ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2818.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2818/2018-312
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Rosice nad Labem , IČ 642 42 978, se sídlem v Pardubicích – Rosicích, Školní náměstí 38, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1. statutárnímu městu Pardubice , IČ 002 74 046, se sídlem v Pardubicích – Starém Městě, Pernštýnské náměstí 1, a 2. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 250/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. března 2018, č. j. 18 Co 28/2018-262, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. března 2018, č. j. 18 Co 28/2018-262, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 6 C 250/2015-220, určil, že druhá žalovaná je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i o soudním poplatku (výrok III.). Vyhověl tak požadavku žalobkyně, již považoval za osobu oprávněnou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a aktivně věcně legitimovanou ve smyslu §18 odst. 1 citovaného zákona, poněvadž zemědělský majetek byl jejímu právnímu předchůdci odňat státem v roce 1949. Odmítl, že by pozemky mohly přejít na prvního žalovaného podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť nemohly být splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Pozemky byly předány k trvalému užívání Jednotnému zemědělskému družstvu XY (dále jen „JZD“), pročež uzavřel, že k rozhodnému dni 24. 5. 1991 nebyly užívány či fakticky obhospodařovány obcí, nýbrž právě zmiňovaným družstvem. Připomněl, že k zápisu vlastnického práva obce došlo až v roce 2002 a nejedná se ani o její historický majetek. Nepřijal názor druhé žalované, že na věc dopadá §2a zákona č. 172/1991 Sb., poněvadž nebyl prokázán příděl ve prospěch obce. Rovněž nelze souhlasit s úvahou o vydržení předmětných pozemků, jelikož zde není možné dovodit dobrou víru prvního žalovaného, nebyly-li splněny podmínky restituce podle zákona č. 172/1991 Sb. S ohledem na uvedené proto soud prvního stupně žádosti žalobkyně vyhověl a určil, že vlastníkem dotčených nemovitostí je stát.
K odvolání obou žalovaných přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 18 Co 28/2018-262, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a III. je změnil (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Krajský soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak s právními závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal. K námitkám odvolatelů dodal, že se jedná o původní majetek církve, který nemohl přejít na obec ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro nesplnění některých z tam stanovených podmínek – k předmětnému majetku nenáleželo obci (resp. příslušnému místnímu národnímu výboru) právo hospodaření, ani s ním fakticky nehospodařila. Nenaplnily-li se předpoklady obecní restituce, nelze vyloučit účinky blokace §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ve vztahu k předmětným pozemkům. Tyto na prvního žalovaného nemohly přejít ani v intencích §2a zákona č. 172/1991 Sb. primárně pro neprokázání přídělu. Dodal, že i v případě, jednalo-li by se o přidělovaný majetek ve smyslu citovaného ustanovení, bránila by jeho přechodu na obec právě blokace zakotvená v §29 zákona o půdě, jenž byl v době zavedení §2a do zákona č. 172/1991 Sb. (1. 7. 2000) již účinný. Neshledal předpoklady pro závěr o vydržení vlastnického práva prvním žalovaným, absentuje-li právní titul, na základě něhož by bylo lze usuzovat na jeho dobrou víru. Zdůraznil povahu obce, jakožto veřejnoprávní korporace, jež by měla zejména ctít práva ostatních subjektů k majetku, který jim byl odňat nedemokratickým způsobem v době totalitního režimu. Obrana obce by byla namístě toliko v případě, jednalo-li by se o její historický majetek. Nepřešly-li sporné pozemky do vlastnictví prvního žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb., je tento ve veřejné evidenci zapsán v rozporu s §29 zákona o půdě, pročež odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Proti uvedenému rozhodnutí brojí dovoláním první žalovaný, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i pro existenci otázek doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešených. Především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož právo hospodaření náleželo JZD. Argumentuje, že přenechání věci do užívání (zde od příslušného národního výboru ve prospěch JZD) ještě neznamená vzdání se práva hospodaření, či jeho nevykonávání. To totiž může dle citované judikatury (zejména rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 823/2015, či sp. zn. 28 Cdo 3587/2012 a další) spočívat kromě samotného výkonu zemědělské činnosti i v přenechání věci, jejím pronajmutí apod., pročež to byla právě obec, resp. národní výbor, který s předmětnými nemovitostmi k okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařil. Z uvedených důvodů se obec stala jejich majitelkou dříve, než nabyl účinnosti zákon o půdě, a proto na ně nelze vztahovat blokaci ve smyslu §29 posledně řečeného zákona, ani není možné uvažovat o účincích §22 a §34 zákona o půdě. Odmítá úsudek odvolacího soudu nepřipouštějící možnost vydržení sporných pozemků, poukazuje přitom na svou dobrou víru založenou zejména ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle kterého měly přejít do vlastnictví dovolatele, již nevylučoval ani §4 odst. 2 citovaného zákona jmenující jiné restituční předpisy, nikoliv však zákon č. 428/2012 Sb. První žalovaný se dovolává aplikace §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Nedošlo-li k porušení shora zmiňovaného §29 zákona o půdě, nelze žalobkyni považovat za ve sporu aktivně věcně legitimovanou. Akcentuje současně, že přechodem nemovitostí (jakož i jiných věcí) na obce nebyl nikterak zúžen majetkový základ pro budoucí vypořádání s církvemi, na čemž nic nezmění, nebyly-li obce následně zákonodárcem povolány mezi osoby povinné podle zákona č. 428/2012 Sb. Přisvědčení úvaze krajského soudu by znamenalo, že již jednou restituovaný majetek by restituci podléhal znovu, tentokrát ve prospěch církevního subjektu. V závěru namítá vadu řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí), jíž soudy nižších stupňů řízení zatížily. Konečně pak navrhuje odklad právní moci napadeného rozhodnutí a změnu rozsudku krajského soudu tak, že se rozsudek okresního soudu ve výroku I. mění tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, přičemž bude patřičně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
K dovolání vyjádřila souhlasné stanovisko druhá žalovaná.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání prvního žalovaného lze pokládat za přípustné, neboť při úvaze ohledně eventuálního vydržení vlastnického práva žalovaným městem odvolací soud zcela nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu.
Nejvyšší soud zprvu předesílá, že vzdor mínění dovolatele je možné za konformní s ustálenou rozhodovací praxí považovat právní názor odvolacího, resp. rovněž soudu prvního stupně, jenž jej vede k závěru, že prvnímu žalovanému nesvědčilo v rozhodný okamžik právo hospodaření, přenechal-li příslušný národní výbor hospodářskou smlouvou již dříve předmětné nemovitosti do trvalého užívání zemědělskému družstvu. K naznačené problematice se Nejvyšší soud vyjádřil například ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3861/2017, v němž s odkazem na ustanovení zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, připomněl, že subjektem práva trvalého užívání mohla být pouze nestátní socialistická organizace (družstevní, společenská a jiná), přičemž ke zřízení takového práva byly příslušné městské a okresní národní výbory. Dělo se tak zpravidla uzavřením hospodářské smlouvy a nezbytným aspektem bylo současně „faktické“ předání dotčeného národního majetku. K tomuto okamžiku přestala odevzdávající organizace kupříkladu pozemek užívat a umožnila jej přejímajícímu subjektu převzít do své moci. Dospěly-li tudíž v nyní projednávané věci nalézací soudy k závěru, že JZD sporné pozemky na základě hospodářské smlouvy trvale, a to i fakticky (jak vyplývá ze skutkových zjištění), užívalo, nemohlo dojít, jak správně konstatovaly, k naplnění podmínek §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a tím k přechodu nemovitostí do vlastnictví prvního žalovaného ze zákona. K předpokladům citovaného ustanovení srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 671/2018, jakož i v něm odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5609/2017. Sporuje-li dovolatel konkluzi o tom, komu náleželo právo hospodaření, akcentuje přitom, že i přenechání věci do nájmu, či jiné formy užívání, je dle jím poukazované judikatury výkonem práva hospodaření, nelze jeho úvahám přitakat, neboť opomíjí rozdíl mezi dočasným a trvalým užíváním věci. Jím zmiňované případy se týkají právě situací toliko časově omezeného přenechání věci do užívání, jež nevylučuje závěr, že držba, resp. právo hospodaření, náleželo i nadále původní osobě (srovnej zejména dovolatelem jmenovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nich namátkou rozsudky ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, či usnesení ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 823/2015, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008). Namítá-li snad, že nedošlo ke zřízení práva trvalého užívání, dovozuje z hospodářské smlouvy odlišné skutkové závěry, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou pro vázanost dovolacího soudu zjištěným skutkovým stavem (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 852/2017).
Judikatura dovolacího soudu pak bezpochyby připouští, aby se oprávněná osoba ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb. domáhala určení vlastnického práva státu (byla procesně legitimována) podle §18 odst. 1 citovaného zákona, jedná-li se o původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, k němuž je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsána obec, s tvrzením, podle kterého nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec dle zákona č. 172/1991 Sb., mezi něž jsou řazeny existence vlastnického práva státu, formální existence práva hospodaření ve prospěch národních výborů, jejichž práva a závazky přešly na obce, a též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona reálně hospodařily (srovnej zejména zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5609/2017, jakož i v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, či jeho usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017). Potud tedy napadené rozhodnutí obstojí.
Vzhledem k výše vylíčenému jeví se nadbytečným vyjadřovat se k námitkám dovolatele stran blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, či aplikaci §22 a §34 téhož předpisu, vychází-li při jejich artikulaci první žalovaný z mylného přesvědčení, a sice že zákonem vyžadované podmínky přechodu majetku na obec byly naplněny, neb soudy dospěly korektně (jak je vidno shora) k závěru opačnému. S dovolatelem lze ovšem souhlasit, že zmiňované blokační ustanovení neznemožňovalo přechod majetku na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. (například srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015), avšak za předpokladu současného splnění podmínek stanovených v posledně jmenovaném právním předpise.
Leč přípustnost dovolání lze dovodit ve vztahu k názoru odvolacího soudu odmítajícímu eventuální vydržení vlastnického práva prvním žalovaným toliko z důvodu, že se jedná o veřejnoprávní korporaci a specifické nabytí vlastnického práva k věcem podle restitučních předpisů. Judikatura Nejvyššího soudu totiž nevylučuje situaci, v níž může být i obec v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., i když se později ukáže, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017). Nejvyšší soud připomíná, že při zkoumání, jestli obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala majitelkou na základě tohoto zákona, je třeba mimo jiné zvážit, zda byla v dobré víře ohledně splnění podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Potud proto nemůže jako s judikaturou souladná obstát poněkud zkratkovitá úvaha krajského soudu dovozující nedostatek dobré víry z absence právního titulu (byť tímto byl právě zákon č. 172/1991 Sb.), aniž by patřičně zkoumala další aspekty kauzy, zejména případný omluvitelný omyl obce, jenž může úsudek stran dobré víry držitele podstatně ovlivnit (viz opětovně shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4210/2017). Sluší se snad jen dodat, že dobrou víru obce nevylučuje bez dalšího sama skutečnost, že se jedná o původní církevní majetek, jak naznačuje odvolací soud, ovšem každá věc musí být zkoumána v intencích jejích konkrétních individuálních okolností, jež závěr o přítomnosti dobré víry determinují (blíže k náležitostem hodnocení dobré víry srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 170/2018, jakož i jeho usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2439/2016, a v něm odkazovaná rozhodnutí).
Předestřenému nepochybně musí předcházet kladný úsudek o tom, že byl dotčený subjekt (zde žalované město) skutečně držitelem sporných nemovitostí, a byly tedy splněny všechny ze znaků držby. Tím je i fyzické ovládání předmětné věci, corporalis possessio (k tomu blíže viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3433/2014). V nyní posuzovaném sporu soud zkoumal, který z v úvahu přicházejících subjektů fakticky nakládal s pozemky toliko k okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., ovšem naplněním zmíněného atributu držby se už pro následující období, vzhledem k (zjevně nesprávnému) závěru o absenci právního titulu opravňujícího obec k držbě pozemků, na základě něhož vyloučil dobrou víru prvního žalovaného, nezabýval.
K namítané vadě řízení (nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně i krajského soudu) jeví se pak vhodným poznamenat, že uváděným deficitem dotčená rozhodnutí netrpí, je-li z jejich podrobného textu zřejmé, proč bylo daným způsobem rozhodnuto a ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nemohly být na újmu uplatnění práv dovolatele, resp. odvolatele, nebránily-li mu ve formulaci zcela konkrétních dovolacích námitek (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014). Avizuje-li dovolatel jako další vadu řízení pochybení stran hodnocení důkazů, opomíjí, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost sluší se pak dodat, že názory odvolacího soudu vylučující přechod podle jiných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně zvažovaného přechodu podle §2a citovaného předpisu, dovolatel nikterak nenapadá, a proto se ani nemohly pro vázanost Nejvyššího soudu důvody vymezenými v dovolání (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) stát předmětem jeho přezkumu.
Vzhledem ke shora popsané nekomplexní (neúplné), a tedy nesprávné úvaze odvolacího soudu ohledně možného vydržení vlastnického práva prvním žalovaným, přikročil Nejvyšší soud ve smyslu §243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Návrh dovolatele na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu se tímto rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným, pročež o něm dovolací soud nerozhodoval.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, a §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 5. 11. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu