ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1145.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1145/2017-152
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. A., P., zastoupeného Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská 450/38, proti žalovanému Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, identifikační číslo osoby: 45148066, zastoupenému Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 747/10, o zaplacení částky 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 58/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2016, č. j. 21 Co 293/2016-127,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2016, č. j. 21 Co 293/2016-127, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 C 58/2015-82, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 180.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 180.000,- Kč od 1. 5. 2015 do zaplacení (výrok I.). Žalovanému uložil dále povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 94.016,- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Ivana Courtona, advokáta (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl v období od 25. 6. 2004 až 2. 2. 2005 jediným společníkem a současně jednatelem obchodní společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o. V této pozici uzavřel dne 8. 10. 2004 s právním předchůdcem žalovaného (DRINKS UNION, a. s.) smlouvu o propagaci č. 2004-10/08/01 (dále „smlouva o propagaci“), v níž se jmenovaná společnost zavázala za finanční bonus ve výši 400.000,- Kč k odběru určitého množství piva a k propagaci výrobků právního předchůdce žalovaného. Ke smlouvě o propagaci bylo vyhotoveno vyplňovací prohlášení směnečné, v němž žalobce deklaroval, že právnímu předchůdci žalované odevzdal biankosměnku vlastní vystavenou na řad právního předchůdce žalovaného s doložkami „bez protestu“ a „garanční směnka“. Dne 11. 1. 2012 právní předchůdce žalovaného od smlouvy o propagaci odstoupil, neboť společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o. od 1. 7. 2008 neplnila svůj závazek k odběru sjednaného množství piva a neprováděla propagaci výrobků právního předchůdce žalovaného ve své provozovně, a v důsledku odstoupení pak byla kupující vyzvána k úhradě smluvní pokuty ve výši 375.000,- Kč. Dohoda o splátkách navržená žalovaným žalobci jako fyzické osobě nebyla stranami uzavřena, neboť žalobce ji nepodepsal. Žalobce v období od 31. 7. 2013 do 30. 6. 2014 zasílal každý měsíc žalovanému pod variabilním symbolem č. 81094881 částku 15.000,- Kč takže za toto období mu zaplatil celkem částku 180.000,- Kč. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval, pokud šlo o platby zaslané žalobcem žalovanému do 31. 12. 2013, ustanovení §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a pokud šlo o platby provedené po 1. 1. 2014, ustanovení §2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, neboť povinnost k zaplacení smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy o propagaci a vyplňovacího směnečného prohlášení stíhala společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o., nikoliv žalobce jako fyzickou osobu; k neuzavřené dohodě o splátkách soud nepřihlédl s odůvodněním, že nemůže představovat platné uznání dluhu žalobcem, a důkazní hodnotu nepřiznal z důvodu absence originálu ani kopii žalovaným předložené biankosměnky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 21 Co 293/2016-127, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 84.759,- Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Petry Beaver, advokátky. Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že „žalobce v období od 31. 7. 2013 do 30. 6. 2014 zasílal žalovanému každý měsíc částku 15.000,- Kč pod variabilním symbolem č. 81094881, celkem tedy 180.000,- Kč, a že smlouva o propagaci č. 2005-10/08/01 (správně zřejmě č. 2004-10/08/01) byla uzavřena dne 8. 10. 2004 mezi společností GASTRO COLOMBIA, s. r. o., kterou podepsal žalobce, jakožto jeho jednatel, a DRINKS UNION, a. s.“ a že „nepodepsaná dohoda o splátkách pak řešila otázku dluhu vzniklého z odstoupení od smlouvy“. Odvolací soud připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005, „které judikovalo, že aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Na rozdíl od odpovědnosti podle §451 odst. 2 obč. zák. v případech vydání bezdůvodného obohacení získaného tím, že za druhého bylo plněno to, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.), má ten, kdo plnil za jiného, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil“. Z toho dovodil, že pasivně legitimován je ten, kdo je nositelem hmotně právní povinnosti, a pasivně legitimován v řízení o zaplacení částky z titulu bezdůvodného bohacení je ten, za koho bylo plněno. Jestliže v daném řízení bylo prokázáno, že částka 180.000,- Kč, sestávající z dvanácti splátek po 15.000,- Kč, byla vyplacena žalobcem žalovanému, ač tak měla plnit společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o., je nesprávný závěr soudu prvního stupně, že právní vztah ve věci bezdůvodného obohacení vznikl mezi žalobcem a žalovaným. Protože tedy na straně žalovaného chybí věcná pasivní legitimace, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva týkající se předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., a určení subjektů závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, přičemž uplatil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel poukázal na to, že odvolací soud - kromě jím převzatých skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně - jiné skutkové okolnosti neuvedl, a že z právní teorie a z judikatury dovolacího soudu plyne závěr týkající se obligatorních předpokladů aplikace §454 obč. zák., a to vědomé plnění povinnosti za jiného (tj. ten, kdo plnil jinému, tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen, tj. místo dlužníka, přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného), a existence právní povinnosti na straně toho, za něhož bylo plněno v okamžiku, kdy je subjektem, jenž plní za jiného, poskytováno plnění (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1186-1187, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 970/2006, a ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 21. 5 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008). Podle názoru dovolatele však z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit naplnění ani jednoho z těchto obligatorních předpokladů aplikace §454 obč. zák. Předně není odůvodněno a ani nebylo v řízení prokázáno, proč odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce vědomě plnil za společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o., když navržená dohoda o splátkách nebyla podepsána, navíc za dlužníka označuje žalobce. Z pouhého faktu poukázání předmětných částek žalobcem žalovanému nelze bez dalšího dovodit plnění za jiného, když žalobce v řízení poukazoval na to, že ze strany žalovaného byl žalobci dluh společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o. prezentován jako osobní dluh žalobce, pročež také žalobce žalovanému v tomto omylu plnil, což dokládá nepodepsaná dohoda o splátkách. V tomto ohledu dovolatel poukázal na závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, podle nějž v případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není (a jedná tedy v „omylu“), jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno. Dále dovolatel namítá, že odvolacím soudem není odůvodněna a ani nebyla v řízení prokázána existence dluhu společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o. vůči žalovanému v okamžiku plnění poskytovaného žalobcem žalovanému ani její výše, neboť v řízení nebylo nijak zjištěno ani žalovaným prokázáno, že nárok na smluvní pokutu je po právu. Není tedy prokázáno, že žalobce skutečně mohl plnit existující dluh jmenované společnosti. V této souvislosti dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014, v němž tento soud taktéž vysvětlil, v čem spočívá skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., přičemž v něm citoval závěry zaujaté v předchozí judikatuře tohoto soudu. Protože závěry uvedené v tomto rozhodnutí jsou použitelné (byť skutkový stav byl odlišný) obdobně v dané věci, v níž se odvolací soud taktéž nezaobíral splněním obligatorních aplikačních předpokladů §454 obč. zák., tj. zda žalobce vědomě plnil za společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o. a zda existoval dluh této společnosti vůči žalovanému, resp. jeho právnímu předchůdci, spočívá jeho rozhodnutí na neúplném a tedy nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, neboť odvolací soud se při řešení žalobcem vymezené otázky hmotného práva od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 10. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalobce přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle §237 o. s. ř ., neboť odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku při aplikaci §454 obč. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Byl tudíž naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud projednávanou věc posoudil - na rozdíl od soudu prvního stupně – podle §454 obč. zák.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost obohaceného subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku této povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) svědčí tomu, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Pasivní věcná legitimace k jeho vrácení (§451 odst. 1 obč. zák.) naproti tomu stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu spočívajícího buď ve zvýšení jejích aktiv, nebo snížení pasiv, případně se její majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006). Bezdůvodného obohacení se ve smyslu §454 obč. zák. dostane tomu, za něhož bylo plněno, co měl po právu plnit sám (blíže k věcné legitimaci srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013).
K otázce rozlišení bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 a §454 obč. zák. dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, v němž byl vysloven závěr, že o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu jde především tehdy, kdy k poskytnutí a přijetí plnění nebyl dán od počátku právní důvod, a to zejména proto, že ten, kdo plnil, nevěděl, že ve skutečnosti není povinen plnění poskytnout, nebo že ten, komu se plnilo, není oprávněn plnění přijmout; bezdůvodné obohacení získává ten, komu se plnilo. Bezdůvodné obohacení podle §454 obč. zák. vzniká tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (měl by) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (uvedené závěry byly vyjádřeny již ve zprávě „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce“ ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ve zprávě „K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení občanského zákoníku“ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněné pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jsou i nyní rozhodovací praxí dovolacího soudu přijímány jako správné).
V rozsudku ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, jenž byl publikován pod č. 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud k aplikaci §454 obč. zák. uvedl, že „toto ustanovení vymezuje jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, která je založena na tom, že existovala právní povinnost ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a že ji splnil někdo, kdo právní povinnost plnit neměl. Jde o situaci předpokládající existenci právního vztahu mezi bezdůvodně obohaceným a třetí osobou, jíž bylo poskytnuto plnění, čímž došlo ke splnění závazku ve smyslu §559 obč. zák., přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že je plněno za jiného (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1337). Bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívá v tom, že se majetkový stav povinného nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl za něj splněn; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000). Ten, kdo plnil za povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Nezbytnými předpoklady bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., které musí být splněny, jsou tedy následující: a) oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b) oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c) právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení), a d) mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného, tj. za povinného - dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním - §559 obč. zák. (na rozdíl od bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. - srov. rozsudek NS ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99).“
V dané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že žalovaný není ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován, na skutkových zjištěních, která převzal od soudu prvního stupně, že žalobce v období od 31. 7. 2013 do 30. 6. 2014 zasílal žalovanému měsíčně částku 15.000,- Kč, celkem tedy 180.000,- Kč, že smlouva o propagaci byla uzavřena dne 8. 10. 2004 mezi společností GASTRO COLOMBIA, s. r. o., kterou podepsal žalobce, jakožto jeho jednatel, a DRINKS UNION, a. s., a že „nepodepsaná dohoda o splátkách pak řešila otázku dluhu vzniklého z odstoupení od smlouvy“. Jiná skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud nepřevzal a sám žádné dokazování neprovedl. Shora uvedenými nezbytnými předpoklady pro aplikaci §454 obč. zák., které musí být splněny, se odvolací soud nezabýval, přičemž však označená skutková zjištění soudu prvního stupně odvolacímu soudu řádné a úplné posouzení aplikačních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. neumožňovala.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci §454 obč. zák. tak byl žalobcem uplatněn právem.
Dále je třeba odvolacímu soudu vytknout, že zřejmě přehlédl skutečnost zjištěnou již soudem prvního stupně, že žalobce zasílal žalovanému splátky ve výši 15.000,- Kč měsíčně nejen v období od 31. 7. 2013 do 31. 12. 2013, ale i po 1. 1. 2014 až 30. 6. 2014, přičemž však nikterak neposoudil, jakým právním předpisem se vztah mezi účastníky řídí po 1. 1. 2014.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný a protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej ve výroku I., jakož i v závislém výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu