ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2249.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2249/2018-987
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně J. M., P., zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 238/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2018, č. j. 29 Co 288/2017-961, takto:
V části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května 2017, č. j. 42 C 238/2016-824, ohledně pozemků parc. č. 860/4 a parc. č. 859/1 v k. ú. Zličín, a ve výrocích II. a III. se ruší rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2018, č. j. 29 Co 288/2017-961; současně se v části výroku II. týkající se uvedených pozemků a ve výroku III. ruší též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května 2017, č. j. 42 C 238/2016-824, a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2017, č. j. 42 C 238/2016-824, ve výroku II., jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o převodu specifikovaných pozemků v k. ú. Z. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně přitom ve výroku III. změnil tak, že žalované uložil nahradit žalobkyni náklady prvostupňového řízení 34 243 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně žalovanou a vedlejšího účastníka vystupujícího na její straně zavázal nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 10 164 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond ČR) při uspokojování restitučních nároků žalobkyně přiznaných v odůvodnění rozsudku blíže specifikovanými rozhodnutími Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha a Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu postupovala liknavě. Zbývající výše restitučního nároku žalobkyně založeného těmito rozhodnutími přitom převyšuje hodnotu náhradních pozemků, jejichž vydání se v posuzovaném případě domáhá. Nárokované pozemkové parcely č. a č. v k. ú. Z. tvoří součást zahrady u domu na parcele č., nachází se zde stavby přístřešků bez základů a porosty, pozemek č. je navíc zatížen věcným břemenem průjezdu a průchodu v rozsahu stanoveném geometrickým plánem č.; pozemkové parcely č. a č. v k. ú. Z. jsou zatravněny a pozemková parcela č. v k. ú. Z. je zemědělsky obhospodařována, posledně uvedené pozemky nejsou funkčně propojeny s jinými nemovitostmi. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že v posuzovaném případě jsou naplněny podmínky pro vyhovění žalobě o nahrazení projevu vůle, směřující k uspokojení restitučního nároku žalobkyně formou vydání nárokovaných náhradních pozemků (nezařazených do veřejné nabídky).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky (§11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění, dále jen „zákon o půdě“) za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě. Odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011, ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010 a ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, poukazujíc přitom na okolnost, že pozemky č. a č. v k. ú. Z. jsou zahradou u domu na pozemku č., který je ve vlastnictví třetích osob. Dovozovala, že tyto pozemky se zastavěným pozemkem a na něm umístěnou stavbou domu funkčně souvisí. Předestřela taktéž, poukazujíc na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, otázku liknavosti a svévole při uspokojování restitučních nároků žalobkyně. Vytýkala, že rozsudek nelze odůvodnit (za užití §159a odst. 3 o. s. ř.) odkazem na jiná soudní rozhodnutí; mínila, že v uvedených souvislostech otázka svévole a liknavosti při uspokojování restitučního nároku nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Uváděla rovněž, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena ani otázka, zda při určení výše restitučního nároku lze ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb a pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále i jen „cenový předpis“), aplikovat srážky zohledňující stav pozemků v době jejich odnětí. V tomto směru odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Vedlejší účastník na straně žalované navrhl zrušení rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatele (jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze v posuzovaném případě označit za přinejmenším liknavý, přitom nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci není. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyně (viz její opakované žádosti o uspokojení restitučních nároků přiznaných zčásti již v roce 2003) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (restituční nároky žalobkyně byly v roce 2012 přeceněny; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení, pak odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách, pročež jest obecně vzato namístě žalobě o vydání náhradních pozemků vyhovět. Závěry odvolacího soudu se konečně nikterak neodchylují ani od dovolatelkou citovaného rozhodnutí Ústavního soudu.
Přisvědčit pak nelze ani výtkám dovolatelky, že se odvolací soud otázkou liknavosti a svévole po skutkové stránce dostatečně nezabýval a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Odvolací soud se totiž v dovoláním napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jež vytváří dostatečný skutkový podklad úvahám o liknavosti žalované při uspokojování žalobkyni přiznaných restitučních nároků. Samotná okolnost, že je v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odkázáno na skutkové závěry učiněné v jiných pravomocných soudních rozhodnutích řešících v řízeních o vydání jiných nárokovaných náhradních pozemků taktéž otázku liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučních nároků žalobkyně pak dle judikatury dovolacího soudu přezkoumatelnosti rozhodnutí nikterak nebrání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5098/2017).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelkou předestřená otázka, zda při určení výše restitučního nároku žalobce lze ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb a pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále i jen „cenový předpis“), aplikovat srážky zohledňující stav pozemků v době jejich odnětí, neboť na jejím rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když se odvolací soud zabýval oceněním odňatých pozemků se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a žádné obecné úvahy o vyloučení aplikace poukazovaných ustanovení oceňovacího předpisu ve svém rozhodnutí neučinil.
Z uvedeného je zřejmé, že v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. prvostupňového rozsudku ukládající žalované vydat žalobkyni pozemkové parcely č. v k. ú. Z., dovolání předpoklady přípustnosti nenaplňuje (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání naopak shledal přípustným (§237 o. s. ř.) v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. prvostupňového rozsudku ohledně pozemků parc. č. a parc. č. v k. ú. Z. Při posouzení otázky „vhodnosti“ těchto pozemků k převodu na oprávněnou osobu, coby pozemků náhradních, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, Nejvyšší soud dovodil, že rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo také již dříve řečeno, že za další kritéria „vhodnosti pozemku“, lze např. pokládat, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
V uvedených souvislostech dlužno poukázat rovněž na okolnost, že zastavěnost pozemku, ať již konkrétně uvedeným druhem areálu (hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – §11 odst. 1 písm. b/, d/, e/ zákona o půdě), či stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, představuje typově okolnost vylučující uspokojení restitučního nároku vydáním takového pozemku. Zákon (§11 odst. 1 písm. c/) přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) přitom může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014.
Z uvedeného je zřejmé, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu lze za pozemky nevhodné k bezúplatnému převodu náhradou za pozemky nevydané (§11 odst. 1 zákona o půdě) považovat pozemky zastavěné, resp. se stavbou bezprostředně související, případně pozemky tvořící součást uceleného areálu (viz §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě a jeho výklad ve světle výše citované judikatury), neboť právě u nich nelze vyloučit obtíže při jejich následném obhospodařování, činící případně takové pozemky nevhodnými pro zemědělské využití. Jinými slovy řečeno pozemky, které by pro zákonnou výluku (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) nebylo lze (pokud by šlo o majetek odňatý oprávněné osobě) vydat restituentům, lze jen stěží považovat za vhodné náhradní pozemky.
Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku, zda lze žalobkyní nárokované pozemkové parcely č. a č. v k. ú. Z. považovat za vhodné k převodu oprávněné osobě jako pozemky náhradní za pozemky, jež jí nemohly být vydány – jeví se býti neúplným, a tudíž nesprávným. Odvolací soud se totiž ve světle výše citované judikatury otázkou vhodnosti dotčených pozemků k převodu dostatečně nezabýval, když patřičně nehodnotil hlediska širší funkční souvislosti mezi těmito pozemky (tvořícími zahradu u domu vystavěného na sousedícím pozemku) a okolními nemovitostmi.
Nejvyšší soud proto dovolání v daném rozsahu, shledal důvodným, pročež, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. prvostupňového rozsudku ohledně pozemků parc. č. a parc. č. v k. ú. Z., a v závislých nákladových výrocích II. a III.; současně zrušil v části výroku II. týkající se uvedených pozemků a v nákladovém výroku III. též rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu uvedenému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy nižšího stupně budou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu