ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3567.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3567/2017-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněného CLAIMS TRADE s. r. o., se sídlem v Hostivicích, Palouky 616, identifikační číslo osoby 27944484, proti povinnému T. R. , zastoupenému Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem se sídlem v Bohumíně, Na Úvoze 392, pro 785 281 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 Nc 2829/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 25 Co 95/2017-109, takto:
Výrok II. usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 1. 2017, č. j. 4 Nc 2829/2006-83, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 25 Co 95/2017-109, s výjimkou té části výroku usnesení, jíž byl potvrzen výrok I. a III. usnesení soudu prvního stupně, se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 26. 1. 2017, č. j. 4 Nc 2829/2006-83, zastavil exekuci na majetek povinného, nařízenou usnesením ze dne 8. 11. 2006, č. j. 4 Nc 2829/2006-5, a žádnému z účastníků ani soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud po zjištění, že rozhodčí nález (exekuční titul v projednávané věci) byl vydán na základě rozhodčí doložky neplatné pro absenci transparentního pravidla výběru rozhodce, vázán názorem dovolacího soudu uzavřel, že je zde dán důvod zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. O nákladech řízení mezi účastníky soud rozhodl za použití §150 o. s. ř. a §52 odst. 1 e. ř. s tím, že za procesní neúspěch sice odpovídá oprávněný, ale oprávněný zahájil exekuci v dobré víře ve vykonatelnost rozhodčího nálezu a pouze vlivem interpretace práva došlo poté ke změně právního názoru ve věci, přičemž o správnosti judikatury lze mít s účinností nové právní úpravy rozhodčího řízení od 1. 4. 2012 důvodné pochybnosti.
Krajský soud k odvolání oprávněného i povinného usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 25 Co 95/2017-109, usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.) a oprávněnému uložil zaplatit povinnému náhradu nákladů (odvolacího) řízení 13 540 Kč k rukám advokáta (výrok II.). Mimo jiné uvedl, že exekuční řízení bylo zahájeno 6. 11. 2006, exekučním titulem je rozhodčí nález vydaný Mgr. Zdeňkem Kučerou dne 9. 3. 2006, č. j. SL 2005/1394, usnesením soudního exekutora ze dne 23. 5. 2011, č. j. 099 EX 2701/06-23, byl připuštěn vstup nového oprávněného do řízení namísto dosavadního, na návrh povinného byla usnesením soudního exekutora ze dne 21. 10. 2015 odložena exekuce do rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce povinný podal 16. 10. 2015, avšak oprávněný se zastavením nesouhlasil. Ve vztahu k nároku na náhradu nákladů exekuce odvolací soud uvedl, že v projednávané věci k zastavení exekuce nedošlo z důvodu zavinění na straně oprávněného, neboť návrh na zahájení exekuce byl podán v roce 2006, kdy rozhodčí smlouva tak, jak byla uzavřena mezi právním předchůdcem oprávněného a povinným, byla obecně považována za platnou. K zastavení exekuce došlo z důvodu nového pohledu na výběr rozhodce, podle něhož dohoda o výběru rozhodce v této věci je neplatná. Odvolací soud nezjistil, že by oprávněný nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil k bezdůvodnému vymáhání splněné povinnosti, neboť s ohledem na výklad judikatury v době podání návrhu na zahájení exekuce a i několik let poté mohl být přesvědčen o formální i materiální vykonatelnosti titulu. Nedospěl ani k závěru, že oprávněný ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. Ztotožnil se tedy s názorem okresního soudu, který povinnému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ve vztahu k nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení krajský soud však již potřebnou míru opatrnosti a pečlivosti oprávněného neshledal. Ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, uvedeného v jeho usnesení ze dne 16. 8. 2016, č. j. 20 Cdo 3194/2016-57, muselo být oprávněnému zřejmé, že exekuce bude zastavena. Pokud sám nenavrhl zastavení exekuce a navíc v dané situaci s jejím zastavením vyjádřil nesouhlas, pak lze mít za to, že v řízení bezdůvodně pokračoval. Proto přiznal povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení za sepis odvolání a vyjádření k odvolání oprávněného.
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené v rozhodnutích 21 Cdo 402/2014, 20 Cdo 5150/2015, 20 Cdo 4561/2015, 20 Cdo 5674/2015, 20 Cdo 1903/2016, 20 Cdo 1756/2006. Nesouhlasí s názorem, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil, tj. že nepřistoupil bezdůvodně k vymáhání povinnosti, resp. nepokračoval ve vymáhání bezdůvodně. Poukázal na to, že oprávněný zahájil exekuci v roce 2006 a vedl ji přes změnu judikatury ohledně rozhodčích doložek v letech 2009-2011. Byl to až povinný, kdo proto vyhledal právní pomoc a koncem roku 2015 navrhl zastavení exekuce. Oprávněný však ani poté se zastavením nesouhlasil a dokonce se odvolal proti výroku usnesení na čl. 83 o zastavení exekuce s tím, že důvody k zastavení nejsou dány. Protože nese procesní zavinění na zastavení, měl mu odvolací soud uložit povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení částku 70 960 Kč k rukám právního zástupce povinného (za 5 úkonů právní pomoci). Ve vztahu k výroku II. usnesení odvolacího soudu povinný uvedl, že soud náklady odvolacího řízení nesprávně spočítal na částku 13 540 Kč, protože náhrada nákladů odvolacího řízení má vycházet z jiné tarifní hodnoty a má činit celkem částku 15 060 Kč. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a výrok II. usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení. Dovolatel dále navrhl s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 551/2006, aby Nejvyšší soud nařídil, že věc v dalším řízení projedná jiný senát Krajského soudu v Praze než senát 25 a jiný soudce Okresního soudu v Kutné Hoře než Mgr. Jindřich Kříž, neboť v řízení opakovaně došlo k závažným vadám, k opakovanému opomenutí judikatury Nejvyššího soudu, ačkoli na ni povinný odkazoval.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (procesní zavinění oprávněného za zastavení exekuce, vedené podle rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, uveřejněné pod č. 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nejvyšší soud ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek již pod č. 45/2010 uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, v němž byl přijat názor, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Sjednocující názor vyslovil posléze Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále doplnil v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tuto praxi reflektoval i Ústavní soud (viz např. jeho nález ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10).
Otázkou zavinění a náhrady nákladů exekuce ve vztahu k zastavení exekuce z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce, jenž podkladový exekuční titul vydal (s ohledem na následný odklon v judikatuře Nejvyššího soudu), se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/2014), v němž vyslovil názor, že došlo-li k zastavení exekuce, protože exekuční titul od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný, má na zastavení takové exekuce procesní zavinění oprávněný a nese i náklady exekuce. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal mj. na to, že procesní zavinění, resp. nedostatek potřebné míry pečlivosti oprávněného, lze vyvozovat již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců, dále přistoupením k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými rozhodci na základě těchto pravidel určenými a při provádění exekuce, když návrh na zastavení exekuce podal až povinný, ačkoliv lze předpokládat obeznámenost oprávněného s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1013/2013, ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3068/2014, ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5150/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4561/2015, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 38/2016, ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1903/2016).
V projednávané věci byl exekuční titul (rozhodčí nález) od počátku nevykonatelný z důvodu netransparentního způsobu určení rozhodce, a tedy absence pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Exekuční řízení bylo zahájeno 6. 11. 2006. Usnesením soudního exekutora ze dne 23. 5. 2011, č. j. 099 EX 2701/06-23, byl připuštěn vstup nového oprávněného do řízení namísto dosavadního (z důvodu přechodu jmění na nově založenou společnost po odštěpení části jmění). Návrh na zastavení exekuce podal až sám povinný 16. 10. 2015, přičemž nelze přehlédnout, že současný oprávněný s tímto návrhem na zastavení přes naznačený vývoj judikatury vyjádřil svůj nesouhlas a trval na dalším vedení exekuce. Za této situace je třeba jeho postup hodnotit jako nezachování potřebné míry pečlivosti, resp. bezdůvodné pokračování ve vymáhání, a přičítat mu procesní zavinění na zastavení exekuce. Odvolací soud se však výše uvedenými závěry neřídil, v obdobné situaci naopak aplikoval moderační právo vyplývající z §150 o. s. ř. a povinnému náhradu nákladů řízení nepřiznal, přestože nezjistil žádné konkrétní důvody pro jeho zcela výjimečné užití. (K otázce hodnocení dopadů změněné judikatorní praxe se vyjádřil i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, na který navázala další jeho rozhodnutí, např. nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 938/16, či usnesení ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 1056/16. Ústavní soud vysvětlil, že tvrzení, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu a že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal, samo o sobě onu výjimečnost situace nezakládá.). K otázce zkoumání procesního zavinění na zastavení exekuce viz též např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1294/09.
Protože se odvolací soud odchýlil od již ustálené judikatury dovolacího soudu, Nejvyšší soud postupoval podle §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. (vzhledem k tomu, že nebylo možno rozhodnout o věci), a napadenou část výroku usnesení odvolacího soudu včetně výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (aniž se zabýval námitkami dovolatele směřujícími proti závislému výroku II. odvolacího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude na soudu prvního stupně, aby zjistil, zda a jaké z tvrzených nákladů povinného byly účelně vynaloženy.
Podmínky pro nařízení, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát (§243e odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal, neboť výrok usnesení odvolacího soudu nebyl zrušen pro nedodržení závazného právního názoru ve smyslu §243g odst. 1 o. s. ř. (závazný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č. j. 20 Cdo 3194/2016-57, soudy respektovaly) ani pro závažné vady řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu