ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1426.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1426/2017-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2018 o dovolání obviněného J. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 10 To 54/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 7 T 7/2015, byl obviněný J. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (skutek pod bodem 1.), pokusem zločinu pohlavního zneužití podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §187 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2.), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 3.) a přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 4.). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil obviněný tím, že:
1. v přesně nezjištěných dnech v období 20.-28.12.2008, 23.-25.1.2009, 6.-15.3.2009,8.-14.4.2009, 7.-10.5.2009, 3.7-23.8.2009 v domě v obci B., okres M., a na loukách v jejich okolí, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, v době, kdy u něj byla na návštěvě, opakovaně osahával nezl. pošk. „AAAAA“*), jejíž věk znal, neboť se jedná o jeho dceru, na prsou, na zadku, na přirození, a to jak přes oblečení, tak na nahém těle, několikrát denně si pokládal její ruce a nohy na svůj ztopořený penis, stahoval si kalhoty a ukazoval jí svoji erekci, požadoval po ní, aby mu hladila penis, a to jak přes oblečení, tak pod ním, a aby mu prováděla felaci, zasouval jí prsty do přirození a toto ji olizoval, líbal ji,
2. v přesně nezjištěné době od července 2013 do srpna 2013 v pokoji domu v obci D. L., okres Ú. n. O., za účelem vlastního sexuálního uspokojení nejméně v jednom případě přilehl do postele k nezl. pošk. „XXXXX“*), jejíž věk znal, neboť se jednalo o jeho neteř, přiložil jí obnažený penis na stehno a zeptal se jí, zda to nechce zkusit, a svého jednání zanechal až poté, co mu nezletilá sdělila, že to řekne matce, pokud toho nenechá,
3. za účelem vlastního sexuálního uspokojení a zneužívaje mentálního postižení, které mu bylo známo, a s ním související nižší vývojové úrovně, podprůměrných rozumových schopností a psychosexuální nezralosti, díky kterým mohla jen částečně pochopit a vyhodnotit jeho jednání a pro které nebyla schopna se účinně bránit tomuto jednání,
- si v přesně nezjištěné době během letních prázdnin 2013 v domě v obci B. přilehl k nezl. pošk. „YYYYY“, jejíž věk znal, neboť se jednalo o dceru jeho někdejší družky, a která u něj byla v předmětné době na prázdninách, a přes její slovní nesouhlas ji opakovaně osahával na přirození, zasouval do přirození prst, jímž pohyboval, a následně v přítomnosti nezletilé onanoval, a dále
- v přesně nezjištěné době léta 2013 v obci D. L., pod pohrůžkou ublížení vylákal nezl. pošk. „YYYYY“*), jejíž věk znal, neboť se jednalo o dceru jeho někdejší družky, na louku, kde ji osahával pod kalhotkami na přirození a zasouval jí do něj prsty, přičemž poškozená jeho jednání strpěla proto, že se bála a nevěděla, jak se bránit,
4. v přesně nezjištěné době července 2013 do srpna 2013 v domě v obci D. L. a v domě v obci B. nejméně ve třech případech na svém mobilním telefonu a na notebooku pouštěl jednak nezl. pošk. „XXXXX“*), jejíž věk znal, neboť se jednalo o jeho neteř, jednak nezl. pošk. „YYYYY“*), jejíž věk znal, neboť se jednalo o dceru jeho někdejší družky, videosoubory zobrazující nahého muže a ženu s explicitním zobrazením jejich přirození a pohlavní styk mezi mužem a ženou a zvířetem.
Za uvedené trestné činy Krajský soud v Hradci Králové uložil obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu ho zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným „AAAAA“*) nemajetkovou újmu v částce 200.000 Kč, poškozené nezl. „YYYYY“*) škodu v částce 7.200 Kč a nemajetkovou újmu v částce 100.000 Kč a poškozené nezl. „XXXXX“*) nemajetkovou újmu v částce 50.000 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 7 T 7/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 10 To 54/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 a v důsledku toho i v celém výroku o trestu a ve výroku, kterým byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost uhradit „AAAAA“*) na náhradě nemajetkové újmy částku 200.000 Kč. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pokusem zločinu pohlavního zneužití podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §187 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2)] a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 3)] a přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 4)] uložil obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle §226 písm. a) tr. ř. pak obviněného zprostil obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové sp. zn. 1 KZV 63/2014 v části, kterou mu bylo kladeno za vinu, že:
v období od 20. 12. 2008 do 23. 8. 2009 v domě v obci B., okres M., Ú. kraj (dále jen B.) a na loukách v jejich okolí, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, v době, kdy u něj byla na návštěvě, opakovaně osahával nezl. pošk. „AAAAA“*), jejíž věk znal, neboť se jedná o jeho dceru, na prsou, na zadku, na přirození, a to přes oblečení, tak na nahém těle, několikrát denně si pokládal její ruce a nohy na svůj ztopořený penis, stahoval si kalhoty a ukazoval jí svoji erekci, požadoval po ní, aby mu hladila penis, a to jak přes oblečení, tak pod ním, a aby mu prováděla felaci, zasouval jí prsty do přirození a toto ji olizoval, líbal ji, nejméně třikrát jí částečně zasunul penis do pochvy a nejméně ve čtyřech případech s ní vykonal soulož,
neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozenou „AAAAA“*) odkázal s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 10 To 54/2017, podal obviněný prostřednictvím ustanovené obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Dovolání bylo podáno do všech výroků uvedeného rozsudku s výjimkou zprošťujícího výroku. Obviněný především podrobně zrekapituloval obsah předmětného rozsudku včetně důvodu zprošťujícího výroku, když soud tento výrok odůvodnil zásadou „in dubio pro reo“. Ohledně zbývajících poškozených dospěl soud k závěru, že výrok o vině má oporu v provedených důkazech. Dovolatel ovšem namítá, že již v řízení před soudy nižších stupňů poukazoval na skutečnost, že ve věci existují pochybnosti, které neumožňují vytvořit dostatečně pevný a zákonný předpoklad pro odsuzující výrok. Zdůrazňuje, že soud druhého stupně všechny vytýkané rozpory nacházející se ve výpovědi poškozené „XXXXX“*) přičetl na vrub věku poškozené, časovému odstupu a rozrušení z výslechu před soudem. Podle názoru obviněného ovšem nebylo vzato v úvahu, že poškozená „XXXXX“*) na zásadní otázky, jako např. zda jí poškozená „YYYYY“*) řekla, že to měla na něho hodit, odpověděla, že si již nic takového nepamatuje. Navíc svědkyně před znalkyní uvedla, že k zneužití mělo dojít dvakrát, ačkoliv ve své výpovědi uvedla, že se to stalo jedenkrát. Tyto skutečnosti považuje obviněný za velmi závažné a vzbuzující pochybnosti, zda se skutkový děj vůbec stal. Nebylo také přihlédnuto ke zprávě školy, ze které vyplývá, že poškozená „XXXXX“*) chodila s chlapci, lhala a upravovala si realitu. Samotný soud druhého stupně se také pozastavil nad chováním matky poškozené, která přes svoji negativní zkušenost s obviněným mu svěřila svoji dceru. Přesto ovšem dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn správně a úplně.
Ohledně poškozené „YYYYY“*) obviněný zdůrazňuje, že její výslech u soudu byl ukončen předčasně z důvodu jejího zdravotního stavu, kdy tento také podle soudu druhého stupně poškozenou limituje v možnostech podat úplnou výpověď, kdy zároveň vylučuje schopnost namemorovat si podrobnou výpověď smyšlenou. Soud považoval výpověď poškozené ve vztahu k jednání, ke kterému mělo dojít v L. za nevěrohodnou z hlediska jejího rozporuplného chování vůči jeho osobě. Poškozená u hlavního líčení popřela svoji zamilovanost, přičemž její výslech zpočátku probíhal bez problémů a pak se rozplakala a výslech nemohl dále pokračovat. Protože výslech nebyl dokončen, bylo mu znemožněno položit poškozené důležité otázky, přestože v přípravném řízení byla schopna přes své omezení precizně vypovídat. Podle obviněného jedna z jejích výpovědí nemůže být věrohodná do té míry, že by mohla činit základ pro odsuzující výrok.
Soud druhého stupně také dospěl k závěru, že poškozená se nacházela ve stavu bezbrannosti k naplnění ustanovení §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, když vyložil pojem bezbrannosti v nejširším smyslu, přičemž odkázal na duševní a rozumové schopnosti poškozené. Současně ovšem protichůdně uvedl, že poškozená zcela neorientovaná nebyla, když si na některé setkání s ním vzala kamarádku. Naznačené závěry nepovažuje dovolatel za logické, když poškozená byla schopna v přípravném řízení vypovídat, byla schopna ho pronásledovat a vyhrožovat, že se zabije, když jí opustí, což vyplývá ze svědecké výpovědi B.
Podle dovolatele proto nemůže být zvolená právní kvalifikace jeho jednání správná. Zároveň namítá, že soud druhého stupně zamítl všechny jeho návrhy na doplnění dokazování, vyjma důkazů týkajících se skutku pod bodem 1), přičemž svůj postup nijak neodůvodnil (např. neodůvodnil, proč odmítl jeho požadavek na doplnění dokazování dokončením výslechu svědkyně „YYYYY“*) či provedení výslechu zpracovatele znaleckého posudku).
Navíc soud druhého stupně považoval za zcela bezprecedentní, že soud prvního stupně nereagoval na výtky týkající se výroků o uplatněných nárocích na náhradu nemajetkové újmy u poškozených, přesto dospěl k závěru, že soud prvního stupně v tomto směru rozhodl správně. U poškozené „YYYYY“*) soud prvního stupně navýšil body za psychickou újmu na trojnásobek, aniž by ovšem svůj postup nějak odůvodnil. Soud druhého stupně odkázal na její zdravotní handicap, aniž by ovšem vzal v úvahu, že u ní nenastala posttraumatická stresová porucha, když samotná poškozená potvrdila u hlavního líčení, že jí žádná újma nevznikla. Proto jí soudy neměly přiznat žádnou náhradu. Nemůže také souhlasit s tím, že jeho jednáním byla ohrožena osobnost poškozených, ale i jejich tělesná integrita. Přiložení penisu na tělo poškozené „XXXXX“*) a okamžité zanechání tohoto jednání na žádost poškozené nemůže vést k narušení tělesné integrity poškozené.
Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vydáno v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v porušení práva na spravedlivý proces. V případě extrémního porušení procesních práv může tato skutečnost zakládat zvolený dovolací důvod.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 10 To 54/2017, stejně jako rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 7 T 7 /2015, a zprostil ho obžaloby pro dané skutky.
Dovolání podané obviněným prostřednictvím jeho obhájkyně pak obviněný doplnil svým přípisem, jenž byl soudu prvního stupně doručen dne 5. 9. 2017.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 1 NZO 964/2017, zrekapitulovala, jakými trestnými činy byl obviněný uznán vinným a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v čem spatřuje jejich naplnění. Zdůrazňuje, že obviněný v rámci dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho předchozí obhajoby. Jednání obviněného je ovšem prokazováno výpověďmi poškozených a závěry znaleckých posudků. Soud druhého stupně pak ve svém rozhodnutí velmi podrobně rozebírá provedené důkazy, jakož i naplnění zvolených skutkových podstat. Státní zástupkyně uvádí, že dovolání nepředstavuje třetí řádný opravný prostředek, když dovolání je zaměřeno na prověření tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami obviněného se řádně zabýval již soud druhého stupně, a protože přezkumné řízení proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost uplatněných námitek.
Nad rámec shora uvedeného pak státní zástupkyně konstatuje, že uplatněná argumentace se vztahuje výlučně k otázkám skutkovým, když obviněný namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů. Skutkové závěry ovšem byly podepřeny výsledky provedeným dokazováním, přičemž soudy i správně skutky právně kvalifikovaly. Námitky obviněného tedy nesměřují do právního posouzení skutku, nýbrž do skutkového základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s jiným rozhodnutím v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
K tomu je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného doručena soudu prvního stupně nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, tedy nebyla vypracována obhájcem, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I)].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci není naplněna žádná alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně v podané věci odvolání nezamítl ani neodmítl, nýbrž ve věci sám rozhodl rozsudkem, tedy rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný spatřuje naplnění zvolených dovolacích důvodů ve způsobu hodnocení provedených důkazů, v nenaplnění znaku bezbrannosti u trestného činu podle §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, neprovedení všech požadovaných důkazů a v nesprávných výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy a porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady jsou pod uplatněný dovolací důvod částečně podřaditelné, byť s jistou dávkou tolerance. Jedná se o námitky týkající se naplnění znaku bezbrannosti v případě trestného činu podle §185 odst. 1 aliena 2 tr. zákoníku.
Ve vztahu ke konkrétnímu obsahu zbývající zvolené argumentace je třeba mít za to, že obviněným uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (jeho obhajoby, posouzení věrohodnosti poškozených) a neprovedením všech požadovaných důkazů. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů a rozsahu dokazování. Obviněný tedy jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, a rozsahem provedeného dokazování, když zdůrazňuje, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují, když k hodnocení výpovědi poškozených „XXXXX“*) a „YYYYY“*) nepřistupoval mechanicky, ale jejich výpovědi hodnotil kriticky z pohledu dalších provedených důkazů. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6–32 rozsudku). Soud druhého stupně se následně s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek uplatněných v rámci podaného odvolání (viz str. 3–5 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a ze kterými se tyto řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je žádoucí uvést následující. Obviněný vyjadřuje primárně nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které při formulování skutkových závěrů vycházely z výpovědí poškozených „XXXXX“*) a „YYYYY“*), když zdůrazňuje, že soudy záměrně zlehčovaly rozpory v jejich výpovědích. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za vhodné a žádoucí zdůraznit, že soud prvního stupně a potažmo soud druhého stupně své skutkové závěry nestaví toliko na výpovědích poškozených. Soud prvního stupně vychází nejen z výpovědí poškozených, ale i z dalších důkazů, na které poukazuje. Jedná se zejména o výpovědi dalších svědků, kterým se měly poškozené s událostí svěřit, popř. byli přítomni jistému nežádoucímu chování obviněného (např. V. H., M. L., nezl. „BBBBB“*), A. Š.) a závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, na poškozené, když znalkyně PhDr. A. Vojtíšková a MUDr. E. Čapová byly v rámci hlavních líčení opakovaně k závěrům znaleckých posudků vyslechnuty, přičemž se i účastnily výslechu poškozených u hlavního líčení. Jinak řečeno, soudy své skutkové závěry nestaví na nekritickém převzetí výpovědí poškozených, ale na dalších důkazech, když nepomíjí ani jisté rozporuplné chování poškozené „YYYYY“*) a tyto hodnotí z pohledu dalších provedených důkazů. Zabývá se i obhajobou obviněného o komplotu jeho příbuzných, když zdůrazňuje, že o jistém nevhodném chování obviněného vypovídají i svědci, kteří nejsou v žádném příbuzenském poměru k poškozeným (např. svědkyně nezl. „BBBBB“*)), přičemž i z pohledu závěrů znalců hodnotí možnost, zda byla poškozená „YYYYY“ *) schopna si věc vymyslet i z hlediska svého intelektu. Pokud obviněný namítá, že poškozená „XXXXX“*) je nevěrohodná, protože ze zprávy školy vyplývá, že chodila s chlapci, tak je třeba konstatovat, že se jedná toliko o interpretaci obviněného tohoto důkazu, když z předložené zprávy nevyplývá, že by poškozená měla nějaké nevázané chování v sexuální oblasti, jak se snaží naznačit obviněný (č. l. 197–198). Jestliže obviněný namítá, že poškozená podle zprávy upravovala realitu, nelze pominout, že ze zprávy vyplývá, že se mělo jednat o mírné upravení reality týkající se pracovní činnosti ve škole, když z tohoto nelze dovozovat její nevěrohodnost. Fakt, že si poškozená u hlavního líčení již nepamatovala všechny podrobnosti, nemůže zpochybňovat její věrohodnost, když nelze přehlédnout odstup času, neboť skutky se staly v roce 2013 a svědkyně byla vyslechnuta u hlavního líčení v prosinci 2016, takže je zcela logické, že poškozená si již podrobnosti nepamatovala, když ovšem v podstatných bodech setrvala na své výpovědi z přípravného řízení. Navíc je zcela přirozené, že poškozená se snažila celou událost, která pro ni byla nepříjemná a traumatizující vytěsnit. Námitka obviněného, že svědkyně „XXXXX“*) uvedla, že si nepamatuje, že by se jí poškozená „YYYYY“*) svěřila, že to měla na obviněného hodit, opětovně představuje jen jeho intepretaci této výpovědi, neboť poškozená nikdy nevypovídala, že by jí to poškozená „YYYYY“*) sdělila. V dané souvislosti také nelze pominout, že soudy při formulování skutkových závěrů ve vztahu k bodu 3) nevycházely jen z výpovědi poškozené „YYYYY“*) a „XXXXX“*), ale i z výpovědi svědkyně nezl. „BBBBB“*), která vypověděla, že viděla, jak obviněný hladí poškozenou po zadku a ptal se jí, zda ho nechce „vykouřit“, což je v rozporu s výpovědí samotného obviněného, který jakékoliv nevhodné aktivity vůči poškozené „YYYYY“*) popírá.
Ve vztahu k poškozené „YYYYY“*) považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že námitky obviněného mají opětovně procesní charakter. Obviněný vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem soudy hodnotily její výpověď. Jinak řečeno, námitky obviněného spočívají v tom, že podle jeho názoru soudy pochybily, jestliže považovaly výpověď této poškozené za věrohodnou přes jistou rozporuplnost jejího chování vůči jeho osobě a vycházely z ní při stanovení skutkového stavu. Takto uplatněná argumentace tedy nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení. Přesto lze uvést, že skutkové závěry soudů nižších stupňů týkající se skutků, kterých se měl obviněný dopustit ve vztahu k poškozené „YYYYY“*), nestojí toliko na výpovědi poškozené. V dané souvislosti je třeba uvést, že poškozená byla v rámci přípravného řízení vyslechnuta za splnění podmínek §160 odst. 4 tr. ř. a §158a tr. ř. před zahájením trestního stíhání, když orgány činné v přípravném řízení považovaly její výpověď podle §160 odst. 4 tr. ř. za neodkladný úkon a neopakovatelný úkon. Předmětná výpověď pak byla přečtena u hlavního líčení za podmínek §102 odst. 2 tr. ř. včetně promítnutí videozáznamu o jejím výslechu, který byl proveden v rámci přípravného řízení. Následně se soud prvního stupně pokusil poškozenou vyslechnout u hlavního líčení za přítomnosti znalkyně PhDr. Vojtíškové (znalkyně z obory psychologie) a MUDr. Čápové (znalkyně z oboru psychiatrie), když poškozená byla vyslechnuta formou telekonference. Výslech poškozené se nepodařilo realizovat, neboť tato se psychicky zhroutila. Obě znalkyně pak uvedly, že není možno pokračovat ve výslechu poškozené, neboť tato není schopna výslechu a výslech by mohl způsobit její újmu na psychickém zdraví. Za této situace pak soudy vycházely z výpovědi poškozené učiněné v přípravném řízení, když její další výslech nebyl objektivně možný.
Nejvyšší soud má za to, že popsaný postup soudu prvního stupně neznamenal porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jak namítá obviněný. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že tento postup neznamená porušení čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, tedy že nebyla dodržena zásada kontradiktornosti řízení, byť obviněný porušení tohoto článku výslovně nenamítá, když ovšem z uplatněné argumentace vyplývá, že obviněný má za to, že byla zkrácena jeho práva na spravedlivý proces tím, že nemohl poškozené klást otázky. K naznačenému problému lze uvést následující. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva a judikatura Ústavního soudu stanoví, že za určitých podmínek lze výslechy provedené podle §158a tr. ř. použít v řízení jako důkaz, přestože obviněnému nebo jeho obhájci nebyla dána možnost takovému svědkovi klást otázky – viz např. rozhodnutí pléna ÚS ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. 25/13). Podle tohoto rozhodnutí „Předtím, než může být obžalovaný uznán vinným, musí být všechny důkazy v neprospěch obžalovaného v zásadě provedeny při veřejném přelíčení. Výjimky z této zásady lze akceptovat pouze s výhradou respektování práv obhajoby; obžalovanému tak obecně musí být dána možnost odpovídajícím a dostatečným způsobem zpochybnit svědectví v jeho neprospěch a vyslechnout ty, kdo svědectví poskytli, a to buď v okamžiku jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení. Evropský soud pro lidská práva stanovil tři kritéria pro posuzování námitek na poli článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy týkajících se nepřítomnosti svědka při jednání soudu. Podle těchto kritérií je třeba nejprve prověřit, zda je dán závažný důvod pro to, že obhajoba nemá možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědka obžaloby. Dále, pokud nedošlo k výslechu svědka ze závažného důvodu, nelze výpověď nepřítomného svědka v zásadě považovat za výlučný nebo rozhodující důkaz viny. Konečně je-li jako důkaz připuštěna výpověď svědka, kterého neměla obhajoba příležitost vyslechnout, a tato výpověď představuje výlučný nebo rozhodující důkaz viny, neznamená to bez dalšího porušení práva na spravedlivý proces; řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu a umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu“.
Z pohledu tohoto rozhodnutí má Nejvyšší soud za to, že v dané věci bylo možno vycházet z výpovědi poškozené, kterou učinila v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání postupem podle §158a tr. ř., když se především zabýval tím, zda v dané věci bylo splněno kritérium, že ve věci byl dán závažný důvod proto, aby obhajoba nemohla poškozenou v dané věci vyslechnout. Bylo shledáno, že toto kritérium bylo splněno. Obhajoba nemohla poškozenou vyslechnout v přípravném řízení z toho důvodu, že její výslech byl proveden před zahájením trestního stíhání podle §158a tr. ř. Obecně je třeba uvést, že možnost výslechu svědka před zahájením trestního stíhání upravuje §160 odst. 4 tr. ř., které umožňuje provedení neodkladných či neopakovatelných úkonů. Podle tohoto ustanovení je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Obecně platí, že neodkladné nebo neopakovatelné úkony jsou takové úkony, které jsou provedeny před zahájením trestního stíhání (blíže viz §160 odst. 1 tr. ř.), tedy v době, kdy není vedeno trestní stíhání proti konkrétní osobě, což má za následek, že osoba, které bude následně sděleno obvinění, nemůže uplatňovat při provádění těchto úkonů práva obviněného, podle §33 tr. ř., zejména se těchto úkonů účastnit buď sama nebo prostřednictvím svého obhájce. Vzhledem ke skutečnosti, že tímto postupem jsou nepochybně jistým způsobem zkrácena práva obviněného, kdy v případě provedení výslechu svědka jako neodkladného či neopakovatelného úkonů dochází k omezení práva obhajoby vůči takovému svědkovi, především možnosti se zúčastnit jeho výslechu a klást mu otázky, což je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, je povinností soudů vypořádat se dostatečným způsobem s otázkou, zda se jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. IV. 569/11, nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, Pl. 25/13).
Podle Nejvyššího soudu, jak již bylo naznačeno shora, ve věci byly splněny zákonné podmínky pro provedení výslechu poškozené před zahájením trestního stíhání jako neodkladného úkonu, ale i zároveň neopakovatelného úkonu. Především je třeba konstatovat, že poškozená byla v době konání výslechu osobou nezletilou, tedy osobou, při jejímž výslechu je třeba dodržet ustanovení §102 tr. ř., neboť poškozená měla být vyslýchána k okolnostem, jejichž oživování v paměti by mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj (poškozená měla být vyslýchaná k trestné činnosti sexuálního charakteru). Zároveň bylo nepochybné, že poškozená je osobou, která má jisté omezení svého intelektu, když trpí lehkou mentální retardací, což nepochybně ovlivňuje její schopnost z hlediska času celou událost přesně reprodukovat a schopnost ji popsat z hlediska odstupu času, takže hrozilo reálné nebezpečí, že poškozená později nebude schopna k věci vypovídat, což se nakonec stalo. Zároveň bez výslechu poškozené nebylo objektivně možné formulovat skutek, pro který by mělo být zahájeno trestní stíhání a jeho právní kvalifikaci, když v té době shromážděné důkazy nebyly takové kvality, aby mohl být stanoven z pohledu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. skutek, ze kterého je obviněný podezřelý a jeho právní kvalifikace. Za této situace nepochybně byly v době konání výslechu poškozené splněny podmínky §160 odst. 4 tr. ř. pro provedení výslechu poškozené podle §158a tr. ř. jako neopakovatelného a neodkladného úkonu. Současně je třeba zdůraznit, že byly splněny i formální podmínky pro konání výslechu poškozené, neboť tohoto výslechu se účastnil soudce, kdy byly i dodrženy podmínky ustanovení §102 odst. 1 tr. ř., když výslechu se účastnil orgán sociálněprávní ochrany dětí a znalkyně z oboru klinická psychologie PhDr. Alena Vojtíšková. O výslechu poškozené, který byl proveden před zahájením trestního stíhání, pak byl pořízen videozáznam, který byl v rámci hlavního líčení proveden jako důkaz (viz č. l. 946.). V souvislosti s provedením výslechu poškozené v přípravném řízení je třeba připustit, že v protokolu není uvedeno, z jakých důvodů je tento úkon považován za neodkladný a neopakovatelný, toto je ovšem patrno z návrhu na provedení tohoto úkonu, který je součástí spisového materiálu (viz č. l. 202). Zároveň také nelze pominout, že ve stejný den byl proveden výslech poškozené „XXXXX“*) jako neodkladný a neopakovatelný úkon, který bezprostředně probíhal před výslechem poškozené „YYYYY“*) a v tomto je výslovně uvedeno z jakých důvodů se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon (viz č. l. 180). Vzhledem k průběhu řízení se lze domnívat, že v případě neuvedení tohoto údaje v protokolu o výslechu poškozené „YYYYY“*) se jednalo o zřejmé opomenutí orgánu činných v trestním řízení, když výslech poškozené „YYYYY“*) bezprostředně následoval po výslechu poškozené „XXXXX“*) a účastnily se ho stejné subjekty (soudce, orgán sociálněprávní ochrany dětí, znalkyně, státní zástupkyně a policejní orgán). Naznačené pochybení není proto takového rázu, aby mělo za následek nepoužitelnost tohoto výslechu, když důležité je, že v žádosti o provedení výslechu poškozené jako neodkladného a neopakovatelného úkonu podle §158a tr. ř. jsou důvody pro tento postup výslovně uvedeny a bylo shledáno, že pro provedení výslechu poškozené „YYYYY“*) před zahájením trestního stíhání byly splněny materiální předpoklady. Jinak řečeno, jestliže následně bylo soudy při provádění tohoto důkazu shledáno, že se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, takže pro postup podle §158a tr. ř. byly splněny zákonné podmínky, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě – byť je vadou řízení – nedosahuje ústavněprávní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. Jde pak totiž ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. Takový právní názor je projevem v judikatuře Ústavního soudu deklarované doktríny materiálního právního státu (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 47/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1312/2010).
Zároveň je nutno uvést, že soud prvního stupně si byl vědom skutečnosti, že obhajoba neměla možnost klást poškozené otázky, když její výslech byl proveden před zahájením trestního stíhání a pokusil se poškozenou vyslechnout v hlavním líčení. K realizaci tohoto výslechu soud prvního stupně učinil potřebná opatření podle §209 odst. 1, věta druhá, tr. ř., aby výslech poškozené mohl proběhnout, výslech byl proveden prostřednictvím telekonference za přítomnosti znalkyň, přičemž bez ohledu na přijatá opatření se ovšem výslech nepodařilo realizovat, když poškozená se psychicky zhroutila a nebyla schopna výslechu. Soud prvního stupně pak následně vyslechnul znalkyně, které byly přítomny výslechu poškozené a tyto uvedly, že výslech poškozené není možný, kdy pokračování ve výslechu poškozené by mohlo vést k její traumatizaci a mohl by jí způsobit újmu na psychickém zdraví (viz výpověď PhDr. Vojtíškové a MUDr. Čápové). Z postupu soudu prvního stupně je nepochybné, že učinil potřebné kroky k tomu, aby poškozená byla vyslechnuta v rámci hlavního líčení a obviněný měl možnost jí klást otázky, tedy nespokojil se pouze s konstatováním, že se jedná o osobu nezletilou a že bude tedy postupováno podle §102 odst. 2 tr. ř., ovšem z objektivních důvodů její výslech nebyl možný.
Současně je třeba mí za to, že tím, že byl u hlavního líčení proveden jako důkaz videozáznam o výslechu poškozené pořízený v přípravném řízení, postupem podle §102 odst. 2 tr. ř., došlo k jisté kompenzaci zkrácení práv obhajoby, když soud, ale i obhajoba si mohly učinit přesný obraz o průběhu výslechu poškozené, o jejich reakcích na položené otázky a chování, takže obhajoba mohla informacím získaným z pořízeného videozáznamu přizpůsobit svoji obhajobu. Navíc soud prvního stupně i vyslechnul znalkyně, které vypracovaly znalecké posudky na poškozenou, když znalkyně PhDr. A. Vojtíšková se vyjádřila i k průběhu výslechu poškozené v přípravném řízení, kterého se zúčastnila z pohledu námitek obviněného, takže i tímto postupem byla do jisté míry kompenzována skutečnost, že obhajoba se výslechu poškozené nemohla zúčastnit. Jinak řečeno, obhajobě byla dána možnost odpovídajícím a dostatečným způsobem zpochybnit svědectví poškozené v její neprospěch.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že orgány činné v trestním řízení mají podle §3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) mimo jiné i povinnost respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k ní šetrně a přihlížet přitom k jejímu psychickému stavu. V průběhu trestního řízení by rozhodně nemělo docházet k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem nebo dokonce k tzv. druhotné újmě. O takovou situaci se v případě poškozené jednalo, když poškozená splňuje kritéria zvlášť zranitelné obětí podle §2 odst. 4 písm. a), d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestné činnosti, když poškozená trpí poruchou přizpůsobení, která představuje újmu na zdraví a stala se obětí trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. V případ takové obětí se má pak podle §20 odst. 3 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestné činnosti, postupovat tak, aby její výslech nemusel být v dalších fázích řízení opakován, aby nedošlo k další traumatizaci oběti.
Zároveň je také nutno uvést, že byť výpověď poškozené nepochybně představuje ve věci podstatný důkaz, tak se nejedná o důkaz jediný a rozhodující. V tomto směru je třeba zdůraznit, že výpověď poškozené podporují i další provedené důkazy. Jedná se o výpověď svědkyně „XXXXX“*), která potvrdila, že poškozená spala s obviněným dole, což je v rozporu s obhajobou obviněného. Obviněný je dále částečně i usvědčován výpovědí matky poškozené V. H., výpovědí svědkyni M. L., výpovědí svědkyně A. Š., ale zejména výpovědí svědkyně nezl. „BBBBB“*), která byla sama přítomna jistému nevhodnému chování obviněného vůči poškozené, a která není v žádném příbuzenském poměru k obviněnému. O věrohodnosti poškozené rovněž svědčí závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie dětí a dospělých a psychiatrie, když obě znalkyně byly k závěrům svých znaleckých posudků opakovaně vyslechnuty a byly také přítomny výslechu poškozené, jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení (konkrétně znalkyně PhDr. Alena Vojtíšková). Navíc je třeba konstatovat, že soud prvního stupně věnoval výpovědi poškozené zvýšenou pozornost, její výpověď hodnotil kriticky, když nepomíjel i rozpory v její výpovědi a těmito se zabýval a hodnotil právě v kontextu intelektu a osobnosti poškozené z pohledu závěru znaleckého posudku a vyjádření znalkyně PhDr. Aleny Vojtíškové (viz str. 12 rozsudku soudu prvního stupně). Proto lze uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, jak je namítáno obviněným.
Pokud obviněný tedy namítá, že mu nebylo umožněno klást poškozené otázky, tak je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně možnosti výslechu poškozené u hlavního líčení. K další námitce obviněného spočívající v tom, že je podivné, že poškozená přes svoji duševní nezralost a mentální nezralost, byla schopna v rámci přípravného řízení podat naprosto precizní a kontinuální výpověď, je třeba uvést, že se jedná o předestírání určité verze výpovědi poškozené obviněným. Nejvyšší soud ovšem považuje za nutné podotknout, že obviněný zcela pomíjí vyjádření znalkyně PhDr. Aleny Vojtíškové ohledně průběhu výslechu poškozené z přípravného řízení, ze které je zřejmé, že se při výpovědi styděla, byla rozpačitá, jednání obviněného musela popsat za pomoci loutek, kdy podle znalkyně si nebyla schopna vzhledem ke svým intelektovým schopnostem a osobnostním rysům událost vymyslet. O průběhu výslechu také svědčí pořízený videozáznam.
K námitce obviněného, že soud druhého stupně zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování, aniž by svůj postup odůvodnil, lze uvést následující. Obviněný v podstatě namítá neúplný rozsah dokazování, byť se výslovně nedovolává existence tzv. opomenutých důkazů. Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
K problematice tzv. opomenutých důkazů, které obviněný namítá, se opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. Obviněný konkrétně namítá, že soudy nijak nezdůvodnily, proč nereagovaly na jeho požadavek na dokončení výslechu poškozené „YYYYY“*) a na vypracování revizního znaleckého posudku. Lze připustit, že soud druhého stupně sice přímo neodůvodnil, proč nepovažoval za důvodný návrh na doplnění dokazování o dokončení výslechu poškozené, ovšem v tomto směru je třeba uvést, že nemožnost výslechu poškozené vyplývá z vyjádření znalkyň, takže z tohoto pohledu se nejedná o tzv. opomenutý důkaz. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Ohledně požadavku na výslech zpracovatele znaleckého posudku ústavu je třeba uvést, že tímto požadavkem se soud druhého stupně zabýval a dospěl k závěru, že je nadbytečný (viz str. 11 rozsudku soudu druhého stupně).
Jak již bylo naznačeno, námitku obviněného týkající se nenaplnění znaku bezbrannosti u poškozené „YYYYY“*) v případě naplnění všech znaků trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť část námitek má procesní charakter (hodnocení jednání poškozené). Jedná se totiž o argumentaci směřující do právního posouzení skutku. Pokud se týká procesních námitek lze odkázat na vyjádření znalkyně PhDr. Aleny Vojtíškové ohledně jednání poškozené, která připustila, že poškozená chtěla udržovat kontakt s obviněným, ale že nechtěla, aby tento byl ze strany obviněného sexualizovaný, takže jako jakousi pojistku, jenž měla zamezit určitému nevhodnému chování ze strany obviněného, představovala skutečnost, že si na schůzky s obviněným někdy brala svoji kamarádku. Lze tedy mít za to, že znalkyně jisté na první pohled rozporuplné chování poškozené objasnila právě z pohledu její osobnosti a intelektu.
Obviněný ve vztahu k poškozené „YYYYY“*) byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Předmětného zločinu se měl dopustit obviněný tím, že měl poškozenou donutit k pohlavnímu styku zneužívaje její bezbrannosti, čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a spáchal čin na dítěti mladší patnácti let. V dané věci obviněný namítá výklad znaku bezbrannosti. Ve smyslu §185 tr. zákoníku se za bezbrannost považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (R 43/1994-II.) (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1839). V případě skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je pojem bezbrannosti, jakožto jeden z pojmových znaků tohoto trestného činu, chápán v jejím nejširším smyslu. Za bezbrannost se považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.). Může se jednat jednak o celkovou (absolutní) bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat, tedy takový stav bezbrannosti, kdy oběť sama nevnímá a není tudíž schopna jakéhokoliv vlastního úsudku, vůbec si neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem a nemůže jakkoli ovlivnit jednání pachatele (půjde například o případy bezvědomí, mdlob, silného obluzení alkoholem či drogami, umělého spánku, hypnotického spánku apod.). Oběť se může nacházet i ve stavu, kdy sice ví, co se s ní děje, avšak není schopna se pachatelovu jednání buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Takový stav bezbrannosti se zpravidla dovozuje u osoby spoutané, osoby s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoby upoutané na lůžku, přestárlé apod. Jedná se tedy o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1839 a násl.). Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí útlého věku či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. V takových případech se jedná o bezbrannost psychickou, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání. Za bezbrannou lze tedy považovat rovněž osobu, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži či pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Stav bezbrannosti je vždy pojmem vztahovým, který nevyjadřují pouze okolnosti na straně oběti, nýbrž zahrnuje rovněž okolnosti jak na straně pachatele, tak i další okolnosti případu. Vedle samotného způsobu provedení útoku, jeho místa a času, půjde také o osobnost pachatele a jeho fyzické dispozice, vztah pachatele k oběti, včetně jejich dřívější sociální interakce a případných zkušeností oběti s pachatelem, a v případě blízkých osob také například širší aspekty rodinných vztahů. Všechny tyto okolnosti jsou totiž pachateli předem známy, a jsou jím maximálně využívány k dosažení jeho cíle. Výsledkem úvahy o existenci stavu bezbrannosti (zejména) u dětí proto musí být nejen to, zda si uvědomovaly či neuvědomovaly nepatřičnost pachatelova jednání, ale především to, zda i s ohledem na všechny další okolnosti případu disponovaly skutečně účinnou obranou proti útoku pachatele (k tomu blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 782/2014, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013).
Vzhledem ke shora uvedenému je třeba mít za to, že v dané věci byl znak bezbrannosti poškozené naplněn, když se jednalo o případ tzv. bezbrannosti psychické. Poškozená byla v době činu osobou dětského věku, neboť ještě nedosáhla 15 let, tedy osobou nedostatečně vyspělou, když již samotný věk ji jistým způsobem omezoval v možnostech obrany. Ovšem samotná tato skutečnost by v dané věci bez dalších objektivně zjištěných skutečností nemohla vést k závěru o naplnění znaku bezbrannosti. Při posuzování naplnění znaku bezbrannosti poškozené podle Nejvyššího soudu nelze přehlédnout duševní stav poškozené, která prokazatelně trpí lehkou mentální retardací a skutečnost, že poškozená obviněného znala, byl to přítel její matky, tedy pro poškozenou byl osobou, ke které měla jistý pozitivní vztah a byl pro ni právě vzhledem ke svému vztahu k její matce určitou autoritou. Právě tyto skutečnosti spolu s věkem poškozené vedou k závěru, že poškozená nebyla objektivně schopna dostatečně a logicky a účinně na vzniklou situaci reagovat a účinně se jednání obviněného bránit a vyhodnotit jednání obviněného jako protiprávní, byť jí bylo nepochybně nepříjemné a bylo pro ni stresující. Skutečnost týkající se duševního stavu poškozené byla obviněnému prokazatelně známa, neboť udržoval s její matkou známost, a tato mu sdělila, že dcera měla mozkovou příhodu a byl mu i znám věk poškozené. Proto lze mít za to, že znak bezbrannosti byl u poškozené naplněn. Proto lze námitky obviněného sice považovat za uplatněné částečně právně relevantním způsobem, když tyto jsou ovšem zjevně neopodstatněné.
Pokud obviněný dále zpochybňuje přiznané výroky o náhradě škody a nemajetkové újmy tak lze uvést, že obviněný v podstatě žádnou právně relevatní argumentaci neuvádí. Obviněný jen zpochybňuje závěr soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že u poškozené „YYYYY“*) jsou splněny podmínky pro přiznání 3x násobku bodů za bolestné, když podle obviněného jí nevznikla žádná posttraumatická stresová porucha. Přestože námitky obviněného nenaplňují zvolený dovolací důvod, je třeba zdůraznit, že při rozhodování o bolestném bylo nutno vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, neboť ke vzniku škody došlo před účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Podle §444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013, při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Podle §7 odst. 3 vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 v platném znění, lze bolestné až trojnásobně zvýšit ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. V dané věci bylo znalkyní ohodnoceno bolestné na 20, když poškozená trpěla v důsledku jednání obviněného poruchou přizpůsobení, přičemž soud prvního stupně výši bolestného na základě požadavků poškozené zvýšil na 3x násobek, což činí 60 bodů. Svůj postup odůvodnil mimořádnými okolnostmi, které ovšem blíže nerozvedl. Tento jistý nedostatek rozsudku soudu prvního stupně konstatoval soud druhého stupně a napravil ho, když uvedl, které mimořádné okolnosti případu tento postup odůvodňují, přičemž výslovně odkázal na zdravotní handicap poškozené, který vyplývá z předložených lékařských zpráv (mentální postižení). Nejvyšší soud má za to stejně jako soud druhého stupně, že u poškozené jsou splněny zákonné podmínky pro mimořádné zvýšení bolestného, když u poškozené došlo k vzniku psychické újmy spočívající v poruše přizpůsobení, což nepochybně představuje újmu na zdraví, přičemž újma vznikla osobě, která je prokazatelně zdravotně handicapována, což bylo obviněnému známo, přičemž nelze pominout ani reakci poškozené na pokus o její opětovný výslech, když došlo k jejímu zhroucení. Skutečnost, že u poškozené nedošlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy je nerozhodná, když obviněnému není kladeno za vinu, že újma na zdraví spočívala ve vzniku posttraumatické stresové poruchy, což je rovněž také újma na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku, nýbrž je mu kladeno za vinu, že v příčinné souvislosti s jeho jednáním u poškozené došlo ke vzniku poruchy přizpůsobení.
Ohledně přiznaných nároků na náhradu nemajetkové újmy je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný neuvádí žádnou právně relevantní argumentaci, když pouze namítá, že u poškozených nemohlo dojít k narušení tělesné integrity, když přiložení obnaženého penisu nemůže podle obviněného vést k narušení tělesné integrity poškozené. I v tomto případě se přiznání nemajetkové újmy řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platným do 31. 12. 2013. Možnost přiznání nemajetkové újmy spočívající v zásahu do práv na ochranu osobnosti upravoval §13 odst. 1 tohoto zákona. Podle §13 odst. 1 tohoto zákona fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, když podle odstavce 3 výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Přitom je nutné pro její vymezení vycházet i z ustanovení §136 obč. zák., podle něhož, lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Obecně lze uvést, že předmětné ustanovení upravuje možnost poskytnout poškozené osobě morální i materiální zadostiučinění (blíže viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1209/09). V dané souvislosti je třeba uvést, že pro přiznání nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv se v případě trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nevyžaduje vznik posttraumatické stresové poruchy, když závažnost zásahu do práva na osobní integritu vyjadřuje již samotná povaha a závažnost těchto trestných činů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 347/2014).
V předmětné věci je třeba především zdůraznit, že obě poškozené byly nezletilé, přičemž se jednalo o zásah do jejich osobnostních práv, konkrétně do práva rozhodovat o svém pohlavním životě a práva na ochranu dětí před sexuálním násilím. Již z tohoto pohledu je třeba považovat zásah do práv poškozených za závažný, když tímto neoprávněným zásahem došlo ke snížení jejich důstojnosti ve značné míře, takže nepochybně zjevně nepostačuje morální zadostiučinění. Tento závěr platí i přesto, že podle závěrů znaleckých posudků o duševním stavu poškozených nezletilých nedošlo u poškozených ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, což by ovšem nepochybně byla újma na zdraví, ani k jejich neurotického vývoji a ani nebyly zjištěny příznaky, že by jednání obviněného zanechalo na jejich psychice trvalé následky. Nelze totiž pominout, že jednání obviněného bylo útokem vůči dětem, tedy osobám obzvláště zranitelným, když poškozená „XXXXX“*) měla 11 let a poškozená „YYYYY“*) měla 14 let, ovšem byla výrazně handicapovaná svým zdravotním postižením. Navíc útok obviněného zasahoval do nejintimnějších složek osobnosti člověka a směřoval vůči dětem, které ještě nemají a ani nemohou mít vytvořen náležitý a zdravý vztah k otázkám sexuálního života. Závažnost útoku obviněného zvyšovala dále i okolnost, že obviněný byl výrazně starší, byl ve věku jejich otců, takže byl v pozici starší, respektované osoby a cíleně zneužil jejich důvěry. Nelze také pominout intenzitu a způsob provedení zásahu do osobnostních práv nezletilé poškozené „YYYYY“*) včetně jeho opakování. Závažnost zásahu obviněného do osobnostní sféry nezletilých poškozených již vyjadřuje samotný fakt, že skutky obviněného byly kvalifikovány jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (poškozená „YYYYY“*)) a zločin pokusu pohlavního zneužití podle §21 odst. 1 k §187 odst. 1 tr. zákoníku. Bez povšimnutí pak nelze nechat ani sekundární újmu, která nezletilým vznikla v souvislosti s vyšetřováním této trestné činnosti, tedy důsledky tzv. sekundární viktimizace, když nezletilé byly nuceny se příslušným úkonům trestního řízení podrobit dokonce i opakovaně.
Výše popsané skutečnosti plně odůvodňují závěr, že v daném případě jsou dány podmínky pro ochranu osobnosti poškozených ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák., neboť nepostačuje toliko zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák., protože vzniklá nemajetková újma zasahuje osobnostní práva poškozených nezletilých velice citelně, když jejich osobnost byla silně ponížena ve velké intenzitě (viz rozhodnutí č. 98/2010 Sb. rozh. civ.). Podle názoru Nejvyššího soudu pak všechna shora vymezená hlediska (zejména §13 odst. 2, odst. 3 obč. zák.) naplňuje částka 100.000 Kč u poškozené „YYYYY“*) a částka 50.000 Kč u poškozené „XXXXX“*), které nezletilé poškozené prostřednictvím zákonného zástupce, resp. zmocněnce, uplatnily. Výše nemajetkové újmy u jednotlivých poškozených odpovídá intenzitě zásahu a osobnostem poškozených.
Pokud obviněný dále ve věci namítá porušení práva na spravedlivý proces, když dovozuje existenci extrémního porušení procesních práv, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. V dané souvislosti je ovšem třeba uvést, že je shledáno, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, a odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř., nelze hovořit o extrémním rozporu. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto pod uplatněnou argumentaci nelze podřadit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze mít za to, že přestože obviněný uplatnil podané námitky částečně relevantním způsobem, takže je lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou tyto zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.