ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1430.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1430/2018-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovoláních, které podali obvinění P. Š. , nar. XY, bytem XY, XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a P. K. , nar. XY, bytem XY, XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 1 To 32/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Obvinění P. Š. a P. K. (dále zpravidla jen „obvinění“, či „dovolatelé”) byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 50 T 3/2015, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Za tento zločin byl uložen P. Š. nepodmíněný trest odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev, včetně výkonu těchto pravomocí na základě plné moci, na sedm let. Obviněnému P. K. byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev, včetně výkonu těchto pravomocí na základě plné moci, na pět let.
2. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto i v trestní věci spoluobviněného O. S. a společnosti A.-D.
3. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili obvinění jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku.
4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali odvolání obvinění a právnická osoba A.-D. Všechna tato odvolání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 1 To 32/2017, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná. Trestní věc obviněného O. S. byla odvolacím soudem podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému projednání.
II.
5. Prostřednictvím obhájců poté podali obvinění P. Š. a P. K. proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání. Dovolání P. Š. bylo uplatněno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání P. K. se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v návaznosti na související dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Argumentace obsažená v obou dovoláních se v podstatných bodech prolíná, obvinění především nesouhlasí s vyvozeným skutkovým zjištěním a prosazují odlišnou alternativu skutkového děje založenou na svých vlastních tvrzeních.
6. Obviněný P. Š. zásadně zpochybnil pravdivost výpovědi spoluobviněného O. S. a namítl, že nemohl vědět o vysokém daňovém dluhu společnosti M. Poukázal na řadu listinných dokladů o platbách za vozidla kupovaná od společnosti M. s tím, že se jejich obsahem soud prvního stupně v podstatě nezabýval a místo toho zdůrazňoval, že obviněný „ovládal“ bankovní účty této společnosti, což však obviněný činil jen na základě plné moci a s vědomím společnosti M.
7. Obviněný P. K. ve svém dovolání zdůraznil povinnost soudu objektivně hodnotit důkazy podle jejich skutečného obsahu, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech s tím, že při své hodnotící činnosti musí plně respektovat zákonná ustanovení i soudní judikaturu a mít na vědomí princip presumpce neviny a z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Rovněž považoval za nezbytné zdůraznit, že oba soudy dovozují jeho vinu pouze z jistých skutkových možností, které účelově konstruují, a to i za cenu extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a vyvozeným skutkovým stavem věci. Namítl, že ke skutkovému zjištění, učiněnému soudem, existuje stejně logická skutková alternativa tvrzená obviněnými, a to za stavu, že nebyla zpochybněna žádným konkrétním důkazem. Skutková zjištění tedy jsou v přímém opaku k obsahu provedených důkazů, na základě kterých soudy dospěly k závěru o vině obviněných. Obviněný dovozuje, že soudy dospěly ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.
8. Oba obvinění poukazují na to, že podle napadeného rozsudku bylo provedeným dokazováním zjištěno, že za účelem zkrácení daně lživě tvrdili, že vozidla nakupují od společnosti M., přičemž se tato společnost na dovozu ojetých vozidel aktivně nepodílela a veškerou činnost od jejich nákupu v zahraničí až po jejich prodej zákazníkům prováděla výlučně společnost A.-D., a to včetně zajištění peněžních prostředků a vystavení účetních dokladů jménem společnosti M. S takovým závěrem však obvinění nesouhlasí.
9. Podle dovolatelů nebyly deklarované obchodní vztahy vytvořeny uměle za účelem získání výhody na dani z přidané hodnoty ve formě uplatněného nároku na odpočet této daně. Společnost A.-D. zaplatila společnosti M. celou kupní cenu vozidel, a to včetně daně z přidané hodnoty. Pokud za takového stavu věci O. S. neodváděl DPH, pak tuto daň vědomě krátil. O této skutečnosti však dovolatelé nevěděli a ani vědět nemohli. Společnost M. kupovala vozidla v Německu bez DPH a formou přenosu daňové povinnosti tedy měla odvádět tuto daň v České republice. Společnost A.-D. naopak byla v dobré víře, že společnost M. odvádí DPH řádně a včas. Zcela pak byla opomenuta skutečnost, že některá vozidla společnost M. prodala třetím osobám a společnost A.-D., jejich prodej pouze zprostředkovala. Dovoz těchto vozidel společností M. a jejich následný prodej třetím osobám nezpochybnil ani správce daně v daňovém řízení.
10. Soud prvního stupně se podle dovolatelů ztotožnil s obžalobou, která je založena na dvou základních bodech, totiž na tvrzení O. S., že obdržel pouze provizi, a na existenci daňového dluhu společnosti M. Soudu prvního stupně v této souvislosti dovolatelé vytýkají, že se náležitě nezabýval tím, zda je tvrzení O. S. pravdivé. Ve spise jsou přitom založeny doklady, na kterých jmenovaný stvrdil svým podpisem převzetí částky odpovídající kupní ceně dovezených vozidel včetně DPH a na základě těchto daňových dokladů také společnost M. zahrnula tato zdanitelná plnění do svých daňových přiznání k DPH. Jak vyplývá ze svědecké výpovědi A. H., která vedla externě účetnictví této společnosti, O. S. jí předával ke zpracování účetní doklady a s nikým jiným za tuto společnost nejednala. Je přitom nepravděpodobné, že by do přiznání k DPH zahrnoval fakturované částky, pokud by společnost M. neobdržela při prodeji vozidel celou kupní cenu včetně DPH. Jeho tvrzení, že z prodeje vozidel pobíral pouze provizi, bylo pro něho výhodné, neboť správce daně jej nechal tzv. žít s odůvodněním, že nemá peněžní prostředky na placení daně. Správci daně ani tzv. nevadilo, že jmenovaný neplatí daň ani z údajné provize, kterou měl pobírat od společnosti A.-D. V jistém smyslu bylo tvrzení O. S. pro něj výhodné také v trestním řízení, jestliže byl uznán vinným za trestnou součinnost na daňovém deliktu pouze ve formě pomoci. Obvinění nesouhlasí s tvrzením O. S., že měl z prodeje vozidel jen provizi. Podle jeho výpovědi u hlavního líčení ze dne 11. 10. 2016 měla společnost M. příjmy mezi 15.000–20.000 Kč, přesto zaměstnávala 5 zaměstnanců z řad S. rodinných příslušníků a externě spolupracovala s daňovým poradcem. Napadený rozsudek vychází z dodatečného vyměření DPH společnosti A.-D. za zdaňovací období od 1. 10. 2010 do 31. 7. 2012 v celkové výši 14.693.418 Kč, přičemž se v uvedeném směru řídí informacemi, plynoucími z výpovědi O. S. před příslušným správcem daně, na kterých setrval i v pozdější fázi téhož daňového řízení. Proti dodatečným platebním výměrům na DPH podala společnost A.-D. neúspěšné odvolání a následně byly uplatněny žaloby ve správním soudnictví, o kterých však nebylo dosud rozhodnuto.
11. V návaznosti na předchozí námitky poukázal obviněný P. Š. ve vztahu k existenci daňového dluhu společnosti M., že se o této skutečnosti dozvěděl až v srpnu 2012 při nahlédnutí do daňového spisu společnosti A.-D., ze kterého vyplynulo sdělení Finančního úřadu Brno I., že společnost M. má dluh na DPH ve výši cca 80 mil. Kč. Není mu pak zřejmé, proč byl správce daně dlouhodobě nečinný vůči této společnosti a nechal dluh na dani dosáhnout takové výše. Podle jeho názoru nemohl tento daňový dluh vzniknout jen z obchodních vztahů se společností A.-D. a společnost M. musela mít obchodní aktivity také s jinými subjekty. Dovolatel byl přitom O. S. mnohokrát ubezpečován, že společnost M. si své daňové povinnosti plní, avšak tuto skutečnost si nemohl ověřit, neboť teprve od 1. 1. 2013 nabyla účinnosti novela zákona o DPH, která zavedla institut tzv. nespolehlivého plátce, kteroužto informaci měl povinnost správce daně ve zjištěných případech zveřejňovat.
12. Obvinění dále uvedli, že společnost A.-D. kupovala vozidla v Německu prostřednictvím společnosti M., protože O. S. měl neformální vazby v německých autobazarech, díky kterým mohl odebírat vozidla za výrazně výhodnějších cenových podmínek, a proto bylo pro společnost A.-D. výhodné kupovat vozidla přes společnost M., O. S. z důvodu svého vyššího věku do Německa nejezdil, a proto udělil k nákupu ojetých vozidel plné moci jiným osobám, mezi kterými byl rovněž obviněný P. Š. Nelze tak dovozovat, že se společnost M. na dovozech ojetých vozidel podílela jen formálně. Financovala totiž nákupy vozidel v Německu, ačkoliv jí na počátku dovozu poskytla společnost A.-D. půjčku, která byla postupně splácena, v roce 2010 však již nakupovala z vlastních zdrojů. Zpravidla poskytovala osobám, které zmocnila, zálohu na nákup vozidel a potom si O. S. ponechával pouze rozdíl mezi kupní cenou včetně DPH a touto zálohou. Platby v hotovosti přitom nepřevyšovaly zákonný limit. Obviněný poukázal i na to, že v odvolacím řízení byl předložen přehled o cenách vozidel, které společnost v době od 1. 10. 2010 do 31. 3. 2011 nakoupila od společnosti M. a následně prodala třetím osobám. Pokud O. S. uváděl, že jeho provize z prodeje vozidel činila 2–3 %, pak se ve skutečnosti jednalo o průměrné obchodní rozpětí, které podle obviněného znamená, že kupní cena bez DPH byla navýšena o 2 až 3 % oproti ceně, za kterou společnost M. nakupovala v zahraničí, a které ve sledovaném období činilo 2,34 %. Na výši obchodního rozpětí přitom nemá vliv DPH, protože tato daň neovlivňuje náklady ani výnosy účetní jednotky. Přitom u společnosti A.-D. nebyl nákup vozidel v uvedeném období ztrátový, i když si hradila většinu vedlejších nákladů (STK, měření emise, čištění, přihlášení do registru vozidel), a to za stavu, že měla značné provize ze zprostředkování úvěrů, leasingů a pojištění.
13. Oba dovolatelé tak dospěli k závěru, že v předmětném řízení nebylo prokázáno, že O. S. obdržel pouze provizi z prodeje vozidel společností A.-D. třetím osobám. Vytýkají soudům, že rozhodnutí o jejich vině spočívá na výpovědi O. S. a na existenci daňového dluhu společnosti M., když v opozici k nim stojí jejich výpovědi, doklady o převzetí částek ve výši kupní ceny vozidel včetně DPH a přiznání k DPH, které společnost M. podala příslušnému správci daně. Těmito listinnými důkazy se soudy podle jejich názoru nezabývaly.
14. Obviněný P. Š. z uvedených námitek dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil závěr o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, navrhl proto, aby dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 1 To 32/2017.
15. Obviněný P. K. doplnil předchozí námitky i výhradou, že soudy v rozporu s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, publikovaném pod č. 20/2002 Sb. rozh. tr. ohledně rozsahu nesplněné daňové povinnosti bez dalšího převzaly závěry správce daně a neprovedly k posouzení této otázky vlastní nezbytné dokazování. Obvinění přitom navrhli doplnit dokazování o tom, zda mohl být u dovozů ojetých vozidel uplatněn zvláštní režim pro obchodníky s použitým zbožím ve smyslu §90 zákona o dani z přidané hodnoty a v takovém případě by činila daň z přidané hodnoty zhruba 600.000 Kč, nikoli vyčíslených cca 14.000.000 Kč.
16. Podle obviněného P. K. tak existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, která nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logických způsobů hodnocení. Přinejmenším stejně logická je alternativa tvrzená obviněnými, která nebyla žádným konkrétním důkazem zpochybněna. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 1 To 32/2017, a zároveň i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 50 T 3/2015, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že uplatněnou dovolací argumentaci nelze pod dovolací důvod podřadit. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování, čehož se právě obvinění domáhají. Mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nejsou extrémní rozpory, které by zcela výjimečně mohly odůvodnit nutnost zrušení napadeného rozhodnutí. Po podrobné rekapitulaci obsahu důkazů a jejich hodnocení nalézacím a odvolacím soudem shledala vyvozená skutková zjištění jako správná a logická. Protože námitky obviněných neodpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve ověřil, že dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 1 To 32/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění je podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
24. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněných však Nejvyšší soud konstatuje, že jejich námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům obou stupňů vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládají vlastní hodnotící závěr, že se skutku kladeného jim za vinu nedopustili. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozují závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění tedy nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňují žádné konkrétní hmotněprávní výhrady. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
26. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
27. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Navzdory tomu se ke skutkovým a procesním výhradám obviněných alespoň ve stručnosti vyjádří.
28. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zjevné, že pokládaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností a že nepovažovaly za nezbytné provádět důkazy další.
29. Nelze souhlasit s námitkou, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování a že by tak byly dány důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení, které je namístě připustit pouze tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) .
30. Naopak je možné konstatovat, že opatřený důkazní stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl nalézacím soudem vyhodnocen za splnění předepsaných podmínek §2 odst. 6 tr. ř. a že na uvedeném podkladě byly přijaty skutkové a právní závěry, které byly vyloženy naprosto transparentním způsobem v odůvodnění jeho rozhodnutí mj. i právě v kontextu s uplatněnou obhajobou obou dovolatelů a tím i způsobem, vyplývajícím z požadavků §125 odst. 1 tr. ř. Výsledek přezkumné činnosti odvolacího soudu proto nebyl spojen s objektivní potřebou jejich zásadního přehodnocení, jak je ostatně zřejmé v návaznosti na učiněné hodnotící pasáže rozsudku soudu prvního stupně (srov. str. 64 až 67) a jím přijaté skutkové závěry tak, jak na ně odkazuje soud odvolací v kontextu se svými reakcemi na uplatněné námitky obou nynějších dovolatelů (srov. str. 24 až 28 usnesení odvolacího soudu). Správnost soudy přijatých skutkových zjištění, ke kterým dospěly při plném respektu k zákonným podmínkám aplikace zásady volného hodnocení důkazů, vychází z logického a ničím nepřerušeného řetězce přímých i nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a spolehlivě prokazujících rozhodné skutkové okolnosti k povaze stíhané trestné činnosti a tím i ke způsobu zapojení obou dovolatelů do procesu jejího uskutečnění.
31. Stalo se tak tedy při plném respektování právního názoru vyjádřeného ve stanovisku, jehož se dovolává obviněný K. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 101/2001), podle nějž nelze výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl v daňovém řízení správce daně, bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně. Otázka, v jakém rozsahu byla činem pachatele zkrácená daň, je při trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 tr. zákoníku totiž otázkou viny. Proto soud rozhodující v trestním řízení posuzuje tuto otázku samostatně, a to i v případě, jestliže příslušný orgán o daňové povinnosti i o výšce daně už pravomocně rozhodl (§9 odst. 1 tr. ř.). To ovšem na druhé straně neznamená, že by soud nemohl k tomuto rozhodnutí přihlížet, neboť rozhodnutí tohoto orgánu bere soud v úvahu a hodnotí ho při svém rozhodování stejně jako každý jiný důkaz v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.). V tomto směru však lze odkázat na podstatu prokázaného jednání tak, jak byla výstižně shrnuta odvolacím soudem právě v kontextu s uplatněnými odvolacími námitkami obviněných.
32. Z hlediska skutkových okolností jejich jednání zůstává rozhodným, že v posuzovaných případech v rámci projednávaných zdaňovacích období došlo za dohodnuté součinnosti obou dovolatelů na postupně zastávané pozici jednatelů společnosti A.-D. po dohodě s tehdejším jednatelem společnosti M., spoluobviněným O. S., k využití posledně jmenované společnosti jakožto fiktivního obchodního mezičlánku při dovozu ojetých vozidel ze zahraničí, podle kterého tato společnost měla tyto komodity nakupovat na území SRN bez DPH a dále je za cenu včetně DPH prodávat společnosti A.-D. a to tak, aby tato nakupující společnost mohla v rozporu se skutečností deklarovat správci daně ve skutečnosti neexistující nárok na odpočet DPH na vstupu a takovým způsobem ponížit vlastní daňovou povinnost právě za klamavě vytvořeného stavu přenosu daňové povinnosti k DPH na společnost M. a to při vědomí, že tato společnost svoji daňovou povinnost plnit nebude a s ohledem na svou finanční situaci ani plnit nemůže.
33. V daném případě soudy vycházely z neměnné usvědčující výpovědi spoluobviněného O. S. o fiktivní povaze uskutečňování obchodních případů dovozu ojetých motorových vozidel z Německa, které se podle této výpovědi staly předmětem účelové dohody O. S. s oběma dovolateli a tím i předmětem fiktivní deklarace takového způsobu obchodování v oblasti jeho firemní účetní evidence a následně i v rámci daňového řízení. Soudy tak neměly důvod akceptovat odlišná tvrzení dovolatelů ani s ohledem na jimi zdůrazňovanou podporu příslušnými účetními doklady, které spoluobviněný O. S. podepisoval při vědomí jejich fiktivnosti a jako takové je také předával k dalšímu zpracování své externí daňové poradkyni v rámci vedení firemní účetní evidence.
34. O věrohodnosti výpovědi spoluobviněného O. S. svědčí i obsah jeho totožného vyjádření v předcházejícím daňovém řízení, jakož i popis okolností, za kterých se za nepříznivého finančního stavu jím zastupované společnosti M. – navíc zcela mimo oblast vlastní dosavadní podnikatelské činnosti na území ČR – propůjčil k popsanému způsobu „obchodní spolupráce“, včetně svého kontaktu na kriminálně závadové osoby, které ji zprostředkovaly právě při využití svého napojení na dovolatele. Za stavu, že oba dovolatelé ve svých výpovědích připustili, že jim byl znám nedostatek finančních prostředků na straně společnosti M., která měla podle dohody vystupovat v postavení dovozce motorových vozidel, když připustili i skutečnost, že veškerou činnost, spočívající ve výběru a nákupu zájmových vozů v cizině, jakož i další činnosti, související s prodejem dovezených vozidel třetím osobám, prováděl za společnost M. z titulu svého zmocnění obviněný Š., který taktéž ovládal i bankovní účty této společnosti, pak nemohly soudy uvěřit tvrzení obhajoby, že společnost M. obdržela za účelem těchto obchodů pouze půjčky, které údajné věřitelské společnosti A.-D. postupně splácela. K tomu jí však chyběly odpovídající zdroje za stavu, že se její provize za uvedený způsob jejího zapojení v předmětném obchodování pohybovala mezi 2–3 % z prodeje takto dovezených vozidel třetím osobám a mohla postačovat pouze na pokrytí tomu odpovídajících mzdových nároků převážně rodinných příslušníků O. S., nikoliv již ke splácení údajných půjček, a především nepostačovala na úhradu přiznaného odvodu DPH se sazbou 21 %.
35. Jak správně v této souvislosti konstatoval odvolací soud, taková skutečnost „pouhého“ neuhrazení řádně přiznané daňové povinnosti ze strany společnosti M., také byla oběma dovolatelům známa právě v kontextu s jejich zcela reálným povědomím, že společnost M. svoji daňovou povinnost z důvodu své špatné finanční situace ani plnit nemůže. Při zjištěné povaze zapojení společnosti M. do obchodování společnosti A.-D. s dovezenými motorovými vozidly sice nebyl nákup vozidel v uvedeném období ztrátový i za stavu nezbytné úhrady tzv. vedlejších nákladů, souvisejících se splněním podmínek nezbytných k provozování obchodovaných vozidel. Stěžejní důvod takového profitu však nespočíval ve výkonu zprostředkovatelské činnosti finančních služeb třetím osobám, ale v realizaci záměru, kterým byli dovolatelé vedeni ke zjištěným obchodním praktikám a který byl naplněn způsobeným trestným následkem jejich jednání v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákání daňové výhody v prokázané výši více než 14 mil. Kč.
36. Otázkou možného ovlivnění takto prokázané výše způsobeného daňového úniku prostřednictvím (k důkazu navržené) aplikace zvláštního režimu ve smyslu §90 zákona o DPH se náležitě zabývaly soudy obou stupňů (srov. str. 67 rozsudku nalézacího soudu, str. 32–33 usnesení odvolacího soudu), a to dostatečně podrobným způsobem, který není nutno upřesňovat či korigovat. V souhrnu lze konstatovat důvodnost klíčového závěru, že tento zvláštní daňový režim nebylo možno použít za stavu, který nastal v posuzovaných případech, kdy byl zjištěný model obchodování naopak zaměřen na jeho nevyužití tak, aby za fiktivně deklarovaných podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH bylo možno tuto daňovou výhodu vylákat, jak se také stalo.
37. Námitky obviněných ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění tak nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybnili pouze způsob hodnocení provedených důkazů. V daných souvislostech je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nelze proto dovozovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny vymezené v §2 odst. 2 tr. ř. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
38. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Čl. 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
39. Činí-li za dané situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
40. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že i námitky obviněného K. se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. minuly, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě.
41. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík