ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3352.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3352/2018-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: CAPITALIA s. r. o. , IČO 27941701, se sídlem v Praze 9, Martinická 987/3, zastoupená Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovanému D. K., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96C, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 8 C 334/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 10 Co 85/2017-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 858 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Fíly do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 7. 2016, č. j. 8 C 334/2010-104, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 300 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení s tím, že žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 89 116,50 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byla žalobkyně zavázána nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Z obsahu dovolání se žel nepodává, v čem dovolatelka spatřuje předpoklady jeho přípustnosti. Nevymezila totiž žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset, ani nevysvětlila, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. má v posuzovaném případě za naplněný. Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. zamítl.
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v posuzovaném případě zjevně nedostála, jestliže v dovolání výslovně neoznačila žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamovala, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu dovolání.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Zcela nad rámec výše uvedeného sluší se uvést, že dovolatelka prostřednictvím námitek, jimiž zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že peněžní prostředky ve výši 300.000 Kč, jež dne 3. 10. 2008 poskytla žalovanému, představovaly úhradu části kupní ceny, za niž od něj koupila specifikovaný osobní automobil tovární značky XY, a nikoliv zálohu na obstarání koupě dalšího vozidla žalovaným, nenapadá správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů odvolacího soudu.
Námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přitom přípustnost dovolání založit nelze, neboť důvodem podání dovolání může být pouze nesprávný právní závěr odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.); skutkový stav, z něhož rozhodnutí vychází, přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolateky na to, jaké skutečnosti lze mít za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, pak s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) není způsobilý zpochybnit skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně na základě jimi provedeného dokazování, ani z něj vycházející právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9036, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015, či závěry vyjádřené ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Odkazy dovolatelky na judikaturu řešící otázky rozložení důkazního břemene jsou pak zcela nepřípadné, když soudy nižšího stupně rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu (závěru o tom, že poskytnuté peněžité plnění sloužilo k úhradě části kupní ceny sjednané mezi účastníky řízení), a nikoliv na podkladě úsudku, že by snad relevantní skutkové okolnosti, ohledně jejichž prokázání tížilo dovolatelku důkazní břemeno, nebyly za řízení prokázány.
Napadá-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného, jenž podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 9 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem ve výši 11 858 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu