ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1215.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1215/2018-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovoláních, která podali obvinění E. C., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, a A. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 2 To 99/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 2/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných E. C. a A. V. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 48 T 2/2008 , byli obvinění E. C. a A. V. , spolu se spoluobviněným R. S., nar. XY, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od 14. 2. 2005 do 22. 4. 2005 v Karviné a V. T., ačkoliv si byli vědomi povinností vyplývajících z ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, se záměrem vyhnout se přiznání a odvedení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, dosáhnout tak zkrácení daní ke škodě státu a získat tak majetkový prospěch, zajistili dovozem z Polské republiky, následně skladovali, zpracovávali a uváděli do volného daňového oběhu líh a alkoholické nápoje ,
přičemž nejprve obvinění R. S. a E. C. prostřednictvím polských přepravců J. G., J. K., A. K. a J. M. zajistili dodání nejméně 110.673 litrů líhu, kromě poslední dodávky ze dne 22. 4. 2005 s minimálním obsahem etanolu 92,3 %, a to celkem ve 38 případech (podrobně rozepsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), a takto opatřený líh v pronajatých prostorách na parcele XY v XY, vlastníka D. C., na ul. XY v XY, vlastníka K. s., a objektu č.p. XY ve XY, vlastníka S., obvinění společně skladovali, zpracovávali a následně líh a vyrobené alkoholické nápoje uváděli do volného daňového oběhu na území České republiky, přičemž konkrétně:
obviněný E. C. a spoluobviněný R. S.
- zajistili pronájem prostor ke skladování lihu a lihových produktů,
- organizovali dovoz lihu a lihových produktů polskými přepravci do České republiky,
- zajišťovali hladký průvoz dovážených lihových produktů přes česko-polskou státní hranici signalizováním přítomnosti hlídek policejních orgánů či celní stráže dovozcům,
- skladovali dovezený líh v pronajatých prostorách,
- převáželi líh a související suroviny jako vodu, aromatické esence, chlór a jiné potřeby jako čerpadla, filtry, nádoby, etikety a láhve mezi jednotlivými sklady,
- prováděli filtraci lihových produktů,
- odstraňovali hořkou chuť skladovaných lihových produktů,
- vyráběli z lihových produktů alkoholické nápoje s využitím aromatických esencí,
- plnili láhve lihovými produkty za účelem jejich následného prodeje,
- prodávali líh a alkoholické nápoje odběratelům,
- vozili hotové produkty v podobě alkoholických nápojů a lihu odběratelům,
- udíleli konkrétní pokyny obžalovanému A. V., přičemž na základě těchto pokynů,
obviněný A. V.
- pomáhal uskladňovat dovezený líh z Polské republiky v pronajatých prostorách,
- převážel líh a související suroviny jako vodu, aromatické esence, chlór a jiné potřeby jako čerpadla, filtry, nádoby, etikety a láhve mezi jednotlivými sklady,
- spolupracoval s obžalovanými C. a S. na eliminaci nebezpečí odhalení policejními orgány signalizováním přítomnosti policejních kontrol při převozu lihu či výše uvedených potřeb mezi sklady,
- prováděl filtraci lihových produktů,
- podílel se na odstraňování hořké chuti skladovaných lihových produktů,
- vyráběl z lihových produktů alkoholické nápoje s využitím aromatických esencí,
- plnil láhve lihovými produkty za účelem jejich následného prodeje,
- vozil hotové produkty v podobě alkoholických nápojů a lihu odběratelům,
- vyvážel na skládku odpady v podobě plastových nádob od dovážených lihových produktů,
takže porušením ustanovení §4, §66, §68 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a ustanovení §5, §16, §25, §94, §99, §101 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, obvinění společně zkrátili ke škodě státu spotřební daň ve výši 27.074.520 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 6.168.681 Kč .
Za výše popsanou trestnou činnost a dále za přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 T 224/2014-584, který nabyl právní moci dne 20. 12. 2014, byl obviněný E. C. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 T 224/2014-584, který nabyl právní moci dne 20. 12. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za výše popsanou trestnou činnost a dále za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 3. 2011, č. j. 10 T 164/2010-69, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2011, byl obviněný A. V. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 3. 2011, č. j. 10 T 164/2010-69, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. S.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 48 T 2/2008, podal obviněný E. C. odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal dále i obviněný A. V. , a to do výroku o vině. Odvolání do výroku o trestu podal i spoluobviněný R. S.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 2 To 99/2017 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 2 To 99/2017, podali obvinění E. C. a A. V. dovolání.
Obviněný E. C. v rámci svého dovolání (č. l. 4704–4712) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , přičemž vznáší námitky proti závěru, že jeho jednání vykazuje znaky trestné činnosti v rozsahu, jímž byl uznán vinným, kdy má současně za to, že se v jeho věci jedná o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
Obviněný namítl, že soudy nesprávně neakceptovaly jeho námitky a uznaly jej vinným nad rámec skutečně prokázaného jednání. I kdyby bylo možno z provedených odposlechů a dalších důkazů učinit závěr o jeho jistém podílu na vytýkaném jednání, nelze přehlédnout, že u celé řady případů dovodil krajský soud vinu bez jakýchkoliv důkazů, významných pro výši zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Tvrzené plnění láhví v neprokázaném rozsahu, prodej v neprokázaném rozsahu, či převážení etiket není důkazem, který by jej spojoval se všemi vytýkanými dovozy líhu a z toho vyplývajícího zkrácení daně. Má za to, že neexistují důkazy o jeho účasti, vědomí či podílu na dovozu líhu v případech uvedených pod body 6), 8), 10), 11), 14), 20), 23), 24) a 38) výroku soudu prvního stupně. Ve vztahu ke skutku pod bodem 6) v této souvislosti zpochybňuje záznamy telefonického provozu a poukazuje na osobní či „rodinnou“ situaci ve vztahu ke spoluobviněnému R. S. s tím, že účast jednotlivých obviněných na tvrzené trestné činnosti nelze dovozovat nějakým zobecňujícím výkladem, ale je ji nutno u jednotlivých obviněných bez pochyb prokázat ve vztahu k jednotlivým dovozům lihu. Rozporuje podle svého názoru nesprávný závěr krajského a vrchního soudu, pokud jde o obsah etanolu v lihu (viz bod 5 a 22 odůvodnění usnesení vrchního soudu). Nejenom v bodě 6), ale i v jiných případech, obviněný R. S. namítal špatnou kvalitu lihu, tedy není pravdou tvrzení, že by dovážený líh z hlediska obsahu etanolu nereklamovali, ale naopak ho ředili. Ve vztahu ke skutku pod bodem 8) zpochybnil, že by byl účasten dovozu lihu, výroby, prodeje, plnění či převozu etikety, tedy, že jej s tímto jednáním cokoli spojuje. Zpochybňuje evidenci vedenou spoluobviněným R. S., stejně jako skutečnost, že by snad do jeho počítače cokoli sám psal či o těchto záznamech věděl. Dále obviněný uvedl, že dne 22. 4. 2005 se v objektu, kde došlo k jeho zadržení, nacházel z důvodu opravy defektu na vozidle v pneuservisu jeho strýce, nikoli v souvislosti s dovozem lihu, neboť dorazil až tři hodiny po ostatních zatčených. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nevypořádal s námitkami týkajících se odposlechů, resp. že neuvážil, ani nezdůvodnil, zda se v odposleších ve všech případech skutečně mluví o lihu, když v odposleších samotných nikdy slovo líh nezazní, stejně jako se v podstatě nezabýval tím, že znalecké posudky PhDr. Svobodové a Ing. Švendy v žádném případě nehovoří s naprostou jistotou, že na nahrávkách hovoří on, kdy v celé řadě záznamů nebyla potvrzena totožnost řečníků. Podle obviněného dále Vrchní soud v Olomouci akceptoval nesprávný závěr Krajského soudu v Ostravě o nadbytečnosti výslechů navrhovaných svědků, což je nutno považovat za opomenuté důkazy.
S ohledem na výše uvedené obviněný E. C. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, případně podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že jej uzná vinným jen jednoznačně prokázaným jednáním.
Obviněný A. V. v rámci podaného dovolání (č. l. 4772–4774) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný odmítá právní hodnocení soudu o tom, že se jako spolupachatel podílel na všech 38 případech dovozu lihu. Má za to, že soud nesprávně právně posoudil existenci jednotícího záměru ve vztahu ke všem 38 případům, když nevěděl a ani nemohl vědět o všech případech dovozu lihu. Rovněž nesouhlasí s právním posouzením soudu ohledně nejmenšího obsahu etanolu v dovezeném lihu. Namítá, že soudy nezjistily skutečné minimální množství etanolu ve všech případech dovozu lihu, ale místo toho vyšly z předpokládaného minimálního množství lihu v jednotlivých dodávkách. Odvolací soud pomíjí skutečnost, že se ze strany nalézacího soudu jednalo o pouze soudem předpokládané, nikoli skutečně prokázané minimální množství etanolu v lihu. Výše škody, kterou měli obviněné společně způsobit, a tedy i právní kvalifikace jejich jednání, je přitom závislá na určení množství etanolu v lihu, a proto by mělo být stanoveno co nejpřesněji. Provedené důkazy nelze hodnotit tak, že skutečná minimální výše etanolu v lihu nemohla být nižší než 92,3 %, jak bylo stanoveno ze zajištěných vzorků, škoda proto nebyla řádně stanovena. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas s výší jemu uloženého trestu odnětí svobody, neboť vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě byly dány podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, které odůvodňuje uložení trestu pod dolní hranici zákonné sazby. V této souvislosti poukázal na délku trestního řízení, která byla zapříčiněna jinými okolnostmi než jeho přičiněním (zejména mezinárodním prvkem – svědky z Polska), přičemž pokud trval na zopakování dokazování, zvláště za situace, kdy došlo ke kompletní obměně senátu nalézacího soudu, jednalo se o jeho zákonné právo a odmítá nést odpovědnost za důvody, které objektivně mohly vést k průtahům v trestním řízení.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný A. V. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 2 To 99/2017, ve vztahu k jeho osobě zrušil, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného E. C. byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 18. 4. 2018 (č. l. 4704v). Opis dovolání obviněného A. V. pak Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo dne 22. 5. 2018 (č. l. 4772v).
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 7. 2018, sp. zn. 1 NZO 441/2018. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, že ve věci neshledala existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. zejména v odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.
K námitkám obviněného A. V. uvedla, že většina jím uplatněných námitek není podřaditelná nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale nelze je právně relevantně uplatnit ani pod žádným dalším zákonem taxativně stanoveným důvodem dovolání. To proto, že jimi obviněný toliko zpochybňuje provedení dokazování a závěry, které z něj vyvodily soudy nižších stupňů, a předkládá svou vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Pokud jde o jeho námitku, že neparticipoval na všech dílčích útocích trestné činnosti, pak se jedná o námitku ryze skutkového charakteru, a navíc nelze než odkázat na §23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Provedeným dokazováním (zejména pak provedenými odposlechy telekomunikačního provozu) bylo bezpochyby prokázáno, že všichni spoluobvinění jednali ve spolupachatelství, a za tohoto předpokladu již není podstatné, zda jednotliví obvinění přesně o všech jednotlivých dodávkách lihu věděli či se jich fyzicky účastnili. Dále uvedla, že námitkou (též skutkové povahy) týkající se množství etanolu v dováženém lihu se již vypořádaly soud prvního stupně i soud odvolací, přičemž vzhledem k charakteru trestné činnosti bylo možné přesné množství etanolu v dováženém lihu určit toliko v zajištěných vzorcích, přičemž s ohledem na zásadu in dubio pro reo vycházely soudy z nejmenší zjištěné lihovosti. Stran námitky nepřiměřenosti trestu lze pak obecně uvést, že námitky týkající se přiměřenosti trestu nespadají pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Délky trestního řízení si byly soudy vědomy a zejména soud prvního stupně se jím zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí důkladně na str. 56, přičemž dospěl k závěru, že délka trestního řízení nebyla způsobena nedůvodnými průtahy na straně soudů či jiných orgánů činných v trestném řízení, ale byla dána zcela objektivními okolnostmi, a také našla výraz ve výši ukládaného trestu, který byl všem obviněným ukládán při samé spodní hranici zákonné sazby, která pro souzený trestný čin činí 5–10 let. Soudy též zdůvodnily, proč na straně obviněných nespatřují žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle §58 tr. zákoníku.
K námitkám obviněného E. C. pak státní zástupkyně uvedla, že jím uplatněné námitky nelze podřadit pod žádný zákonem předvídaný dovolací důvod, neboť jejich obsahem je pouze polemika s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Co se týká obsáhlých námitek tohoto obviněného k jednotlivým dovozům lihu, na kterých neměl aktivně participovat, uvádí, že obvinění jednali jako spolupachatelé, bylo prokázáno, že byli vedeni společným úmyslem, měli rozdělené role a není tak nezbytné, aby byla prokázána osobní účast obviněného u všech dodávek lihu. Stejně tak s námitkami týkajícími se věrohodnosti provedených odposlechů se vypořádal soud prvního stupně, přičemž tomuto jeho hodnocení nelze nic vytknout.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných E. C. a A. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný E. C. následně prostřednictvím právního zástupce podal k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství repliku , kde uvedl, že na podaném dovolání trvá, kdy z obsahu vyjádření dovozuje, že státní zástupce sám připouští, že obviněný o všech dovozech lihu nevěděl či u nich nebyl osobně přítomen, jak tvrdí v podaném dovolání. Trvá tedy i na tom, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Uvádí dále, že se státní zástupce jeho námitkami nijak podrobněji nezabývá, resp. některé zcela opomíjí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 2 To 99/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými E. C. a A. V. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný E. C. současně uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného E. C. je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g). Předmětný dovolací důvod uplatnil i obviněný A. V.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve vztahu k dovolání obviněného E. C. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze jím uplatněné námitky podřadit. Jedná se o námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména přepisy odposlechů – záznamy telekomunikačního provozu, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie PhDr. Marie Svobové, Ph.D., znalecký posudek z oboru kriminalistika – fonoskopie a kybernetika – automatické rozpoznávání řečníka, identifikace a verifikace řečníka, analýza hlasu Ing. Zdeňka Švendy, Ph.D., záznamy počítačové evidence spoluobviněného R. S.) a vadná skutková zjištění [obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn; ke skutku pod bodem 6) pak otázku zjištění, zda byl vůbec této dodávce přítomen nebo o ní byl informován, resp. o telefonickém hovoru uskutečněnému z jeho mobilního telefonu, zjištění stran vzájemných vztahů v předmětné době mezi ním a rodinou spoluobviněného R. S.; ke skutku pod bodem 8) zjištění, zda byl této dodávce přítomen nebo o ní byl informován, stejně tak u skutků pod body 10), 11), 14), 20), 23), 24) a 38); zjištění, z jakých důvodů se nacházel dne 22. 4. 2005 v objektu, kde došlo k jeho zatčení; totožnost řečníků na záznamech telekomunikačního provozu, dále námitka stran zjištění obsahu etanolu v lihu; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů], když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že krajský soud dovodil jeho vinu u celé řady případů bez jakýchkoli důkazů) a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci [kdy obviněný uvádí, že nebyl přítomen všem 38 dovozům lihu, zejména pak u dovozů popsaných pod body 6), 8), 10), 11), 14), 20), 23), 24) a 38); dále uvádí, že se dne 22. 4. 2005 nacházel v objektu, kde došlo k jeho zatčení, z nutnosti opravit defekt na svém vozidle v pneuservisu svého strýce, tedy jeho zadržení nemělo nic společného se zajištěným dovozem lihu, neboť na místo dorazil až o tři hodiny později].
Stejně tak nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněného A. V . Obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména přepisy odposlechů, které označuje za procesně nepoužitelné důkazy) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění skutečné minimální výše etanolu v lihu, a z toho vyplývající stanovení výše škody), přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména že žádný z provedených důkazů neprokazuje, že by v některých případech nemohla být skutečná lihovost nižší, než je soudem určená pravděpodobná minimální výše, resp. k tomuto provedené důkazy netvoří ani ucelený řetězec nepřímých důkazů) a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se všech dovozů lihu neúčastnil, ani o všech dovozech nebyl informován).
Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhají přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění E. C. a A. V. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Z hlediska výše uvedeného, ve vztahu k námitce obviněného E. C. stran tzv. opomenutého důkazu je třeba poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O takovou situaci se jednalo také v projednávané věci; soud prvního stupně opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného, resp. všech spoluobviněných a tyto své úvahy odůvodnil zcela dostačujícím způsobem. Lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu na str. 51 až 52, kde soud rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nadbytečnosti navrhovaných výslechů svědků. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje. Nejvyšší soud uzavírá, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout.
Za relevantní proto nelze shledat ani případnou námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto namítá obviněný E. C. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jak uvedeno výše.
Oba obvinění trvají na tom, že nesprávné právní posouzení věci spočívá zejména ve skutečnosti, že nebyli osobně přítomni všem dodávkám lihu, tedy nebyli účastni, případně ani informováni o všech 38 dodávkách.
Všem obviněným bylo kladeno za vinu, že se předmětného jednání dopustili v součinnosti nejméně se dvěma osobami .
Podle §23 tr. zákoníku , byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel) .
O spolupachatelství se podle §23 tr. zákoníku jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (provinění), jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (k tomu srov. rozhodnutí č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Rovněž je rozhodné, že u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). V případě společného úmyslu však nemusí vždy jít o výslovnou dohodu spolupachatelů, která tedy není nezbytnou podmínkou, ale postačí i konkludentní dohoda (srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr.).
Na podkladě skutečností, které se podávají ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ve skutkových zjištěních, jakož i v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí, je zřejmé, že obvinění byli vzájemně propojeni a jen za přispění jednání každého z obviněných bylo možné realizovat čin způsobem, jak k němu došlo. Role každého ze spolupachatelů byla náležitě objasněna. Jak uvedl již nalézací soud, stěžejní roli zde měl spoluobviněný R. S., s nímž úzce spolupracoval obviněný E. C., jak je ostatně uvedeno i ve skutkové větě rozsudku. V rámci činnosti využívali obviněného A. V., zejména pro technické zajištění stránky výroby, a jeho podíl participace je rovněž uveden ve skutkové větě rozsudku. Lze se pak zcela ztotožnit se závěry odvolacího soudu, kterýžto se předmětnou námitkou již zabýval v rámci řízení o řádném opravném prostředku, a kterýžto v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že „ v souladu s pokynem odvolacího soudu je trestná činnost z hlediska konkrétního podílu jednotlivých obžalovaných velmi podrobně zjištěna a ve výroku rozsudku popsána tak, že nelze učinit logicky žádný jiný závěr než ten, že obžalovaní po celou dobu v úmyslu ve větším rozsahu zkrátit daň jednali společně tak, jak vyplývá z výrokové části rozsudku, tedy trestnou činnost každý z nich páchal nejméně s dalšími dvěma osobami, spoluobžalovanými, takže za celou trestnou činnost jako spolupachatelé zodpovídají jako by ji každý spáchal sám, byť ne na každém útoku se všichni podíleli stejnou měrou “ (str. 9 napadeného usnesení). Tedy, všichni obvinění jednali za podmínek společného jednání na základě společného úmyslu a ve vzájemné součinnosti. Jejich součinnost byla provázena vzájemnou průběžnou informovaností, vědomím o souvislostech, společným cílem. Nad to je třeba podotknout, že závěry a úvahy soudů stran posouzení jednání obviněných podle §23 tr. zákoníku jsou z příslušných pasáží jejich rozhodnutí zcela zřejmé a logické.
Oba obvinění, zejména pak obviněný A. V., rozporují závěry stran podílu etanolu v lihu, resp. stanovenou výši škody.
I tato námitka byla součástí přezkumu v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na závěry soudu nalézacího, který náležitým způsobem zjišťoval nejen celkový objem dovezeného lihu, ale i objem etanolu v něm. V tomto bodě vycházel nalézací soud z odborných expertiz provedených u zajištěných vzorků. Na str. 42 odůvodnění rozsudku je pak rozvedeno, na podkladě jakých úvah dospěl soud k tomu, že dodávky obsahovaly nejméně 92,3 % etanolu. Je zcela logické, že míru lihovosti bylo možno zjistit toliko u zajištěných vzorků, neboť z naředěného a prodaného lihu již množství etanolu změřit nelze. Nalézací soud přitom postupoval v souladu se zásadou in dubio ro reo , tedy vycházel z nejmenší zjištěné lihovosti zajištěných vzorků. Uvedenému závěru nelze ničeho vytknout.
Obviněný A. V. dále brojí proti nepřiměřenosti výše jemu uloženého trestu odnětí svobody, neboť má za to, že byly splněny podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy mimořádné snížení trestu, a to s ohledem na délku trestního řízení, kdy od spáchání skutku uběhlo již přes 12 let.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to obviněný namítá v podaném dovolání.
Namítané nesprávné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody může sice za určitých okolností zakládat existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento však obviněný neuplatnil, navíc nutno uvést, že i pokud by tomu tak bylo, ale obviněný zpochybnil toliko samu skutečnost, že zákonného ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nebylo v jeho případě využito, zcela by se s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjel. V této souvislosti je třeba uvést, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat rozsah případného snížení vyjádřený ve výměře uloženého trestu, neboť tato otázka souvisí s přiměřeností trestu, proti které není možné uplatňovat v řízení o dovolání žádné námitky, jak uvedeno výše. Pokud soud ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nevyužil a vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze uzavřít, že by byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157-314 Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3169–3170).
Nad rámec uvedeného lze uvést, že předmětnou námitkou se již odvolací soud zabýval a tuto shledal neopodstatněnou (str. 10 až 11 napadeného usnesení). Nalézací soud se délkou soudního řízení pečlivě zabýval a „ je rovněž okolností, kterou soud velmi podstatnou měrou v rámci úvah o trestu zohlednil “ (str. 56 rozsudku nalézacího soudu). Uvedl, že obvinění v rámci procesního postupu uplatňovali svá práva v souladu s trestním řádem, nicméně v důsledku tohoto bylo trestní řízení časově podstatně náročnější, což soud rozhodně nehodnotil v neprospěch obviněných. Dospěl k závěru, že délka trestního řízení nebyla způsobena nedůvodnými průtahy na straně soudů či jiných orgánů činných v trestním řízení, ale byla dána zcela objektivními okolnostmi. Stěžejní je zde pak skutečnost, že „ i přes přítomnost jiných přitěžujících okolností, soud obžalovaným uložil nejmírnější možný postih, když takto i přes všechny uvedené okolnosti významným způsobem zohlednil právě časový odstup od doby páchání trestné činnosti obžalovaných “ (str. 57 rozsudku nalézacího soudu). Vyslovil se rovněž i k případné aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, kdy neshledal naplnění podmínek, resp. existenci mimořádných okolností způsobilých odůvodnit jeho aplikaci.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Obvinění současně uplatnili námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněného E. C. , i obviněného A. V.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu