ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3249.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3249/2018-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) J. A. M. C., nar. XY, bytem XY, b) I. T. C.-C., nar. XY, bytem XY, c) M. K. P., nar. XY, bytem XY, d) J. A. B. J. M. C., nar. XY, bytem XY, e) H. M. T. D., nar. XY, bytem XY, f) I. A. G.-G., nar. XY, bytem XY, g) E. S. M. J., nar. XY, bytem XY, h) J. Z. F. M J., nar. XY, bytem XY, i) A. M. D. J., nar. XY, bytem XY, j) E. M. M., nar. XY, bytem XY, k) E. M., nar. XY, bytem, XY, l) A. M., nar. XY, bytem XY, m) M. M., nar. XY, bytem XY, n) A. M. J. M., nar. XY, bytem XY, o) A. M. , nar. XY, bytem XY, p) A. A. S., nar. XY, bytem XY, q) C. E. S.-K., nar. XY, bytem XY, r) J. S. M., nar. XY, bytem XY, s) Z. S., nar. XY, bytem XY, t) A. S., nar. XY, bytem XY, u) T. S., nar. XY, bytem XY, v) P. M. S., nar. XY, bytem XY, w) Ch. S., nar. XY, bytem XY, x) J.-M. S., nar. XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph. D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalovanému: Česká republika – Národní památkový ústav , IČO 75032333, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupený Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 257/3, o určení vlastnictví , vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 87/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2018, č. j. 21 Co 46/2018-458, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobci napadli dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl zrušen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 10. 2017, č. j. 6 C 87/2013-412, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem pozemku parc. XY a na něm umístěné budovy bez čísla popisného nebo evidenčního v k. ú. XY byl k okamžiku svého úmrtí A. Z. L. S., a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, kterými byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem obrazu zpodobňujícího hraběnku H. M. byl k okamžiku svého úmrtí A. Z. L. S., a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo jím současně rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelé předestřeli otázku, zda věcnému projednání stávající žaloby brání skutečnost, že má shodný petit jako dřívější žaloba, jež byla v předchozím řízení konaném mezi týmiž účastníky pravomocně zamítnuta, a to v situaci, kdy se zakládá na nových skutkových tvrzeních a důkazech. Měli za to, že odvolací soud při řešení uvedené otázky porušil jejich ústavně zaručená práva. Odkázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, publikovaný pod č. 144/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zdůrazňovali, že nyní uplatňovaná skutková tvrzení a důkazy naplňují skutkové znaky odlišné hmotněprávní normy, když se ve stávajícím řízení na rozdíl od již pravomocně skončené věci domáhají ochrany práv zaručených čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítali dále, že ve vztahu k návrhu na určení vlastnického práva k obrazu jejich předka (H. M.) se uplatní závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, publikovaného pod č. 4/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nikoliv závěry dovozené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném pod č. 477/2005 Sb., a v usneseních Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 739/09, ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 130/09, a ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 170/09. Odkazovali přitom též na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, publikovaný pod č. 174/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolateli vymezené otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté ( rei iudicatae ), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“ , která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010). Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o totožném nároku, proto musí řízení, které u něho bylo zahájeno, zastavit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté totiž brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Uvedené vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097).
O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (k tomu blíže srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1214/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2577/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod č. 113/2001 v časopise Soudní judikatura). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, pak není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je přitom dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, uveřejněné pod č. 212/2003 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se naopak nejednalo v případě, že by v obou řízeních šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, uveřejněné pod č. 212/2003 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1110/2001, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015).
Jestliže tedy žalobci ve stávajícím řízení uplatňují totožný nárok jako v již pravomocně skončeném řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1516/2000 (nárok na určení, že Z. A. L. S., nar. XY, byl až do okamžiku své smrti /dne 10. 3. 1982/ vlastníkem mimo jiné budovy na pozemku p. č. XY v k. ú. XY a tohoto pozemku), a to za účasti týchž osob (řízení se účastní totožné žalující osoby, resp. právní nástupci původních žalobců, a totožný žalovaný) a ve vztahu k témuž předmětu řízení, když existence nároku je odůvodňována týmž skutkovým dějem (v roce 1949 byly nemovitosti právnímu předchůdci žalobců odňaty státem v rámci revize první pozemkové reformy), jde ve světle výše citované judikatury očividně o stejnou věc, jež byla pravomocně projednána a rozhodnuta v již skončeném soudním řízení. Odvolací soud se proto od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nijak neodchýlil, jestliže řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 4 o. s. ř.) zastavil. Na uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani skutečnost, že dovolatelé ve stávajícím řízení vznášejí novou právní argumentaci (dovolávajíce se ochrany práva na respekt k rodinnému a soukromému životu ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), když pro úvahu, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není významné, zda byl soudem projednávaný skutek (skutkový děj) v původním řízení správně, resp. „úplně“, právně posouzen. Nárok uplatněný ve stávajícím řízení přitom dovolatelé zjevně neopírají ani o skutečnosti, jež by - objektivně vzato - neexistovaly v době původního řízení, a které by tak nastaly teprve později. Okolnost, že se snad nově objevily důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení (viz dovolací argumentace o následném objevu stěžejních archivních listin), by pak mohla být uplatněna toliko prostřednictvím žaloby na obnovu řízení (§228 a násl. o. s. ř.).
Pro úplnost jest dodat, že dovolateli odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, publikovaný pod č. 144/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, se vymezené dovolací otázky věci pravomocně rozsouzené, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, netýká, neboť se zabývá toliko možností uplatnit v restitučních věcech tzv. určovací žalobu.
I ve vztahu k žalobám na určení vlastnického práva k uměleckým dílům zachycujícím fyzickou osobu pak Ústavní soud (v souvislosti s dovolateli akcentovaným právem na ochranu soukromého a rodinného života) setrvale zdůrazňuje, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství (více k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, cit. výše, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, nebo ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3412/2013). Z uvedeného důvodu také závěry dovolateli odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 (cit. výše) na případ nabytí vlastnického práva státu k obrazu předka stěžovatele nevztáhl, dovozuje přitom, že umělecká díla tohoto typu mají mnohem širší význam, než je pouhé zachycení fyzické podoby – jde o kulturně historické artefakty, součást obecného kulturního dědictví, na nichž lpí důležitý veřejný zájem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 791/09, publikované pod č. 2/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 739/09).
Měl-li tedy odvolací soud při posuzování nároku žalobců na určení vlastnického práva k obrazu jejich předka na paměti judikaturní závěry, dle nichž prostřednictvím určovací žaloby nelze obcházet restituční předpisy, akcentuje přitom rozdíl mezi uměleckým dílem (portrétem zachycujícím předka stěžovatele) a rodinným pohřebištěm, resp. pietním místem (viz závěry dovozené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/08, cit. výše), nijak se tím rozhodovací praxi Ústavního ani dovolacího soudu (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nezpronevěřil.
Dovolateli odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, publikovaný pod č. 174/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pak na posuzovanou věc zjevně nedopadá, neboť porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces v něm bylo konstatováno toliko z důvodu zanedbání poučovací povinnosti soudy v občanském soudním řízení a odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2477/08 v něm byl učiněn pouze formou obiter dictum, a to ve spojení s otázkou nápravy historické křivdy způsobené již v období Protektorátu Čechy a Morava.
Z výše uvedených důvodů je tedy zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelů na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy u žalovaného státu lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy (případně za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Náklady na jeho zastoupení advokátem v dovolacím řízení tudíž nelze považovat za náklady účelně vynaložené (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu