ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1367.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1367/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněného A. D. , nar. XY, trvale bytem XY, Slovenská republika, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 107/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 26 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného A. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 T 2/2017, byl obviněný A. D. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 7. 3. 2016 kolem 06:00 hodin v B., část B., okres U. H., na chodbě rodinného domu č. p. XY, po předchozím slovním napadání vulgarismy „Ty, kurvo, pičo, děvko!“ na schodu stojící M. J., nar. XY, tuto rukama silně odstrčil, když kolem ní procházel a ona mu uvolňovala místo na chodbě, až M. J. upadla na zem směrem k vchodovým dveřím, kde ji kopnul obutou botou do kotníku levé nohy, v důsledku čehož M. J. utrpěla zhmoždění zevní části v oblasti levého hlezénního kloubu, kvůli čemuž byla omezena v obvyklém způsobu života do 29. 3. 2016 z důvodů znehybnění levé dolní končetiny sádrovou dlahou, bolestivostí kotníku a sníženou hybností levé dolní končetiny.
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 (sto) denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby představuje částku 200 (dvě stě) Kč, tj. celkem 20.000 (dvacet tisíc) Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán – zaplacen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 40 (čtyřiceti) týdnů.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, IČ 47114304, na náhradě škody částku 3.611 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. J., nar. XY, bytem XY, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 T 2/2017, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu, stejně jako výroků o náhradě škody.
O podaném dovolání rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 107/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 107/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 527–528), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný uvedl, že si je vědom postupně se vyvíjející judikatury Nejvyššího soudu, která připustila věcný přezkum dovolání, pakliže toto je postaveno na argumentaci o porušení základních práv odsouzeného, k čemuž odkazuje na nálezy Ústavního soudu Pl. ÚS 21/96, I. ÚS 55/04 a II. ÚS 1966/16. S odkazem na tato rozhodnutí tedy upřesňuje, že podává dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v důsledku porušení práva na spravedlivý proces a presumpce neviny došlo k nesprávnému právnímu posouzení.
Obviněný trvá na tom, že stíhaný čin nespáchal. Soud první instance nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., což nereparoval odvolací soud a zatížil tak řízení flagrantní vadou v podobě neprovedení zásadního důkazu. Soudy nehodnotily provedené důkazy objektivně, pochybnosti vyložily v neprospěch obviněného, nevyjádřily se k nim, nebo se vyjádřily nepravdivě. Soudy zjištěný skutkový stav vychází z výpovědi poškozené M. J. a postrádá základní principy logiky. Osoba poškozené je nevěrohodná, několikráte změnila svoji výpověď a popis událostí jí uvedený dne 1. 6. 2017 pak neodpovídá protokolu o ohledání místa činu ze dne 19. 5. 2016, pokud jde o způsob pádu a místo dopadu poškozené.
Dále je podle obviněného provedenými fotografiemi zpochybněno omezení v obvyklém způsobu života v důsledku zranění poškozené, zejména pak délka takového omezení. V konečném důsledku tak není naplněn znak skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto fotografie však soudy nezohlednily.
V rámci hodnocení důkazů postupovaly soudy v rozporu s principy logiky, když by postrádalo jakýkoliv smysl, aby obviněný jel k lékaři autem již před šestou hodinou, když cesta z B. trvá autem 20 minut, obviněný byl ošetřen v 8:02 hod. a je tedy nelogické, aby několik desítek minut čekal v ordinaci. Stejně tak soudy nepřiřkly žádnou důkazní hodnotu výpovědím sousedek J. a Z. J., které jednoznačně svědčily ve prospěch obviněného.
Zcela chybné a narušující právo na spravedlivý proces obviněného pak bylo i vyhodnocení znaleckého posudku MUDr. Daňkové ze dne 5. 10. 2016 a také odepření jejího výslechu v odvolacím řízení. Znalkyně zpochybňuje verzi poškozené, když upozorňuje na absenci dalších následků údajného útoku obviněného a následného pádu poškozené, byť oděrek či podlitin. Znalkyně pak nezohledňovala skutečnost, že poškozená měla na sobě mít v době útoku oblečeno pouze tričko a kalhotky a obviněný je přesvědčen, že v takovém případě by musel kopem obutou botou zanechat na kotníku poškozené oděrky a podlitiny. Proto navrhoval výslech znalkyně, který byl však odvolacím soudem jako stěžejní návrh nepřípustně zamítnut.
Stejně tak je nepřípustný závěr soudů o agresivní povaze obviněného, které zcela ignorují principy presumpce neviny, když obviněný nebyl nikdy uznán vinným v trestním ani přestupkovém či obdobném řízení. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ( pozn. Nejvyššího soudu: patrně omylem nesprávně uvedená spisová značka, když správně se jedná o nález I. senátu Ústavního senátu, tedy sp. zn. I. ÚS 2726/14, dále již uváděno pod správnou sp. zn.).
Konečně pak bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces i ze strany odvolacího soudu, který náležitě nerozebral všechny námitky obviněného, k čemuž obviněný cituje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2564/12.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 107/2018, jakož i řízení mu předcházející, a dále rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 T 2/2017, a všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby ji v potřebném rozsahu znova projednal a rozhodl. Obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 7. 9. 2018 (č. l. 529). Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil přípisem ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 1 NZO 969/2018, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat a současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 107/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména obecná námitka neobjektivního hodnocení důkazů, dále námitka nesprávného hodnocení výpovědi poškozené M. J., fotografií prokazující, že poškozená M. J. vykonávala v průběhu března 2016 výdělečnou činnost, hodnocení znaleckého posudku MUDr. Daňkové, výpovědi svědkyň J. a Z. J.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména průběhu a mechanismu vzniku zranění poškozené M. J., délka omezení poškozené v běžném způsobu života), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou vykládány v neprospěch obviněného) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že se stíhaného skutku nedopustil, poškozená nebyla omezena v běžném způsobu života po dobu tvrzenou v odsuzujícím rozsudku, jelikož vykonávala běžně výdělečnou činnosti, dále by postrádalo smysl, aby jel autem k lékaři, který jej ošetřil v 8:02 již před šestou hodinou ranní a trvá tak na své verzi, kterou uváděl v rámci obhajoby).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný A. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný vznesl námitku nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, tedy námitku, jež formálně míří do nesprávného právního posouzení hmotného práva, jak vyžaduje uplatněný dovolací důvod. Tato námitka však byla vznesena neregulérním způsobem, jelikož obviněný jí uplatňuje až na základě vlastního hodnocení důkazů a vlastních skutkových zjištění, tedy až sekundárně po vlastní revizi skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
I kdyby byla tato námitka uplatněna právně relevantním způsobem, Nejvyšší soud připomíná, že i v takovém případě by byla zcela zjevně neopodstatněná. Obviněný totiž spatřuje nenaplnění znaků skutkové podstaty v tom, že míra omezení poškozené na běžném způsobu života a zejména délka tohoto omezení byla zpochybněna provedenými důkazy fotografiemi ze dne 9. 3. 2016, 13. 3. 2016, 14. 3. 2016, 22. 3. 2016 a 27. 3. 2016, tedy z doby, kdy byla poškozená limitována v běžném způsobu života podle skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 T 2/2017.
Podle §146 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Ublížením na zdraví , které má trestněprávní důsledky, je tak myšlen stav spočívající v poruše zdraví, který znesnadňuje poškozenému po dobu nikoliv krátkou obvyklý způsob života. Je tedy třeba kumulativní splnění všech tří znaků – porucha zdraví, znesnadnění v obvyklém způsobu života po dobu nikoliv krátkou. Znesnadnění běžného způsobu života nemusí být natolik podstatné, jako je tomu u těžké újmy na zdraví, postačuje déletrvající bolestivost, omezení mobility, upoutání na lůžko, nespavost apod. Současně se musí jednat o poruchu zdraví trvající nikoliv krátkou dobu, což je termín stanovený judikaturou na dobu minimálně sedmi dnů (rozhodnutí trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/85, zveřejněné pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Tato časová hranice není stanovena absolutně, jelikož je vždy třeba zkoumat veškeré okolnosti konkrétního případu, zejména závažnost porušení zdraví a způsob omezení v běžném způsobu života.
V daném případě byla poškozená omezena v běžném způsobu života ode dne způsobení zranění dne 7. 3. 2016 do sundání sádrové dlahy dne 29. 3. 2016, případně o týden déle. Je nerozhodné, zda v tomto období vykonávala nějakou činnost. Podstatné je, že podle objektivizované lékařské zprávy bylo zranění takové povahy, že poškozenou v běžném způsobu života s ohledem na stíženou pohyblivost a bolestivost omezovalo a poškozená byla v důsledku tohoto poranění v pracovní neschopnosti. Poškozená se pro účast na činnostech, jak dokládají fotografie, přizpůsobila svým omezením, což ovšem neznamená, že nebyla nijak omezena. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 57, kde se Okresní soud v Uherském Hradišti s touto obhajobou obviněného vypořádal.
Dále Nejvyšší soud k obviněným vzneseným námitkám uvádí, že věrohodnost svědka a současně poškozené M. J. nebyla nikterak zpochybněna. Toto zdůvodnil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zcela dostatečným způsobem, když uvedl, proč v případě tvrzení proti tvrzení uvěřil verzi poškozené a proč odmítá námitky obviněného vůči její nevěrohodnosti. Takováto námitka směřuje do hodnocení důkazů a jako taková je tedy nepřípustná.
V rámci dovolacích námitek pak obviněný poukazuje na nelogičnost pospaného skutkového děje, když nevidí důvod, proč by mělo k incidentu dojít kolem šesté ráno, když byl ošetřen až v 8:02 hodin, a tedy by v ordinaci lékaře čekal několik desítek minut zbytečně. Nejvyšší soud v tomto podotýká, že jak vyplynulo z provedeného dokazování, urologická ordinace, kde byl obviněný ošetřen byla otevřena od 7:00 hodin. Není tedy žádný logický rozpor mezi tvrzením poškozené, že po ní obviněný požadoval zapůjčení automobilu a časem, kdy se tak mělo stát. Naopak soud prvního stupně provedl veškeré dokazování, kterým prokázal, že verze obviněného je nedůvěryhodná, když jím uváděné časy a typ zvolené dopravy neodpovídá realitě daného dne. Skutečnost, že byl ošetřen až v 8:02 hodin, také nikterak nezpochybňuje zjištění, že se incident odehrál po šesté hodině ranní, jelikož se jedná o přesný čas ošetření, jenž je způsobilý doložit, že obviněný se vyšetření v tuto dobu skutečně zúčastnil, nemá však vypovídací hodnotu o tom, co se dělo předtím. I tato námitka je tedy, kromě toho, že je zjevně nepřípustná, zcela nepatřičná.
Co se týče námitky nesprávného vyhodnocení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Daňkové, k tomuto již Nejvyšší soud uvedl, že tato nespadá pod uplatněný dovolací důvod. K související námitce zamítnutí důkazního návrhu obviněného na výslech znalkyně MUDr. Daňkové, Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se nedopustil žádného zásahu do práva obviněného ani žádného jiného pochybení, když zamítnutí tohoto návrhu patřičně a logicky odůvodnil. Nejvyšší soud v této souvislosti opětovně připomíná, že z §2 odst. 6 tr. ř. nevyplývá povinnost soudu provést každý navrhovaný důkaz, když rozsah dokazování je plně v jeho kompetenci a nic mu tedy nebrání, aby v případě, kdy se navrhovaný důkaz jeví například jako nadbytečný nebo nezpůsobilý cokoliv prokázat, tento s patřičným odůvodněním zamítl, jak tomu bylo i v tomto případě.
Stejně tak nelze přijmout ani nedostatečné vyrovnání se s odvolacími námitkami obviněného, když odvolací soud uvedl, že přezkoumal řízení před soudem prvního stupně a neshledal žádná pochybení a námitky obviněného směřovaly pouze do hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž odvolací soud není oprávněn přehodnocovat důkazy aniž by je sám provedl. I přes svoji stručnost tak odůvodnění odvolacího soudu je třeba shledat jako dostačující. Co se týče odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12, ani tento není případný. Odvolací soud, byť se v daném případě nevypořádával s každou uvedenou námitkou jednotlivě, zcela explicitně uvedl, že veškeré námitky zhodnotil jako námitky vyjadřující nesouhlas s hodnocením důkazů. Jedná se tedy o námitky i v rámci odvolacího řízení nerelevantní, kterými se není odvolací soud oprávněn zabývat. V rámci dovolacího řízení se pak jedná o námitku procesního charakteru, tedy námitku nenaplňující uplatněný ale ani žádný jiný dovolací důvod.
Konečně pak námitka obviněného týkající se nepřípustného dovození jeho agresivní povahy z přestupkových řízení, v nichž nebyl shledán vinným přestupkem a tím souvisejícím porušením presumpce neviny, se jeví taktéž jako lichá. Nalézací soud nehodnotil obviněného z pohledu viny za přestupek, když si byl vědom toho, že k takovému rozhodnutí nikdy nedošlo. Nalézací soud provedl důkazy odrážející osobnostní rysy obviněného, bez toho, aby dospěl k jednoznačnému závěru o agresivitě obviněného, který by nadto příslušel spíše znaleckému zkoumání. Uvedený nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, je pak nepřípadný. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění zcela jasně uvedl, že z tohoto důkazu si udělal představu o neklidné povaze obviněného , nikoliv, že jej použil jako důkaz o jeho vině (bod 24 rozsudku).
Ačkoliv tedy lze souhlasit s obviněným v jím uvedených obecných postulátech vyplývajících z nálezů Ústavního soudu o právu obviněného na spravedlivý proces, v daném případě nebylo shledáno žádné pochybení, které by zásah do tohoto práva odůvodňovalo, obviněný uplatnil toliko procesněprávní námitky směřující ve své podstatě vůči hodnocení důkazů a nenaplňující tedy uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu