55 odst. 2 tr. zákoníku, které spatřuje v tom, že odvolací soud svým rozsudkem změnil původní rozsudek Okresního soudu v Kladně a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 16 měsíců a trest vyhoštění. S ohledem na znění citovaného ustanovení trestního zákoníku však nebylo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody možné a současně odvolací soud své závěry ohledně výroku o trestu ani blíže neodůvodnil, čímž údajně došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v dovolání byl patrně omylem nesprávně uveden §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jak bylo zmíněno výše]. Současně se obviněný obrátil na Nejvyšší soud s žádostí o předběžné projednání dovolání či o přerušení výkonu rozhodnutí s odůvodněním, že byl celkem 18 měsíců stíhán vazebně a pokud byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 16 měsíců, domnívá se, že mu měla být doba strávená ve vazbě započítána a neměl tedy vůbec nastoupit do výkonu trestu.
6. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že dovolací argumentaci obviněného podle jeho názoru nelze podřadit pod žádný z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, neboť podstatnou částí svého dovolání obviněný zpochybňuje učiněná skutková zjištění a hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů, což jsou námitky čistě skutkové, které pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podřadit nelze. Odkázal přitom na str. 2–3 rozsudku okresního soudu a str. 3–4 rozsudku krajského soudu a uzavřel, že vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností a že dotčená rozhodnutí nejenže netrpí extrémními vnitřními rozpory, ale ani nepředstavují porušení principu presumpce neviny či zásady in dubio pro reo . Co se týče námitek, na základě nichž obviněný dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani ty nelze podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, neboť otázka naplnění podmínek §55 odst. 2 tr. zákoníku je otázkou „pouhé“ přiměřenosti trestu, proto se nachází mimo meze nejen dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale i jakéhokoliv jiného z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Dodal, že obviněnému zjevně nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani mu nebyl vyměřen trest mimo zákonnou trestní sazbu, což jednoznačně vyplývá z porovnání výroku o trestu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku, tedy především s §283 odst. 1 tr. zákoníku a §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
9. Ačkoliv obviněnému D. V. N. bylo prostřednictvím jeho obhájce Mgr. Davida Macháčka zasláno vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice, dovolatel se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci ani prostřednictvím svého obhájce k němu nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolatelem uplatněné námitky odpovídají dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., o které obviněný své dovolání formálně opřel.
11. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
12. Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
13. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Žádné takové pochybení však Nejvyšší soud v případě posuzované věci neshledal.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání převážně jen opakuje námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se nalézací i odvolací soud dostatečně a řádným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, a dále výhrady, v rámci kterých opakovaně rozebírá provedené důkazy a ze svého pohledu je hodnotí, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru, které se týkají úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Těmito námitkami se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný, byť neuplatněný, ze zákonného výčtu dovolacích důvodů. Obviněný v tomto směru zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř.
15. Jak již bylo shora uvedeno, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Ač obviněný formálně existenci takového rozporu namítl, o žádný extrémní rozpor se v dané věci nejedná. Rozhodující soudy nižších stupňů se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a jasně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
16. Podle zjištěného skutkového stavu věci bylo v průběhu řízení prokázáno, že obviněný se v rozhodné době zdržoval v rodinném domě č. p. XY v XY, kde bez povolení zřídil a technicky vybavil pěstírnu konopí, v níž indoor způsobem pěstoval rostliny konopí setého za účelem získání psychotropní látky delta-9-THC. Obviněnému nelze dát za pravdu v tom jeho mínění, že byl usvědčen na základě nepřímých důkazů, které netvoří ucelený řetězec svědčící o jeho vině. Ač je třeba přisvědčit obviněnému v tom, že ze svědeckých výpovědí svědkyně S. a svědka T. D. C. nelze, co se týče otázky totožnosti nájemce předmětné nemovitosti, dovodit žádné zásadní skutečnosti, tak podle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem soudů prvního a druhého stupně i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, byla vina obviněného prokázána ostatními v řízení provedenými důkazy, a to odborným vyjádřením z oboru genetiky, ze kterého vyplynulo, že na nedopalku cigarety značky Viceroy, který byl nalezen na místě činu dříve, než byl obviněný zadržen a vzat do vazby, se nacházely stopy DNA patřící obviněnému, dále odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, výsledky sledování i výsledky rekognice, při které poškozený R. M. obviněného zcela zřejmě identifikoval jako osobu, která s ním uzavřela nájemní smlouvu na pronájem jeho domu v XY, byť pod cizími doklady. Obviněný v souvislosti s použitím odborného vyjádření z oboru genetiky jako nepřímého důkazu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17 (vyhlášeného dne 10. 4. 2018), avšak toto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá. Ve zmiňované věci stěžovatel obecným soudům vytýkal, že hodnotily nález izolovaného profilu DNA na pístu injekční stříkačky jako přímý důkaz svědčící bez nejmenších pochyb o jeho vině loupežným přepadením, i když nebylo prokázáno, že to byl právě on, komu tato stříkačka vypadla při loupežném přepadení z kapsy. Ústavní soud dal stěžovateli za pravdu s tím, že nalezené DNA stěžovatele na pístu injekční stříkačky vypovídá skutečně pouze o tom, že stěžovatel s touto stříkačkou přišel do styku, že se jí dotýkal, nikoliv že spáchal předmětný skutek. Ústavní soud proto uzavřel, že jde o nepřímý důkaz, který dokazuje jinou skutečnost, než je skutečnost dokazovaná, a že ani další důkazy, na kterých obecné soudy založily odsouzení stěžovatele, nemohou společně s nepřímým důkazem v podobě profilu DNA stěžovatele na pístu injekční stříkačky založit řetězec nepřímých důkazů, jejichž souhrn by vedl k jedinému závěru, tedy k prokázání viny stěžovatele. DNA nalezené na stříkačce na místě činu Ústavní soud vyhodnotil jako nepřímý důkaz stojící prakticky osamoceně, bez vzájemného propojení s důkazy ostatními. Na rozdíl od toho v nyní posuzované věci byla stopa DNA obviněného nalezená na nedopalku cigarety na místě činu pouze jedním z více nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec důkazů svědčící o vině obviněného.
17. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů v tom, že obviněný V. D. N. svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
18. Lze tedy shrnout, že obviněný V. D. N. podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze námitky, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují, neboť směřují výlučně proti hodnocení provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Ve věci přitom nelze shledat ani žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
19. Obviněný v rámci dalšího uplatněného důvodu dovolání [v podaném dovolání označeného jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] namítl porušení §55 odst. 2 tr. zákoníku, které spatřuje v tom, že odvolací soud svým rozsudkem změnil původní rozsudek Okresního soudu v Kladně a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 16 měsíců a trest vyhoštění, aniž tuto změnu náležitě odůvodnil z hlediska splnění zákonných podmínek. Proto mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Ani v tomto případě jeho tvrzení nelze přisvědčit. Podle §283 odst. 1 tr. zákoníku lze pachateli tohoto trestného činu uložit trest odnětí svobody na jeden rok až pět let, případně peněžitý trest. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku je pak možno uložit trest vyhoštění, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení je možno trest vyhoštění uložit ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Pokud tedy odvolací soud uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců a trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let, zcela zjevně se nejedná o nepřípustný druh trestu, ani o trest, který by byl vyměřen mimo zákonnou trestní sazbu. Na tyto případy pamatuje dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však dovolatel formálně vůbec neuplatnil. Jen pro úplnost, obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. míří na situace, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. O tuto situaci v posuzované věci evidentně nejde. Jestliže odvolací soud k odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného dospěl k závěru, že s ohledem na společenskou škodlivost činu obviněného, jeho způsob života (jeho aktivity na drogové scéně) a další okolnosti případu (viz body 11. a 13. odůvodnění napadeného rozsudku), soud prvního stupně uložil obviněnému nepřiměřeně mírný trest a že podmíněný trest odnětí svobody neodpovídal zákonným kritériím pro ukládání trestu, pak dovolatel ve skutečnosti vytýká přílišnou přísnost uloženého trestu, přičemž tato otázka nespadá nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání taxativně vyjmenovaných v §265b tr. ř. (k tomu blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1072/2016).
20. Vyhovět pak nelze ani žádosti obviněného o přerušení výkonu rozhodnutí. Tento návrh obviněný odůvodnil tím, že byl celkem 18 měsíců stíhán vazebně a pokud byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 16 měsíců, domnívá se, že mu měla být doba strávená ve vazbě započítána a neměl tedy vůbec nastoupit do výkonu trestu. Nejvyšší soud však po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 4 Nt 908/2016, pro podezření ze spáchání nyní projednávaného skutku a pro podezření ze spáchání obdobného jednání v rodinném domě na adrese XY (viz č. l. 558–561 spisu). Vazba byla počítána již od zadržení obviněného policií dne 3. 10. 2016. Usnesením Okresní státní zástupkyně v Kladně ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 2 ZT 337/2016, bylo trestní stíhání obviněného pro nyní projednávaný skutek vyloučeno k samostatnému trestnímu řízení (viz č. l. 958 spisu). Jednání v rodinném domě na adrese XY, bylo projednáváno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 54/2017, a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 To 498/2018. Tato věc dosud nebyla pravomocně skončena, Nejvyšší soud si proto vyžádal pouze nepravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 37 T 54/2017, ze kterého vyplývá, že vazba obviněného ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 172/2017 trvala do 7. 9. 2017. Poté sice pokračovala vazba obviněného, ovšem ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 54/2017, a to až do 29. 3. 2018, kdy byl obviněný z vazby propuštěn na svobodu. V nyní posuzované trestní věci se tedy obviněný nacházel ve vazbě pouze po určitou část přípravného řízení (cca 11 měsíců), nikoli 18 měsíců, jak tvrdí. Dne 13. 9. 2018 pak obviněný nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 16-ti měsíců, který mu byl uložen dovoláním napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 9 To 197/2018 (viz č. l. 1210 spisu). Nejvyššímu soudu vůbec nepřísluší rozhodovat o zápočtu doby výkonu vazby v obou výše označených trestních věcech. Pokud se týká návrhu obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tak vzhledem k výsledkům dovolacího řízení nelze tomuto jeho požadavku vyhovět.
21. Nejvyšší soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 9 To 197/2018, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 1 T 172/2017, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. zrušit.
22. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. D. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu