ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1473.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1473/2017-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovoláních, které podali obvinění J. M. , L. S. a O. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 11/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012 , byli na podkladě skutkového stavu podrobně popsaném ve výroku rozsudku shledáni vinnými:
- obviněný J. M. pod body I 1–13) a III pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body I 1–13, III), trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) (body I 3) a trestným činem nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. (body I 2–7, 9, 10, 12),
- obviněný L. S. třinácti samostatnými trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchanými ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (I – 1, I 2–13), trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaném ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., ukončeným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (bod III),
- obviněný O. M. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaném ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (bod I 8).
Za výše uvedené trestné činy a za trestný čin vraždy ukončený ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 7 To 103/2009, byl obviněný J. M. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 13 (třináct) let a 6 (šest) měsíců. Pro výkon trestu byl v souladu s ustanovením §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §49 odst. l tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nabízení zprostředkování a sjednávání veškerých úvěrových produktů a půjček, a to na dobu 8 (osmi) let.
Současně byl zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 7 To 103/2009.
Obviněný L. S. byl odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. za užití ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šest) roků. Pro výkon trestu byl v souladu s ustanovením §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný O. M. byl odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tři) roků, jehož výkon byl v souladu s ustanovením §60a odst. l, 2 tr. zák. za použití §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let za současného vyslovení dohledu, který bude vykonáván ve smyslu §26a tr. zák. a §26b tr. zák.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných:
- L. M.,
- T. P. (spolupracujícího obviněného ve smyslu §178a tr. ř.),
- T. H.,
- M. B.,
- O. P.,
- R. K.,
- P. H.,
- Pe. H.,
- M. K.,
- P. K.,
- Mi. K.,
- Ma. K.,
- P. R.,
- V. B.,
- M. V.,
- L. T.,
- J. Š.,
- La. T.,
- P. S.
Obvinění J. M. a L. S. , spolu s obviněnými T. P. a Pe. H., pak byli podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zástupce v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 2 KZV 7/2010, pro dílčí skutek, v němž byl spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaný ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (obviněný J. M. a obviněný T. P.), a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., spáchaný ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (obviněný L. S. a obviněný Pe. H.), neboť nebylo prokázáno, že by skutek spáchali obvinění.
Dále byli zproštěni obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Mi. K. (pro dílčí útok ze dne 2. 4. 2008), T. P. a M. C.
Podle §228 odst. l tr. ř. byla obviněnému M. B. uložena povinnost nahradit Komerční bance, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, škodu ve výši 3.602.224,73 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Komerční banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, odkázána se zbytkem svého návrhu na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. l tr. ř. byla Česká spořitelna, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, odkázána s celým svým návrhem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §230 odst. 2 tr. ř. bylo vyhrazeno rozhodnutí o zajištěných věcech k veřejnému zasedání.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 1 T 11/2012, podali obvinění J. M., L. S. a O. M. odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Odvolání podali taktéž obvinění T. H., P. H., O. P., R. K., P. K., Ma. K., V. B., L. T. a J. Š. V neprospěch obviněných J. M., T. H., L. S. a M. C. podal odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016 , a to tak, že k odvolání státního zástupce ohledně M. C. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ve zprošťující části, k odvolání státního zástupce a obviněného J. M. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř., k odvolání státního zástupce a obviněného T. H. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř., k odvolání obviněného O. P. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., k odvolání obviněného P. H. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř, k odvolání obviněného V. B. podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., ohledně těchto a z důvodu uvedeného v §261 tr. ř. ohledně obviněného T. P., vyjma výroku, jímž bylo rozhodnuto podle §230 odst. 2 tr. ř., v odsuzující části v celém rozsahu, k odvolání státního zástupce a obviněného L. S. podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. ve výroku o vině ohledně skutků pod body I 1), 5), 6), 7) a 13) a ve výroku o trestu a k odvolání obviněných O. M., R. K. a J. Š. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu, napadený rozsudek zrušil.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že:
- obviněného J. M. uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem pod bodem II ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body I 1–13, II), trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (body I – 3), a trestným činem nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. (body I 2–7, 9, 10, 12),
- obviněného L. S. uznal vinným pomocí ke čtyřem samostatným trestným činům úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. (body I – 1, 5, 6, 7).
Obviněný J. M. byl za tyto trestné činy a dále za trestný čin vraždy ukončený ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 7 To 103/2009, za pomoc ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 4 T 1/2010, a za organizátorství k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. a trestného činu nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 14 (čtrnácti) let. Pro výkon trestu byl v souladu s ustanovením §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §49 odst. l tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nabízení zprostředkování a sjednávání veškerých úvěrových produktů a půjček, a to na dobu 8 (osmi) let.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 7 To 103/2009, a výroky o upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku z rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 4 T 1/2010, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 3 T 49/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný L. S. byl odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., za pomoc k těmto trestným činům a za pomoc k osmi trestným činům úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., z nichž jeden zůstal ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ohledně kterých zůstal napadený rozsudek nezměněn, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců. Pro výkon trestu byl v souladu s ustanovením §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 7 (sedmi) let.
Při nezměněném výroku o vině v napadeném rozsudku byl obviněný O. M. odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl v souladu s ustanovením §58 odst. l tr. zák. a §59 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o vině a trestu u obviněných T. P., P. H. a V. B., a při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku bylo rozhodnuto o trestu u obviněného R. K., kdy u obviněného J. Š. bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k souhrnnému trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 4 T 91/2009.
Podle §229 odst. l tr. ř. byla Česká spořitelna, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, odkázána s celým uplatněným nárokem na náhradu škody vůči obviněným na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného O. P. podle §226 písm. c) tr. ř.
Pode §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně obviněných M. C. a T. H. vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Odvolání obviněných P. K., Ma. K. a L. T. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 9 To 45/2016, podali obvinění J. M. , L. S. a O. M. dovolání .
Obviněný J. M. v rámci podaného dovolání (č. l. 30704–30706) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , kdy napadá nesprávné právní posouzení skutku a v návaznosti na to nesprávný výrok o vině i navazující výrok o trestu. Namítá, že soud nesprávně aplikoval ustanovení trestního zákona, resp. že jeho jednání nebylo trestným činem. V této souvislosti napadá listinné důkazy (znalecký posudek z oboru zdravotnictví) a zpochybňuje postavení obviněného T. P. coby spolupracujícího obžalovaného a postup provedení jeho výslechu. Zdůrazňuje, že někteří z obhájců vznesli námitky proti způsobu výslechu spolupracujícího obviněného T. P. z toho důvodu, že tento nebyl vyslechnut jako v předchozích případech, tak aby byl v místnosti, otočen k obhájcům zády, tak aby mohli obhájci sledovat, zda nemá k dispozici připravený spisový materiál. Obhájce JUDr. Petr Voříšek v rámci hlavního líčení požadoval zhlédnutí nahrávek o výslechu spolupracujícího obviněného, přičemž mu bylo sděleno, že tyto nejsou k dispozici, přičemž jiné nahrávky k dispozici byly. Následně bylo zjištěno, že nahrávky k dispozici byly celou dobu. Namítá, že spolupracující obviněný T. P. byl v krátké časové souvislosti s výslechy v nyní projednávané věci vyslýchán v jiné kauze a statutu spolupracujícího obžalovaného nepožíval. Soudy podle jeho názoru rezignovaly na hodnocení motivace výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného a hodnocení účelovosti jeho výpovědi, rezignovaly i na provedení důkazů, které by takovou motivaci mohly objasnit, jmenovitě na návrh na doplnění důkazního řízení provedením dodatku znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Namítá, že v případě spolupracujícího obviněného T. P. není důvod mu poskytovat zvláštní ochranu podle zákona č. 137/2001 Sb., neboť tohoto spolupracujícího obviněného nemůže ohrozit, když je ve výkonu trestu odnětí svobody a přítomní spoluobvinění L. S. a M. B. ho nemohli svojí přítomností u hlavního líčení rovněž nijak ohrozit. Poukazuje i na osobu spolupracujícího obviněného T. P., který je recidivistou a že je přesto soudy považován za osobu věrohodnou a byly mu do současné doby uloženy toliko podmíněné tresty, popř. byla proti němu řízení zastavena, ačkoliv spáchal škody velkého rozsahu.
Dále má obviněný za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, kdy brojí zejména proti zvýšení trestu soudem druhého stupně s poukazem na skutečnost, že soudy obdobným způsobem nepostupovaly u spoluobviněného T. P., ačkoli tento spoluobviněný figuroval ve stejných trestních řízeních. Uvádí, že tvrzený finanční profit měl právě spoluobviněný T. P., případně spoluobviněný L. S. Poukazuje i na skutečnost, že osoby, které měly být předmětem útoku trestného činu vraždy, z tohoto skutku viní právě T. P. Má proto za to, že soudy v jeho případě podmínky pro uložení trestu posuzovaly přísněji a zcela odhlédly od toho, že svůj stávající trest vykonává řádně a je u něho dána zcela jasná snaha o nápravu a zařazení zpět do společnosti. Je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami a nevysvětlil, proč tyto shledal nerelevantními.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, zrušil ve výroku o vině a navazujícím výroku o trestu, a přikázal soudu odvolacímu, případně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný L. S. v dovolání (č. l. 30720–30722) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. namítá, že když soud prvního stupně vyloučil část skutků uvedených v obžalobě k Okresnímu soudu v Kolíně a Obvodnímu soudu pro Prahu 6, porušil jeho práva na spravedlivý proces, procesní ekonomii a svým postupem vážně ztížil jeho postavení, neboť mu při tomto postupu hrozí významně vyšší trest, než když by věc byla projednána před týmž soudem.
Dále napadá skutková zjištění u skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III, kterého se měl dopustit společně s dalšími spoluobviněnými při sjednávání poskytnutí hypotečního úvěru číslo 2412447 ve výši 6.200.000 Kč za účelem koupě rodinného domu v obci Ž., na pobočce České spořitelny, a. s., v Brandýse nad Labem. Uvádí, že vyjma T. P. a M. B. další zúčastněné osoby neznal a na žádném zpracování podkladů se nepodílel. Skutek je podle dovolatele vadně hodnocen a kvalifikován, přičemž hodnocení důkazů bylo činěno v jeho neprospěch, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 9 To 45/2016-29695, zrušil, a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný O. M. v rámci podaného dovolání (č. l. 30699–30702) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Vyjadřuje přesvědčení, že soud druhého stupně se naprosto nedostatečně vypořádal s odvolacími argumenty, přičemž úvaha soudu prvního stupně, na kterou soud druhého stupně odkazuje, je v naprostém rozporu s provedeným dokazováním a je ničím nepodloženou konstrukcí. Rozporuje výpověď spoluobviněného T. P., kdy jej označuje za osobu s tendencí ke lhaní a manipulaci. Za absurdní považuje soudem prvního stupně popsanou nelogičnost v tom, že si v nedobré finanční situaci, nenechal vypracovat vlastní posudek, a nezajímal se o možnou cenu za nemovitost Z. Namítá nevěrohodnosti výpovědi T. P. s odkazem na jeho vyjádření, ohledně dluhu, který T. P. vůči jeho osobě má. Poukazuje i na zásadu in dubio pro reo.
Zdůrazňuje, že soud druhého stupně se pak žádným způsobem nevyjádřil k tomu, že soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by byla částka ve výši 900.000 Kč předána spoluobviněnému T. P. Tyto skutečnosti soud převzal z výpovědi T. P., ke které přistupoval zcela nekriticky, což vedlo k přehlížení rozporů a nevyváženému přístupu k dovolatelově výpovědi. Jeho jediným proviněním byla důvěra v T. P., osobu již pravomocně odsouzenou za podvodné jednání. Soudy však nikterak trestní minulost T. P. nezohlednily. Stejně tak se nezabývaly řádně dovolatelovou verzí událostí. Má proto za to, že za situace, kdy jediným přímým důkazem je svědectví právě spoluobviněného T. P., nelze dojít k závěru o jeho vině. Navíc v případě, kdy nelze vyloučit ani jednu z verzí. V této souvislosti obviněný upozorňuje na skutečnost, že má vůči jmenovanému pohledávku, resp. je na jeho žádost vůči němu vedena exekuce. Tím, že bylo T. P. přiznáno postavení ohrožené osoby, se jeho pohledávka stala prakticky nevymahatelnou. Obviněný taktéž shledává porušení svého práva na obhajobu, když odvolací rozsudek ve vztahu k jeho osobě zdaleka nenaplňuje obecné požadavky na odůvodnění rozsudku dané ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně se prakticky jeho námitkami nezabýval, a to zjevně proto, že byl stíhán v rámci větší skupiny osob, jejichž obvinění však byla nesrovnatelně závažnější.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve vztahu k jeho osobě zrušil.
Opisy dovolání obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které je obdrželo dne 13. 11. 2017 (č. l. 31056v).
K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 12. 2017, sp. zn. 1 NZO 1253/2017.
K námitkám obviněného J. M. uvedl, že nijak konkrétně nerozvedl úvahu o nesprávné aplikaci trestního zákona, namísto toho uplatnil námitky proti hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi spoluobviněného T. P., stejně jako způsobu vedení výpovědi a postavení jeho osoby coby spolupracujícího obžalovaného, čímž se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky procesního charakteru. Stejně tak je třeba nahlížet i na námitku porušení zásady in dubio pro reo, kterážto v zásadě nemůže být dovolacím důvodem. Namítá-li pak obviněný nepřiměřenost jemu uloženého trestu, odkazuje státní zástupce na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž však námitky stran nesprávného vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněného proto neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
K dovolacím námitkám obviněného L. S. státní zástupce uvedl, že namítá-li v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., že nalézací soud část skutků vyloučil k samostatnému projednání u Okresního soudu v Kolíně a Obvodního soudu pro Prahu 6, pak uvedenému dovolacímu důvodu tato námitka odpovídat nemůže, neboť ten spočívá v postoupení věci jinému orgánu, nikoliv jinému soudu, resp. muselo by se jednat o postoupení věci k projednání mimo trestní řízení soudní, k čemuž v předmětné věci zjevně nedošlo. V ostatních částech je zřejmé, že dovolatel ve zcela obecné rovině nesouhlasí s učiněným skutkovým zjištěním a vcelku namítá, že nebyla respektována zásada
in dubio pro reo, kterážto, jak uvedeno výše, je zásadou procesní. Jak z judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016), tak z judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu) plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, zcela teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním. K dovolatelem citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001, tak uvedl, že toto vzešlo z řízení o stížnosti pro porušení zákona, která žádnými dovolacími důvody omezena není. Ani v této části proto dovolání dovolatele neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
Stran dovolání obviněného O. M. pak státní zástupce uvedl, že i tento dovolatel směřuje řadou argumentů proti způsobu hodnocení provedených důkazů, zejména proti vyhodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného T. P. a k tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo. Ani on neuvádí konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že by hodnocení této výpovědi soudy bylo případem „svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Tedy případem extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním podle judikatury Ústavního soudu. K tomu připomíná, že k takovému nesouladu nepostačují pouhé „zásadní pochybnosti“ tvrzené spíše jen v obecné poloze dovolatelem. Procesní postupy soudu při výslechu T. P. považuje v této zcela nezvyklé situaci za přiměřené. K námitce obviněného, že byl poškozen tím, že se obviněný T. P. stal ohroženou osobou, státní zástupce odkázal na odůvodnění na str. 77 a 78 rozsudku nalézacího soudu, kdy jmenovaný svědčil v jiné navazující trestní věci, v níž se jednalo o vraždy připravované vzájemně mezi obviněnými v dovolatelově trestní věci. Dovolání obviněného tak neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
Z výše uvedených důvodů tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. M., L. S. a O. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a osobami oprávněnými, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných J. M. a L. S. jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest (kdy v případě obviněného L. S. část skutků zůstala beze změny). Dovolání obviněného O. M. je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání jmenovaného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných J. M., L. S. a O. M.
Obviněný J. M. spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném hodnocení provedených důkazů, ve způsobu provedení výslechu spolupracujícího obviněného T. P., ve skutečnosti, že tomuto byl přiznán status spolupracujícího obviněného. Dále namítá, že spolupracujícímu obviněnému nebyl důvod poskytovat ochranu podle zákona č. 137/2001 Sb., a v nepřiměřenosti uloženého trestu.
Obviněný L. S. dovozuje naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. v okolnosti, že došlo k vyloučení části skutků uvedených v podané obžalobě krajského státního zastupitelství Okresnímu soudu v Kolíně a Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a v tom, že byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve vztahu ke koupi rodinného domu v obci Ž., ačkoliv neznal žádného ze spoluobviněných a nepodílel se na zpracování podkladových materiálů pro získání hypotečního úvěru. Podle jeho názoru došlo postupem soudů k porušení zásady in dubio pro reo. Dále namítá způsob hodnocení provedených důkazů, který považuje za vadný.
Obviněný O. M. naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soud druhého stupně se nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími argumenty, ve způsobu hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. a hodnocení jeho věrohodnosti a porušení zásady in dubio pro reo.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze uvést, že obvinění sice formálně uvedli konkrétní dovolací důvody, když všichni tři uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný L. S. dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ovšem vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci je třeba uzavřít, že tuto nelze pod zvolené dovolací důvody podřadit.
Obecně je třeba konstatovat, že obvinění ve vztahu k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatě zpochybňují způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Všechny vznesené námitky obviněných totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se s jistými výhradami, které budou rozvedeny dále, ztotožnil soud druhého stupně. Obvinění touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obvinění nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřují především nesouhlas se způsobem hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., podrobně rozebírají svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustili inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnili skutkovou podstatu zvolených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvrácenou, a které důkazy je usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 148–176 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním ve vztahu k obviněným, kteří podali dovolání s jistými výhradami, které se týkaly výše způsobené škody (obvinění J. M. a L. S.) a právní kvalifikace jednání (obviněný J. M.) plně ztotožnil (viz str. 36–42 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž své úvahy i řádným způsobem rozvedl. Na rozdíl od dovolatelů má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů se jejich obhajobou, ale i obhajobou ostatních spoluobviněných, když trestní věc těchto obviněných nelze oddělit od trestné činnosti ostatních spoluobviněných náležitě zabývaly (v přípravném řízení a před soudem prvního stupně bylo vedeno společné řízení), přičemž své závěry náležitě odůvodnily z pohledu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že z hlediska práva na spravedlivý proces je kladen důraz na požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Je třeba mít za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům dostály. Z pohledu dovolací argumentace obviněných je třeba konstatovat, že z jejich strany se jedná v podstatě o opakování námitek, které uplatnili v předchozích řízeních a soudy prvního a druhého stupně se s nimi řádně a náležitým způsobem vypořádaly. V dané souvislosti je vhodné uvést, že na případ, kdy dovolatelé v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je možno zdůraznit následující skutečnosti. Z rozsahu spisového materiálu je patrno, že se jednalo o skutkově náročnou věc, neboť ve věci bylo stíháno na základě podané obžaloby 22 osob, které se měly na páchání trestné činnosti podílet v různém postavení z hlediska rozdělení jejich úloh (např. někteří trestnou činnost přímo řídili, někteří obvinění byli toliko nositeli úvěru, někteří zajišťovali nositele úvěru), když současně měla být trestná činnost spáchána řadou útoků a delší dobu. Naznačená situace nepochybně kladla zvýšené nároky na dokazování před soudem prvního stupně. Ve věci také vystupoval jako spolupracující obviněný podle §178a tr. ř., T. P. Soud prvního stupně si byl vědom skutkové náročnosti věci, provedl řadu hlavních líčení, přičemž prováděl důkazy nejen navržené obžalobou, ale i důkazy, které navrhovala provést obhajoba, když některé důkazy byly prováděny opakovaně (výslech spolupracujícího obviněného T. P.). Z rozsahu dokazování je zřejmé, že důkazy nebyly prováděny selektivním způsobem, tedy tak, že by soud prvního stupně prováděl pouze důkazy obžaloby a důkazy obhajoby ignoroval. Naopak uvedený soud věnoval rozsahu dokazování náležitou pozornost, když jak již bylo naznačeno, např. spolupracujícího obviněného T. P. ve věci vyslechnul opakovaně, čímž dal nepochybně možnost obhajobě reagovat na jeho výpověď i z pohledu dalších důkazů a skutečností, které z nich vyplynuly. Řádně se zabýval i otázkou věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., vzal v úvahu jaké důvody ho vedly k tomu, že se stal spolupracujícím obviněným, a z jakých důvodů se rozhodl trestnou činnost, kterou páchal s ostatními spoluobviněnými rozkrýt (viz str. 176 rozsudku soudu prvního stupně). Zvážil rovněž jeho osobnostní rysy a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 2. 214, sp. zn. III. ÚS 859/13, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012). Věrohodnost spolupracujícího obviněného neposuzoval mechanicky a izolovaně bez ohledu na další provedené důkazy. Naopak věrohodnost jeho výpovědi hodnotil z pohledu dalších provedených důkazů. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně ve vztahu k obhajobě dovolatelů nezaložil výrok o vině toliko na výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., jak se snaží naznačit dovolatelé, nýbrž částečně na výpovědích dalších spoluobviněných, svědků, zejména jednotlivých prodejců nemovitostí, ze kterých vyplývá, že tito jednali ve většině případů právě se spoluobviněným L. M. o prodeji uvedených nemovitostí, což podporuje věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., přičemž řada prodejců nemovitostí tohoto spoluobviněného poznala při prováděných fotorekognicích. Rovněž výpovědi dalších svědků podporují věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. (viz např. výpověď svědka V. – skutek I 1, Z. – skutek I 2), když jejich výpovědi jsou v souladu s výpovědí spolupracujícího obviněného ohledně způsobu, jakým byly vybírány vhodné nemovitosti a že jejich cena byla nadhodnocena pro účely zajištění hypotečních úvěrů. Tito svědci jednali právě se spoluobviněným L. M. a nikým jiným, takže lze uzavřít, že jejich výpovědi opětovně odpovídají výpovědi spoluobviněného T. P. ohledně způsobu páchání trestné činnosti jeho osobou a dalšími spoluobviněnými. Soud prvního stupně zakládá závěr o vině i na listinných důkazech, když věrohodnost výpovědi spolupracujícího spoluobviněného T. P. podporuje jím předložený deník, který předložil orgánům činným v trestním řízení již dne 7. 2. 2009, tedy v době, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání obviněných v dané věci. Předmětný diář byl vydán v jiné trestní věci, konkrétně ve věci u Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, pod sp. zn. UOOZ-17/TČ-2009-25 (viz str. 2577). V dané věci byl stíhán a posléze i pravomocně odsouzen dovolatel J. M. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, pro trestný čin přípravy vraždy podle §7 odst. 1 tr. zákona k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákona.
Rovněž soud druhého stupně se námitkami obviněných zabýval, když neodkázal pouze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl právě s pohledu námitek obviněných. Uvedený soud se zabýval otázkou věrohodnosti spolupracujícího obviněného T. P. i z pohledu námitek vztahujících se k způsobu jeho výslechu, neboť tento má status tzv. „ohrožené osoby“ podle zákona č. 137/2001 Sb. Sám si doplnil dokazování, když provedl v rámci veřejného zasedání důkaz zprávou Útvaru speciálních činností Policie ČR ohledně spolupracujícího obviněného. Poukazuje v tomto směru i na další provedené důkazy, které podporují věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., především listinné povahy, které byly nalezeny v kanceláři spoluobviněného J. M. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů náležitému objasnění věci věnovaly řádnou pozornost a své úvahy řádně odůvodnily. Pro stručnost lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které rozvádí jednotlivé důkazy, hodnotí je, přičemž i řádně zdůvodnil, z jakých důvodů a na základě, kterých důkazů považuje obhajobu obviněných za vyvrácenou.
Nad rámce shora uvedených úvah z pohledu jednotlivých argumentů obviněného J. M. považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující.
Obviněný podstatnou část zvolené dovolací argumentace směruje do způsobu provedení výslechu spolupracujícího obviněného T. P., jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem prvního stupně. Obecně lze připustit, že pokud by důkaz, na kterém je v rozhodující míře založen výrok o vině, byl proveden nezákonným způsobem, mohlo by to zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tento závěr činí při akceptování názorů vyslovených v judikatuře Ústavního soudu, a to opakovaně, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Jestliže jsou tedy vytýkána zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016). Zároveň je ovšem třeba zdůraznit, že nikoliv každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť argumentaci uplatněnou v dovolání je třeba posuzovat zejména v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1689/2016).
Ze shora naznačených hledisek přistoupil Nejvyšší soud k uplatněné argumentaci. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že spolupracující obviněný T. P. již v přípravném řízení vystupoval zároveň jako osoba, která má tzv. statut ohrožené osoby podle zákona č. 137/2001 Sb., v platném znění [§2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona]. Naznačená situace nepochybně musela mít vliv na způsob provádění dokazování v dané věci a kladla zvýšené nároky na výslech osoby, která má status chráněné osoby podle zákona č. 137/2001 Sb., když při jejím výslechu muselo být postupováno tak, aby nedošlo k zmaření účelu institutu chráněné osoby podle zákona č. 137/2001 Sb. Orgány činné v trestním řízení tedy musely při výslechu postupovat tak, aby nedošlo k zmaření opatření, které bylo podle §3 zákona č. 137/2001 Sb., přijato k zajištění ochrany chráněné osoby. V případě spolupracujícího obviněného se jednalo mimo jiné o opatření směřující k utajení současného vzhledu spolupracujícího obviněného. V přípravném řízení byl výslech prováděn tak, že spolupracující obviněný byl v místnosti se svým obhájcem a ostatní obhájci obviněného ho pouze slyšeli (viz č. l. 6605), když o průběhu výslechu byl pořízen videozáznam. Protože spolupracující obviněný byl vyslýchán v rámci přípravného řízení vícekrát, byl tento postup realizován rovněž opakovaně (viz č. l. 6628, 6660, 6690, 6718, 6742), když s výjimkou výslechů konaných dne 5. a 6. 5. 2011 byly o těchto výsleších pořízeny videozáznamy, které byly již v přípravném řízení součástí spisového materiálu, jak vyplývá z předloženého spisového přehledu, ale nakonec i z úředního záznamu založeného na č. l. 6710. Z tohoto se podává, že kopie videozáznamů výslechů spolupracujícího obviněného byly již v přípravném řízení předány obhájci JUDr. P. Voříškovi, Ph.D.L L.M. Současně je z protokolů o výslechu spolupracujícího obviněného T. P. patrno, že obhájci mohli klást otázky spolupracujícímu obviněnému tím způsobem, že jednotliví obhájci byli přivedení do výslechové místnosti, kde měl spolupracující obviněný oblečenou kuklu (viz č. l. 6696). Ohledně výslechů spolupracujícího obviněného T. P. ve dnech 5. a 6. 5. 2011 je třeba uvést, že o těchto nebyl pořízen videozáznam, neboť nešlo spustit nahrávací zařízení, přičemž ovšem na tuto skutečnost bylo ze strany policejního orgánu reagováno tak, že spolupracující obviněný T. P. měl na hlavě kuklu a byl ve vedlejší místnosti, kdy obhájci měli možnost sledovat spolupracujícího obviněného přes monitor, což vyplývá z předloženého spisového materiálu (viz č. l. 6718, 29566).
V dané souvislosti je třeba uvést, že trestní řád nestavoví obecně povinnost orgánů činných v trestním řízení pořizovat automaticky zvukový a obrazovaný záznam (§55a tr. ř.), takže jeho případné nepořízení neznamená porušení práv obviněného, byť je třeba zdůraznit, že použití takových zvláštních případů protokolace je v určitých případech nejen vhodné, ale i žádoucí z hlediska posílení zásad spravedlivého procesu. Je třeba připustit, že skutečnost, že spoluobvinění nemohli klást otázky spolupracujícímu obviněnému přímo, tzv. tváří v tvář, nepochybně představuje určité ztížení jejich obhajoby, neboť si nemohli učinit vlastní úsudek o jeho chování a na to reagovat z hlediska své obhajoby. Z hlediska práva na spravedlivý proces je ovšem rozhodující, zda ostatní spoluobvinění měli v průběhu řízení možnost jistou ztíženou pozici obhajoby vyrovnat, což se v dané věci stalo. Jinak řečeno, jde o to, zda tento jistý nedostatek obhajoby byl v průběhu řízení kompenzován. Zde je třeba zdůraznit, že spolupracující obviněný T. P. byl jak v rámci přípravného řízení, tak i u hlavního líčení vyslýchán opakovaně, když jak již bylo naznačeno s výjimkou výslechu ve dnech 5. a 6. 5. 2011 byly o těchto výsleších pořízení videozáznamy, které byly a jsou součástí spisového materiálu, takže byly obhajobě k dispozici. Nepořízení videozáznamu o výslechu spolupracujícího obviněného ve dnech 5. až 6. 5. 2011 pak bylo dáno objektivní skutečnosti, ze strany orgánů činných v trestním řízení se nejednalo o projev nějaké svévole, neboť došlo k poruše záznamového zařízení, o čemž byla obhajoba vyrozuměna. V tomto směru je také třeba podotknout, že při těchto výsleších vypovídal spolupracující obviněný převážně o trestné činnosti, o které nebylo v dané věci rozhodováno, když dále vypovídal o skutečnostech, které již objasňoval dříve, takže se jednalo o jisté upřesnění jeho předchozích výpovědí. Současně lze konstatovat, že orgány činné v trestním řízení učinily kroky k nápravě stavu, že nebyl pořizován videozáznam, když spolupracující obviněný byl vyslýchán tak, že měl na hlavě kuklu a obhájci obviněných ho mohli sledovat přes monitor, tedy mohli na něho vidět. Pokud obviněný zpochybňuje autentičnost výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. z toho pohledu, že tento se při výslechu jako by náhodně vracel k již popsaným skutkovým okolnostem a nebyl schopen přesně odpovědět na všechny položené otázky, tak z jeho strany se jedná jen o polemiku s hodnocením výpovědi spolupracujícího obviněného. Přesto je třeba uvést, že z protokolů o výslechu tohoto spolupracujícího obviněného je patrno, že tento byl vyslýchán opakovaně, byl vyslýchán k řadě útoků, z nichž o některých nakonec nebylo rozhodováno v dané věci (byly vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí), když nelze také pominout, že od doby spáchání trestné činnosti a realizací těchto výslechů uplynula poměrně dlouhá doba. Za této situace je logické, že si spolupracující obviněný nebyl schopen ihned určité podrobnosti či skutečnosti přesně vybavit, když skutečnost, že se k některým událostem dodatečně vracel, pak nepochybně souvisí ze způsobem kladení otázek jednotlivými obhájci, kteří se rovněž k některým skutečnostem vraceli a ptali se na ně z pohledu obhajoby svých klientů, takže je přirozené, že spolupracující obviněný se na některé skutečnosti pod vlivem těchto otázek rozpomenul a vracel se k nim, zejména za situace, kdy se obhájci obviněných snažili zpochybnit jeho věrohodnost.
Z pohledu argumentace obviněného je podstatné a rozhodující z hlediska práva na spravedlivý proces, že spolupracující obviněný byl k věci vyslechnut u hlavního líčení, byť za dodržení podmínek utajení jeho podoby, když tomuto je nadále přiznán statut chráněné osoby podle zákona č. 137/2001 Sb., takže byl vyslechnut odděleně v jiné místnosti. Spolupracující obviněný na svojí výpovědi z přípravného řízení setrval, přičemž jeho výslech u hlavního líčení byl proveden opakovaně, takže obhajobě byla dána možnost reagovat na vývoj důkazní situace v průběhu řízení před soudem a v tomto směru i uplatnit požadavky na doplnění dokazování i z pohledu posouzení věrohodnosti spolupracujícího obviněného. Tato skutečnost nepochybně představuje jedno z kompenzačních opatření ve vztahu ke způsobu provádění výslechu tohoto spolupracujícího obviněného, když je třeba zdůraznit, že jeho postavení v řízení nelze interpretovat jako postavení utajeného svědka, když spolupracující obviněný je nadále osobou obviněnou ze spáchání trestné činnosti a má v řízení postavení obviněného a z tohoto pohledu je třeba přistupovat k jeho výpovědi. Navíc všem ostatním spoluobviněným na rozdíl od případu utajovaného svědka byla známa jeho totožnost, což je důležité z pohledu možnosti jejich obhajoby. Nad rámec těchto úvah je také nezbytné konstatovat, že z tohoto pohledu, tedy, že se jedná o obviněného, byť spolupracujícího, soudy nižších stupňů k jeho výpovědi přistupovaly, hodnotily jeho výpověď zvláště pečlivě, z pohledu ostatních provedených důkazů, včetně hodnocení jeho motivace k výpovědi a dbaly zvýšeného rizika její účelovosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13).
Rovněž námitka, že obviněnému T. P. neměl být přiznán status spolupracujícího obviněného, nenaplňuje zvolený dovolací důvod, neboť se jedná o námitku procesní povahy, když institut spolupracujícího obviněného upravuje trestní řád. Přesto je z pohledu uplatněné argumentace možno konstatovat, že obviněný T. P. splňuje kritéria spolupracujícího obviněného. Podle §178a odst. 1 tr. ř. (ve znění v době podání obžaloby) může státní zástupce v řízení o zvlášť závažném zločinu v obžalobě označit obviněného za spolupracujícího, jestliže obviněný a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění takového zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, nebo které pomohou zabránit dokonání takového zločinu, a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech, b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný, a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním způsobil.
Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že institut spolupracujícího obviněného představuje účinný nástroj boje proti závažné organizované kriminalitě a je nutno ho považovat za legitimní důkazní prostředek. Zároveň je však možno z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodit, že podmínkou pro použití výpovědi spolupracujícího obviněného jako důkazu, je mj. pečlivé hodnocení této výpovědi, včetně její motivace. Je vždy potřeba zvážit nejednoznačnou povahu takových výpovědí a dbát na zvýšené riziko její účelovosti. Je zřejmé, že takový důkaz především nesmí stát osamoceně a je třeba ho hodnotit kriticky. Nejvyšší soud na tomto místě poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 280/2012, který vyjadřuje právě potřebu kritického hodnocení obdobných důkazních prostředků.
Státním zástupcem byl označen obviněný T. P. za spolupracujícího obviněného ve smyslu §178a tr. ř. v podané obžalobě, když v rámci přípravného řízení při svém výslechu oznámil státnímu zástupci takové skutečnosti, které byly způsobilé významně objasnit zvlášť závažný zločin spáchaný organizovanou skupinou, jejímž byl členem, a která páchala trestnou činnost v oblasti úvěrových podvodů, přičemž se zároveň zavázal podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď, přičemž se zároveň doznal k činu, pro který byl v dané věci stíhán a prohlásil, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný (viz č. l. 6689 a násl.). Současně je třeba zdůraznit, že spolupracující obviněný oznámil státnímu zástupci nejen skutečnosti, které se týkají nyní projednávané trestné činnosti, ale i skutečnosti týkající se další trestné činnosti této skupiny, která je projednávána v dalších řízeních (viz např. věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 2/2015). Spolupracující obviněný splnil svůj závazek, když v rámci hlavního líčení setrval na svém doznání, přičemž ve věci není pochyb o tom, že jeho doznání jak v rámci přípravného řízení, tak i v řízení před soudem bylo učiněno svobodně, vážně a určitě. Z provedeného dokazování pak vyplývá, že to bylo právě doznání spolupracujícího obviněného, které významnou měrou přispělo k objasnění předmětné trestné činnosti, když spolupracující obviněný označil jednotlivé členy organizované skupiny, které osoby vystupovaly v postavení hlavních pachatelů, které jako účastnici a kteří se na páchání trestné činnosti podíleli okrajově. Zároveň objasnil rozdělení jednotlivých činností mezi členy organizované skupiny, jak předmětná organizovaná skupina fungovala, včetně své úlohy v této organizované skupině a jak si rozdělovali zisk ze spáchané trestné činnosti. Současně také předložil důkazy, které páchání trestné činnosti včetně jeho osoby prokazují (viz diář spolupracujícího obviněného). Lze tedy uzavřít, že právě výpověď spolupracujícího obviněného nezpochybnitelným způsobem umožnila objasnit činnost předmětné organizované skupiny, když bez jeho výpovědi by se činnost této organizované skupiny objasňovala velmi obtížně, neboť tato organizovaná skupina měla takovou organizační strukturu, že všechny osoby zúčastněné na páchání trestné činnosti se navzájem neznaly, když např. nositelé úvěru neznali obviněného M. a stejně tak neznaly všechny vodiče, tj. osoby, které zajišťovaly osoby, na které bude úvěr pořízen, znaly pouze konkrétního nosiče, neznaly zpracovatele odborného vyjádření na předmětné nemovitosti a nemuseli vždy znát obviněného L. M. či spolupracujícího obviněného, když znalost těchto osob byla závislá od toho, který z těchto obviněných v konkrétním případě zajišťoval hypoteční úvěr a konkrétní nemovitost. Právě doznání spolupracujícího obviněného umožnilo objasnit činnost této organizované skupiny a zajištění dalších důkazů o této trestné činnosti.
Pokud obviněný namítá, že spolupracující obviněný nespolupracoval při objasnění spáchané trestné činnosti, když objasňoval svoji trestnou činnost, je třeba uvést, že tato námitka je v logickém rozporu s povahou institutu spolupracujícího obviněného. Pokud je určitá osoba označena za spolupracujícího obviněného, tak již z tohoto označení je zřejmé, že se jedná o osobu, která je v daném řízení v postavení osoby obviněného, takže se musela na páchání trestné činnosti podílet a že tedy objasňuje nejen trestnou činnost jiných obviněných, ale i svou vlastní. Rovněž námitka obviněného, že se soudy nezabývaly motivací spolupracujícího obviněného T. P., které ho vedla k objasnění páchané trestné činnosti, nemá oporu v postupu soudů nižších stupňů. Jak již bylo naznačeno, v případě spolupracujícího obviněného jsou soudy povinny vždy hodnotit i jeho motivaci k výpovědi (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13). Soud prvního stupně povinnost zabývat se motivací spolupracujícího obviněného dodržel, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (viz str. 176 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil.
Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že při posuzování motivace spolupracujícího obviněného nelze pominout skutečnosti, které se podávají z předloženého spisového materiálu včetně vyjádření samotného spolupracujícího obviněného. Ze spisového materiálu vyplývá, že začátkem roku 2009 došlo v rámci organizované skupiny, která páchala nyní projednávanou trestnou činnost, ale i další trestnou činnost v oblasti úvěrových podvodů k tomu, že členové skupiny začali mít mezi sebou určité rozbroje, což vedlo k tomu, že obviněný J. M. se rozhodl spoluobviněné M. B. a L. S. fyzicky odstranit, aby tak odstranil určité problémy v rámci této skupiny, ale i ztížil odhalení páchané trestné činnosti, což sdělil právě spolupracujícímu obviněnému. Skutečnost, že obviněný J. M. se rozhodl odstranit tyto osoby, měla za následek, že spolupracující obviněný se rozhodl tuto skutečnost oznámit Policii ČR, když v rámci tohoto oznámení hovořil i o důvodech, které vedly k rozhodnutí o odstranění spoluobviněných L. S. a M. B. Zde je třeba odkázat na obsah předloženého spisového materiálu a na trestní věc vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2009, ve které byl obviněný J. M. pravomocně odsouzen pro trestný čin přípravy vraždy podle §7 odst. 1 tr. zákona k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákona, kdy obětí měli být spoluobvinění M. B. a L. S. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, je patrno, že důvodem spáchání trestné činnosti v uvedené věci byla jednak skutečnost, že obviněný J. M. nechtěl spoluobviněným M. M. a L. S. nic platit, jednak i případné ztížení odhalení majetkové trestné činnosti, kterou všichni páchali a jejíž podstatná část je předmětem trestní věci, ve které bylo podáno nyní projednávané dovolání. Lze tedy uzavřít, že motivem doznání spolupracujícího obviněného byla jednak skutečnost, že si uvědomil, že obviněný J. M. je schopen uvažovat o fyzické likvidaci osob, které s ním páchaly trestnou činnost, přičemž toto řešení nebyl schopen spolupracující obviněný T. P. akceptovat. Navíc způsob zvoleného řešení určitých problémů v rámci organizované skupiny obviněným J. M. u spolupracujícího obviněného nepochybně vyvolal i určité obavy o jeho život, když toto zvolené řešení svědčilo nepochybně o určité bezcitnosti. Spolupracující obviněný T. P. si zároveň nepochybně musel uvědomit skutečnost, že likvidací jeho osoby by obviněný J. M. vyřešil případné odhalení svého podílu na páchané trestné činnosti. Spolupracující obviněný si také byl vědom skutečnosti, jak vyplývá z jeho vyjádření, že vzhledem k faktickému fungování organizované skupiny existuje reálné nebezpečí, že trestná činnost bude přičítána jen jeho osobě, nikoliv obviněnému J. M., který ji vymyslel a fakticky řídil její provádění. Obviněný J. M. totiž stál navenek v hierarchii této organizované skupiny mimo a jak již bylo naznačeno, řada osob páchajících trestnou činnost o jeho existenci nevěděla, když právě navenek ve vztahu k dalším osobám jako osoby, které trestnou činnost organizují, vystupovali spolupracující obviněný a obviněný L. M., když těmto dával pokyny právě obviněný J. M. a jednal až na určité výjimky pouze s nimi (viz č. l. 6616, 6698, 26219, 27987).
Současně je třeba zdůraznit, že výrok o vině obviněného J. M. není postaven toliko na výpovědi spolupracujícího obviněného, jak se podává z přesvědčivého odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně, který rozvádí, které další důkazy obviněného J. M. usvědčují (viz str. 89–93, 175–176 rozsudku soudu prvního stupně). V dané souvislosti je třeba poukázat na skutečnosti, které vyplývají z dokazování, když provedené důkazy je třeba hodnotit v jejich kontextu, nikoliv izolovaně. Výpověď spolupracujícího obviněného T. P. podporují částečně někteří spoluobvinění (např. obviněný K., výpověď obviněného M. K. z přípravného řízení, J. Š.), kteří potvrzují, že na páchání trestné činnosti se podílely aktivně i další spoluobvinění, což je v rozporu s tvrzením obviněného M., ale i spoluobviněného L. M., kteří v podstatě shodně tvrdí, že trestnou činnost páchal pouze spolupracující obviněný T. P. a že ani o páchání trestné činnosti nic nevěděli a že se na jejím páchání úmyslně nepodíleli. Současně je třeba odkázat na předložený diář spolupracujícího obviněného T. P., který rovněž podporuje jeho výpověď, když v tomto jsou uvedeny částky, které byly získány trestnou činností a jak byly rozdělovány mezi jednotlivé zúčastněné a na výpovědi některých svědků, ze kterých je patrna jeho aktivní účast na prodeji některých nemovitostí, které byly uhrazeny hypotečním úvěrem (např. bod I 10). Navíc řada dokladů, které byly předloženy při sjednávání hypotečních úvěrů, byla opatřena padělanými razítky, popř. pečetěmi, které byly zajištěny na flash disku, které vydal právě obviněný J. M., přičemž soud prvního stupně logicky odůvodnil na základě, jakých důkazů obhajobě obviněného v tomto směru neuvěřil (viz např. svědek R. B., D. K., Š.). Provedenými důkazy bylo prokázáno i tvrzení spolupracujícího obviněného T. P., že důvodem proč se obviněný J. M. navenek stáhl a sám aktivně nevystupoval při vyřizování hypotečních úvěru vůči České spořitelně, a. s., byla skutečnost, že v té době začal mít určité problémy s předchozími problematickými úvěry, které pomáhal realizovat v Československé obchodní bance, a. s. (viz č. l. 2531 a násl). Proto lze mít za to, že výpověď spolupracujícího obviněného T. P. nepředstavuje jediný usvědčující důkaz ve věci.
Vzhledem k naznačené důkazní situaci nepovažuje Nejvyšší soud ani za důvodnou námitku obviněného J. M. ohledně nevypracování dodatku znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, ohledně spolupracujícího obviněného T. P., která směřuje do rozsahu dokazování a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obecně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti spolupracujícího obviněného T. P. v řízení zabývaly, tuto nepominuly. Již v rámci přípravného řízení byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, znalce PhDr. P. Goldmanna, k posouzení osobnosti spolupracujícího obviněného T. P. a jeho věrohodnosti (viz č. l. 19938–19950), když znalec byl slyšen u hlavního líčení a setrval na svých závěrech (viz č. l. 27251–27262). Skutečnost, že znalec na výslovný dotaz obhajoby připustil, že každý tedy i spolupracující obviněný je schopen lhát, není důvodem pro vypracování doplňku znaleckého posudku, popř. vypracování revizního znaleckého posudku. Jedná se o obecně známou skutečnost, že osoba, která je hodnocena jako věrohodná ať již z hlediska obecné či specifické věrohodnosti je schopna lhát, když závěr o tom, zda určitá osoba v konkrétní věci lhala, přísluší toliko soudu, který tento závěr formuluje na podkladě provedeného dokazování, nikoliv vyjádření znalce. Obecně totiž platí, že znalecký posudek slouží jako odborný skutkový podklad, který je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepoužívá větší důkazní síly (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 299/06). Lze konstatovat, že vyjádření znalce nijak nezpochybnilo závěry znaleckého posudku. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že soudy závěr o vině nezaložily na závěrech tohoto znaleckého posudku, ale především na dalších důkazech, které podporují závěr o věrohodnosti spolupracujícího obviněného. Soudy nižších stupňů neprovedení dalšího znaleckého zkoumání i řádně odůvodnily (viz str. 84–85 rozsudku soudu prvního stupně, str. 37 rozsudku soudu druhého stupně), takže se z pohledu judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu nejedná o tzv. opomenuté důkazy.
Rovněž námitka obviněného, že v řízení není důvod chránit spolupracujícího obviněného T. P. podle zákona č. 137/2001 Sb. nenaplňuje zvolený dovolací důvod, neboť opětovně směřuje ve své podstatě do způsobu provádění důkazů. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu na právo na spravedlivý proces, neboť podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu může zásadní procesní pochybení, která měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku, založit dovolací přezkum (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016) za nutno uvést následující.
Spoluobviněný T. P. v dané věci neměl jen postavení spolupracujícího obviněného podle §178a tr. ř., ale zároveň i postavení ohrožené osoby podle zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona se poskytuje zvláštní ochrana a pomoc svědkovi a dalším osobám, kterým v souvislosti s trestním řízením zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí [§1 odst. 1] za předpokladu, že nelze-li bezpečnost ohrožené osoby zajistit jiným způsobem [§1 odst. 2]. Za ohroženou osobu se pro účely tohoto zákona považuje osoba, která podala nebo má podat vysvětlení, svědeckou výpověď nebo vypovídala či má vypovídat jako obviněný anebo jinak pomáhala nebo má pomoci podle ustanovení trestního řádu k dosažení účelu trestního řízení [§2 odst. 1 písm. a) nebo je osobou blízkou osobě uvedené v písmenu a)].
Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že spolupracujícímu obviněnému T. P. ve věci vedené na Policii ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu SKPV, Odbor násilí, Praha 5 – Zbraslav, pod č. j. UOOZ-17/TČ-2009 pro přípravu trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zákona k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákona byla poskytnuta zvláštní ochrana svědka a dalších osob podle zákona č. 137/2001 Sb., neboť spolupracujícímu obviněnému a jeho rodině hrozilo zřejmé nebezpečí spočívající v nebezpečí újmy na zdraví nebo jiném nebezpečí. Podle orgánů činných v trestním řízení status ohrožené osoby u tohoto spolupracujícího obviněného nadále trvá, neboť nebezpečí pro jeho osobu a rodinu je nadále aktuální. Soudy nižších stupňů tento statut spolupracujícího obviněného T. P. akceptovaly, když shledaly, že tomuto nadále reálně hrozí nebezpečí spočívající v újmě na zdraví nebo v jiném nebezpečí, včetně členů jeho rodiny. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem je nepochybné, že spolupracující obviněný T. P. nadále splňuje kritéria pro přiznání statutu chráněné osoby podle zákona č. 137/2001 Sb. Podle tohoto zákona není poskytnutí ochrany omezeno jen na dobu probíhajícího trestního řízení, ale může být chráněné osobě poskytnuto celoživotně (např. dojde ke změně identity takové osoby a přestěhování takové osoby včetně příslušníků jeho rodiny). Při posuzování skutečnosti, zda nadále trvají důvody pro poskytování zvláštní ochrany spolupracujícímu obviněnému T. P., přestože trestní věc, ve které mu byla ochrana poskytnuta, již byla pravomocně ukončena, nelze přehlédnout, že ve věci, ve které mu byla poskytnuta zvláštní ochrana, vystupoval jako obviněný J. M. a v postavení zamýšlených obětí osoby, které vystupují v nyní projednávané věci jako spoluobvinění. Obviněný J. M. byl v této věci pravomocně odsouzen pro trestný čin přípravy vraždy podle §7 odst. 1 tr. zákona k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákona rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 7/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 7 To 103/2010, když spoluobvinění M. B. a L. S. vystupovali v této věci jako zamýšlené oběti. V souvislosti se svědectvím spolupracujícího obviněného T. P. ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2009, také došlo k tomu, že spolupracující obviněný začal vypovídat a podstatným způsobem rozkryl trestnou činnost, která je projednávaná v dané věci, ale i v jiných věcech vedených samostatně. Je třeba zdůraznit, že právě skutečnost, že spolupracující obviněný se tzv. „ rozhodl trestnou činnost položit“, měla rozhodující význam pro její řádné objasnění z hlediska způsobu páchání trestné činnosti a všech osob zúčastněných na páchání trestné činnosti. Pokud se týká reálnosti trvajícího nebezpečí újmy na zdraví nebo jiného nebezpečí pro osobu spolupracujícího obviněného, popř. pro jeho rodinné příslušníky, tak je třeba mít za to, že toto nebezpečí je reálné, když skutečnost, že spoluobviněný J. M. je v současné době ve výkonu trestu neznamená, že toto nebezpečí pominulo. Zde je třeba zdůraznit, že spoluobviněný J. M. ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2009 nechtěl usmrcení nyní spoluobviněných M. B. a L. S. provést sám, nýbrž chtěl na tato sjednat jinou osobu, takže skutečnost, že spoluobviněný J. M. je nyní ve výkonu trestu nelze interpretovat tak, že nebezpečí pro spolupracujícího obviněného T. P. a jeho rodinu pominulo. Navíc je třeba uvést, že právě páchání majetkové trestné činnosti nyní obviněnými osobami a snaha ztížit její odhalení bylo důvodem přípravy vraždy spoluobviněných M. B. a L. S., takže skutečnost, že chráněná osoba, tj. spolupracující obviněný T. P., usvědčuje spoluobviněného J. M. a další osoby ze spáchání nyní projednávané trestné činnosti, toto nebezpečí z hlediska ochrany života tohoto spolupracujícího obviněného a jeho rodiny ještě zvyšuje. Nejvyšší soudu také považuje za vhodné uvést, že ze zprávy Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, č. j. KRPE-22-409/TČ-2010-170080, vyplývá, že v případě, že by nebyla zvláštní ochrana již poskytnuta ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2009, tak by bylo její poskytnutí navrhnuto v nyní projednávané věci, neboť v nyní projednávané věci hrozí spolupracujícímu obviněnému nebezpečí spočívající v nebezpečí újmy na zdraví nebo jiném nebezpečí (viz č. l. 23338–23340). Tento závěr lze považovat za správný. Proto lze uzavřít, že spolupracujícímu obviněnému byla v souladu se zákonem poskytnuta zvláštní ochrana svědka a dalších osob podle zákona č. 137/2001 Sb., přičemž důvody pro její přiznání nadále trvají.
V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se otázkou důvodnosti poskytování zvláštní ochrany spolupracujícímu obviněnému T. P. zabýval (viz str. 176 rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako soud druhého stupně, který si vyžádal zprávu Útvaru zvláštních činností Policie ČR, ze které je zřejmé, že důvody poskytování zvláštní ochrany nadále trvají a že ze strany spolupracujícího obviněného nebylo zjištěno porušení podmínek ochrany. Pokud pak obviněný namítá, že v jiné trestní věci snad zvláštní ochrana nebyla tomuto spolupracujícímu obviněnému poskytnuta, aniž by ovšem specifikoval v jaké, je třeba uvést, že tato skutečnost by nemohla mít na posouzení dané otázky vliv. Posouzení otázky, zda je třeba poskytnout určité osobě zvláštní ochranu je totiž závislé od konkrétní věci, když navíc skutečnost, že by snad hypoteticky v jiném trestní věci nebyla poskytnuta spolupracujícímu obviněnému zvláštní ochrana, ačkoliv by byly splněny podmínky pro její přiznání, by nebylo možno klást k tíži spolupracujícímu obviněnému. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že byť v rámci podaného dovolání není přesně specifikováno v jaké věci mělo k naznačené situaci dojít, tak si Nejvyšší soud vyžádal zprávu od Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 73 T 2/2015, včetně obžaloby a odsuzujícího rozsudku, ze které je zřejmé, že v této věci měl spolupracující obviněný T. P. nejen postavení spolupracujícího obviněného, ale i status tzv. chráněné osoby podle zákona č. 137/2001 Sb. Ve věci vystupovali jako další spoluobvinění J. M., M. B., L. M., P. H. a Pe. H., když se mělo jednat o tzv. akci H., jejíchž spáchání rozkryl spolupracující obviněný již v přípravném řízení a tato byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí a ve které podle obhájkyně spoluobviněného L. M., jak se podává z protokolu o hlavním líčení, snad neměl mít spolupracující obviněný postavení tzv. chráněné osoby (viz č. l. 26205).
V souvislosti s námitkou obviněného, že spolupracující obviněný T. P. je nevěrohodný, když bylo proti němu vedeno 5 dalších trestních řízení, je třeba uvést, že tato námitka sama o sobě nemůže rovněž naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť směřuje do způsobu hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného. Přesto je třeba zdůraznit, že skutečnost, že proti spolupracujícímu obviněnému byly vedeny další trestní stíhání, představuje jen odraz toho, že tento spolupracující obviněný páchal kromě nyní projednávané trestné činnosti i další trestnou činnost právě s jednotlivými členy předmětné organizované skupiny, zejména pak právě s obviněným J. M., o čemž ve své výpovědi rovněž hovořil. V tomto směru je třeba uvést, že z hlediska trestní minulosti je postavení obviněného J. M. obdobné postavení spolupracujícího obviněného T. P., když navíc u tohoto obviněného byla řada trestních věci odložena již v rámci přípravného řízení postupem podle §159a odst. 3 tr. ř. pro neúčelnost, popř. zastavena pro neúčelnost či bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku, jak se podává z předloženého spisového materiálu.
K námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je třeba konstatovat, že tato rovněž nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný konkrétně namítá, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, takže uložení trestu zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zákona a §50 odst. 1 tr. zákona nenapadá. Takto formulované námitky směřují do výroku o uloženém trestu, nikoliv do právního posouzení skutku. K nápravě vad výroku o trestu je ovšem primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného ohledně uloženého trestu odnětí svobody považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod. Přesto lze uvést, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 14 let. Jedná se sice o trest při horní hranici zákonné trestní sazby stanovené §219 odst. 2 tr. zák., když trest byl ukládán podle tohoto ustanovení, když se jedná o nejzávažnější trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným a obviněnému je správně ukládán podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest, takže je třeba trest ukládat podle trestní sazby za nejpřísněji trestný čin. Při ukládání trestu nebylo možno pominout, že obviněnému byl ukládan souhrnný trest k trestu odnětí svobody v trvání 12 let nepodmíněně, takže fakticky mu byl trest navýšen toliko o 2 léta. Takto uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Výměra trestu odpovídá tomu, že obviněný je odsuzován za řadu útoků majetkové trestné činnosti, výši způsobené škody a vůdčímu postavení obviněného v rámci organizované skupiny, která trestnou činnost páchala. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný za použití moderačního ustanovení zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem a současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku, kterým byl ukládán trest souhrnný, jakož i výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu z dalších rozsudku, ke kterým měly být ukládány souhrnné tresty k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 3 T 71/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 7 To 103/2009.
Pokud se týká jednotlivých námitek obviněného L. S., považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti.
Obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. uplatnil námitku spočívající v tom, že postupem soudu prvního stupně, který část jeho trestné činnosti, pro kterou byla podána obžaloba vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí podle §23 odst. 1 tr. ř., došlo k ztížení jeho postavení obviněného, neboť v důsledku vyloučení věci mu hrozí podstatně přísnější trest, než jaký by mu hrozil, pokud by byla celá jeho trestná činnost projednána jedním soudem. Jinak vyjádřeno, obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v tom, že ve věci o jeho veškeré trestné činnosti, pro kterou byla podána obžaloba, nebylo vedeno společné řízení. Takto formulovaná námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, citovaný důvod je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V dané věci rozhodl soud prvního stupně o vyloučení části trestné činnosti podle §23 odst. 1 tr. ř. a jejím postoupení podle §23 odst. 2 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a Okresnímu soudu v Kolíně jako soudu místně a věcně příslušnému. Obviněný namítá variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívající v tom, že ve věci došlo k postoupení věci jinému orgánu. K tomuto lze uvést, že postoupením věci se rozumí postup podle §222 odst. 2 tr. ř., §231, §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §314p odst. 3 písm. b) tr. ř. nebo podle §314r odst. 5 tr. ř., tedy situaci, kdy věc je postoupena jinému orgánu než soudu. V případě vyloučení části trestné činnosti k samostatnému projednání a rozhodnutí o jejím postoupení jinému soudu se ovšem nejedná o postoupení věci jinému orgánu, její vyřízení je nadále věcí soudu, věc je toliko postoupena věcně a místně příslušnému soudu a proti takovému postupu může obviněný brojit námitkou místní popř. věcné nepříslušnosti soudu. Proto nelze mít za to, že uplatněná argumentace naplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 985/2013).
Ve vztahu k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba konstatovat, že obviněný vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů ve vztahu k bodu III rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozsudkem soudu druhého stupně nedotčen a který byl právně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákona, spáchaného formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Zde je třeba odkázat na předchozí úvahy týkající se naplnění citovaného dovolacího důvodu a možnosti toliko výjimečného zásahu do skutkových zjištění z pohledu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, když o takovou naznačenou situaci se nejedná. Přesto je třeba uvést, že pokud se obviněný dovolává výpovědi spolupracujícího obviněného tak pomíjí, že tento se na spáchání trestné činnosti pod bodem III nepodílel, když pro tento skutek byl pravomocně obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn. K námitce obviněného, že z výpovědi spolupracujícího obviněného vyplývá, že ostatní spoluobviněné neznal, je třeba konstatovat, že se jedná o interpretaci jeho výpovědi způsobem, která neodpovídá dalším provedeným důkazům. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný se na páchání trestné činnosti podílel prokazatelně od března 2008, když jeho trestná činnost kromě jiného spočívala především v tom, že na základě pokynu po předchozí dohodě vybíral finanční prostředky, které byly zaslány na účet společnosti CS Holding, s. r. o., jako hypoteční úvěr, kdy mu bylo známo, že se o podvodně vylákaný úvěr, kdy v některých případech zajistil vyplacení části úvěru prodávajícímu a zbytek podvodně vylákaného úvěru předal spolupracujícímu obviněnému T. P., který zajistil jeho rozdělení mezi jednotlivé osoby zúčastněné na páchaní trestné činnosti, včetně tohoto obviněného. Protože se spolupracující obviněný T. P. na páchání skutku pod bodem III nepodílel, je námitka obviněného o tom, že peníze z účtu vybíral podle pokynu spolupracujícího obviněného nepřípadná. Přesto je třeba zdůraznit, že z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P., ale i z listinných důkazů založených ve spise vyplývá, že obviněný L. S. znal obviněného J. M. a část dalších obviněných již dříve, když se měli spolu dopouštět další trestné činnosti v oblasti podvodného vylákání úvěrů (viz obžaloba). Jednalo se o aktivity týkající se společnosti Cs Televizion 300, a společnosti Tradice a Kvalita, s. r. o. V tomto směru je třeba zdůraznit, že organizovaná skupina, která se podílela na páchání trestné činnosti, se vyznačovala tím, že ne všichni její členové se podíleli na spáchání každého útoku, takže skutečnost, že se spolupracující obviněný nepodílel na spáchání trestné činnosti pod bodem III, neznamená, že se na jejím spáchání aktivně nepodílel obviněný L. S. Navíc je třeba zdůraznit, že z provedených listinných důkazů je nepochybné, že modus operandi zcela odpovídal způsobu páchání trestné činnosti v případě jiných útoků. Tedy i v tomto případě byla vybrána vhodná nemovitost, jejíž hodnota byla v rámci odhadu pro banku nadhodnocena, kdy kupní cena určena pro prodávajícího byla rozdílná od kupní ceny stanovené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy předložené České spořitelně, a. s., pobočce v Brandýse nad Labem, přičemž byly předloženy padělané listiny o výši příjmu kupující, tj. spoluobviněné V., a část hypotečního úvěru měla být zaslána právě na účet společnosti CS Holding, s. r. o., jejímž jednatelem a vlastníkem byl právě obviněný L. S. Při posuzování celé věci nelze také přehlédnout, že bez spolupráce obviněného L. S. by se ostatní osoby, které se podílely na páchání tohoto skutku, k podvodně vylákané částce nedostaly, když peníze mohl vybrat v té době pouze tento obviněný. Hypoteční úvěr nebyl poskytnut jen z toho důvodu, že Česká spořitelna, a. s., pobočka Brandýs nad Labem, vzhledem k nevyjasněným vlastnickým vztahům považovala úvěr za rizikový. Jinak řečeno k dokonání trestného činu nedošlo z důvodu nezávislých na vůli obviněného, ale i ostatních spoluobviněných, když ovšem obvinění učinili veškeré potřebné kroky k jeho dokonání. Pro stručnost je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který se námitkami obviněného ohledně skutku pod bodem III zabýval a s těmito se řádně vypořádal (viz str. 37 rozsudku soudu druhého stupně). Proto lze uzavřít, že námitky obviněného směřují toliko do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když je třeba zároveň konstatovat, že hodnocení důkazů těmito soudy odpovídá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž tyto soudy zjistily takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Za relevantní výhradu nelze považovat ani odkaz na zásadu in dubio pro reo, kdy zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Obecně lze konstatovat, že tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Přesto je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Lze připustit, že porušení zásady in dubio pro reo sice za určitých okolností může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem pouze za předpokladu, že by porušení uvedené zásady vygradovalo do extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Taková situace ovšem v předmětné věci nenastala. Stejné závěry je možno vztáhnout k námitkám zbývajících obviněných o porušení zásady in dubio pro reo.
Ve vztahu ke konkrétní dovolací argumentaci obviněného O. M. (skutek I 8) je třeba konstatovat, že obviněný vyjadřuje toliko nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování, když polemizuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a vyjadřuje přesvědčení, že spolupracující obviněný je osobou nevěrohodnou. Takto formulované námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost dovolacího soudu, jak již bylo naznačeno dříve. Obviněný v podstatě jen předestírá vlastní verzi události, vysvětluje, z jakých důvodů věřil spolupracujícímu obviněnému T. P. a vysvětluje své jednání z pohledu své obhajoby, kdy dospívá k závěru, že soudy měly vycházet z jeho verze události. Jak již bylo naznačeno, takto uplatněná argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod. Přesto lze zdůraznit následující skutečnosti. K námitce týkající se věrohodnosti spolupracujícího obviněného T. P. je možno pro stručnost odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu týkající se otázky věrohodnosti tohoto spolupracujícího obviněného, když je třeba především poukázat na skutečnost, že výpověď spolupracujícího obviněného nestojí osamoceně, jak se snaží naznačit všichni dovolatele, ale podporují jí další provedené důkazy. V souvislosti s posuzováním věrohodnosti spolupracujícího obviněného T. P. je třeba hodnotit věrohodnost jeho výpovědi v kontextu celé páchané trestné činnosti, když nelze oddělit činnost celé organizované skupiny od trestné činnosti, na které se měl podílet obviněný O. M. s dalšími spolupachateli. I zde je třeba odkázat na stejný způsob páchání trestné činnosti jako v ostatních případech, když na páchání tohoto skutku se podíleli další spoluobvinění, přičemž jediný rozdíl spočíval v tom, že peníze získané z hypotečního úvěru nebyly zaslány na účet firmy CS Holding, s. r. o. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů se s jeho obhajobou řádně a náležitým způsobem vypořádaly (viz str. 119–120 a str. 153 rozsudku soudu prvního stupně, str. 38 rozsudku soudu druhého stupně).
Pokud obviněný uvádí, že se soud druhého stupně nevyjádřil k předání částky 900.000 Kč spolupracujícímu obviněnému, tak je třeba uvést, že toto tvrzení je neodpovídající. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí reagoval na tuto námitku, když připustil, že popis skutku není zcela přesný, neboť z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. skutečně nevyplývá, že by k předání částky 900. 000 Kč jako odměny pro ostatní členy organizované skupiny došlo po 22. 4. 2009 (viz str. 38 rozsudku soudu druhého stupně). I podle Nejvyššího soudu se jedná o zřejmou nesprávnost v popisu skutku, když z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. vyplývá, že uvedená částka mu byla obviněným O. M. předána po 21. 10. 2008 (viz č. l. 6648), když i u hlavního líčení setrval na tom, že zisk z této trestné činnosti činil 900.000 Kč (viz č. l. 26225), a že mu peníze obviněný předal v Praze na parkovišti (viz č. l. 26278). Skutečnost, že popis skutku není zcela odpovídající z toho pohledu, kdy mělo dojít k předání částky 900.000 Kč, není rozhodující, když je třeba uvést, že uvedený trestný čin byl dokonán okamžikem, kdy byl hypoteční úvěr zaslán na účet svědkyně Z. M. vedený u České spořitelny, a. s. Další jednání spočívající v předání částky 900.000,-Kč obviněným dalším spoluobviněným jako zisk ze spáchané trestné činnosti představuje toliko fázi dokončení trestné činnosti z hlediska představ pachatelů. Pokud se týká předloženého diáře, který předložil spolupracující obviněný T. P. a ve kterém není uvedena částka 900.000 Kč od obviněného, tak je třeba uvést, že z výpovědi spolupracujícího obviněného T. P. vyplývá, že v diáři je uvedena drtivá většina plateb a informací. Jinak řečeno spolupracující obviněný neuvedl, že tam jsou veškeré informace související s předmětnou trestnou činností. V tomto směru nelze také pominout, že obviněný je bratrancem spolupracujícího obviněného a že se i podílel určitým způsobem na páchání další trestné činnosti uvedené skupiny, která je předmětem samostatného šetření, což nepochybně mělo vliv na to, že v jeho případě nebyl hypoteční úvěr nebo alespoň jeho část zaslána jako v jiných případech na účet firmy CS HOLDING, s. r. o., když mezi tímto obviněným a hlavními pachateli existovala určitá míra důvěry.
Rovněž námitka, že soudy nezohlednily trestní minulost spolupracujícího obviněného, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod a opětovně směřuje pouze k otázce hodnocení jeho věrohodnosti, což je otázka, která již byla v dané věci řešena a proto je možno odkázat na předchozí úvahy týkající se posouzení věrohodnosti tohoto spolupracujícího obviněného. Pokud obviněný dovozuje nevěrohodnost spolupracujícího obviněného ze skutečnosti, jak prezentuje dluh, který vůči obviněnému má, je třeba uvést, že z této skutečnosti nelze dovozovat nevěrohodnost spolupracujícího obviněného. Především je třeba zdůraznit, že spolupracující obviněný nezpochybňuje, že prohrál civilní spor s obviněným o úhradu částky 5.000.000 Kč obviněnému. Skutečnost, jakým prohru v civilním řízení vysvětluje, nemůže zakládat pochybnosti o jeho věrohodnosti. Spolupracující obviněný T. P. totiž uvádí, že předmětný dluh uhradil, ale že vzhledem k vzájemným vztahům mezi ním a obviněným O. M. si nenechal úhradu dluhu potvrdit a neměl o tom pro civilní řízení žádné doklady. Jedná se o vyjádření postoje spolupracujícího obviněného T. P. k prohranému civilnímu sporu a samo o sobě nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti, když ani není vyloučeno, že tomu tak skutečně vzhledem k určitým nadstandardním vztahům mezi nimi mohlo být. K tvrzení obviněného, že spolupracující obviněný T. P. je zvýhodněn tím, že mu byla poskytnuta zvláštní ochrana podle zákona č. 137/2001 Sb., takže proti němu nelze vést exekuční řízení, je třeba zdůraznit, že o přiznání zvláštní ochrany rozhoduje ministr vnitra na návrh policejního orgánu nebo státního zástupce [§4 odst. 1 písm. b)], když vždy musí zkoumat podmínky jejího přiznání nejen v době jejího přiznání, ale i po celou dobu jejího trvání. V tomto směru lze odkázat na předchozí úvahy ohledně důvodu přiznání zvláštní ochrany spolupracujícímu obviněnému a jejím trvání. Skutečnost, že za dané situace nelze vést proti spolupracujícímu obviněnému exekuční řízení nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Jedná se jen o důsledek přiznání statutu chráněné osoby spolupracujícímu obviněnému.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obvinění J. M., L. S. a O. M. se zvolenou argumentací obsaženou v podaných dovoláních s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešli a vznesli námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jimi deklarovanými (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jejich dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová