ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2310.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2310/2018-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti - děkanství Česká Třebová , se sídlem v České Třebové, Klácelova 1, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 50 C 7/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2018, č. j. 3 Co 111/2017-123, takto:
Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Vrchní soud v Praze (v řízení podle části páté občanského soudního řádu) výrokem I. rozsudku ze dne 20. 2. 2018, č. j. 3 Co 111/2017-123, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. 8. 2017, č. j. 50 C 7/2016-87 (jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro P. kraj, ze dne 18. 11. 2015, č. j. 350579/2013/544350/R2121/RR13178, SPÚ 602160/2015/544102/Pe, tak, že se žalobkyni vydávají specifikované pozemky v katastrálním území a obci Č. T., mezi nimi i pozemek parc. č., a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je (shodně se soudem prvního stupně) založeno na závěru, že předmětné pozemky se v celé jejich výměře nacházejí v koridoru vymezeném územním plánem města Česká Třebová pro umístění přeložky silnice I/14, že se jedná o veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury řádně vymezenou v územně plánovací dokumentaci opodstatňující možnost vyvlastnění odnětím vlastnického práva k předmětným pozemkům, takže je dán výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), pro který nelze pozemky žalobkyni vydat. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že princip ex favore restitutionis, na který žalobkyně v odvolání poukázala, v této věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu“; jeho důvodnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci. Odvolacímu soudu předně vytýká, že se nezabýval otázkou, zda „uvedenou výlukou může být dotčena pouze část pozemku“ (parc. č.) „a nikoliv jako celek ve smyslu jedné parcely“, přičemž v tomto smyslu se jí nedostalo ani poučení, zda „žalobou míní pouze vydání tohoto pozemku jako nedílného celku (tj. celé parcely) nebo zda in eventum u tohoto pozemku navrhuje vydání alespoň jeho části. Dále namítá, že „odvolací soud svým postupem porušil zásadu formulovanou Ústavním soudem: favore restitutionis vyslovenou v nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb.“, kterým Ústavní soud přezkoumal ústavnost zákona č. 428/2012 Sb. a v němž uvedl: „Ústavní soud již od svých prvních rozhodnutí v restitučních věcech vycházel ex favore restitutionis a nesčíslněkrát zdůrazňoval, že k restitučním věcem je třeba přistupovat s přihlédnutím k tomu, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd, včetně oněch majetkových. Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 597/92 ze dne 21. 12. 1992 (viz Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, nález č. 16) dovodil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitucí, k jehož naplnění je nutné, aby restituční zákony byly interpretovány ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo [srov. nález sp. zn. I. ÚS 154/95 ze dne 18. 1. 1996 (N 7/5 SbNU 47), nález sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113), nález sp. zn. II. ÚS 2896/09 ze dne 29. 4. 2010 (N 97/57 SbNU 273) a další]“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu pozemku parc. č. v k. ú. Č. T. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastnice řízení navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Poukázala na to, že žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost, že odvolací soud se k aplikaci zásady ex favore restitutionis formulované Ústavním soudem zevrubně vyjádřil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a že žalobkyní nastolená otázka, zda pozemek parc. č. v k. ú. Č. T. je výlukou dotčen v celém rozsahu, je otázkou skutkovou, a nelze tedy argumentovat tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nadto bylo v řízení prokázáno, že předmětný pozemek je v platné územně plánovací dokumentaci vymezen pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby v celém rozsahu a že žalobkyně neprokázala opak a ani v tomto směru nenavrhla žádné důkazy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné, jelikož odvolací soud vyřešil otázku, zda v dané věci lze aplikovat princip ex favore restitutionis (§18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci (k tomu srov. již odvolacím soudem citované závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněném pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1241/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Lze jen dodat, že ačkoliv zákon č. 428/2012 Sb. s nevydáním konkrétního majetku oprávněným osobám (např. právě pro zákonnou překážku působící ve prospěch veřejného zájmu) bezprostředně nestanoví povinnost k náhradnímu plnění, dostává se církvím i za takto nevydaný majetek finanční náhrady koncipované jako paušální (srov. §15 zákona), jež - kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi - nepopiratelně plní právě i funkci restituční (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015).
Pokud pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda „uvedenou výlukou může být dotčena pouze část pozemku“ (parc. č.) „a nikoliv jako celek ve smyslu jedné parcely“, přičemž v tomto smyslu se jí „nedostalo ani poučení, zda žalobou míní pouze vydání tohoto pozemku jako nedílného celku (tj. celé parcely) nebo zda in eventum u tohoto pozemku navrhuje vydání alespoň jeho části“, pak ve vztahu k těmto námitkám žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevznesla; dovolání tak trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých účastnici řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, přičemž účastnice řízení nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu