ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.108.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 108/2018-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyň a) H. S. , V., a b) H. V. , P., obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1. A. M. J.-W., V. R., L., a 2. M. É. J.-W. , r. d. P., O., obou zastoupených JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 128/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 4. října 2017, č. j. 18 Co 236/2017-289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyněmi na straně jedné a žalovanou a vedlejšími účastníky na straně druhé nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích výrokem I. rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 C 128/2016-189, nahradil projev vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením ve výroku specifikované smlouvy o převodu pozemků parc. č. v kat. území M. obec V., parc. č. v kat. území N. S., obec Č. K., parc. čv kat. území V. n. Š., obec V., parc. č. v kat. území L. u N., obec N., parc. č. v kat. území M. u V., obec V., parc. č. v kat. území V. u N. K., obec V., parc. č. v kat. území N. K., obec N. K., parc. č. v kat. území Š., obec H. Sv. V., parc. č. v kat. území P. n. Š., obec V., všech zapsaných na LV č. , vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště D., a pozemků parc. č. v kat. území N. H., obec N. H., parc. č. v kat. území V. u N. H., obec N. H., parc č. v kat. území Ú. u N. H., obec N. H., všech zapsaných na LV č., vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Č. B. (dále jen „předmětné pozemky“), do podílového spoluvlastnictví žalobkyň každé z jedné ideální poloviny k uspokojení jejich nároku jako oprávněných osob na převod náhradních pozemků za pozemky, které jim nelze vydat (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zákon o půdě“); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 239.580,- Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co k návrhu žalobkyň usnesením ze dne 8. 8. 2016, č. j. 7 C 128/2016-19, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2016, č. j. 18 Co 389/2016-34, vykonatelným dne 11. 8. 2016 a pravomocným dne 13. 10. 2016, a dalším usnesením ze dne 14. 11. 2016, č. j. 7 C 128/2016-58, jímž současně připustil změnu žaloby, nařídil předběžná opatření, kterými žalované byla zakázána jakákoliv dispozice s předmětnými pozemky, zejména jejich prodej, zatížení právy třetích osob, bezúplatný převod, darování, směna a zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 18 Co 236/2017-289, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyním na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 54.227,- Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.) a žalované a vedlejším účastníkům uložil povinnost nahradit žalobkyním společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 13.145,- Kč k rukám jejich zástupce (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami (právními nástupkyněmi oprávněných osob) dle zákona o půdě na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 11. 2010, č. j. PÚ 5553/92/5, a ze dne 17. 2. 2011, č. j. PÚ 5553/92/6, kterými jim byla přiznána náhrada za podíly o velikosti ideálních 10/96 pro každou ze žalobkyň na pozemcích parc. č. a parc. č. v kat. území M., které nebylo možno z důvodu jejich zastavění vydat, že pozemek parc. č. dle zastavovacího plánu ze dne 30. 4. 1968 a podpůrně i dle územního rozhodnutí o umístění stavby závodu ze dne 13. 7. 1968, jakož i směrného územního plánu z roku 1964, byl v době přechodu na stát určen k výstavbě komplexu Panelárny Malešice, a že pozemek parc. č. byl vykoupen za účelem výstavby komunikace v průmyslové zóně. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3576/2016, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012 a sp. zn. 28 Cdo 1692/2015) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že za situace, kdy pozemky parc. č. a parc. č. v kat. území M. byly v době přechodu na stát sice formálně vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba tyto pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.; při takovémto ocenění restituční nárok žalobkyň celkem představuje částku dle závěrů znaleckých posudků 1.145.729,14 Kč, takže hodnota žalobkyněmi požadovaných náhradních pozemků určená znaleckými posudky (1.131.380,20 Kč) nepřesahuje výši jejich restitučního nároku. Za situace, kdy žalobkyně byly v důsledku nesprávného vyčíslení hodnoty jejich restitučního nároku fakticky vyloučeny z možné účasti ve veřejných nabídkách žalované (resp. jejího právního předchůdce Pozemkového fondu ČR - dále jen Fond“), která nebyla dlouhodobě schopna uspokojit jejich oprávněné požadavky, přestože právo na vydání náhradního pozemku jim bylo přiznáno již v roce 2010, resp. 2011, odvolací soud uzavřel, že tento postup nelze hodnotit jinak, než jako liknavý (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2143/2014). Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, není třeba při liknavém postupu žalované vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1324/2014 a sp. zn. 28 Cdo 1787/2015). Rozhodnutí soudu, jímž je žalované ukládána povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ani nelze ve vztahu k ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5446/2016). K námitce vedlejších účastníků, že smlouva o převodu některých předmětných pozemků, která následně nebyla vložena do katastru nemovitostí, byla mezi nimi a žalovanou uzavřena v říjnu 2016 a uveřejněna v Registru smluv dne 8. 11. 2016, uvedl, že předběžné opatření, kterým bylo žalované zakázáno disponovat s označenými pozemky, bylo vydáno již dne 8. 8. 2016 (a následné předběžné opatření dne 14. 11. 2016).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při „řešení otázky hmotného práva“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž nastínila „okruh otázek […] 1) ocenění odňatých pozemků, 2) liknavý a svévolný postup žalované“. Citujíc závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, namítá, že „restituční nárok žalobkyň má být oceněn jako zemědělské pozemky“, neboť nevydané pozemky v k. ú. M. byly užívány jako zemědělské, přičemž pokud dojde ke změně charakteru pozemku na stavební bez jakéhokoli přičinění a zcela nezávisle na vůli původního vlastníka pozemku, není možné toto zohledňovat při stanovení výše restitučního nároku. Dovolatelka citujíc závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, dále uvádí, že „není možné dělat rozdíl mezi osobami oprávněnými podle zákona o půdě, které pozbyly pozemky stejné výměry, kvality ve stejné či obdobné lokalitě jen z toho důvodu, […] že na odňatém pozemku se postaví komplex panelárny Malešice“, přičemž žádná z oprávněných osob nemohla toto ovlivnit. Pozemek parc. č. 691 v kat. území Malešice „nezískal“ charakter pozemku určeného pro stavbu, neboť podle §6 vyhl. č. 85/1976 Sb. směrný územní plán nebyl takovým stupněm územně plánovací dokumentace, který by vymezoval pozemky určené pro stavbu. Dovolatelka taktéž nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že její postup vůči žalobkyním byl liknavý, když žalobkyně se dlouhodobě nehlásily do žádné z veřejných nabídek vyhlašovaných žalovanou či Fondem k řádnému uspokojení nároků a nepodaly ani žalobu o určení výše restitučního nároku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále namítá, že pro účastníky řízení je závazný pouze výrok pravomocného rozsudku. Tím, že odvolací soud bez dalšího přejal závěry soudu prvního stupně, jednal v rozporu s konstantní judikaturou, podle které je nutno vybočení ze zákonného režimu uspokojování restitučních nároků prostřednictvím veřejných nabídek vždy řádně zdůvodnit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k „novému“ řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 1., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za niž jedná pověřená zaměstnankyně, která má právnické vzdělání, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V otázce ocenění pozemků, jež nebylo možno pro zákonnou překážku vydat oprávněné osobě a za něž je třeba poskytnout náhradu (§11 odst. 2 a §11a zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž poukazuje i dovolatelka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013), podle níž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka.
Dovolací soud však ve své rozhodovací praxi též vyslovil právní názor, že v situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4480/2016, a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017).
Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je přitom založeno na závěru, že ačkoliv byly pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám vydat pro zákonnou překážku, vedeny v době přechodu na stát v evidenci jako zemědělské, žalobkyně prokázaly, že nevydaný pozemek parc. č. byl v době prodeje dle existující územně plánovací dokumentace vykoupen za účelem bezprostřední realizace výstavby komplexu Panelárny Malešice a nevydaný pozemek parc. č. byl vykoupen za účelem bezprostřední realizace výstavby komunikace v průmyslové zóně (viz též závěry uvedené ve znaleckém posudku společnosti Appraising Alpha - znalecký ústav s. r. o. ze dne 23. 4. 2012, č. 42-99/2010), přičemž takto byly využity ke stavbě průmyslového centra, a že je proto namístě - v souladu s judikaturou shora citovanou - ocenit tyto pozemky jako stavební.
Namítá-li dovolatelka, že pozemek parc. č. v kat. území M. „nezískal charakter pozemku určeného pro stavbu“, neboť podle §6 vyhl. č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, směrný územní plán nebyl takovým stupněm územně plánovací dokumentace, který by vymezoval pozemky určené pro stavbu, pak zřejmě přehlíží, že současné znění §11a odst. 13 zákona o půdě, který upravuje i ocenění pozemků převáděných mimo veřejnou nabídku, výslovně stanoví, že ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. se nepoužije (věta druhá), a ani příkladmo neuvádí jednotlivé typy územně plánovací dokumentace či její bližší konkretizaci (přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4783/2010, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1562/2012).
Závěry odvolacího soudu (učiněné ve vztahu k výkladu a aplikaci příslušného cenového předpisu) nejsou pak nikterak rozporné ani s dovolatekou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jímž bylo - se zřetelem na vyjádřený princip rovnosti - aprobováno pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán.
Dovolatelkou namítaná okolnost, že „žalobkyně nepodaly žalobu o určení výše restitučního nároku, na základě které by byl jejich nárok určen přesně a jednoznačně“, je bez významu, když výše restitučního nároku žalobkyň byla vyčíslena znaleckými posudky.
K problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba - při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení §11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a na nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 - Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (právnímu předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky, resp, jejího předchůdce, lze označit za liknavý, není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyň (žádost žalobkyň o přecenění jejich restitučních nároků) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků dle závěrů soudů nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky, resp. jejího předchůdce, nebylo lze po žalobkyních spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.
Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované - je založen na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované. Stejně tak není založen rozpor ani s odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a to již proto, že bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16.
Není dán ani žalovanou dovozovaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k procesní otázce týkající se interpretace §132 o. s. ř., připomínaje - ve vazbě na §159a o. s. ř. - že soud není vázán posouzením předběžné otázky toliko v odůvodnění jiného, dříve vydaného rozhodnutí, v němž posouzení této otázky nebylo přímo předmětem sporu. S řešením této procesní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je výsledkem aplikace norem hmotného práva na dokazováním zjištěný skutkový stav, spojeno není.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem, ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na jejich náhradu nemá právo, stejně jako vedlejší účastníci na její straně, a žalobkyním v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu