ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2441.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2441/2018-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněné JET Money s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Hněvotínská241/52, identifikační číslo osoby 25858246, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti povinnému Z. K. , zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 109 014 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 15 EXE 864/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2017, č. j. 24 Co 1086/2017-78, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2017, č. j. 24 Co 1086/2017-78, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 5. 2017, č. j. 15 EXE 864/2016-45, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 10. 5. 2017, č. j. 15 EXE 864/2016-45, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, jejímž vedením byl pod č. j. 15 EXE 864/2016-19 dne 23. 5. 2016 pověřen soudní exekutor JUDr. Dalimil Mika, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, a to na základě exekučního titulu, kterým je rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Petrem Jansou dne 2. 12. 2015 pod sp. zn. 2758/2015. Okresní soud uvedl, že dne 25. 3. 2014 oprávněná s povinným uzavřela smlouvu o úvěru a rozhodčí smlouvu. Povinný neměl možnost výběr rozhodů ovlivnit, ale k osobě zvoleného rozhodce se nevyjádřil. Rozhodčí nález převzal osobně dne 3. 11. 2015 a opravného prostředku nevyužil. Rozhodčí nález tedy nabyl právní moci dne 6. 1. 2016. Okresní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, nedostatek pravomoci konkrétního rozhodce neshledal a uzavřel, že rozhodčí smlouva je platná a není v rozporu s dobrými mravy, že v této věci nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule, a že podmínky pro ochranu spotřebitele jako slabší strany byly v dané věci splněny. K námitce, že samotná úvěrová smlouva se příčí dobrým mravům, soud uvedl, že není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, neboť exekuční řízení je určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí. Závěrem vyjádřil názor, že věcný přezkum exekučního titulu, jehož se povinný tímto způsobem domáhá, nemůže vést k závěru o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Návrh povinného na výslech rozhodce k otázce míry jeho ekonomické závislosti na oprávněné soud zamítl pro nadbytečnost, neboť povinný podjatost rozhodce v rozhodčím řízení, ač k tomu měl příležitost, nenamítal. Soud uzavřel, že způsob určení rozhodce rozhodčí smlouvou je transparentní ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., že výběr rozhodce a uzavření rozhodčí smlouvy bylo učiněno v souladu se zákonem. Ohledně námitek proti smlouvě o úvěru a jejímu nesprávnému posouzení v řízení před rozhodcem uzavřel, že není oprávněn posuzovat, zda povinnost z exekučního titulu byla uložena po právu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, ve kterém namítá, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012). Tyto otázky formuloval následovně:
a) Způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatnost rozhodčí smlouvy, která by sama o sobě obstála jako platná?
b) Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu?
c) Může exekuční soud na základě věcného přezkumu exekučního titulu exekuci zastavit postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a to s odkazem na „jiný důvod“?
Dovolatelka trvá na tom, že ačkoliv rozhodčí smlouva jako samostatná může obstát, neobstojí platnost úvěrové smlouvy, na niž je rozhodčí smlouva navázána, neboť se příčí dobrým mravům a jde o zjevnou nespravedlnost, které nesmí být poskytnuta soudní ochrana. Odvolací soud se řádně nevypořádal s argumentací povinného z titulu úvahy, že tyto nemohou být předmětem přezkumu v exekučním řízení. Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že napadené usnesení je správné, exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva, neobsahuje ujednání způsobující významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Exekuční orgány pouze realizují exekuční titul, aniž by mohly přezkoumávat nebo prověřovat jeho věcnou správnost, v průběhu exekučního řízení již nemůže vzniknout spor ohledně materiálního nároku, stanoveného exekučním titulem. Od 1. 4. 2012 je třeba v exekučním řízení v případě rozhodčích nálezů důsledně aplikovat postup vyplývající z §35 zákona č. 216/1994 Sb. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal oprávněné náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (viz např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, nebo ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014). Případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoliv, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení v exekučním řízení zpochybněna.
K otázce přezkumu rozhodčích smluv uzavíraných v souvislosti se vznikem úvěrových smluv se Nejvyšší soud již vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, usnesení ze dne 17. 10. 2017, sp. zn.
20 Cdo 2250/2017, usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017). Odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, jimiž Ústavní soud zrušil usnesení soudů nižších stupňů a vyslovil názor, že nedostatek pravomoci rozhodce k projednání věci, jenž náleží ke skutečnostem rozhodným pro nařízení exekuce, může vyplývat i ze skutečnosti, že úvěrová smlouva, bez níž by rozhodčí smlouva nebyla uzavřena, je neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy.
Ústavní soud uvedl, že „považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru dle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat.“
Z uvedeného vyplývá, že ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu je pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce), třeba zkoumat, za jakých okolností byla úvěrová smlouva uzavřena, a to s pomocí kritérií plynoucích z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod.; současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána. Z pohledu závěrů Ústavního soudu zkoumání těchto skutečností není věcným přezkumem rozhodčího nálezu.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, se pak dovolací soud podrobně zabýval související otázkou „vnucování“ smluvních ujednání formou „formulářových smluv“, kde uzavřel, že jen z pouhé formulářové podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se spotřebitelem podle zákona o rozhodčím řízení není možno dovodit její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §580 o. z., a ani důvod pro zastavení exekuce není dán. Ve stejném usnesení Nejvyšší soud též dovodil, že zákon o rozhodčím řízení, a jím předznamenanou ochranu v předjímaném občanskoprávním sporném řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním; pakliže se tak má – až zde – stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu.
V nyní řešené věci se odvolací soud i soud prvního stupně (v rozporu s označenou judikaturou Nejvyššího soudu) dostatečně nevypořádaly s argumentací povinného vycházející z již výše uvedených nálezů Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Protože v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu