ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4018.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4018/2017-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně O. P. , M., proti žalovanému T. M. , M., zastoupenému JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, o zaplacení 98.358 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 18 C 52/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2016, č. j. 24 Co 326/2016-211, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 18 C 52/2015-158, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 98.358 Kč (výrok I.), v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 36.642 Kč, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Procesní strany byly spoluvlastníky tří pozemků v katastrálním území M.; součástí jedné z těchto nemovitostí byl přitom i dům č. p.. V období od dubna 2013 do dubna 2015 žalovaný, jehož spoluvlastnický podíl dosahuje toliko výše 10/16, dotčené nemovitosti užíval, maje v řečeném domě uskladněny své osobní věci, naopak žalobkyně od února 2014 nemovitosti volně využívat nemohla, neboť jí žalovaným nebyly navzdory její žádosti vydány klíče. Na takto zjištěný skutkový stav soud aplikoval §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pokud jde o užívání sporných objektů do 31. 12. 2013, a §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), posuzoval-li období od 1. 1. 2014. Na straně žalovaného bylo možné dovodit vznik bezdůvodného obohacení od února 2014 do dubna 2015, v němž žalobkyni zcela vyloučil z užívání společných věcí, a je tudíž povinen vydat náhradu ve výši odpovídající obvyklému nájemnému. Ve vztahu k období od dubna 2013 do ledna 2014 naopak žaloba nebyla shledána důvodnou, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobkyni jakkoli bránil v užívání vzpomínaného majetku, což se promítlo do zamítavého výroku rozhodnutí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2016, č. j. 24 Co 326/2016-211, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného změnil ve výrocích IV. i V. a částečně též ve výroku III., v němž jinak prvoinstanční rozhodnutí potvrdil (výrok I.), k potvrzení odvoláním napadeného rozsudku přikročil též ve výroku I. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud po částečném zopakování dokazování aproboval zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaný v roce 2010 nabyl podíl 8/16 na sporných nemovitostech od svého právního předchůdce darem a téhož roku odkoupil podíl 2/16 od svých sourozenců. Soud vzal za prokázané, že žalovaný měl nemovitosti zcela ve své dispozici, neb od nich držel klíče, jinou osobu pověřil péčí o ně a skladoval ve zmíněném domě své věci. Žalovaný tím nastoupil do faktického stavu užívání nemovitostí po svém právním předchůdci, jenž rovněž neumožňoval využití společného majetku spoluvlastníkům. Po nabytí spoluvlastnických podílů nedal žalovaný žalobkyni nikterak najevo, že by již nemovitosti nebyly předmětem jeho výlučného užívání, naopak jí volný přístup k nim znemožňoval. Vzhledem k absenci dohody mezi spoluvlastníky o užívání společných věcí lze za těchto okolností dovodit vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, nadužívajícího sdílené hodnoty nad rámec svého podílu na nich.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, v němž se předně táže, zda pro konstatování nadužívání nemovitosti spoluvlastníkem postačuje zjištění, že od ní vlastní klíče, skladuje v ní své věci a péčí o ni pověří třetí osobu. Dále klade otázky, zdali lze učinit závěr o užívání věci nad rámec podílu na základě skutečnosti, že byla nadužívána předchozím spoluvlastníkem, a konečně jestli je nový spoluvlastník povinen ostatní podílníky vyzvat, aby začali společnou věc užívat. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud shora nastíněné problémy (jež považuje za judikaturou dosud neřešené) posoudil nepřiléhavě. Správně měl totiž učinit závěr, že žalovaný dům č. p. neužíval, poněvadž v něm nebydlel a sám fakt, že měl ve své dispozici klíče, jeho užívání neimplikuje (klíče ostatně žalobkyni vydal ve chvíli, kdy jej o to na podzim 2015 požádala); pověření třetí osoby péčí o nemovitosti pak bylo v zájmu obou spoluvlastníků a umístění věcí v objektu zajisté nepřesahovalo rámec jeho spoluvlastnického podílu.
Žalovaný dále namítal, že jej nelze pokládat za spoluvlastníka užívajícího věci nad rámec podílu jen proto, že se tohoto nadužívání dopouštěl jeho právní předchůdce; pojem „nastoupení do fakticity užívání“ nepokládá dovolatel za smysluplný. Konečně pak nesouhlasí s tezí implicitně dovozenou odvolacím soudem, dle níž měl po svém vstupu do postavení spoluvlastníka zjišťovat vůli ostatních spoluvlastníků k užívání společné věci a vybízet je k tomu, aby nemovitosti počali užívat, zvláště pokud je ani žalovaný sám neužíval, toliko od domu držel klíče. Vzhledem k předeslaným skutečnostem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného však žádnou podobnou otázku neskýtá.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků, dohody spoluvlastníků nebo rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním rozhojnila jeho majetková sféra, podle pravidel o bezdůvodném obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2512/2014, a ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015). Naznačený úsudek se přitom jeví plně uplatnitelným i v režimu právní úpravy obsažené v §2991 a násl. o. z., kterou soudy nižších stupňů přiléhavě (srovnej §3028 odst. 1 a 3 o. z. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, či ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017) aplikovaly na tvrzené užívání společné věci bez právního důvodu nad rámec spoluvlastnického podílu po 1. 1. 2014.
Rovněž je setrvale judikováno (a ani tomuto právnímu závěru rekodifikace soukromého práva na platnosti neubrala), že za neoprávněného uživatele věci, nabývajícího majetkový prospěch, se pokládá i subjekt, jenž bez účinného právního důvodu dosáhl postavení výlučného detentora například tím, že měl nemovitost uzamčenu a přístupnou jen pro sebe, respektive pro svou potřebu, bez zřetele k okolnosti, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015). Podaný výklad se přitom prosazuje také při řešení sporů mezi spoluvlastníky, neboť i zde je dovozováno, že ten ze spoluvlastníků, který má společné věci pod uzamčením a neumožňuje k nim ostatním přístup, se dopouští nadužívání předmětných statků (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016). Bylo-li tedy soudy nižších stupňů zjištěno, že žalovaný měl ve své výhradní dispozici klíče umožňující užívání sporných nemovitostí a že je žalobkyni odmítal vydat, čímž ji fakticky vyloučil z jejich užívání (dovolatelem nadnesená okolnost, že je na podzim 2015 žalobkyni přenechal, jeví se pro řešený spor, v němž se menšinová spoluvlastnice domáhá náhrady za užívání v období do dubna 2015, irelevantní), aniž by jej k tomu opravňovala dohoda spoluvlastníků či jiný právní důvod, lze jejich závěr o vzniku bezdůvodného obohacení v majetkové sféře dovolatele označit za plně konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to bez ohledu na míru, v níž dům č. p. 2968 (potažmo související pozemky) žalovaný fakticky využíval, kupříkladu umístěním svých osobních věcí.
Pakliže dovolatel dále směřuje svou kritiku proti poznámce odvolacího soudu, že „nastoupil do faktického stavu užívání nemovitostí v celém rozsahu po právním předchůdci“, nelze ani této jeho výtce přisvědčit, poněvadž dotčená zmínka obsažená v odůvodnění napadeného rozsudku zajisté nemá naznačovat, že by žalovaný byl pokládán za výlučného uživatele společných nemovitostí jen proto, že je obdobným způsobem užíval již jeho právní předchůdce, nýbrž zjevně pouze odráží závěr, že dle provedeného dokazování sporné věci od okamžiku vstupu do postavení spoluvlastníka užíval, čímž kontinuálně navázal na předchozí nadužívání daného majetku jeho právním předchůdcem. Ani v tomto bodě tudíž nevyvstává žádná právní otázka, jež by naplňovala kritéria §237 o. s. ř.
Konečně pokud jde o otázku, zdali měl žalovaný iniciovat jednání se žalobkyní jako druhou spoluvlastnicí ohledně způsobu využití společných objektů, nemíní dovolací soud formulovat žádnou obecnou normu týkající se nezbytného postupu většinového spoluvlastníka, může však podotknout, že není nikterak nepřiměřenou představa, že ten, kdo společnou věc užívá výlučně, by měl zajistit své postavení sjednáním dohody se zbývajícími spoluvlastníky, případně přijetím platného rozhodnutí dle principu majorizace. Pakliže dovolatel oproti tomu klade důraz na aktivitu vyloučených spoluvlastníků, sluší se pro účely posuzované kauzy vyzdvihnout, že dle konstantní judikatury z hlediska povinnosti spoluvlastníka, který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vydat, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval společnou věc dobrovolně, či do jaké míry mu bylo v užívání společné nemovitosti bráněno (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, či ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, popřípadě rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 821/2009, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 338/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016). I kdyby žalobkyně po část rozhodného období zřetelně neprojevovala svůj nesouhlas se způsobem užívání nemovitostí žalovaným, správnost závěrů odvolacího soudu by takové zjištění neohrožovalo, neboť, jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015, v občanském právu neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí, a z pouhé nečinnosti tacitně udělené přivolení zásadně dovozovat nelze.
Ve světle shora uvedeného nemohl dovolací soud než dovolání žalovaného odmítnout jako nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu