ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2889.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2889/2018-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) H. M., a b) J. Č., obou zastoupených Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 3 521 760,90 Kč s příslušenstvím a 2 113 056,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 65/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2018, č. j. 24 Co 72/2017-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 540 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Bokoteje do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 080 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Bokoteje do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním výroky I. a II. v záhlaví označeného rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil výroky I., II. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 12. 2016, č. j. 4 C 65/2016-24, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 C 65/2016-31, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit do 31. 12. 2017 žalobkyni a) částku 3 521 760,90 Kč a žalobci b) částku 2 113 056,50 Kč, oběma se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 1. 1. 2018 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a stanovil, že ve výrocích III. a IV., jimiž byla zamítnuta žaloba žalobkyně a) o zaplacení částky 16 304,10 Kč s příslušenstvím a žalobce b) o zaplacení částky 9 782,50 Kč s příslušenstvím, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku ocenění nevydaných pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe. Vytýkal přitom, že o úhradě bylo rozhodnuto bez znaleckých posudků, jejichž vypracování navrhoval, a že se soudy nevypořádaly s existencí možných srážek z ceny ve smyslu přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 316/1990 Sb.“). Dále kladl otázku stanovení lhůty k vyplacení peněžité náhrady ve smyslu §16 zákona o půdě, poukazuje na okolnost, že pozemkovým úřadem určená náhrada byla oprávněným osobám vyplacena včas a předmětem sporu bylo toliko posouzení její správné výše. Mínil, že tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Vznesl taktéž otázku vymahatelnosti soudního rozhodnutí stanovícího lhůtu pro plnění, jež uplynula před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, maje za to, že uvedená otázka rovněž nebyla rozhodovací praxí dovolacího soudu doposud řešena.
Žalobkyně a) a žalobce b) v samostatných vyjádřeních navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, resp. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že nepříznivým právním důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je ve smyslu obecné právní úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení; rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, publikovaný pod č. 76/2010 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva). Uvedený závěr se přitom prosadí i při posouzení prodlení příslušného orgánu státní správy jednajícího jménem České republiky jako osoby povinné v souvislosti s poskytováním finanční náhrady podle restitučních předpisů (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5099/2017).
Jestliže je tedy přisouzená finanční náhrada ve smyslu §16 zákona o půdě splatná ve lhůtě tří let od převzetí písemné výzvy pozemkovým úřadem, pak v situaci, kdy žalobci vyzvali pozemkový úřad k plnění dne 31. 12. 2014, závěr odvolacího soudu, že splatnost dluhu nastala dne 31. 12. 2017, následujícím dnem se žalovaný dostal do prodlení, a je tak počínaje dnem 1. 1. 2018 z dlužné částky povinen platit úroky z prodlení, plně odpovídá výše citované judikatuře i právní úpravě (srov. §1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Předestírá-li dovolatel dále otázku vymahatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, argumentuje tím, že soudem prvního stupně stanovená lhůta k plnění uplynula před vydáním potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, nezbývá než uvést, že na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když v odvolacím řízení nebyla předmětem sporu, a odvolacím soudem tudíž nebyla v odůvodnění rozsudku ani nijak řešena. Výtka nedostatku vymahatelnosti rozhodnutí má současně charakter namítané procesní vady, jež však s účinností od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud by k ní přihlížel, jen bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Pro případ nedostatečného či neurčitého vymezení lhůty k plnění ostatně zákon stanoví fikci, dle níž je soudem uloženou povinnost třeba splnit do tří dnů od právní moci rozhodnutí (srov. §261a odst. 2 o. s. ř. a §40 ex. ř.).
Předkládá-li dovolatel rovněž otázku ocenění nevydaných pozemků vytýkaje, že při rozhodování o výši náhrady za nevydané pozemky soud nevycházel ze znaleckých posudků, rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Prostřednictvím námitky, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem, pak dovolatel rovněž vytýká vadu řízení, jež s účinností od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k ní obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, jestliže soudy nižších stupňů v odůvodnění rozsudků vysvětlily, z jakého důvodu vycházely při ocenění nevydaných pozemků z vyhlášky č. 316/1990 Sb., aniž ve věci ustanovily soudního znalce. Z obsahu spisu se konečně ani nepodává, že by v systému neúplné apelace omezujícím uplatnění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení (§205a o. s. ř.) dovolatel navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem již za řízení před soudem prvního stupně.
Za užití námitky, že se soudy nižšího stupně nevypořádaly s existencí možných srážek z ceny, pak dovolatel neformuluje žádnou konkrétní otázku, na niž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a na jejímž základě by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání. Odvolací soud se přitom, vycházeje z individuálních skutkových okolností, jež vyšly za řízení najevo, otázkou uvedených srážek důvodně nezabýval; žádné konkrétní skutkové okolnosti, na jejichž podkladě by bylo namístě se uvedenou otázkou zabývat (odůvodňující aplikaci zmíněných srážek), ostatně nepředestřel ani dovolatel.
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. naplněny nebyly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobců a) a b), kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 22 240 Kč (žalobkyně a/) a ve výši 16 780 Kč (žalobce b/) [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Pro úplnost sluší se uvést, že dovolací soud nepřistoupil ke snížení mimosmluvní odměny ve smyslu §12 odst. 4 advokátního tarifu z důvodu, že společný advokát žalobců podal za každého z nich samostatné a obsahově odlišné vyjádření k dovolání.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu