ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4254.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4254/2017-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , IČ 449 41 439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově 16, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , IČ 750 32 333, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 179/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2016, č. j. 12 Co 277/2016-141, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2016, č. j. 12 Co 277/2016-141, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2016, č. j. 21 C 179/2016-116, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 6. 2016, č. j. 21 C 179/2016-116, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním vypočtených pozemků v katastrálním území B. (výrok I.), s tím, že po právní moci tohoto usnesení má být věc postoupena Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Olomoucký kraj (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně konstatoval, že ze zprávy katastrálního úřadu bylo zjištěno, že ke dni 24. 6. 1991 byly všechny dotčené pozemky zemědělskými nemovitostmi ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), neboť náležely k zemědělskému, respektive lesnímu půdnímu fondu, a o jejich vydání má tudíž podle §9 citovaného předpisu rozhodovat Státní pozemkový úřad. V souladu s §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), proto nezbylo než přikročit k zastavení předmětného řízení a postoupení věci příslušnému správnímu orgánu. Soud přitom zdůraznil, že žalobkyně svůj restituční nárok již před Státním pozemkovým úřadem uplatnila, a o této žádosti již dokonce bylo správním orgánem dne 6. 11. 2015 rozhodnuto, přičemž aktuálně probíhá řízení o žalobě proti posledně uvedenému správnímu aktu podané podle části páté občanského soudního řádu. Smyslem zákona č. 428/2012 Sb. zajisté není souběžné vedení dvou paralelních řízení o vydání týchž věcí, jednou podle §9, podruhé dle §10 citovaného předpisu, nelze tedy ani tolerovat pokračování pře zahájené řešenou žalobou.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 10. 2016, č. j. 12 Co 277/2016-141, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že okresní soud učinil spolehlivá skutková zjištění ze zprávy katastrálního úřadu a přesvědčivě dovodil, že k rozhodnému dni byly sporné pozemky zemědělskými nemovitostmi, pročež o jejich vydání přísluší rozhodovat správnímu orgánu. Vyzdvihnout je třeba též postoj samotné žalobkyně, jež uplatnila požadavek ve vztahu k předmětným nemovitostem dle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního stupně tak za daných okolností přiléhavě zvolil postup dle §104 odst. 1 o. s. ř., řízení zastavil a věc postoupil správnímu orgánu příslušnému rozhodovat o vydání zemědělských nemovitostí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatelka upozorňuje, že podle §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. se zemědělskými nemovitostmi rozumí mimo jiné pozemky, jež k 24. 6. 1991 tvořily zemědělský či lesní půdní fond. Dle judikatury Nejvyššího soudu přitom posouzení pozemku jako přináležejícího k zemědělskému nebo lesnímu půdnímu fondu předpokládá nejen prvek formální (evidenční status nemovitosti), ale též prvek materiální, tj. jeho faktické zemědělské obhospodařování. Přítomností onoho posléze vzpomenutého materiálního elementu se však soudy nikterak nezabývaly. Žalobkyně rovněž namítá, že soudy žalovanému přiznaly náhradu nákladů řízení představovaných odměnou advokáta, přestože by Národní památkový ústav coby státní instituce zabývající se ochranou památek měl být s to vést daný spor s pomocí vlastních právníků, eventuálně za využití Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu první instance k dalšímu řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při zkoumání podmínek, jež musí být zjištěny, aby byl pozemek pokládán za součást zemědělského, potažmo lesního půdního fondu.
Dle §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. se zemědělskými nemovitostmi pro účely daného předpisu rozumí mimo jiné pozemky, které ke dni 24. 6. 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely, a dále pozemky, jež k témuž datu tvořily lesní půdní fond. Záměrná korespondence citovaného ustanovení s §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to i co se týče rozhodného časového bodu (k tomu viz Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013. s. 110), umožňuje pak při jeho výkladu vycházet ze závěrů stabilní judikatury interpretující meze působnosti naposledy zmíněného předpisu. V souladu s uvedenou rozhodovací praxí se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyhledává splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a dále znaku faktického, materiálního, představovaného skutečností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (viz mezi jinými rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 812/2016, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016). Při zkoumání, zda pozemek v rozhodném okamžiku z hlediska §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. přináležel k lesnímu půdnímu fondu, je poté třeba vycházet z §2 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2450/98), jenž rovněž akcentoval stav faktický (či založený rozhodnutím orgánu státní správy lesů) oproti stavu evidenčnímu.
V řešené kauze naproti tomu soudy při vyhodnocení předpokladů zahrnutí sporných pozemků mezi zemědělské nemovitosti ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. vycházely prakticky výhradně z obsahu zápisů ohledně daných pozemků v evidenci nemovitostí ke dni 24. 6. 1991, nikterak nezjišťujíce faktický způsob využití dotčených objektů k onomu datu (zatímco prve zmíněnou okolnost bylo lze ověřit z vyjádření katastrálního úřadu ze dne 9. 6. 2016 na č. l. 111, ohledně materiálního nakládání s pozemky v rozhodné době se z řečené listiny žádné informace nepodávají). Jejich právní úvahy jsou tudíž zjevně neúplné, a proto také nesprávné. S ohledem na fakt, že se v dané fázi řízení jedná toliko o vyšetření procesních podmínek, a nikoli posouzení samotného merita sporu, nebylo by účelné po soudech žádat, aby si pro úsudek o způsobu využití sporných pozemků k 24. 6. 1991 zjednaly skutkový podklad standardně vedeným dokazováním, neboť (jak již bylo dříve judikováno) při zkoumání podmínek řízení, které je nutné odlišit od zjišťování skutkového stavu věci, se neprovádí dokazování ve smyslu §120 a násl. o. s. ř., nýbrž toliko šetření, tedy postup méně formální, při němž se ustanovení upravující dokazování použijí jen přiměřeně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4053/2015). Je však nepochybné, že otázce, zda byly pozemky ve skutečnosti k rozhodnému datu užívány zemědělsky či jinak, je třeba věnovat pozornost a nelze se přes ni přenést poukazem na jejich evidenční status.
Na okraj soudy nižších stupňů akcentované skutečnosti, že před Státním pozemkovým úřadem již proběhlo řízení o nároku žalobkyně na vydání týchž nemovitostí coby pozemků zemědělských v režimu §9 zákona č. 428/2012 Sb., sluší se podotknout následující. Vzhledem k tomu, že naposledy zmíněný restituční předpis bezesporu zakládá odlišný mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitostí zemědělských a nezemědělských (srovnej Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013. s. 123–125), předpokládá se, že oprávněná osoba učiní jistý úsudek ohledně charakteru požadovaného majetku a výsledku této úvahy uzpůsobí své další kroky. Jí provedená kvalifikace však nesnímá z orgánů veřejné moci, před nimiž své nároky vznese, břímě povinnosti provést vlastní vyhodnocení povahy dotčených nemovitostí (viz výslovná úprava postupu pozemkového úřadu v §9 odst. 6, větě třetí, zákona č. 428/2012 Sb.). Jelikož je nezemědělský charakter sporných objektů předpokladem existence pravomoci soudu k přímému projednání požadavku na jejich vydání v režimu části třetí občanského soudního řádu, musí si tento aspekt coby podmínku řízení (§103 o. s. ř.) posoudit soudy samy i tam, kde již kladný úsudek o své pravomoci k rozhodnutí o restitučním nároku dle §9 zákona č. 428/2012 Sb., a tedy (implicitně) též o zemědělské povaze dotčených pozemků, vyslovil Státní pozemkový úřad, u něhož oprávněná osoba uplatnila z opatrnosti (jsouc třebas v nejistotě ohledně jejich zemědělského určení k rozhodnému datu) svá práva souběžně.
V případě, že soud na základě učiněných skutkových zjištění uzavře, že sporné nemovitosti vskutku měly zemědělský charakter, bude se korektním postupem jevit vyslovení nedostatku vlastní pravomoci a postoupení věci pozemkovému úřadu v duchu §104 odst. 1 o. s. ř. (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2562/2003, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 28/97, ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98, a ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 89/97). Okolnost, že u příslušného orgánu bylo řízení o vydání týchž pozemků již dříve zahájeno, nebo dokonce proběhlo, na povinnosti soudu věc postoupit nic nemění (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 40/2000), neboť důsledky plynoucí z takového stavu je oprávněn vyvodit právě jen orgán, do jehož pravomoci náleží projednání a rozhodnutí věci (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 61/2006).
Dovodí-li naopak soud, že předmětné pozemky nebyly nemovitostmi zemědělskými ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., nemůže bez dalšího popřít svou pravomoc k projednání daného nároku; existence v mezidobí vydaného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu by arci nasvědčovala vzniku pozitivního kompetenčního sporu ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jejž by bylo třeba řešit postupem předvídaným tímto předpisem (srovnej mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, body 28–36, či usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 6. 2004, č. j. Konf 4/2003-16, a ze dne 29. 3. 2005, č. j. Konf 32/2004-12).
Vzhledem k přípustnosti dovolání, jež umožňuje přezkum procesního postupu soudů nižších stupňů z hlediska vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., a s přihlédnutím k obsahu žaloby pro zmatečnost, jíž žalobkyně paralelně brojí proti aktuálně zpochybněnému rozhodnutí krajského soudu, je záhodno poznamenat, že dle §14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech. Jak přitom Nejvyšší soud podotkl v usneseních ze dne 26. 9. 2012, sen. zn. 29 ICdo 25/2012, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Nd 370/2013, a ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Nd 212/2016, tato výslovná zákonná úprava nemůže být popřena ani rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 4 Nd 309/2008, na které žalobkyně poukazuje a jež se ojediněle vymyká ustálené rozhodovací praxi. Zpochybnění nepodjatosti soudkyň odvolacího soudu opírající se o prostý poukaz na fakt, že rozhodovaly v jiném sporu žalobkyně týkajícím se týchž nemovitostí, se tak prima facie jeví nepodloženým.
Se zřetelem k výše popsanému nedostatku právního posouzení případu odvolacím soudem bylo nicméně v souladu s §243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. namístě přikročit ke kasaci napadeného usnesení. Jelikož obdobné pochybení zatěžuje též rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud za použití §243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř. i je a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Olomouci. Za daných okolností by se jevilo předčasným vyjadřovat se k dovolatelkou taktéž vznesené námitce neúčelnosti nákladů vynaložených žalovaným na advokátní zastoupení v aktuální kauze.
Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu