ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.792.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 792/2018-1212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce A. Ř. , D. K. n. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/44, adresa pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, Hradec Králové, o nepeněžité plnění z dohody o vydání věci a vypořádání nároků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 238/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2017, č. j. 26 Co 34/2017-1170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 11. 2016, č. j. 8 C 238/2001-1082, v části, v níž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti zabezpečit a realizovat rekultivaci specifikovaných pozemkových parcel v katastrálním území D. K. n. L. a žalobci bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a současně jím byl žalobce zavázán nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodovací praxi již vyřešené právní otázky.
Žalobce předestřel otázku, zda vznesení námitky promlčení uplatněného nároku na splnění závazku, vyplývajícího z dodatku dohody o vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uzavřeného dne 26. 4. 1995, spočívajícího v povinnosti zabezpečit a na vlastní náklady vydávající osoby realizovat hydrogeologický průzkum předmětných pozemků a jejich rekultivaci, neodporuje dobrým mravům v situaci, kdy byl (lhostejno zda žalovanou či jinými subjekty, případně médii) informován o úkonech žalovaného státu směřujících ke splnění smluvně převzatého závazku, rekultivace skládky umístěné na dotčených pozemcích je veřejným zájmem (na ochraně životního prostředí), a nikoliv soukromým zájmem žalobce, jenž na rozdíl od žalované navíc ani nedisponuje peněžními prostředky potřebnými k asanaci skládky, a k uplatnění námitky promlčení došlo až po 12 letech od zahájení soudního řízení. Mínil, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené judikatury představované rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3838/2014 či rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10 a III. ÚS 403/12, resp., že s ohledem na veřejný zájem na ochraně životního prostředí dovolací soud otázku souladu námitky promlčení vznesené státem s dobrými mravy dosud neřešil.
Nejvyšší soud ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů dle ust. §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“ (který je se zřetelem k okamžiku, kdy byl uzavřen dodatek dohody o vydání věci, o nějž žalobce svůj nárok opírá, nutno použít i na posuzovaný případ – srov. §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014) v obecné rovině dovodil, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
Ve vztahu k námitce promlčení pak Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).
Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy žalobci, jenž svůj nárok promlčený dnem 28. 4. 1998 uplatnil u soudu teprve dne 22. 10. 2001, bylo již od ledna 1996 známo, že žalovaná svůj závazek vyplývající z dodatku dohody o vydání nemovitostí uzavřeného dne 26. 4. 1995, spočívající v povinnosti zabezpečit a na vlastní náklady realizovat hydrogeologický průzkum vydávaných pozemků a jejich rekultivaci, odmítá splnit, podmiňujíc provedení přislíbené činnosti převodem dotčených pozemků do obecního nebo státního vlastnictví, neshledal v okolnostech nastalých po vzniku uplatňovaného nároku důvody rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, nenachází ani Nejvyšší soud v jeho úvahách zjevnou nepřiměřenost či odklon od ustálené judikatury. V situaci, kdy se soudy nižšího stupně s otázkou slučitelnosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (založenou na skutkových okolnostech případu) náležitě vypořádaly, jevilo by se navíc nepřípadným, aby dovolací soud (nacházející se v postavení přezkumné instance hodnotící toliko správnost právního posouzení věci) jejich úsudek, který se zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval vlastním posouzením. Jelikož v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu lze námitku promlčení vznést kdykoliv za řízení, a to až do jeho pravomocného skončení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak sama okolnost, že námitka promlčení byla uplatněna s delším časovým odstupem od zahájení soudního řízení (nevyšel-li za řízení najevo úmysl žalované směřující ke zneužití daného zákonného institutu), nemůže být důvodem zakládajícím kolizi vznesené námitky s dobrými mravy. V řízení o soukromoprávním majetkovém nároku žalobce na splnění smluvního závazku k nepeněžitému plnění nemůže rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy odůvodňovat ani dovolatelem akcentovaný veřejný zájem na ochraně životního prostředí, jehož prosazení svěřuje právní řád zejména právním normám veřejnoprávního charakteru, když jádrem sporu mezi účastníky řízení ostatně ani není otázka, zda a jakým způsobem poskytnout ochranu životnímu prostředí, nýbrž který subjekt se má podílet na úhradě s tím spojených nákladů.
Namítá-li pak dovolatel, že odvolací soud při posouzení souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy nezohlednil okolnost, že žalobce byl v průběhu promlčecí doby žalovanou, případně jinými subjekty či médii, informován o úkonech žalovaného státu směřujících ke splnění jím převzatého smluvního závazku, zjevně pomíjí, že odvolací soud učinil skutkový závěr opačný (že v řízení nebyla prokázána činnost žalované, z níž by žalobce mohl nabýt přesvědčení o tom, že závazek bude dobrovolně splněn - o opaku ostatně svědčí prokázaná artikulace požadavku žalované, aby dotčené pozemky za účelem rekultivace byly převedeny do státního nebo obecního vlastnictví); platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Závěry odvolacího soudu o souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy se konečně nijak neodchylují ani od dovolatelem odkazované judikatury, když rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3838/2014, shledává v kontextu jím řešeného případu námitku promlčení souladnou s dobrými mravy, nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, se zabývá kolizí námitky promlčení s dobrými mravy z pohledu změny relevantní judikatury, k níž však v posuzovaném případě nedošlo, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 403/12, otázku souladu námitky promlčení s dobrými mravy neřeší.
Na vyřešení dovolatelem vznesené otázky správnosti procesního postupu soudu prvního stupně, jenž v situaci, kdy žalobce navrhoval vydání částečného rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost zpracovat projektovou dokumentaci potřebnou ke splnění jejího nepeněžitého závazku, o uvedené části žalobního petitu ve výrokové části rozsudku nerozhodl, pak rozsudek odvolacího soudu očividně nezávisí, neboť tato otázka nebyla předmětem odvolacího přezkumu a důvodem, pro nějž žalobě o uložení povinnosti zabezpečit a realizovat rekultivaci předmětných pozemků nebylo vyhověno, nebyl nedostatek projektové dokumentace, nýbrž právě promlčení uplatněného práva. Postup soudu a účastníků řízení pro případ, že ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s ustanovením §152 odst. 2 větou první o. s. ř. nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, je ostatně upraven v ustanovení §166 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010). Právní úprava přitom vylučuje možnost napadnout odvoláním to, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Již pojmově nelze podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu nezávisí konečně ani na vyřešení dovolatelem vznesené otázky, zda realizaci úkonů směřujících k započetí plnění nepeněžitého závazku lze právně kvalifikovat jako uznání dluhu. Za řízení před soudy nižšího stupně vyjevené skutkové okolnosti ani tvrzení či stanoviska procesních stran (žalobce uznání dluhu před soudy nižšího stupně neuplatňoval) totiž nezavdávaly důvodu se uvedenou otázkou zabývat, pročež na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu založeno není a býti ani nemohlo. Rozhodná právní úprava (účinná do 31. 12. 2013) ostatně pro oblast občanskoprávních vztahů, mezi něž nepochybně patří i posuzovaný spor mezi osobou oprávněnou a povinnou vyvěrající z uzavřené dohody o vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, striktně stanovila, že předpokladem přetržení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. (jehož se dovolatel dovolává) je výlučně písemné (a nikoliv konkludentní) uznání dluhu co do důvodu a výše (§558 obč. zák.), za něž bylo lze považovat toliko jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musel splňovat též náležitosti předepsané v §110 odst. 1, větě druhé, obč. zák.; musel tedy být učiněn v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.), přičemž určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše musela být dána právě obsahem listiny, na níž byl zaznamenán (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, nebo ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3849/2010). Výklad zastávaný dovolatelem (že za uznání závazku lze považovat již úkony směřující k jeho realizaci) přitom ustanovení §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neumožňovalo přijmout ani pro oblast obchodněprávních vztahů, neboť předpokladem jeho aplikace byla vždy okolnost, že závazek již byl alespoň částečně splněn.
Vytýká-li dovolatel dále vady řízení spočívající v tom, že nebyly provedeny veškeré jím označené důkazy a rozhodnutí odvolacího soudu vyznívá z jeho pohledu překvapivě, dlužno předně uvést, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné však přípustnost dovolání založit nemohou. Na rozhodnutí soudu přitom zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Jestliže tedy odvolací soud v posuzovaném případě svůj postup (neprovedení dovolatelem označených důkazů) řádně a logicky vysvětlil v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (akcentuje okolnost, že označené důkazy nebyly způsobilé prokázat skutečnosti významné z hlediska aplikovaných hmotněprávních norem), řízení dovolatelem vytýkanou vadou spočívající v neúplném dokazování rozhodně nezatížil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80). V situaci, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ztotožňuje se s jeho závěrem, že dovolatelem uplatněný nárok je promlčen a námitka promlčení vznesená žalovanou neodporuje dobrým mravům, pak rozhodnutí odvolacího soudu očividně netrpí ani vytýkanou vadou řízení spočívající v jeho nepředvídatelnosti, resp. překvapivosti, když za takové rozhodnutí nutno považovat toliko rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011).
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadá-li konečně dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení, či ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalované (která podala písemné vyjádření k dovolání) patří toliko paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 7. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu