ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3376.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3376/2017-239
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Penčice , se sídlem v Přerově, U Kostela 116/1, IČO: 45180181, zastoupena Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) T. D. , V. B., zastoupenému JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 282/2015, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. června 2016, č. j. 69 Co 145/2016-164, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. června 2017, č. j. 69 Co 145/2016-226, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. června 2016, č. j. 69 Co 145/2016-164, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. června 2017, č. j. 69 Co 145/2016-226, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2016, č. j. 16 C 282/2015-131, výrokem pod bodem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že Česká republika je vlastnicí zemědělských pozemků v katastrálním území S. (dále jen „předmětné pozemky“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných pozemků byla „Nadace Kateřiny Zapletalové na zřízení stanice Římskokatolické duchovní správy v S.“ (dále též jen „nadace“), jíž byly odejmuty na základě rozhodnutí Jednotného národního výboru v Olomouci ze dne 7. 7. 1949 ve znění výměru Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 15. 9. 1949, s odkazem na zákon o nové pozemkové reformě. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 2011 mezi Pozemkovým fondem České republiky jako prodávajícím a prvním žalovaným jako kupujícím bylo do katastru nemovitostí s účinky ke dni 12. 1. 2012 vloženo vlastnické právo k předmětným pozemkům ve prospěch prvního žalovaného. Podle zjištění Pozemkového fondu ČR, podloženého též stanoviskem příslušného katastrálního úřadu, nebyly předmětné pozemky historickým církevním majetkem. Rozhodnutím arcibiskupa olomouckého (ze dne 8. 7. 2013, č. j. 3870/2013) byla „Nadace Kateřiny Zapletalové na zřízení stanice Římskokatolické duchovní správy v S.“ sloučena s Římskokatolickou farností P., čímž se žalobkyně stala právní nástupkyní uvedené nadace.
Na převod nemovitostí na prvního žalovaného – dle soudem prvního stupně učiněného právního posouzení – je třeba pohlížet jako na neplatný, neboť předmětné pozemky byly původním majetkem církve a dispozicí s nimi bylo porušeno blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Žalobkyně jakožto právnická osoba římskokatolické církve je oprávněnou osobou [§3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] a je proto věcně legitimována k podání žaloby o určení vlastnického práva státu podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Se zřetelem na Ústavním soudem vyslovené závěry v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, řešícího problematiku tzv. nabytí nemovitosti od nevlastníka, a zjištění, že první žalovaný nemovitosti nabyl od státu v dobré víře, soud prvního stupně uzavřel, že žalobě vyhovět nelze, neboť i v tomto případě je třeba upřednostnit ochranu vlastnického práva prvního žalovaného jako dobrověrného nabyvatele před žalobkyní vznášeným nárokem restitučním.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. června 2016, č. j. 69 Co 145/2016-164, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 6. 2017, č. j. 69 Co 145/2016-226, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem pod bodem I určil, že vlastnicí předmětných pozemků je druhá žalovaná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Odvolací soud, vycházeje z téhož skutkového stavu jako soud prvního stupně, považoval za rozhodující, že smlouva o převodu předmětných pozemků uzavřená mezi žalovanými odporuje blokačnímu ustanovení §29 zákona o půdě, v důsledku čehož je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013). Přitom nezpochybnil závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně je věcně legitimována k podání určovací žaloby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť původní oprávněná osoba, jež byla vlastníkem pozemků, byla k 8. 7. 2013 rozhodnutím arcibiskupa s žalobkyní sloučena. Jde-li však o právní důsledky dobré víry prvního žalovaného v nabytí vlastnického práva, odvolací soud uzavírá, že tato okolnost je pro posouzení platnosti smlouvy nerozhodná, pročež v souzené věci nelze použít ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se problematiky tzv. nabytí věci od nevlastníka. V tomto směru pak odvolací soud zpochybnil i závěry soudu prvního stupně o tom, že první žalovaný byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, mohl-li si okolnosti nabytí nemovitostí státem ověřit výpisem z katastru nemovitostí, z nějž by zjistil, že k němu došlo na základě zákona o nové pozemkové reformně (zákon č. 46/1948 Sb.) a že původním vlastníkem byla nadace nesoucí název, jenž vzbuzuje pochybnosti o tom, zda nejde o historický církevní majetek. Postup podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není v těchto případech vyloučen ani s ohledem na paušální finanční náhradu poskytovanou církvím na základě ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb. (a dohod jimi se státem uzavřených).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní.
První žalovaný spatřuje přípustnost jím podaného dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné právní posouzení věci považuje tento dovolatel hodnocení důsledků dobré víry nabyvatele na převod vlastnického práva k věci, kdy argumentuje tím, že pokud rozhodovací praxe dovodila prioritu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele v případě nabytí od nevlastníka, tím spíš musí se stejný závěr prosadit i v případě dobrověrného nabytí nemovitosti od jejího vlastníka, k němuž došlo v projednávané věci. K úvaze odvolacího soudu, že povahu převáděného majetku bylo lze ověřit výpisem z katastru nemovitostí, dovolatel namítl, že v době uzavření smlouvy nebyla vyřešena otázka, zda nadace coby původní vlastník majetku vůbec byla církevní organizací či nikoliv. První žalovaný proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná, spatřujíc přípustnost dovolání jednak v tom, že se řešení relevantních otázek napadeným rozhodnutím odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále že rozhodnutí spočívá i na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, v prvé řadě namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku věcné legitimace žalobkyně, kdy své závěry o této otázce, učinil-li ji předmětem svého posouzení, ani náležitě nezdůvodnil. Žalobkyně odvozuje své postavení od „Nadace Kateřiny Zapletalové na zřízení stanice Římskokatolické duchovní správy v S.“, kterou však založila fyzická osoba a nelze proto bez dalšího dospět k závěru, že se jednalo o církevní právnickou osobu, což žalobkyně v řízení ani nedokládala. Podle názoru druhé žalované bylo proto úkolem odvolacího soudu zabývat se i otázkou právní povahy předchůdkyně žalobkyně a její samotnou existencí. V této souvislosti dovolatelka argumentuje i tím, že soudy musí přezkoumat také soulad rozhodnutí arcibiskupa olomouckého o sloučení nadace s žalobkyní s platným právním řádem, jelikož nadace byla založena fyzickou osobou stojící vně církve, přičemž není známa ani vůle této fyzické osoby stran nakládání s majetkem nadace. Dále, obdobně jako první žalovaný, i druhá žalovaná namítá, že nabyvatel předmětných pozemků byl v dobré víře a s ohledem na rozhodovací praxi chránicí dobrou víru nabyvatele od nevlastníka je třeba chránit i dobrověrného nabyvatele od vlastníka, přičemž v dané souvislosti dovolatelka znovu argumentuje i povahou finanční náhrady dle §15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb. Proto i tato dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovoláním nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání obou žalovaných projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017).
Obě dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), kdy první žalovaný je zastoupen advokátem (§241 odst. 1 věty první o. s. ř.) a za druhou žalovanou jedná před soudem osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/, ve spojení s §21 odst. 3 o. s. ř.); dovolání byla podána ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání jsou přípustná podle §237 o. s. ř., neboť směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (věcné legitimace žalobkyně v závislosti na povaze její právní předchůdkyně), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikatura dále citovaná).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovoláních namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláními.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláními zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (k jeho aplikaci srov. i §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
Podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Okolnost, že nabyvatel nemovitostí představující původní majek církve, byl při jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení §29 zákona o půdě) v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic (jestliže – jak zde konstatují dovolatelé – dle sdělení katastrálního úřadu nešlo o majetek dotčený blokačním ustanovením §29 zákona o půdě a první žalovaný byl i Pozemkovým fondem ČR ubezpečen, že na nemovitostech neváznou žádné právní vady, přičemž došlo i k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí) k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě bez dalšího nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015).
Oběma dovolatelům lze sice přisvědčit v tom, že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, jíž reflektoval i soud dovolací (k tomu srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Jde ovšem o případy, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet ), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. Uvedený případ se proto odlišuje od situace, jež nastala v projednávané věci, v níž neplatnost smlouvy mezi žalovanými nepramenila z předchozího právního úkonu, nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením).
Z uvedeného vyplývá, že námitky dovolatelů, jež se zde argumentačně opírají o možnost nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka, opodstatněné nejsou a v tomto ohledu jsou závěry odvolacího soudu správné, korespondující jak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, tak i Ústavního soudu.
Oba dovolatelé však dále nastolují i otázku o povaze právní předchůdkyně žalobkyně, zpochybňujíce její církevní charakter, potažmo posouzení nemovitostí jako původního církevního majetku (§2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), přičemž druhá žalovaná současně zpochybňuje i (odvolacím soudem předpokládanou) aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k uplatnění práva se zřetelem na odvolacím soudem uvažované právní nástupnictví, odvozované ze sloučení původního vlastníka majetku (nadace) s žalobkyní, dožadujíc se v tomto směru i přezkumu její existence a pozdějšího zániku s právním nástupnictvím – rozhodnutí o jejím sloučení s žalobkyní.
V uvedeném směru lze odkázat na právní závěry, formulované Nejvyšším soudem zejména v rozsudku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, v němž Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení §2 písm. a) zákona rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je dle dovolacího soudu třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu (§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je oprávněná osoba dle ustanovení §3 zákona za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby.
Závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně odůvodňují soudy nižších stupňů v projednávané věci toliko tím, že žalobkyně – farnost – je právnickou osobou římskokatolické církve (s níž byla – rozhodnutím arcibiskupa olomouckého ze dne 8. 7. 2013, č. j. 3870/2013 – sloučena i „Nadace Kateřiny Zapletalové na zřízení stanice Římskokatolické duchovní správy v S.“, jež byla původním vlastníkem v rozhodné době odňatého majetku). Otázkou o právní povaze předchůdkyně žalobkyně se ani odvolací soud (byť žalobě – na rozdíl od soudu prvního stupně – v celém rozsahu vyhověl) nedotkl a nezkoumal, zdali je naplněn i onen předpoklad spočívající v tom, že i právní předchůdkyně žalobkyně coby nadace splňovala definiční znaky oprávněné osoby (k čemuž své námitky směřují i dovolatelé).
Nebylo tedy objasněno ani, byla-li předchůdkyně žalobkyně právnickou osobou tvořící součást registrované církve a náboženské společnosti (§3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) či právnickou osobu zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (§3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.) či jiný subjekt nesplňující žádný z definičních znaků oprávněné osoby ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb. Sluší se připomenout, že pro závěr, zda právní předchůdkyně oprávněné osoby naplňovala znaky definované ustanovením §3 zákona č. 428/2012 Sb. je současně právě významný účel, za nímž byla zřízena nebo založena; znakem oprávněné osoby dle §3 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb. je totiž okolnost, že byla zřízena nebo založena za účelem podpory registrované církve nebo náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnických, vzdělávacím nebo administrativním účelem. Proto je pak také současně předčasný (a tím i nesprávný) i případný závěr odvolacího soudu o tom, že nárokovaný majetek je původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností (§2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.).
Povaha právnické osoby, od níž žalobkyně odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění práva, je pak významná i z hlediska možnosti soudního přezkumu jejího zániku s právním nástupnictvím žalobkyně jako osoby oprávněné podle §3 zákona č. 428/2012 Sb. (k němuž – jak uzavírají soudy nižších stupňů – mělo dojít na základě shora označeného rozhodnutí arcibiskupa olomouckého, jehož oprávněnost zpochybňuje druhá žalovaná). Zatímco v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (srov. článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – vyloučen (skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05), v případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu bezesporu podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, č. seš. 9; k posuzování právního nástupnictví právnických osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011). K tomu znovu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm závislými nákladovými výroky zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu