ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.740.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 740/2018-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání obviněného R. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 67 To 93/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 101/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 2 T 101/2013, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku rozhodnutí.
Za to byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 31 T 124/2012, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 44 To 186/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších osmi spoluobviněných. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody způsobené obviněnými.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 2 T 101/2013, podal obviněný a dalších šest spoluobviněných odvolaní. Odvolání v neprospěch sedmi obviněných, včetně obviněného R. P., podal i státní zástupce.
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 67 To 93/2016, a to tak, že ve vztahu k obviněnému R. P. podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný R. P. je pod body 2) ˗ 7), 9) ˗ 13), 15), 16) a 18) ˗ 20) výroku o vině vinný zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 15) výroku o vině též přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním tam podrobně popsaným.
Za to byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třicetišesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb., byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody způsobené obviněnými.
Odvolání obviněného R. P. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 67 To 93/2016, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 3209-3211), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, že by se v daném případě jednalo o organizovanou skupinu. V této souvislosti hodnotí svědecké výpovědi a kamerové záznamy a uvádí, že nebylo dokázáno, že by docházelo k jakékoli domluvě mezi obviněnými. V obžalobě ani v rozsudku není zmínka o tom, kdo byl organizátorem, nebylo prokázáno, jak docházelo k domluvě mezi členy skupiny. Pokud je více romů pohromadě, jsou výrazně hlučnější než zbytek populace, což je však jejich běžný způsob projevu, který je bez dalšího důkazu vysvětlován jako pokus o odvrácení pozornosti od trestné činnosti. Ani po zrušení prvního rozsudku se nalézacímu soudu dle obviněného nepodařilo prokázat existenci organizované skupiny. V této souvislosti opět hodnotí kamerové záznamy a svědecké výpovědi a tvrdí, že dokazování se mohlo opírat pouze o výpovědi obviněných a svědků. Obviněný se k části skutků doznal, ovšem s tím, že vždy jednal sám za sebe. Toto jeho tvrzení nebylo rozporováno a opak nebyl prokázán. Nalézací soud byl povinen vycházet z tvrzení obviněného. Protože nedošlo bez důvodných pochybností ke zjištění, že se jednalo o organizovanou skupinu, nemohl být skutek kvalifikován podle §205 odst. 4 tr. zákoníku.
Obviněný dále uvedl, že při stanovení výše škody vycházel soud ze soupisů, u kterých nebylo jasno, kdy a kým byly zpracovány, což bylo obviněným rozporováno, nalézací soud se tím však nezabýval. Rozsudkem stanovená výše škody je škodou maximální, která by vznikla v případě prokázání veškerých skutků obviněnému. K tomu podle obviněného nedošlo, když některé skutky ani nemohly být obviněným objektivně spáchány, např. skutek pod bodem 16) rozsudku nalézacího soudu, kdy měl obviněný odnést 24 pytlů o celkové váze 33 kg. Obviněnému nebylo bez důvodných pochybností prokázáno způsobení škody větší a jeho skutky proto nemohly být kvalifikovány podle §205 odst. 3 tr. zákoníku. Dále sdělil, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trváni tří let, který by při právní kvalifikaci podle §205 odst. 2 tr. zákoníku byl uložen v maximální výši.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 67 To 93/2016, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 2 T 101/2013, v doplněném znění rozsudku ze dne 20. 9. 2016, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 4. 2018, sp. zn. 1 NZO 352/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný sice formálně odmítá právní kvalifikaci podle kvalifikovaných skutkových podstat §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku [v textu dovolání nepřesně cituje pouze ustanovení §205 odst. 4) a §205 odst. 3 tr. zákoníku], jeho námitky však naprosto nevycházejí ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Ve skutkové větě vymezená součinnost obviněných odpovídá všem judikaturou vymezeným znakům organizované skupiny. Obviněný fakticky nenamítá, že by skutková zjištění vymezená v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí nevykazovala znaky organizované skupiny, ale na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které spáchal jen část ve výroku o vině uvedených dílčích útoků a tyto útoky spáchal sám. Domáhá se tedy naprosto zásadní změny skutkových zjištění v soudních rozhodnutích vymezených. Takovéto námitky fakticky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Čistě skutkového charakteru jsou též námitky směřující proti právní kvalifikaci podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, jejímž znakem je způsobení větší škody, tj. škody dosahující částky nejméně 50.000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Podle soudy učiněných skutkových zjištění obviněný způsobil škodu ve výši 83.740 Kč a takováto škoda větší škodu nepochybně představuje. Podatel v této souvislosti opět nevznáší hmotněprávní námitky týkající se nesprávné aplikace §138 odst. 1 tr. zákoníku, popř. §137 tr. zákoníku o stanovení výše škody, ale zpochybňuje důkazy, ze kterých bylo při stanovení výše škody vycházeno, popř. opět namítá, že se některých dílčích útoků nedopustil. Dodává, že podatel navíc ani formálně neučinil součástí dovolání námitku týkající se existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Pokud namítá, že skutek pod bodem 16) výroku o vině (krádež v prodejně chovatelských potřeb) objektivně nemohl vzhledem k množství a váze odcizených věcí spáchat, pak ignoruje skutková zjištění učiněná soudy, podle kterých se tohoto dílčího útoku dopustilo celkem sedm pachatelů, z nichž pouze dva odlákávali dotazy na zboží pozornost personálu a ostatní včetně obviněného zboží (větší množství různých balení granulí) odcizovali.
Uzavírá proto, že všechny dovolací námitky obviněného R. P. svým obsahem primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 67 To 93/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi blíže neurčených svědků, stejně jako jeho vlastní výpověď a nepřímo výpovědi dalších obviněných; a dále kamerové záznamy, kdy uvedl, že v zásadě žádný skutek není na kamerových záznamech zaznamenán; a dále ve vztahu k výši škody inventurní soupisy, u nichž není jasné, kdo a případně kdy byly zpracovány) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména ve vztahu k organizovanosti celé skupiny, stejně jako námitky ve vztahu k některým skutkům, které nemohly být objektivně spáchány obviněným, např. skutek pod bodem 16 rozsudku nalézacího soudu), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedeného dokazování nikterak nevyplynulo, že se v daném případě jednalo o organizovanou skupinu) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že pokud je více romů pohromadě jsou výrazně hlučnější než zbytek populace, což je však jejich běžný způsob projevu a nejedná se tedy o pokus o odvrácení pozornosti od trestné činnosti).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kteréhož se obviněný v rámci dovolání dovolává. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nicméně nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Nelze proto konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jak uvedeno výše, v rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
Obviněný sice vznesl námitku, že předmětné jednání nevykazuje znaky organizované skupiny či námitky stran způsobené výše škody obviněným, kteréžto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitky obviněným vznesené byly uplatněny způsobem neregulérním, neboť byly uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, nesprávně zjištěný skutkový stav či jeho vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že podle skutkových zjištění spočívala trestná činnost obviněného v tom, že v letech 2011-2012 v P. společně s dalšími, vždy nejméně se dvěma obviněnými vstupoval do různých prodejen a dalších provozoven, kde část obviněných svým chováním odpoutala pozornost personálu, popř. monitorovala okolí, a další obvinění, často právě obviněný, odcizovali vystavené zboží z regálů, někdy i zboží z prostoru za nákupním pultem nebo ze zázemí prodejny, v případě útoku pod bodem 9) výroku o vině i věci z majetku prodavačky, přičemž obviněný R. P. způsobil škodu ve výší 83.740 Kč. Šlo tedy o spolupráci a rozdělení úloh pachatelů při krádežích, kdy jedni především předstíraným zájmem o koupi zboží, popř. pobíháním, křikem, vytvářením shluků apod. odlákávali pozornost prodávajícího personálu, další pak odcizovali věci poškozených. Takto vymezená součinnost obviněných odpovídá všem judikaturou a teorií vymezeným znakům organizované skupiny, kterou se rozumí sdružení více, nejméně tří, trestně odpovědných osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což spáchání činu usnadňuje a zvyšuje pravděpodobnost jeho úspěšného provedení a tím i jeho škodlivost a závažnost. Pro úplnost lze dodat, že ke členství v organizované skupině se nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, aby se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Podstatné tedy je, že obvinění se při páchání trestné činnosti chovali jako členové organizované skupiny; je nerozhodné, že nebyly zjištěny bližší okolnosti jejich domluvy, popř. že nebyla ustanovena osoba vystupující jako organizátor.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu