ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.626.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 626/2018-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva Vodova 41 , se sídlem v Brně – Králově Poli, Vodova 1749/41, IČO: 26310562, zastoupeného JUDr. Robertem Follem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1023/63, proti žalované J. K. , zastoupené Mgr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 98/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2017, č. j. 19 Co 248/2010-349, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2017, č. j. 19 Co 248/2010-349, rozsudek Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 28. ledna 2010, č. j. 54 C 98/2009-77, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. května 2012, č. j. 54 C 98/2009-155, potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (ve znění, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobci tam specifikovaný /družstevní/ byt – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a změnil v nákladovém výroku II. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 7.292,- Kč. Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 7.502,- Kč a rozhodl o odměně ustanoveného zástupce žalované.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./
– dále opět jen „o. s. ř.“).
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám
– však především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnila dovolatelka rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, že rozhodnutím představenstva bytového družstva žalobce (dále též jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“) a pronajímatele předmětného bytu ze dne 10. listopadu 2003 byla matka žalované L. Š. (nájemkyně bytu a členka bytového družstva) vyloučena z družstva a že členská schůze bytového družstva rozhodnutím ze dne 8. dubna 2004 rozhodnutí představenstva o vyloučení potvrdila. Zmíněná skutková zjištění přitom nejsou
– zejména s přihlédnutím k obsahu stanov družstva, oznámení o vyloučení člena družstva z 10. listopadu 2003, jež podepsali všichni (tři) členové představenstva družstva, a zápisu z členské schůze z 8. dubna 2004 – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i taková interpretace provedených důkazů, jakou ohledně skutečností z nich vyplývajících zaujal odvolací soud, je zde možná (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). V uvedených souvislostech též nelze ztratit ze zřetele, že okolnosti rozhodné pro úvahu, zda orgány družstva přijaly rozhodnutí v určité záležitosti a popř. co bylo jeho obsahem, lze prokázat nejen důkazy přímými (přímým důkazem je ten, který přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost), nýbrž i nepřímými (nepřímým je pak důkaz, který dokazuje skutečnost jinou, ale takovou, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je právě předmětem dokazování (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněného pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru ve skutečnosti – vzhledem k použitým dovolacím námitkám – založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatelčin odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2693/2008, byl v poměrech souzené věci nepřípadný, neboť v citovaném usnesení Nejvyšší soud neřešil žádnou z otázek, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Dovolatelka v dovolání napadla (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu z 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1138/2005, a z 20. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3656/2012) rovněž správnost právního závěru, že „se nelze v jiném řízení, než v řízení o určení neplatnosti usnesení členské schůze (řízení dle §231 odst. 5 obchodního zákoníku), tedy ani v předmětném řízení o vyklizení bytu, zabývat posouzením nicotnosti rozhodnutí představenstva družstva a následného rozhodnutí členské schůze družstva“ . Napadené rozhodnutí však ve skutečnosti nespočívá a ostatně ani spočívat nemůže na právním závěru, proti němuž dotčená námitka směřuje, neboť odvolací soud takový závěr v projednávané věci neučinil (natož aby na něm založil své rozhodnutí o věci).
Rozhodné právní otázky dovolací soud posuzoval – z hlediska námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) – podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem a §3074 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů), konkrétně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době vyloučení L. Š. z družstva (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době vyloučení L. Š. z družstva (dále jen „obch. zák.“).
K nastoleným otázkám týkajícím se neplatnosti rozhodnutí o vyloučení L. Š. z družstva pokládá dovolací soud za potřebné především připomenout, že dědic, jemuž bylo usnesením soudu vydaným v dědickém řízení (§481 a násl. obč. zák.), potvrzeno nabytí členského podílu (členských práv a povinností spojených s členstvím) v bytovém družstvu, se stává členem družstva ke dni smrti zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněné pod č. 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jako universální sukcesor člena bytového družstva vstupuje do členských práv a povinností zůstavitele v tom stavu, v jakém se nacházely ke dni smrti zůstavitele. Jeho postavení ve vztahu k družstvu je tudíž stejné jako bylo postavení zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1158/2009, uveřejněné pod č. 1/2011 časopisu Soudní judikatura, a z 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4416/2010).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále jen „obch. zák. ve znění do 31. prosince 2000“ (později §231 odst. 4 a 5 obch. zák.). Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení §231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnosti rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61/2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí z 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003, či z 20. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 1132/2009). Zbývá dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozhodnutí z 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004, a z 25. března 2008, sp. zn. 29 Odo 983/2006). Nelze ani přehlédnout, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku z 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném pod č. 61/2001 časopisu Soudní judikatura (dále rovněž v rozsudcích z 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a z 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003) vyjádřil právní názor, že má-li osoba, které má být uložena povinnost vyklidit byt, zachovánu možnost postupu podle ustanovení §231 odst. 3 a 4 obch. zák. ve znění do 31. prosince 2000 (později §231 odst. 4 a 5 obch. zák.), nelze o povinnosti k vyklizení rozhodnout, neboť rozhodnutím členské schůze, popřípadě soudu, může být rozhodnutí představenstva o vyloučení zvráceno; teprve po marném uplynutí lhůt pro uplatnění práva podle §231 odst. 3 a 4 obch. zák. ve znění do 31. prosince 2000 (později §231 odst. 4 a 5 obch. zák.), popřípadě po právní moci rozhodnutí podle §231 odst. 4 obch. zák. ve znění do 31. prosince 2000 (později §231 odst. 5 obch. zák.), lze rozhodnout o povinnosti k vyklizení bytu. V posuzované věci se k uvedeným právním názorům Nejvyšší soud přihlásil již v předchozí fázi řízení (konkrétně ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 3177/2012), a nemá – ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – důvod se od nich odchýlit ani v současně době.
S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že L. Š. zaniklo dne 8. dubna 2004 členství v bytovém družstvu v důsledku rozhodnutí, jímž členská schůze družstva potvrdila rozhodnutí jeho představenstva z 10. listopadu 2003, kterým byla z družstva vyloučena. Zánikem členství L. Š. v bytovém družstvu pak zanikl též její nájem předmětného bytu (srov. §714 větu první obč. zák.). Jestliže Vrchní soud v Olomouci pravomocným usnesením ze dne 2. dubna 2013, č. j. 8 Cmo 58/2008-499 (dovolání proti citovanému usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 2983/2016), zastavil řízení o návrhu dovolatelky na prohlášení rozhodnutí o vyloučení z družstva za neplatné, je namístě vycházet z úvahy, že nejpozději dnem 8. dubna 2005, kdy uplynula roční (objektivní) prekluzivní lhůta k uplatnění uvedeného návrhu u soudu, pozbyla dovolatelka (v důsledku prekluze práva) možnost postupu podle §231 odst. 5 obch. zák., tedy – řečeno jinak – nemohla již rozhodnutí o vyloučení z bytového družstva žádným způsobem zvrátit. Za této situace se odvolací soud od citované judikatury neodchýlil, jestliže napadeným rozsudkem, vydaným po posledně uvedeném datu, rozhodl o povinnosti dovolatelky k vyklizení předmětného bytu; jeho rozhodnutí je v tomto ohledu naopak výrazem standardní soudní praxe. Zbývá dodat, že na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani dovolatelčina námitka, že podle usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. července 2009, č. j. 87 D 134/2005-413, nabyla členská práva a povinnosti spojené se základním členským vkladem u bytového družstva ve výši ke dni úmrtí matky (tj. ke dni 14. března 2005), a že „takovéto rozhodnutí je konečné a závazné vůči všem, proto musí být respektováno a není možné jej dále přezkoumávat a odchylovat se od něho“ . Zde je zapotřebí předně zdůraznit, že uvedené bez dalšího neznamená, že mezi dotčená (zděděná) členská práva a povinnosti patřilo též právo nájmu předmětného bytu (a jemu odpovídající povinnosti). Kromě toho však nelze ani opomenout, že pro každého jsou závazné pouze výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem). Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, uveřejněné na str. 16 v sešitě č. 1/2007 časopisu Soudní rozhledy, či z 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněné pod č. 7/2009 časopisu Soudní judikatura).
K dovoláním rovněž nastolené otázce, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok na vyklizení bytu z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., ač tak – podle přesvědčení dovolatelky – učinit měl, lze uvést následující.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 1990/2005, a z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 3599/2009) dovodila, že přísluší-li vyklizovanému bytová náhrada v určité formě podle pozitivní právní úpravy nebo na základě její analogické aplikace, nelze jeho vyklizovací povinnost z bytu (výjimečně) vázat na zajištění bytové náhrady v jiné (vyšší) formě za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít bytovou náhradu vyplývající z pozitivní právní úpravy, resp. z její analogické aplikace (jak to v této věci učinil odvolací soud). Jinými slovy řečeno, vyplýval-li v dané věci nárok dovolatelky na bytovou náhradu z ustanovení §714 věty druhé obč. zák., nepřicházel v úvahu postup podle §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k výkonu práva žalobce, a to ani v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout. V této souvislosti lze navíc pouze připomenout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013). O takovou situaci však v posuzovaném případě evidentně nejde, neboť dovolatelka předmětný byt k bydlení neužívá a má v něm pouze umístěny některé své věci. Z vyložených důvodů nelze tedy odvolacímu soudu úspěšně vytýkat absenci posouzení žalobcova nároku na vyklizení bytu z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jak se o to pokouší dovolatelka.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle §243 písm. a/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu