ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.865.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 865/2018-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) V. H. , a b) Z. H. , a zastoupených JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 393/20, proti žalovanému M. J. , o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 137/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 91 Co 234/2017-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 150 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 15 C 137/2015-135, zamítl žalobu na určení, že žalobci vlastní ve společném jmění manželů část pozemku, zapsaného v obci P., k. ú. Z. na LV u Katastrálního úřadu pro P., Katastrálního pracoviště P., v rozsahu podle geometrického plánu vypracovaného geodetickou kanceláří Ing. Koštýře ze dne 26. 3. 1991, potvrzeného střediskem Geodezie hl. m. Prahy dne 29. 3. 1991 (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 91 Co 234/2017-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce dobré víry při nabytí vlastnického práva vydržením, zejména od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, 22 Cdo 3688/2008 a 22 Cdo 4663/2010. Bylo prokázáno, že žalobci jako kupující uzavřeli dne 25. 10. 1991 kupní smlouvu (dále jen „předmětná kupní smlouva“) na koupi částí pozemků v k. ú. Z., obec P., podle Geometrického plánu vypracovaného Geodetickou kanceláří Ing. Koštýře ze dne 26. 3. 1991 (dále jen „příslušný geometrický plán“), o celkové výměře 931 m 2 . Je prokázáno, že existují 2 varianty příslušného geometrického plánu, kdy ve variantě A, která byla až nyní nalezena na katastrálním úřadě, jsou pozemky ve tvaru obdélníku, a ve variantě B mají pozemky tvar do písmene L, tedy původní obdélník podle varianty A je protažen jižním směrem; variantu B měli žalobci k dispozici při koupi. Na obou variantách je výměra stanovena na 931 m², podle znaleckých posudků byl konstatován rozpor varianty B se všemi odbornými zvyklostmi doby, kdy plán vznikl s tím, že díl pozemku nikdy nemohl být ve tvaru uvedeném na této variantě; varianta A byla považována za originální. To však podle žalobců nemůže nic změnit na skutečnosti, že varianta B, na jejímž základě pozemky kupovali a ještě v roce 1991 oplocovali, kterou sami nevyhotovovali, když jim byla předána prodávajícími, byla potvrzena Geodetickou kanceláří Ing. Koštýře a opatřena příslušnými razítky a podpisy; měli za to, že jsou tak právoplatnými vlastníky předmětného pozemku. Pozemky od roku 1991 dodnes drží a užívají, skladují na nich automobily pro své podnikání. Rozpor varianty B s geodetickými zvyklostmi dané doby nemohli posoudit, nejsou totiž odborníky v daném oboru. Předmětné pozemky nepřeměřovali, což se po nich ve shodě s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 3079/2014 ani nevyžadovalo. Ujali se držby v omluvitelném omylu, a jsou tak oprávněnými držiteli. Podle judikatury je třeba přihlédnout též k postoji původního vlastníka předmětného pozemku, který jeho užívání trpěl, v řízení nevyšla najevo žádná skutečnost, která by svědčila o tom, že v průběhu vydržecí doby byla dobrá víra narušena, naopak sousedé i množství orgánů státní správy s žalobci jednali jako s vlastníky sporného pozemku. Mají za to, že vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření má za to, že žalobci nebyli v objektivní dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku. Žalobci předložili katastrálnímu úřadu příslušný geometrický plán ve variantě A; již jen z porovnání polohy, velikosti a tvaru území, které bylo předmětem koupě a které bylo skutečně žalobci užíváno, nelze o omluvitelném omylu hovořit. Opírat svou dobrou víru o zfalšovanou variantu B příslušného geometrického plánu pak nemohou; ostatně tato varianta nikdy nebyla soudu předložena v originálu, nebyla vyhotovena geodetem, nýbrž byla až posléze laickými zásahy upravena; s touto variantou však nelze spojovat žádné právní účinky. Závěr soudů o absenci dobré víry je správný, a žaloba tak byla po právu zamítnuta.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury ve směru, že v případě, kdy odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Odvolací soud především založil své potvrzující zamítavé rozhodnutí na závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení (z důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a s tímto důvodem zamítnutí žaloby dovolání žádným způsobem nepolemizuje. Již z tohoto důvodu nemůže být dovolání přípustné, neboť svůj závěr o tom, že žalobci vlastnické právo nevydrželi, učinil zjevně nad rámec úvahy o nedostatku naléhavého právního zájmu.
Dovolatelé předkládají jedinou otázku spočívající v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací dovolacího soudu při posouzení oprávněnosti jejich držby předmětného pozemku. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá (i kdyby dovolací soud pominul výše uvedené), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je s judikaturou dovolacího soudu plně v souladu.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (§3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb.).
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let,
jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dané věci soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobci nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku. Žalobci tvrdili, že odkoupené pozemky oplotili a užívali je jako jeden funkční celek, ve skutečnosti však oplotili mnohem větší část, než kterou koupili na základě předmětné kupní smlouvy a která má zcela jinou polohu i tvar. Jestliže si takto rozšířili a zabrali další území větší o stovky m 2 , nepochybně jim vzhledem k okolnostem případu muselo být zřejmé, že zabírají pozemek, který nebyl předmětem koupě. Předmětná kupní smlouva tak nemohla být ani tzv. putativním titulem držby. Skutečnost, že žalobci měnili svá tvrzení, kdy nejprve tvrdili, že takovým titulem je předmětná kupní smlouva, a následně tvrdili, že byla uzavřena s paní R. další smlouva na předmětný pozemek, která se ztratila, svědčí o tom, že žalobci v dobré víře nebyli. Soud prvního stupně poukázal i na dvě verze příslušného geometrického plánu, kdy bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že jedině varianta A je originálem příslušného geometrického plánu uloženého v dokumentaci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, odpovídá předpisům platným v období konce evidence nemovitostí, což bylo prokázáno jak sdělením katastrálního úřadu, znaleckými posudky, tak i přímo geodetem Ing. Koštýřem, který příslušný geometrický plán pro potřeby předmětné kupní smlouvy sám zpracovával. Varianta B je v rozporu se všemi odbornými zvyklostmi doby, ve které příslušný geometrický plán vznikl, a vykazuje znaky nepřípustného zásahu do originální verze (tj. varianty A). Podle soudu prvního stupně lze jen spekulovat, kdo takto nepřípustně zasáhl do originálu, neboť tato skutečnost prokázána nebyla; ovšem pouze žalobci mohli mít z takového neoprávněného zásahu prospěch.
Se závěry soudu prvního stupně o tom, že držba žalobců nebyla oprávněná, se odvolací soud ztotožnil. Zdůraznil, že žalobci se nemohli na základě předmětné kupní smlouvy důvodně domnívat, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, neboť vada jejich verze příslušného geometrického plánu je patrná na první pohled, a to ze srovnání výměr na tom samém geometrickém plánu. Navíc bylo prokázáno, že správnou verzí příslušného geometrického plánu je pouze varianta A, pak jednoznačně předmětnou kupní smlouvou vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyli. Žalobci tvrdili vznik vlastnického práva také z další kupní smlouvy, ale její existenci neprokázali. Jelikož žalobci neprokázali oprávněnou držbu předmětného pozemku, neunesli důkazní břemeno k tvrzenému vydržení.
Dovolací soud přezkoumal uvedené závěry, načež uzavřel, že v dovolacím přezkumu obstojí. V dané věci není pochyb o tom, že žalobci předmětnou kupní smlouvou nabyli vlastnické právo k nově utvořenému pozemku podle varianty A příslušného geometrického plánu, spolu se skutečně nabytým pozemkem se však chopili držby i předmětného pozemku, který byl jako součást nabytého pozemku uveden ve variantě B příslušného geometrického plánu. Žalobci v řízení nijak věrohodně nezdůvodnili, proč disponovali variantou B příslušného geometrického plánu, pokud do tehdejší evidence nemovitostí byla vložena předmětná kupní smlouva s jejich podpisy, jejíž přílohou byl příslušný geometrický plán ve variantě A. Varianta B odporuje tehdy platným předpisům, jakož i zvyklostem daného oboru, což potvrdili jak soudní znalci, tak i K., podle závěrů soudu prvního stupně je varianta B falsifikátem. Byť se nepodařilo prokázat, kdo jej vyhotovil, byl ku prospěchu toliko žalobcům. Soudy zohlednily větší výměru pozemku, jakož i tvar pozemku podle varianty B. Jestliže současně žalobci měnili účelově v řízení svá tvrzení, nelze považovat závěry soudů obou stupňů o tom, že se žalobcům nepodařilo prokázat oprávněnost jejich držby předmětného pozemku, za zjevně nepřiměřené.
Z dovolání je zřejmé, že žalobci své přesvědčení o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva pojí s primárním předpokladem, že součástí kupní smlouvy byl geometrický plán ve variantě B, od kterého mohli odvíjet tvrzenou dobrou víru. Přehlížejí však, že soudy vyšly jednoznačně ze zjištění, že součástí kupní smlouvy, na základě které byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, byl geometrický plán ve variantě A. Tím zjevně (a z pohledu dovolacího přezkumu nepřípustně) zpochybňují zjištěný skutkový stav, přičemž o variantu A geometrického plánu ani samotní žalobci svou dobrou víru neopírají zjevně z důvodu, že prostřednictvím této verze geometrického plánu by jejich dobrá víra nemohla být založena.
Na uvedeném ničeho nemění ani polemika obsažená v dovolání, kterou se snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že o odlišné variantě příslušného geometrického plánu nevěděli ani vědět nemohli a že z jejich verze příslušného geometrického plánu nemohli ani seznat jeho nesprávnost. Namítají-li žalobci, že s nimi úřady jednaly jako s vlastníky předmětného pozemku, je nutno zdůraznit, že na tyto úřady se sami obraceli, přičemž ke svým návrhům přikládali náčrt podle „jejich“ varianty B příslušného geometrického plánu. Ohledně námitky jednání právního předchůdce je třeba zdůraznit, že se jedná o jednu z okolností, kterou je třeba při zohlednění dobré víry zohledňovat, nikoliv však o okolnost rozhodující, bez dalšího vedoucí k závěru o oprávněnosti držby.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu