ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.21.2016.1
MSPH 59 INS 9407/2009
59 ICm 1787/2010
sp. zn. 29 ICdo 21/2016-343
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Grove CZ a. s. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 118, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28223560, zastoupeného Mgr. Martinem Krtilem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 334/4, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Petru Konečnému , se sídlem v Praze 4, Michelská 1240/72, PSČ 141 00, jako zástupci insolvenční správkyně dlužníka OLAX, s. r. o. v likvidaci, o určení existence pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 ICm 1787/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka OLAX, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 8, Vřesová 677, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 62581627, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 9407/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 2014, č. j. 59 ICm 1787/2010, 104 VSPH 196/2014-284 (MSPH 59 INS 9407/2009), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 2014, č. j. 59 ICm 1787/2010, 104 VSPH 196/2014-284 (MSPH 59 INS 9407/2009), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2014, č. j. 59 ICm 1787/2010-219, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou Městskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 18. listopadu 2010 se žalobce (Grove CZ a. s.) domáhal vůči žalované (Ing. Jaroslavě Dlabolové, jako insolvenční správkyni dlužníka OLAX, s. r. o. v likvidaci) určení, že pohledávka žalobce ve výši 40 386 849 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení na majetek dlužníka OLAX, s. r. o. v likvidaci, je po právu.
Dne 3. listopadu 2010 podala Ing. Jaroslava Dlabalová, jako insolvenční správkyně dlužníka, u insolvenčního soudu žalobu na určení, že pohledávka věřitele (Grove CZ a. s.) ve výši 40 386 849 Kč není po právu. Věc byla u insolvenčního soudu vedena pod sp. zn. 59 ICm 1639/2010.
Insolvenční soud řízení o obou žalobách usnesením ze dne 4. února 2011, č. j. 59 ICm 1787/2010-18, spojil ke společnému řízení pod sp. zn. 59 ICm 1787/2010.
Rozsudkem ze dne 14. ledna 2014, č. j. 59 ICm 1787/2010-219, insolvenční soud zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce ve výši 40 386 849 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka, je po právu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení a o nákladech státu (body II. a III. výroku).
Šlo přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 11. července 2011, č. j. 59 ICm 1787/2010-71, jímž insolvenční soud žalobu zamítl – k odvolání žalobce zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. února 2012, č. j. 59 ICm 1787/2010, 101 VSPH 218/2011-91 (MSPH 59 INS 9407/2009).
Insolvenční soud vyšel především z toho, že:
1/ T. H. (dále jen „T. H.“) jako věřitel uzavřel dne 2. ledna 2005 s dlužníky O. A. K. (dále jen „O. A. K.“) a K. K. (dále jen „K. K.“) [dále také i jen jako „manželé K.“] a s pozdějším insolvenčním dlužníkem jako ručitelem smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), v níž se věřitel zavázal poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 20 000 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 8 % p. a. Smluvní strany si sjednaly, že úvěr bude poskytnut převodem na účet dlužníků.
2/ V dodatku č. 1 ze dne 26. listopadu 2006 ke smlouvě o úvěru, uzavřeném mezi věřitelem (T. H.), dlužníky (O. A. K. a K. K.) a ručitelem (pozdějším insolvenčním dlužníkem), smluvní strany prohlásily, že „ke dni jejího podpisu poskytl věřitel dlužníkům kompletní plnění ve výši 20 000 000 Kč“. Dlužníci uznali předmětný dluh vůči věřiteli co do důvodu i výše.
3/ T. H. jako postupitel a žalobce jako postupník uzavřeli dne 21. srpna 2008 smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 20 000 000 Kč včetně nároků na příslušenství a případné sankce s tím, že cena za postoupení bude zaplacena do 31. prosince 2010 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“).
4/ V exekutorském zápisu soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře ze dne 1. října 2008, č. j. 3EZ 51/08 (dále též jen „exekutorský zápis“) dlužníci (O. A. K. a K. K.) a ručitel (pozdější insolvenční dlužník) jako povinní uzavřeli s žalobcem dohodu podle §78 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), ve které prohlásili, že dne 2. ledna 2005 uzavřel T. H. s manželi K. jako dlužníky a s pozdějším insolvenčním dlužníkem jako ručitelem smlouvu o úvěru ve výši 20 000 000 Kč.
5/ K. K., jednatelka insolvenčního dlužníka, ve své výpovědi uvedla, že půjčka byla fakticky poskytována postupně v letech 2005 a 2006 nejméně v 10 splátkách. Peníze měly být poskytnuty na obchody v Rusku, které se však nezdařily. Proto byl sepsán exekutorský zápis s přímou vykonatelností. Byly podepsány i směnky, které však byly zničeny po sepsání exekutorského zápisu. Insolvenční dlužník byl ručitelem závazku od počátku.
6/ Svědek T. H. vypověděl, že založil žalobce a na konci roku 2010 tuto společnost prodal. S manželem jednatelky pozdějšího insolvenčního dlužníka se seznámil na ruské ambasádě a chtěl s ním podnikat na ruském trhu s plynem. Manželé K. neměli dostatek finančních prostředků, proti jim je svědek poskytl. Dělo se tak na základě smlouvy o úvěru, peníze byly předávány v hotovosti ve statisících podle potřeby, vystavovala se potvrzení. Byly podepsány i směnky, ty však byly zničeny po sepisu exekutorského zápisu. Svědek postoupil pohledávku z úvěrové smlouvy smlouvou o postoupení pohledávky. Cena za postoupení „byla v nominále pohledávky“, postupník uhradil 12 000 000 Kč, více neměl a dluží zřejmě dodnes. V době postoupení pohledávky byl svědek statutárním orgánem a jediným jednatelem postupníka.
7/ Po své výpovědi založil svědek T. H. do spisu 66 ks potvrzení o poskytnutí jednotlivých částek úvěru v době od 10. ledna 2005 do 30. října 2006 a znalecký posudek Ing. Václava Sankota ze dne 20. května 2008 bez čísla znaleckého posudku ve znaleckém deníku. V posudku znalec uvedl, že odhaduje cenu pohledávky pro účely její simulované cese ve výši 20 000 000 Kč.
8/ K. K. jako jednatelka pozdějšího insolvenčního dlužníka v příloze č. 3 účetní závěrky za rok 2008 ze dne 31. března 2009 uvedla, že dlužník měl závazky ve výši 2 000 000 Kč, ačkoliv v té době měl údajně mít splatný závazek z titulu ručení ve výši 20 000 000 Kč. Tento rozpor nevysvětlila.
9/ V příloze účetní závěrky žalobce sestavené k 31. prosinci 2009, podepsané T. H., není uveden závazek žalobce vůči T. H. Teprve v příloze k účetní závěrce za rok 2010, sestavené 28. června 2011, je uvedeno, že byla vytvořena opravná položka k pohledávce v nominální hodnotě 20 000 000 Kč, která je po splatnosti ve výši 30 % a že společnost má pohledávky po splatnosti ve výši 20 000 000 Kč.
10/ T. H. dne 18. dubna 2013 zaslal do spisu neověřené fotokopie rozhodnutí jediného akcionáře ze dne 11. srpna 2008, potvrzení Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“) ze dne 14. listopadu 2012 o výběru 20 000 000 Kč v hotovosti z účtu T. H. a potvrzení O. T., jednatelky účetní společnosti Patero, ze dne 20. dubna 2010 o tom, že v podrozvahové evidenci je zachycen závazek žalobce ze smlouvy o postoupení pohledávky z 21. srpna 2008 vůči T. H. v nominální hodnotě 20 000 000 Kč.
11/ Soudem ustanovený znalec RNDr. Miloslav Musil přezkoumal 66 ks potvrzení o převzetí finančních částek. S ohledem na to, že znalec neměl srovnávací materiál, nemohl objektivně zodpovědět otázku věrohodnosti datace jednotlivých písemností. Nicméně uvedl, že podpisy „K.“ jsou na písemnostech 1 až 50 vyhotoveny skupinově shodným psacím prostředkem, teprve u dalších písemností jsou použity jiné psací prostředky (jiná náplň kuličkového pera). Podpisy „K.“ jsou vyhotoveny více náplněmi kuličkových per, ale převážná část je vyhotovena shodnou náplní jako podpisy K. K., podpisy na dokladech 5 a 50 jsou učiněny shodnou náplní. U podpisů K. K. se vyskytuje minimální proměnlivost morfologické stavby, většina znaků vykazuje relativní jednotnost. Taková vysoká ustálenost na takovém množství dokladů vyhotovených v teoreticky delším časovém období nebývá běžná. Podpisy O. A. K. jsou tzv. nacvičené, zjednodušeného typu. Na potvrzení datovaném 13. března 2006 byly propsány tahy odpovídající podpisu na potvrzení datovaném 31. října 2005.
12/ Usnesením ze dne 25. června 2010, č. j. MSPH 59 INS 9407/2009-A-39, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil Ing. Jaroslavu Dlabolovou.
13/ Přihláškou ze dne 4. února 2010 žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 40 386 849 Kč.
14/ Při přezkumném jednání konaném dne 5. října 2010 žalovaná popřela pravost pohledávky žalobce, „a to pravost i výši, neboť má za to, že pohledávka neexistuje“.
Insolvenční soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce poskytnutí úvěru neprokázal. Přestože žalobce na počátku řízení „ústy svého právního zástupce“ tvrdil, že u občanů ruské národnosti je běžné předávat velké finanční částky v hotovosti, následně T. H. založil do spisu 66 ks údajných potvrzení o předávání finančních částek po částech, aby to neodporovalo zákonu č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Znalecký posudek RNDr. Musila značně zpochybnil autenticitu těchto předložených potvrzení. Předložené doklady soud nepovažoval za pravé a vzniklé v době údajného předání peněz. Posudek Ing. Sankota o hodnotě postoupené pohledávky je sice datován, ale chybí v něm podstatný údaj o čísle, pod kterým je zapsaný ve znaleckém deníku, takže nelze ověřit, zda a kdy byl tento posudek vypracován.
K exekutorskému zápisu se svolením k vykonatelnosti insolvenční soud uvedl, že má pouze formální charakter a nezakládá domněnku materiální existence dluhu v době jeho sepsání; k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 2618/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2005, pod číslem 81, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. Exekutorský zápis neměl skutkový základ v existujícím závazkovém vztahu účastníků, neboť vymáhaná pohledávka (postoupená žalobci T. H. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. srpna 2008) v době sepisu zápisu neexistovala. Podle insolvenčního soudu „byl účelem celé transakce zisk majetku pozdějšího insolvenčního dlužníka na úkor jeho věřitelů“, neboť insolvenční dlužník byl pouze ručitelem, avšak po osobních dlužnících – manželech K. – nikdo splacení dluhu nepožadoval.
S ohledem na to, že žalobce poskytnutí úvěru (půjčky) neprokázal, pohledávka nevznikla a nemohla být ani postoupena žalobci.
K předloženému potvrzení banky ze dne 14. listopadu 2012, podle něhož T. H. vybral z účtu dne 7. ledna 2015 v hotovosti částku 20 000 000 Kč, insolvenční soud uvedl, že s ohledem na to, že k předání této částky dlužníkům mělo docházet postupně od 10. ledna 2005 do 30. října 2006, je otázkou, z jakého důvodu vybral T. H. celou částku najednou a jak s ní naložil, když ji nepředal manželům K. Tento výběr proto podle insolvenčního soudu neprokazuje, že T. H. uvedenou částku skutečně předal dlužníkům. Podle insolvenčního soudu šlo nejen o fiktivní půjčku, ale i o fiktivní uznání dluhu a fiktivní postoupení pohledávky.
Insolvenční soud konečně uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, protože neobsahuje konkrétní ujednání o ceně, které by bylo určité a přezkoumatelné. Dalším důvodem neplatnosti smlouvy je to, že byla uzavřena mezi akciovou společností a jejím statutárním orgánem a podle §196a odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), musí být cena v takovém případě stanovena znaleckým posudkem podle §59 odst. 3 obch. zák., tedy znalcem jmenovaným soudem ad hoc. Žalobce nepředložil řádný znalecký posudek, navíc soud při lustraci v rejstřících Nc a Cm nedohledal řízení, v kterém by byl ustanoven znalec k ohodnocení postupované pohledávky.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování přihláškou žalobce do insolvenčního řízení a vyšel dále z toho, že:
1/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 40 386 849 Kč a jako důvod uvedl smlouvu o úvěru a smlouvu o postoupení pohledávky. Neuvedl však, že smlouva o úvěru obsahuje ručitelské prohlášení „úpadce-dlužníka“.
2/ Pohledávku ve výši 20 000 000 Kč žalobce přihlásil jako vykonatelnou s ohledem na exekutorský zápis obsahující zápis s přivolením k vykonatelnosti učiněný „úvěrovými dlužníky“.
3/ Žalobci bylo dne 15. listopadu 2010 doručeno vyrozumění insolvenční správkyně o popření pohledávky jako pohledávky nevykonatelné.
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou vykonatelnosti předmětné pohledávky. Přitom s odkazem na §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uvedl, že podle označeného ustanovení jsou považovány v insolvenčním řízení za vykonatelné jen takové přihlášené pohledávky, které byly přiznány pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Exekutorský zápis nesplňuje tuto podmínku (nejde o rozhodnutí), proto je „z pohledu insolvenčního řízení“ na tuto pohledávku pohlíženo jako na pohledávku nevykonatelnou.
Odvolací soud dále – na rozdíl od insolvenčního soudu – dovodil, že přihláškou pohledávky žalobce uplatnil vůči insolvenčnímu dlužníku nárok ze smlouvy o úvěru, nikoliv z titulu jeho ručení za závazky úvěrových dlužníků na základě ručitelského prohlášení podle §303 a násl. obch. zák. Ze shodného důvodu byla podána i žaloba. S ohledem na to, že nárok z titulu ručení je odlišný od nároku na vrácení poskytnutého úvěru vůči úvěrovému dlužníku, přihlásil žalobce do insolvenčního řízení jinou pohledávku vůči dlužníku, nežli mu svědčí.
Již výše uvedený důvod, tedy že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z jiného titulu než ručení, podle odvolacího soudu postačoval bez dalšího k zamítnutí žaloby.
Přesto se odvolací soud zabýval smlouvou o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že jde o smlouvu uzavřenou podle §497 a násl. obch. zák., neboť obsahuje veškeré podstatné náležitosti úvěrové smlouvy dle označeného ustanovení. Touto smlouvou se T. H. jako poskytovatel úvěru zavázal poskytnout manželům K. jako úvěrovým dlužníkům úvěr ve výši 20 000 000 Kč převodem na účet dlužníků, případně na žádost dlužníků i v hotovosti. Úvěroví dlužníci se zavázali poskytnutý úvěr splatit nejpozději do 31. prosince 2007 spolu s úrokem ve výši 8 % p. a. od poskytnutí úvěru. Pro případ prodlení se splácením dluhu se dlužníci zavázali platit věřiteli sankční úrok ve výši 0,3 % denně z celkové dlužné částky.
Pozdější insolvenční dlužník jako ručitel v úvěrové smlouvě prohlásil ve smyslu §303 a násl. obch. zák., že uspokojí nároky věřitele na zaplacení celé dlužné částky, včetně příslušenství a případných sankcí, pokud tak neučiní úvěroví dlužníci řádně a včas.
T. H. smlouvou o postoupení pohledávky dle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), postoupil na žalobce předmětné pohledávky.
Odvolací soud dále shrnul, že žalobce prokazoval existenci pohledávky z titulu úvěru dodatkem č. 1 k úvěrové smlouvě, v němž dlužníci i ručitel prohlásili, že ke dni podpisu tohoto dodatku (k 26. listopadu 2006) poskytl věřitel dlužníkům kompletní plnění, tzn. 20 000 000 Kč. Reálná existence částky 20 000 000 Kč před jejím údajným poskytnutím úvěrovým dlužníkům byla prokazována potvrzením banky.
Podle odvolacího soudu bylo dále tvrzeno a prokazováno, že úvěroví dlužníci ve lhůtě do 31. prosince 2007 ani později úvěr nevrátili, a z tohoto důvodu byl sepsán exekutorský zápis s přivolením k vykonatelnosti, v němž dlužníci i ručitel prohlásili, že byla uzavřena smlouva o úvěru ve výši 20 000 000 Kč, dlužníkům byl úvěr poskytnut ve výši 20 000 000 Kč, byl splatný k 31. prosinci 2007 a dlužníci i ručitel prohlásili, že uznávají co do důvodu a výše dluh vůči žalobci jako oprávněnému „spočívající v částce 20 000 000 Kč, jejím příslušenství a sankcích“. Dále obsahuje exekutorský zápis prohlášení T. H., že tuto svou splatnou pohledávku postoupil žalobci.
Odvolací soud přezkoumal závěry insolvenčního soudu, který hodnotil ručitelský závazek insolvenčního dlužníka, a přisvědčil mu v tom, že poskytnutí úvěru dlužníkům v dohodnuté výši 20 000 000 Kč „věrohodně prokázáno nebylo bez ohledu na to, že dlužníci i ručitel předmětný dluh uznali a vyslovili souhlas s jeho vykonatelností ve formě exekutorského zápisu“. Rovněž odvolací soud měl za velmi nepravděpodobné, že by byla částka 20 000 000 Kč, vyzvednutá dne 7. ledna 2005 T. H. v hotovosti z účtu vedeného u banky, vybrána za účelem poskytnutí úvěru dlužníkům a následně vložena do trezoru, jak bylo tvrzeno, aby byla vyplácena v 67 splátkách po dobu téměř dvou let. Byť tedy bylo prokázáno, že T. H. disponoval k rozhodnému datu uvedenou částkou, nebylo nepochybně prokázáno, že byl výběr učiněn v souvislosti s poskytnutím tvrzeného úvěru. Skutečnost, že tomu tak nebylo, prokazuje i účetnictví všech zúčastněných osob na celé transakci k rozhodnému období. Odvolací soud měl dále za významné, že osoby zúčastněné na transakci mají vzájemné osobní vazby, přičemž T. H. a K. K. mají zájem na výsledku sporu, neboť K. K. je údajnou úvěrovou dlužnicí a T. H. postupitelem pohledávky, za kterou měl inkasovat finanční plnění. Odvolací soud konečně považoval za nelogické, že by věřitel disponující směnkou jako zajišťujícím instrumentem tak vysoké částky přistoupil ke zničení této významné majetkové hodnoty byť z důvodu, že disponuje vykonatelným exekutorským zápisem.
Závěrem odvolací soud konstatoval, že s přihlédnutím k obsahu přihlášky a podané žaloby nepřistoupil k žalobcem navrhovanému doplnění dokazování. Nad rámec uvedeného dodal, že v řízení nebyl prokázán důvod, pro který měl vzniknout ručitelský závazek dlužníka. Z důvodu neexistence pohledávky ze smlouvy o úvěru a ručitelského závazku dlužníka nemohlo dojít k postoupení předmětné pohledávky žalobci. Žalobce proto ani neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uvádí, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud měl zohlednit exekutorský zápis, na jehož základě dovolatel považuje svůj nárok za „prokázaný bez dalšího“. Odvolací soud sice odkázal na §199 odst. 2 insolvenčního zákona, z tohoto ustanovení však nijak neplyne, že by vykonatelné měly být pouze pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Dovolatel má – s poukazem na §177 insolvenčního zákona a §79 odst. 7 exekučního řádu – za to, že na pohledávku mělo být pro částku 20 000 000 Kč pohlíženo jako na vykonatelnou.
S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 4940/2007, a rozsudek ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 5036/2009) dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce posouzení právního důvodu přihlášené pohledávky. Zdůrazňuje, že v přihlášce pohledávky odkázal na smlouvu o úvěru a smlouvu o postoupení pohledávek, přičemž právě smlouva o úvěru je právním titulem pro vznik jeho pohledávky za dlužníkem, neboť je takto jednoznačně specifikován právní úkon, v rámci kterého dlužník učinil ručitelské prohlášení. Odvolacímu soudu tak nic nebránilo v tom, aby dovodil, že dovolatel přihlásil pohledávku „z důvodu titulu ručení“ za závazky úvěrových dlužníků „na základě ručitelského oprávnění“. Výklad odvolacího soudu má dovolatel za přepjatě formalistický.
Dovolatel dále míní, že provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno nejen uzavření smlouvy o úvěru, ale současně i poskytnutí částky 20 000 000 Kč prostřednictvím několika splátek. „Právní posouzení“ věci odvolacím soudem, „spočívající v tom, že údajně nebylo prokázáno poskytnutí úvěru“, považuje dovolatel za nesprávné, neboť „je v rozporu s objektivními skutečnostmi a důkazy provedenými v předmětném řízení“. Insolvenční soud dezinterpretoval výsledky znaleckého posudku týkající se potvrzení o přijatých platbách. Kvůli nesprávným skutkovým závěrům odvolacího soudu „volí“ odvolací soud nesprávné právní hodnocení.
Dovolatel má za nesprávný rovněž závěr insolvenčního soudu, podle něhož je neplatná smlouva o postoupení pohledávky. Má za to, že soudy se při aplikaci §196a odst. 1 a 3 obch. zák. nevypořádaly se závěry formulovanými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle dovolatele nebyla „cena předmětu smlouvy“ pro společnost nevýhodnější než cena v daném místě a čase obvyklá, což vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Sankoty. Dovolatel připouští, že posudek nesplňuje formální náležitosti dle §196a odst. 3 obch. zák., ale „uvedené zcela jednoznačně prokazuje“. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem, že je neurčité ujednání o sjednané ceně za postoupení pohledávek.
Konečně dovolatel zpochybňuje „přístup“ soudů nižších stupňů k předloženému uznání dluhu sepsanému ve formě exekutorského zápisu. Míní, že uznání by mělo znamenat přenesení důkazního břemene na žalovanou.
Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání zamítnout, neshledá-li dovolací soud důvody k jeho odmítnutí. Má za to, že námitky dovolatele směřují zejména proti hodnocení důkazů či procesnímu postupu soudu, tedy mimo rámec přípustných dovolacích důvodů. K „možnosti popření“ pohledávky vyplývající z exekutorského zápisu žalovaná odkazuje „na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013 ve věci sp. zn. KSPL 56 INS 23224/2011“ (jde o rozsudek sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 106/2013“), s tím, že význam této námitky dovolatele oslabuje fakt, že žalovaná z opatrnosti příslušnou žalobu podala. K právní kvalifikaci důvodu vzniku pohledávky žalovaná uvádí, že skutkové vymezení, jímž dovolatel argumentuje, spočívá v poskytnutí úvěru, který „úpadci rovněž poskytnut nebyl“. Jde tedy i ze skutkového hlediska o závazek odlišný.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (níže označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 31. ledna 2017, č. j. MSPH 59 INS 9407/2009-B-55, které ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2017, č. j. MSPH 59 INS 9407/2009, 1 VSPH 348/2017-B-62, nabylo právní moci dne 21. září 2017, ustanovil (podle §33 insolvenčního zákona) zástupcem insolvenční správkyně dlužníka JUDr. Petra Konečného. Nejvyšší soud proto v řízení jako s žalovaným pokračoval s posledně jmenovaným.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §174 insolvenčního zákona se přihlášky pohledávek a jejich přílohy podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci (odstavec 1). Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2). Jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo (odstavec 3). Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (odstavec 4).
Podle §177 insolvenčního zákona k přihlášce pohledávky je třeba připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.
Podle §199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).
V uvedené podobě platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro danou věc rozhodném).
I. K vykonatelnosti pohledávky a aktivní věcné legitimaci.
Již v důvodech R 106/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že smysl úpravy obsažené v §199 odst. 2 insolvenčního zákona je spolehlivě rozpoznatelný již ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120. Pravidlo obsažené v §199 odst. 2 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) bylo obsaženo v §199 odst. 3 osnovy, přičemž podle zvláštní části důvodové zprávy (k §198 a §199 osnovy), „v §199 osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být „vyrobena“), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. (…) Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení (rozuměj podle §199 odst. 2 osnovy, jež se nakonec do insolvenčního zákona nedostalo), lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle §199 odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat)“.
Z uvedeného se podává, že vykonatelnou pohledávkou může být i pohledávka, která není přiznána rozhodnutím příslušného orgánu. Vykonatelnost pohledávky proto mohla být v posuzované věci založena i exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti (viz §40 odst. 1 písm. d/ a §78 písm. a/ exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012). Opak neplyne ani z odvolacím soudem zmiňovaného §199 odst. 2 insolvenčního zákona. Označené ustanovení toliko omezuje důvody, pro které je možné popírat ty vykonatelné pohledávky, které byly přiznány pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Při popírání ostatních vykonatelných pohledávek se omezení dle §199 odst. 2 insolvenčního zákona neuplatí. Je tomu tak proto, že před vznikem exekučního titulu o pohledávce neprobíhalo žádné řízení, jež by vyústilo v rozhodnutí o pohledávce. V incidenčním sporu, jehož předmětem je popření vykonatelné pohledávky, která nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je proto popírající insolvenční správce limitován jen tím, že je vázán důvody svého popření (srov. dikci §199 odst. 3 insolvenčního zákona; v judikatuře pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016).
V daných souvislostech rovněž nelze přehlédnout, že insolvenční soud pochybil (a odvolací soud tuto chybu nenapravil) již tím, že přestože vedl řízení o původně dvou samostatných žalobách, tj. jak řízení o žalobě věřitele (žalobce Grove CZ a. s.) na určení pravosti pohledávky ve výši 40 386 849 Kč (§198 insolvenčního zákona), tak řízení o žalobě insolvenčního správce na popření (téže) pohledávky (§199 insolvenčního zákona), rozhodl pouze o žalobě na určení pravosti pohledávky. Přitom bylo podstatné, aby si řádně vyhodnotil, zda se incidenční spor týká vykonatelné pohledávky, event. v jakém rozsahu. Bez vyjasnění této otázky přitom soud ani řádně nemohl posoudit aktivní věcnou legitimaci účastníků řízení. Byla-li totiž pohledávka přezkoumána jako vykonatelná, bylo na insolvenčním správci, aby podal žalobu na popření její pravosti. Prošla-li pohledávka přezkumem jako nevykonatelná, svědčila aktivní věcná legitimace k podání žaloby na určení pravosti pohledávky věřiteli (žalobci v tomto řízení). Závěr, že žalobu podala neoprávněná osoba, je přitom důvodem pro odmítnutí žaloby podle §160 odst. 4 věty první insolvenčního zákona (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněné pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 30/2012). Sám žalobce přitom v řízení uváděl, že jako vykonatelnou uplatnil pohledávku ve výši 20 000 000 Kč (jistinu půjčky).
II. K právnímu důvodu pohledávky.
Důvodem vzniku popřené pohledávky (§174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, nebo i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014).
Odvolací soud založil právní posouzení věci na závěru, podle kterého z obsahu přihlášky žalovaného plyne, že přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z titulu vrácení poskytnutého úvěru. Uvedený závěr však Nejvyšší soud za správný nepovažuje.
V posuzované věci žalobce v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení jako právní důvod vzniku pohledávky uvedl: „Smlouva o úvěru ze dne 2. 1. 2005. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 21. 8. 2008“. K přihlášce připojil výpis z obchodního rejstříku, smlouvu o úvěru, její dodatek, smlouvu o postoupení pohledávky a exekutorský zápis. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, součástí listiny označené jako smlouva o úvěru je i ručitelské prohlášení pozdějšího insolvenčního dlužníka. Ten je v této smlouvě označen vedle věřitele T. H. a dlužníků A. O. K a K. K. jako další smluvní strana – ručitel.
S ohledem na to, že skutková tvrzení o vzniku přihlašované pohledávky mohou mít v intencích shora uvedených ustálených judikatorních závěrů (zprostředkovaně) původ i v listině, na kterou věřitel odkáže v přihlášce, Nejvyšší soud sdílí názor dovolatele, že závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel do insolvenčního řízení přihlásil jinou pohledávku, než mu svědčí, je přehnaně formalistický. Odkazoval-li totiž dovolatel v přihlášce na úvěrovou smlouvu, ještě to neznamená, že do insolvenčního řízení přihlásil „pohledávku z úvěru“. Jak shora uvedeno, ručitelské prohlášení, které mělo založit pohledávku T. H. za pozdějším insolvenčním dlužníkem, bylo součástí smlouvy o úvěru. Z obsahu této listiny, na kterou odkazovala přihláška, tedy bylo možné dovodit, že insolvenční dlužník je ručitelem za závazky založené úvěrovou smlouvou. Stejné ostatně plyne i z exekutorského zápisu, který dovolatel rovněž připojil k přihlášce a jímž současně prokazoval vykonatelnost své pohledávky.
Ani závěr odvolacího soudu, podle něhož si dovolatel do insolvenčního řízení přihlásil „jinou pohledávku vůči dlužníku, nežli mu svědčí“, tak není správný.
III. K uznání závazku.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že uznáním závazku (dluhu) dle §323 odst. 1 obch. zák. či §558 obč. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (na insolvenčního správce), na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. tuto skutečnost za prokázanou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 113, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, nebo /nověji/ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013).
Pro poměry dané věci se z takto ustaveného judikaturního rámce podává, že za situace, kdy dovolatel tvrdil, že insolvenční dlužník uznal svůj dluh co do důvodu a výše, a odvolací soud skutečně měl za prokázané, že (úvěroví) dlužníci a ručitel (pozdější insolvenční dlužník) v exekutorském zápisu prohlásili, že „uznávají co do důvodu a výše dluhu vůči oprávněné společnosti Grove CZ a.s. spočívající v částce 20 000 000 Kč, jejím příslušenství a sankcích“ (str. 9 druhý odstavec odůvodnění napadeného rozsudku), nemohl odvolací soud uzavřít, že důvodem pro zamítnutí žaloby je „neprokázání“ poskytnutí částky 20 000 000 Kč (úvěrovým) dlužníkům, aniž by současně přijal a odůvodnil závěr, proč k uznání závazku nepřihlédl.
Zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene dovolatelem by bylo možné pouze tehdy, kdyby neplatilo, že v důsledku uznání závazku byl důkazním břemenem ohledně neexistence závazku v době uznání zatížen žalovaný.
Odvolací soud tedy pochybil v posouzení důkazního břemene, resp. nevyvodil důsledky z toho, že v důsledku uznání závazků bylo důkazního břemeno o neexistenci předmětných pohledávek přeneseno na tehdejší žalovanou. Nesprávně tak vyvozoval závěry z toho, že dovolatel nepředložil relevantní důkazy o faktickém poskytnutí úvěru. Bylo naopak na tehdejší žalované, aby prokázala, že závazek úpadce v uznaném rozsahu neexistuje (že nevznikl). Jak plyne ze shora citované judikatury, pouhá, třeba i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou.
IV. K platnosti smlouvy o postoupení pohledávek.
Přestože dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru o platnosti postupní smlouvy, ve skutečnosti polemizuje toliko s odůvodněním rozhodnutí insolvenčního soudu. Odvolací soud k této otázce uvedl jen tolik, že z důvodu neexistence pohledávky ze smlouvy o úvěru a ručitelského závazku nemohlo dojít k postoupení předmětné pohledávky dovolateli.
V. K prokázání poskytnutí úvěru.
Námitkami, podle nichž dovolatel v řízení provedenými důkazy prokázal, že došlo k poskytnutí úvěru, dovolatel uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném zjištění skutkového stavu. Takový dovolací důvod však není přípustný, když dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, částečně dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu (důvody uvedené pod body I. a III.); Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení insolvenční soud poté, co si ujasní, co je předmětem řízení (spojené řízení o žalobách o určení a o popření totožné pohledávky), především vyhodnotí, zda jde o vykonatelnou pohledávku (a zda pohledávka, příp. její část, byla takto uplatněna v přihlášce a byla jako vykonatelná přezkoumána) a z toho plynoucí závěr o aktivní věcné legitimaci žalobce a žalovaného. Jde-li vskutku o pohledávku vykonatelnou, neopomene přihlédnout k §199 odst. 3 insolvenčního zákona, podle něhož je žalobce v žalobě o popření takové pohledávky oprávněn uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (k tomu viz závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 39/2016).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro insolvenční soud (odvolací soud) závazný.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu