ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.81.2016.1
MSPH 99 INS 9524/2014
199 ICm 1558/2015
sp. zn. 29 ICdo 81/2016-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové , se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, PSČ 101 00, jako insolvenční správkyně dlužníka INKOMA STAV s. r. o., zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, PSČ 101 00, proti žalovanému SOLVING, spol. s. r. o., se sídlem v Praze 6, Vlastina 850/36, PSČ 161 00, identifikační číslo osoby 43003877, zastoupenému Mgr. Davidem Junkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Cukrovarnická 649/39, PSČ 162 00, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 1558/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka INKOMA STAV s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Jaromírova 48/211, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 25615203, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 9524/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. 199 ICm 1558/2015, 102 VSPH 927/2015-59 (MSPH 99 INS 9524/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j. 199 ICm 1558/2015-28, (mimo jiné) určil, že kupní smlouvy ze dne 27. srpna 2013, 2. září 2013 a 28. srpna 2013, kterými dlužník jako prodávající převedl na žalovaného jako kupujícího vlastnické právo k (v rozhodnutí blíže specifikovaným) automobilům (dále též jen „sporné automobily“), jsou neúčinnými právními úkony (body I., II. a IV. výroku), uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka sporné automobily a není-li to možné, uhradit ve prospěch majetkové podstaty dlužníka celkem částku 499.000 Kč (body V., VI. a VIII. výroku), určil, že právní úkony, kterými dlužník převedl ve prospěch žalovaného finanční prostředky v celkové výši 529.320 Kč jako nájemné za (v rozhodnutí blíže označené) automobily, jsou neúčinné (bod IX. výroku), uložil žalovanému uhradit ve prospěch majetkové podstaty dlužníka částku 529.320 Kč (bod XI. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod XIII. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., II., IV., IX., XI. a XIII. výroku; v bodech V., VI. a VIII. výroku jej zrušil a věc v této části postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel (ve shodě s insolvenčním soudem) zejména z toho, že:
1) Dne 27. srpna 2013, 28. srpna 2013 a 2. září 2013 uzavřel dlužník (jako prodávající) se žalovaným (jako kupujícím) kupní smlouvy o prodeji sporných automobilů (dále jen „kupní smlouvy“), s tím, že kupní ceny (stanovené na základě znaleckých posudků) v celkové výši 499.000 Kč byly uhrazeny započtením vzájemných pohledávek dle dohody o započtení pohledávek ze dne 5. října 2013, přičemž rozdíl vzniklý zápočtem ve výši 4.970 Kč ve prospěch žalovaného byl uhrazen dlužníkem převodem na bankovní účet žalovaného.
2) V období mezi 28. srpnem 2013 a 3. prosincem 2013 uzavřel dlužník (jako nájemce) se žalovaným (jako pronajímatelem) smlouvy o nájmu sporných automobilů, s tím, že část nájemného ve výši 529.320 Kč uhradil dlužník bankovními převody ve prospěch žalovaného (dále jen „sporné platby“).
3) Z insolvenčního návrhu dlužníka doručeného insolvenčnímu soudu dne 7. dubna 2014 vyplývá, že závazek dlužníka vůči A. H. ve výši 78.000 Kč byl splatný dne 3. prosince 2011 a závazek vůči STAVA s. r. o. ve výši 1.123.261,04 Kč byl splatný dne 23. srpna 2012.
4) Insolvenční soud usnesením ze dne 18. dubna 2014, č. j. MSPH 99 INS 9524/2014-A-12, zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 23. července 2014, č. j. MSPH 99 INS 9524/2014-B-10, prohlásil konkurs na jeho majetek.
5) Na přezkumném jednání konaném dne 23. července 2014 dlužník ani žalobkyně nepopřeli pohledávku A. H. ve výši 78.000 Kč, splatnou dne 4. prosince 2011 ani pohledávku STAVA s. r. o., splatnou (ve výši 1.056.291,92 Kč s příslušenstvím) v roce 2012.
6) Do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 7.143.154,60 Kč, přičemž hodnota majetku dlužníka činí cca 1.000.000 Kč.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a odst. 2 písm. b), §240 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod číslem 10), a v usnesení ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007 – především uzavřel, že:
1) Žalovaný nevyvrátil domněnku, že v době uzavření kupních smluv byl dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti, přičemž z insolvenčního návrhu dlužníka a výsledků přezkumného jednání vyplývá, že měl více věřitelů, jímž neplnil splatné peněžité závazky po dobu delší než tři měsíce.
2) Kupní smlouvy jsou ve smyslu §240 insolvenčního zákona neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, když z hlediska „ekvivalentnosti plnění“ není významný jen obsah smlouvy (nebo jiného ujednání), nýbrž i to, zda se dlužníku za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty dostalo reálného protiplnění. Potud není pochybnosti o tom, že v důsledku započtení na kupní ceny sjednané v kupních smlouvách se dlužníkovi za převedené sporné automobily žádného skutečného protiplnění (z nějž by mohli jeho insolvenční věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo. Vzájemným zápočtem pohledávek dlužník zvýhodnil žalovaného, jemuž se tak dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
3) Sporné platby, jež dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, jsou ve smyslu §241 insolvenčního zákona zvýhodňujícími právními úkony, neboť v jejich důsledku se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího (plného) uspokojení, než jaké by mu náleželo v rámci konkursního řízení vedeného na majetek dlužníka.
Dovolání žalovaného proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, ve výsledku odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval [při posouzení podmínek (ne)účinnosti právních úkonů v poměrech insolvenčního zákona, jde-li o přiměřenost protiplnění a možnost započtení] v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015 (uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, a v usnesení ze dne 31. července 2015, sen. zn. 29 ICdo 52/2015.
Přitom ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že v poměrech dané věci byla kupními smlouvami „vytvořena“ pohledávka dlužníka za žalovaným z titulu ceny za převod vlastnického práva ke sporným automobilům, která neměla být v převážné části zaplacena, nýbrž „využita“ k započtení proti pohledávce žalovaného za dlužníkem. Srov. k tomu shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015.
Dovolacími námitkami, jimiž zpochybňuje existenci dohody o započtení pohledávek a úpadek dlužníka v době provedení sporných plateb, dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Na uvedeném nic nemění v dovolání uplatněný odkaz na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, neboť v projednávané věci nejsou skutková zjištění soudů nižších stupňů ani protichůdná, resp. rozporná, a jsou srozumitelně a určitě vyloženy v odůvodnění odvolacího soudu.
Způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) nevystihují ani námitky, podle nichž odvolací soud neprovedl dovolatelem navržené důkazy, neprovedl úkony podle §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. a neposkytl dovolateli poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Jejich prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu toliko vytýká vady řízení, aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva; ani tyto námitky proto dovolání přípustným nečiní.
Nad rámec výše řečeného lze doplnit, že napadené rozhodnutí vytýkanými vadami ostatně ani netrpí.
Z obsahu protokolu o jednání (ze dne 24. března 2016) rovněž jednoznačně plyne, že odvolací soud podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. žalovaného poučil (mimo jiné) o tom, že jej tíží důkazní břemeno k vyvrácení domněnky, že v době uskutečnění napadených právních úkonů nebyl dlužník v úpadku.
Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě již z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010).
Konečně ve vztahu k té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud zrušil rozsudek insolvenčního soudu v bodech V., VI. a VIII. výroku a věc v této části postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6, dovolatel neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, a tudíž ohledně ní neotevírá ani žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, jež by měla vliv na správnost této části napadeného rozhodnutí (právní posouzení věci, na kterém napadené rozhodnutí spočívá, dovolání nezpochybňuje). Ani v tomto rozsahu proto dovolání přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. června 2016), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu