ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.6035.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 6035/2017-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému S. J. , P., zastoupenému Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.230.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 328/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2017, č. j. 29 Co 99/2017-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.359 Kč k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 30. 12. 2013 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 1.230.000 Kč jako smluvní pokutu. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nájemní smlouvou ze dne 20. 12. 2000 č. NAP/58/02/000455/2000 ve znění dodatků 1 – 6 pronajal žalovanému část tam specifikovaného pozemku o výměře 13 m 2 v P. (před objektem) za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s občerstvením včetně obslužného pultu a odpadkového koše a že v této smlouvě si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 10.000 Kč denně pro případ nevyklizení pozemku po skončení nájmu. Nájem skončil výpovědí ze strany pronajímatele ke dni 1. 1. 2013, žalovaný předmětný pozemek dosud nevyklidil, proto žalobce po něm žádá zaplacení smluvní pokuty za období od 1. 5. 2013 do 31. 8. 2013, tedy za 123 dní.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 27 C 328/2013-102, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.230.000 Kč (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 29 Co 99/2017-226, rozsudek soudu prvního potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že smluvní pokuta má preventivní, sankční a uhrazovací funkci, že její výše je věcí dohody stran a že nesmí být sjednána v rozporu s dobrými mravy, přičemž při posuzování přiměřenosti pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem případu. Ujednání o smluvní pokutě považoval za platné a výši smluvní pokuty shledal přiměřenou, jelikož sledovala zajištění důležité smluvní povinnosti (vyklizení exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí), žalovaný výši dobrovolně akceptoval a sám svým vědomým chováním zapříčinil, že žalobci vzniklo právo na něm tuto smluvní pokutu požadovat. Chování žalovaného po skončení nájmu pak odůvodňuje závěr, že žaloba na zaplacení smluvní pokuty není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska korektivu dobrých mravů (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), resp. posouzení přiměřenosti smluvní pokuty, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu jak v obecné rovině, tak s přihlédnutím k okolnostem případu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010) je ustálena v názoru, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací nebo sankční. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat i z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, a z 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009).
V usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3428/2016, pak ve sporu, který se týká týchž účastníků a vyplývá ze stejné, resp. obdobné smlouvy (žalovaný měl od žalobce pronajaty dvě části pozemku na základě dvou nájemních smluv), pouze v jiném časovém období, Nejvyšší soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě není v daném případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. Poukázal zejména na to, že způsob zajištění splnění povinnosti vyklidit ve veřejném zájmu prostory v P. (centrálního pražského náměstí) se vyznačuje jedinečností a nelze ho poměřovat přiměřeností zajištění vyklizení komerčních nebytových prostor, že oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda a jestliže nájemní vztah žalovaného skončil, vznikla mu povinnost vyklidit předmět nájmu, a že sjednaná smluvní pokuta nebyla pro žalovaného očividně dostatečnou pobídkou k vyklizení pozemku. Ke shodným závěrům dospěl dovolací i v usneseních ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3638/2017, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2739/2017, která se týkají týchž účastníků v obdobných věcech.
K dovolací námitce (vyplývající z obsahu dovolání), že z hlediska posouzení platnosti smluvní pokuty podle §39 obč. zák. „mohou být významné i skutečnosti, jež nastaly až následně, tj. po sjednání smluvní pokuty“ , lze jen dodat, že v tomto případě dovolatel nerozlišuje mezi posouzením platnosti ujednání o smluvní pokutě podle §39 obč. zák. a posouzením, zda již uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu u §3 odst. 1 obč. zák., kde tyto okolnosti mohou být právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014, a z 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1017/2015, na něž dovolatel rovněž odkázal).
Jestliže dále dovolatel namítá, že odvolací soud při rozhodování pominul, že žalobkyni porušením povinnosti vyklidit předmětnou část pozemku nevznikla žádná významnější škoda, neboť záměr revitalizovat V. n. nenaplnila, resp. odložila ho na neurčito, a že i po ukončení nájemního vztahu hradil žalobkyni „přiměřenou náhradu“, ačkoli zde již neprovozoval podnikatelskou činnost, jedná se o námitky skutkového charakteru. Skutkový základ sporu ovšem nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem) a je pro dovolací soud závazný (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ).
Pro úplnost lze dodat, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) žalovaný uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod (námitkami, že řízení je zatíženo vadami). Vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout toliko za splnění podmínek §242 odst. 3 o. s. ř.
Za této situace Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. dubna 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu