ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.651.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 651/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2018 o dovoláních, která podali obvinění U. K. a Z. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 6 To 491/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 47/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného U. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného Z. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 5 T 47/2017 , byli obvinění U. K. a Z. M. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že dne 07. 09. 2016 kolem 03:55 hodin v P., poblíž pomníku Jana Husa na S. náměstí, přistoupili k na lavičce spícímu poškozenému M. B., občanu Slovenské republiky, přičemž obžalovaný K. poškozeného probudil plácnutím rukávem bundy a opakovaně jej za situace, kdy poškozený nejprve ležel a poté si sedl na lavičku a obžalovaní stáli proti němu, vyzýval k vydání peněz se slovy, „Já som Bulgaria daj nám peníze!“, načež co se poškozený B. postavil proti obžalovanému K. a tento se k němu opakovaně přiblížil do bezprostřední blízkosti až do něho strčil, tento atak poškozený opětoval, načež obžalovaný K. upadl a obžalovaný M. srazil úderem pěstí do obličeje poškozeného na lavičku, kde jej sedícího udeřil znovu pěstí do obličeje a poté, kdy se poškozený na lavičce předklonil, jej ještě několikrát s nápřahem kopli oba obžalovaní do hlavy a do oblasti pravé strany trupu, přičemž poškozený si kryl rukama svou hlavu, část kopů tak dopadla na ruce poškozeného, a v útocích přestali, když se k místu incidentu blížila skupinka osob a poškozený volal německy o pomoc, následkem útoku poškozený utrpěl pohmoždění měkkých tkání na zadní ploše levého ramene s krevním výronem, krvácející trhlinu sliznice horního rtu či tváře vpravo a lehké pohmoždění měkkých tkání hlavy .
Za tento trestný čin a v souběhu spáchaný přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 5 T 70/2017, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2017, byl obviněný U. K. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 50.000 Kč, tj. 50 denních sazeb s denní sazbou ve výši 1.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanáct) měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 22 (dvacet dva) měsíců.
Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 5 T 70/2017, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný Z. M. byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 20.000 Kč, tj. 20 denních sazeb s denní sazbou ve výši 1.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 5 T 47/2017, podali oba obvinění odvolání, která směřovali do výroků o vině a trestu.
O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 6 To 491/2017 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné U. K. a Z. M. uznal vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu popsaném ve výroku rozsudku nalézacího soudu.
Za tento trestný čin a v souběhu spáchaný přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 5 T 70/2017, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2017, byl obviněný U. K. odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkovém počtu 50 (padesáti) denních sazeb s výší denní sazby 700 Kč (sedm set korun českých), tedy v celkové výši 35.000 Kč (třicet pět tisíc korun českých).
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 22 (dvacet dva) měsíců.
Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 5 T 70/2017, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný Z. M. byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 6 To 491/2017, podali obvinění U. K. a Z. M. prostřednictvím svých právních zástupců dovolání.
Obviněný U. K. v rámci svého dovolání (č. l. 256–258) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že skutek popsaný v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu není trestným činem, neboť nedošlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu výtržnictví. Měl být tedy obžaloby zproštěn, případně mělo být rozhodnuto o postoupení věci správnímu orgánu k projednání a rozhodnutí, protože by se mohlo jednat o přestupek proti občanskému soužití. Soud nikde v napadeném rozhodnutí nehodnotí, v čem popsané jednání dosáhlo určité vyšší míry intenzity a závažnosti a v čem tedy toto konkrétní napadení, byť se událo na místě veřejnosti přístupném, dosáhlo vyšší závažnosti v takové míře, aby bylo možné v daném případě hovořit o naplnění předmětné skutkové podstaty. Pouhé konstatování soudu, že v daném případě jejich jednání naplnilo veškeré znaky přečinu výtržnictví, včetně společenské škodlivosti, je zcela nedostatečné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom není ani zřejmé, z čeho odvolací soud dovozuje jím uváděnou míru společenské škodlivosti a ani tuto otázku nijak nehodnotí. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 tr. zákoníku zejména uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku, zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost). Nic z toho však odvolací soud neučinil. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo (a odvolací soud toto koneckonců sám uvádí), že to byl poškozený, kdo do obviněného první strčil. K vážným poraněním poškozeného nedošlo, když znalec vzniklá poranění označil za lehká bez zanechání následků. Ke zhodnocení osob pachatelů a jejich povahových vlastností také nedošlo. Podle obviněného se navíc incident odehrál kolem 03:55 hodin, tedy v době kdy lze obecně jakoukoliv společenskou aktivitu označit za velice nízkou. Má tedy za to, že nebyla splněna podmínka, aby jednání narušilo závažným způsobem veřejný klid a pořádek, resp. aby se výtržnost výraznějším způsobem dotýkala veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Konečně považuje za pochybení Městského soudu v Praze, že v napadeném rozsudku nijak neodůvodňuje, v čem spatřuje naplnění subjektivní stránky skutkového podstaty předmětného přečinu výtržnictví.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný U. K. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 6 To 491/2017, zrušil a věc vratil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnuti.
Obviněný Z. M. v rámci svého dovolání (č. l. 250–252) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení předmětného skutku.
Obviněný je přesvědčen, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se ocitlo mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována též v řízení o všech opravných prostředcích. Uvádí, že pokud by trestní řízení bylo od počátku vedeno o přečinu výtržnictví, pak by této kvalifikaci byla přizpůsobena i jeho obhajoba, a to zejména s přihlédnutím na možnost využití institutů tzv. odklonů v trestním řízení coby zvláštního způsobu trestního řízení. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že se oba obvinění ke skutku doznali, když přiznali, že došlo k roztržce mezi zúčastněnými, avšak s ohledem na skutečný průběh odmítali, že by chtěli poškozeného oloupit. Proto rovněž byla změněna právní kvalifikace jejich jednání odvolacím soudem. Rozsudkem nalézacího soudu jakož i navazujícím rozsudkem odvolacího soudu došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, když byl jednak v důsledku pochybení Policie ČR, státního zástupce, jakož i nalézacího soudu nucen vést svou obhajobu proti nesprávně kvalifikovanému trestnému činu, a dále mu bylo znemožněno, aby ve své věci navrhl využití některé formy odklonu v trestním řízení coby zcela logického postupu s ohledem na jeho přiznáni, upřímnou lítost, jakož i snahu o nápravu za účelem co nejlepšího naplnění účelu trestního řízení, když odsuzující rozsudek s uloženým trestem odnětí svobody, byť podmíněně odloženým, se jeví jako nepřiměřený. Současně zdůrazňuje, že nebyl odvolacím soudem na změnu právní kvalifikace předmětného skutku nijak upozorněn, ale dozvěděl se o ní až při samotném vyhlášení rozsudku, tedy ani u jednání odvolacího soudu neměl možnost navrhovat odklony v trestním řízení, když se obhajoba musela soustředit zejména na nesprávnou právní kvalifikaci. Tímto způsobem byl de facto ochuzen o zákonné dvojinstanční soudní řízení, když proti němu bylo vedeno řízení na základě zjevně nesprávného právního posouzení, přičemž nesprávná právní kvalifikace jím byla od počátku namítána. Domnívá se rovněž, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, ale především pak má za to, že takto nespravedlivé odsouzení bude mít v jeho případě za následek, že nebude prodlouženo jeho povolení k pobytu, když na území České republiky má navázané úzké vztahy, žije zde s manželkou, hodlá zde založit rodinu.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný Z. M. navrhl, aby Nejvyšší soud coby soud dovolací rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 6 To 491/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 5 T 47/2017, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Opisy dovolání obou obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 8. 3. 2018 (č. l. 270).
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 4. 2018, sp. zn. 1 NZO 276/2018.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, že dovolatelé na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnili argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby. Jejich jednání nelze považovat za beztrestné a nenaplňující žádnou ze skutkových podstat trestných činů. Z provedeného dokazování, zejména ze zajištěného kamerového záznamu vyplynulo, že obvinění skutečně ke spícímu poškozenému přišli a obviněný K. jej máchání rukávem bundy budil, přičemž než se poškozený posadil, uběhlo minimálně 30 sekund, aby následně téměř minutu seděl na lavičce a probíhala zřejmě konverzace, při které obviněný rozhazoval rukama, ale poškozeného nijak nenapadal. Až téměř po dvou minutách se poškozený postavil a po přiblížení se obviněného K. do tohoto strčil, až upadl na zem, posléze došlo ze strany obou obviněných k napadení poškozeného. Jejich jednání tak naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně společenské škodlivosti, jíž nelze označit za zanedbatelnou a nedosahující potřeby posouzení podle jiného právního předpisu než trestního zákoníku. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obvinění v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými, respektive komentují rozsah dovolání a soudům vytýkají jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Svými námitkami se domáhají odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládají provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozují odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřují své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obou obviněných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 6 To 491/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocná rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými U. K. a Z. M. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Proto nelze pod předmětný dovolací důvod podřadit námitky směřující do skutkových zjištění a důkazní situace, stejně jako ty, jimiž dovolatel prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, případně vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto uplatněné námitky by byly založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a týkají se procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch dovolatele) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění U. K. a Z. M. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod obviněným U. K. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit s jistou dávkou benevolence námitky, v rámci níž namítá, že předmětný skutek není trestným činem, neboť zde absentuje nutná míra společenské škodlivosti jeho jednání, resp. nejsou naplněny všechny znaky, zejména že by závažným způsobem narušil veřejný klid a pořádek, když navíc se skutek odehrál kolem čtvrté hodiny ranní, kdy jsou ulice málo frekventované, přičemž jeho jednání by mohlo být nanejvýš posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití. Stejně tak v této souvislosti namítá absenci subjektivní stránky.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Obviněnému bylo za vinu kladeno pouze to, že se dopustil výtržnosti. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Veřejně je trestný čin spáchán, pokud je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými [§117 písm. b) tr. zákoníku]. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
V projednávané věci obviněný na S. náměstí v P., tedy na místě veřejnosti přístupném, v přítomnosti nejméně tří osob (které nebyly blíže identifikovány, nicméně se jedná o frekventované místo, a to i s ohledem na velmi pozdní noční hodinu, jelikož se jedná o jeden z nejvýznamnějších turistických bodů v hlavním městě, kde se pohybuje velké množství lidí i v jinak pozdních či naopak velmi brzkých ranních hodinách, přičemž kolem lavičky procházely osoby nebo se pohybovaly v jejím okolí, jak se podává ze záznamu kamerového systému), přistoupil spolu se spoluobviněným k poškozenému, který spal na lavičce, a tohoto probudil plácáním rukávem bundy, došlo k verbální výměně, načež poškozený vstal a obviněný se k němu přiblížil tak, že do něho strčil, přičemž poškozený atak opětoval, což způsobilo pád obviněného na zem, následně čehož oba obvinění začali poškozeného fyzicky napadat (sražení poškozeného úderem pěstí do obličeje, kopnutí s nápřahem do hlavy a oblasti pravé strany trupu, stejně jako do rukou), čemuž se poškozený bránil tím, že si kryl rukama hlavu, ale i tak utrpěl lehká zranění (pohmoždění měkkých tkání na zadní ploše levého ramene s krevním výronem, krvácející trhlina sliznice horního rtu či tváře vpravo, lehké pohmoždění měkkých tkání hlavy) a volal o pomoc, což vzbudilo pozornost okolí.
Je zřejmé, že obviněný závažným způsobem (hrubě) narušil veřejný klid a pořádek , neboť jeho jednání (kterého se dopustil společně se spoluobviněným) bylo zcela neadekvátní a vymykající se zásadám běžného společenského soužití. Nelze jej bagatelizovat proto, že k němu došlo ve velmi pozdních hodinách, kdy frekvence kolemjdoucích byla nižší než během dne, případně proto, že zranění, která poškozený utrpěl, nebyla závažného charakteru. Obvinění nejprve poškozeného probudili a následně jej fyzicky napadli na frekventovaném místě, kdy prvotní kontakt vyšel z jejich strany.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty .
Jednání obviněných však, jak rozvedeno výše, naplňuje skutkovou podstatu předmětného přečinu výtržnictví v jeho základní skutkové podstatě podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tedy i míru společenské škodlivosti. Obvinění společně fyzicky napadli zcela opilého muže, kterého nejdříve vzbudili, kdy s ohledem na místo, kde k incidentu došlo, a zejména pak na míru fyzického násilí, byť způsobilo jen zranění lehčího typu, což zcela jistě nelze vnímat jako standardní a společensky akceptovatelné chování. Navíc tak učinili v přítomnosti dalších osob, které se tímto jejím jednáním mohli cítit ohroženy. Společenská škodlivost jejich jednání je tak zcela zjevná.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „ sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. “ .
Stran námitky obviněného U. K. , že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, Nejvyšší soud uvádí, že ani tuto nelze shledat opodstatněnou.
Na úmysl obviněného je v projednávané věci třeba při absenci jeho plného doznání usuzovat z konkrétních zjištěných skutečností, zejména pak z mechanismu vedení útoku, jeho intenzity, délky jeho trvání, toho, do jakých částí těla byl útok směřován, zda se jednalo o údery nahodile vedené či údery směřující na konkrétní části těla.
Poškozený spal na lavičce, nikoho neobtěžoval, a pokud by si jej obvinění nevšímali, k žádnému incidentu by nedošlo. Obvinění však poškozeného vzbudili, a když poškozený na vyrušení reagoval tak, jak reagoval, došlo k fyzické potyčce, kdy dva útočníci napadli kopy a pěstmi opilého člověka. Obvinění své údery pěstí a kopy opakovali, přičemž některé z těchto úderů směřovali do hlavové části i měkkých částí těla poškozeného, tedy evidentně do té části těla, u níž lze předpokládat způsobení závažných poranění, a to již z toho důvodu, že hlava člověka je obecně velmi zranitelná a nachází se zde životně důležitý orgán, kterým je mozek, stejně jako smyslová ústrojí – oči, ústa, nos, uši, kdy je současně obecně známou skutečností, že některé kosti lidské lebky jsou velmi křehké.
Ve vztahu k subjektivní stránce uvedeného trestného činu lze uvést, že s ohledem na jednání obviněných lze usuzovat na jejich přinejmenším srozumění s hrozícím následkem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy, že věděli, že svým jednáním můžou takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byli s tím srozuměni (úmysl nepřímý).
V projednávané věci bylo prokázáno, že se obviněný U. K. dopustil jednání, které naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tedy akceptovat námitku, že měl být zproštěn obžaloby [nejspíš podle obsahu námitek by se mělo jednat o ustanovení §226 písm. b) tr. ř., tedy že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem].
Uvedené závěry lze vztáhnout i na jednání obviněného Z. M. , neboť obvinění se jednání dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Obviněný Z. M. uplatnil v drtivé většině námitky čistě procesního charakteru, v rámci nichž měl za to, že byl postupem soudů ochuzen o zákonné dvojinstanční soudní řízení.
Soud prvního stupně shledal obviněné vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. K odvolání obviněných došlo v rámci veřejného zasedání ke změně právní kvalifikace na přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená změna byla ve prospěch obviněných. Tímto postupem byl současně naplněn samotný účel existence dvojinstančnosti soudního řízení, neboť „ v rámci veřejného zasedání byl zopakován důkaz zajištěným kamerovým záznamem a odvolací soud měl tak možnost sám zhodnotit důkazy provedené v rámci hlavního líčení “ (str. 5 napadeného rozsudku), a došlo k novému rozhodnutí ve věci. Postup odvolacího soudu byl zcela v souladu s procesními pravidly určenými pro veřejné zasedání. Odvolací soud rozhodoval o námitkách obviněných, nikoli k odvolání státního zástupce, který by navrhoval jinou, resp. přísnější právní kvalifikaci. Navíc teprve v průběhu veřejného zasedání, tedy po novém provedení důkazů a jejich zhodnocení, dospěl odvolací soud k závěru, že právní kvalifikace užitá nalézacím soudem nebyla správná.
Jak bylo již uvedeno výše v rámci výkladu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný Z. M. dále namítl, že jemu uložený trest shledává nepřiměřeně přísným, neboť zásadně zasáhl do jeho osobního a rodinného života.
Nejvyšší soud podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to obviněný namítá v podaném dovolání.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněného U. K .
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání obviněného Z. M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu