ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.745.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 745/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2018 o dovolání podaném P. A. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. 31 To 524/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 1 T 105/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 1 T 105/2017, byl P. A. R. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným tím, že:
1) dne 6. 3. 2017 v době kolem 16. nebo 17. hodiny v Polsku, v B. převzal od blíže neustanovených osob vozidlo tov. zn. Audi 80, stříbrné barvy, opatřené RZ patřící na jiné vozidlo za účelem převozu vozidla do ČR za odměnu, následně v 17:45 hod. na silnici 1/13 u obce K. u C. nereagoval jako řidič vozidla zn. Audi 80, stříbrné barvy, opatřené RZ patřící na jiné vozidlo, na výzvu k zastavení vozidla, která mu byla dávána za pomocí zvláštního výstražného a rozhlasového zařízení modré barvy s nápisem STOP POLICIE na služebním vozidle v barevném provedení Policie ČR, hlídky Obvodního oddělení policie Cvikov ve složení prap. Lukáš Krok a pprap. Lukáš Svárovský, a které jej začalo pronásledovat, naopak zvýšil rychlost svého vozidla a snažil se pronásledující hlídce Policie ČR ujet přes obce D., dále po silnici I/13 přes obce L., R., kolem sjezdu na obec J. a dále ve směru na obec Ch., kde v místě, kde se silnice rozšiřuje do dvou jízdních pruhů pro jeden směr jízdy ve chvíli, kdy jej služební vozidlo zn. Škoda Octavia, v barevném provedení Policie ČR, hlídky Obvodního oddělení policie Jablonné v Podještědí ve složení prap. Radoslav Kratěna, a prap. Miroslav Štěpán, se zapnutým zvláštním výstražným a rozhlasovým zařízením modré barvy s nápisem STOP doplněným zapnutým zvláštním zvukovým zařízením začalo z levé strany předjíždět, narazil úmyslně levým bokem svého řízeného vozidla do pravé zadní části služebního vozidla Policie ČR, v úmyslu zamezit předjetí svého vozidla a zmařit zadržení své osoby, načež v důsledku kontaktu s vozidlem bylo jeho vozidlo odmrštěno vpravo do příkopu mimo pozemní komunikaci, kde se zastavilo a kde byl obviněný P. A. R. následně v čase 17:55 hod. zadržen, přičemž uvedené vozidlo tov. zn. Audi 80, stříbrné barvy, opatřené RZ patřící na jiné vozidlo, s přidělenou RZ, v hodnotě 43.267,- Kč bylo odcizeno dne 6. 3. 2017 v blíže nezjištěné době v Polsku v obci B. jiným pachatelem, ku škodě poškozeného R. J. H., když o skutečnosti, že vozidlo nebylo nabyto legálním způsobem musel být při přebírání vozidla srozuměn, jelikož ve spínací skřínce vozidla byl nalezen speciální přípravek k páchání trestné činnosti na motorových vozidlech sloužící k trhání stavítek, který byl po celou dobu jízdy v přímém zorném poli obviněného a k vozidlu nedostal obviněný žádné doklady; při svém najetí do policejního vozu zn. Škoda Octavia, pak byl obviněný srozuměn, že může způsobit dvěma zasahujícím policistům těžkou újmu na zdraví či život ohrožující zranění; na služebním vozidle Policie České republiky ku škodě Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, IČ: 72050501 způsobil obviněný škodu ve výši 21.295,- Kč a na osobním automobilu zn. Audi způsobil škodu R. J. H. ve výši 39.000,- Kč ke zranění osádky policejního vozu nedošlo, a vozidlo zn. Audi 80, s připevněnými RZ, řídil obviněný přesto, ač v době jízdy měl v krvi metamfetamin v množství nejméně 735,71 ng/ml a amfetamin v množství nejméně 627,59 ng/ml, pročež nebyl způsobilý bezpečně řídit osobní automobil,
2) dne 6. 3. 2017 v době kolem 16.00-17.00 hod. v době, kdy zjistil, že jej pronásleduje označené vozidlo Policie České republiky, jako řidič motorového vozidla Audi 80, označeného v té době RZ patřící na jiné motorové vozidlo, výrazně zrychlil svoji jízdu na silnici č. I/13 ve směru z Č. L. do L., nereagoval na výzvy k zastavení vozidla signalizované nápisem „STOP“ na vozidle s označením Policie ČR, naopak zvýšil rychlost svého vozidla, načež přejížděl zvýšenou rychlostí přesahující povolenou rychlost z jízdního pruhu ve svém směru do protisměru, přičemž ohrožoval další účastníky silničního provozu, kterým hrozilo při střetu s vozidlem obviněného velmi reálně nebezpeční vzniku život bezprostředně ohrožujících poranění hlavy v podobě zlomenin kostry obličeje, klenby či spodiny lební s krvácením do nitrolební dutiny či poranění mozku; krku v podobě poranění krční páteře s porušením krční míchy či vnitřních orgánů a krvácením či průnikem vzduchu do dutiny hrudní a břišní; a končetin v podobě zlomenin dlouhých kostí končetin s krvácením, a to při vysokých rychlostech zúčastněných vozidel, zároveň osádkám nákladních vozidel při rychlosti osobního vozidla Audi ve výši 81-99 km/h hrozilo riziko vzniku až život ohrožujících poranění, zejména riziko vzniku poranění hlavy ve smyslu tzv. difusního axonálního poranění mozku při působení akceleračně - deceleračních sil, poranění krční páteře tzv. Whiplash injury s poraněním krční páteře a míchy, popřípadě poranění hrudníku v podobě poranění kostěných struktur hrudní stěny s možným poraněním nitrohrudních a nitrobřišních orgánů a průnikem vzduchu či krvácením do dutiny hrudní a břišní, u osob cestujících v autobusu s výjimkou řidiče hrozilo při střetu s osobním vozidlem obviněného analogická poranění jako u cestujících v nákladním automobilu, avšak bez možnosti řádného použití bezpečnostních pásů, a další poranění vzniklá při možném převrácení autobusu s následnými nárazy částí těl cestujících do části konstrukce autobusu či zborcení konstrukce autobusu s rizikem vzniku drtivě kompresivních poranění části těl cestujících, přičemž konkrétně v obci D. jel průměrnou rychlostí 95.6 km/hod, při vyjetí na silnici I. třídy č. 13 zabočil vlevo a pokračoval ve směru na L., neměl žádný dohled vlevo, na silnici č. 13 najel naslepo, v místě najetí jel rychlostí ve výši 52.8 km/hod, přičemž technika jízdy vylučovala jakoukoliv adekvátní reakci na situaci v silničním provozu, obviněný ve vozidle zn. Audi v daném místě při najetí na silnici I. třídy č. 13 těsně minul 3 vozidla projíždějící zleva z pohledu obviněného, přičemž vozidla jela kolem 90 km/h; než obviněný přijel k úseku se začátkem v bodě 7, minul v protisměru ve zcela zjevně vysoké rychlosti 11 protijedoucích vozidel, zde předjel jedno vozidlo a to v místě, kde je podélná čára souvislá V1a; když se obviněný dostal do úseku 7, započal riskantně předjíždět vozidlo s přívěsem, opět v místě, kde je souvislá čára, a v okamžiku, kdy se k obžalovanému blížila z protisměru vozidla, přitom v tomto úseku se pohyboval po mokré asfaltové vozovce průměrnou rychlostí 150 km/hod; těsně za tímto úsekem míjel obviněný vozidlem zn. Audi tři protijedoucí vozidla, následně v zatáčce přejel přes podélnou souvislou čáru, poté s vozidlem Audi předjížděl jedno vozidlo tak, že celou svou šíří jel obviněný v protisměru před zatáčkou, pokračoval směrem na L. v úseku č. 9-10 započal velmi riskantním předjížděním vozidla ve směru na L., přičemž vytlačil protijedoucí vozidlo v protisměru do krajnice tak, aby byl schopen předjížděcí manévr v daném úseku provést, v tomto úseku obviněný ve vozidle zn. Audi míjel 1 civilní vozidlo a 1 vozidlo s označením Policie ČR, které přijíždělo v protisměru a tímto místem řidič jel rychlostí 90,7 km/hod; obviněný míjel dalších pět protijedoucích vozidel, jel ve svém jízdním pruhu, po projetí zatáček hrozil tečný střet s vozidlem v protisměru; poté mimo obec v úseku č. 11-12 najížděl do místa před pravotočivou zatáčkou, za níž přejel do protisměru po přejetí podélné souvislé čáry a vozidlo v jeho směru jízdy předjel s rychlostí nájezdu do zatáčky ve výši 124 km/h, přičemž tato rychlost zcela zjevně nebyla přiměřenou běžné dopravní situaci a jízdě vozidla v daném místě na mokru; ve vysoké rychlosti minul další dvě vozidla; následně v úseku č.13-14 se pohyboval rychlostí 135 km/hod, minul 4 vozidla v protisměru, krátce za koncem úseku č. 14 se dostal do pozice, kde v protisměru míjel dvě předjíždějící se vozidla, přičemž řidič předjíždějícího vozidla v protisměru byl nucen uhýbat do krajnice, aby nedošlo ke střetu jejich vozidel a všichni se vešli v daný moment na vozovku; v dalším úseku č. 15-16 se vozidlo Audi pohybovalo na mokré vozovce průměrnou rychlostí 156 km/h, obviněný nejprve najel do protisměru, minul dvě vozidla, následně zahájil předjížděcí manévr vozidel v jeho směru jízdy, přitom nerespektoval jakákoliv vodorovná značení, vjel do protisměru, nejprve se vklínil opět mezi vozidla tak, že v daný okamžik byli na vozovce tři účastníci ve dvou jízdních pruzích, následně jel v protisměru a předjel další 4 vozidla, vozidla předjel v místech, která jsou oddělená podélnou souvislou čarou, která souvisle přecházela ve vodorovné dopravní značení, doplněné o zelenobílé, reflexní patníky, načež při jízdě v tomto místě předjel další vozidlo, poté se obviněný za úsekem č. 16 opět zařadil zpět do pravého jízdního pruhu po přejetí všech vodorovných dopravních značení v místě, následně míjel v protisměru 10 vozidel, než přijel k úseku č. 17-18, poté projížděl obcí L. v tomto úseku, na mokré vozovce průměrnou rychlostí 94.3 km/h, přičemž obviněný minul jedno vozidlo v protisměru, a následně přes podélnou souvislou čáru zahájil předjíždění vozidla ve svém směru jízdy, které předjel před levotočivou zatáčkou v obci, v levotočivé zatáčce v úseku 19 až 20 v obci L. obviněný zatáčkou projel rychlostí 89,5 km/h, přičemž najel celou šíří vozidla do protisměru, přejel podélnou čáru souvislou V1a a překročil tak mezní rychlost průjezdu zatáčky v daném místě na mokru, která činila 65,9 km/h; následně v úseku 21 až 22 v obci L. jel obviněný průměrnou rychlostí ve výši 99,2 km/h na mokré vozovce, touto rychlostí projel pravotočivou zatáčkou, přičemž byl nucen brzdit a minul soupravu nákladního vozidla, tahač s návěsem, která jela v protisměru od L.; po opuštění obce L. obviněný překročil mezní rychlost po průjezdu zatáčkou, vyjel do protisměru a tečně levým zadním rohem vozidla se střetl se svodidlem, načež následujícím úsekem levotočivé zatáčky projel obviněný protisměrem, před místem č. 23 minul v protisměru přijíždějící vozidla; v úseku 23 až 24 projel obviněný průměrnou rychlostí 117 km/hod, jízda probíhala za vydatného deště, na mokré asfaltové vozovce a obviněný míjel pět vozidel jedoucích v protisměru, v úseku 25 až 26 před obcí R. řídil rychlostí 117 km/hod., zde přejel do protisměru, aby mohl projet levotočivou zatáčku před obcí R., míjel další tři vozidla v protisměru, jízda v tomto úseku probíhala opět na mokrém povrchu; v obci R. v úseku č. 27-28 obviněný jel rychlostí 90 km/hod., během tohoto úseku řidič předjel dvě vozidla, obě předjížděná vozidla byla nucena změnit směr jízdy, aby nedošlo ke srážce, stihla uhnout na krajnici, řidiči těchto vozidel pravděpodobně reagovali na výstražné znamení policejního vozidla, které pronásledovalo vozidlo Audi, následně obviněný minul v protisměru jedoucí nákladní vozidlo, tahač s návěsem; v úseku č. 28-29 v obci R. jel průměrnou rychlostí přes 158 km/h, těsně na konci tohoto úseku minul obviněný v protisměru přijíždějící vozidlo, které najíždělo do obce R. ze směru jízdy od L., dále obviněný pokračoval s vozidlem Audi mimo obec průměrnou rychlostí přes 170 km/hod v úseku č. 30-31 na mokrém asfaltovém povrchu, než se na tento úsek obviněný dostal, blokoval vozidlo Policie ČR najetím na podélnou čáru spojitou Via, tímto manévrem bránil vozidlu Policie ČR v předjetí, během jízdy míjel obviněný jedno protijedoucí vozidlo, řidič protijedoucího vozidla reagoval na dopravní situaci, že jel po krajnici vozovky, a reagoval tak na dopravní situaci, v níž mu bylo pravděpodobně jasné, že protijedoucí vozidlo Audi je pronásledováno vozidlem policie; obviněný pokračoval dále po silnici I. třídy č. 13 mimo obec v úseku 32-33, kdy zde obviněný jel průměrnou rychlostí 148 km/hod, obviněný nedaleko minul protijedoucí vozidlo, najel na střed vozovky, protijedoucí vozidlo v okamžiku míjení bylo nuceno jet po krajnici, poté obviněný vjel do úseku se sníženou rychlostí jízdy na 70 km/hod, tímto úsekem projel cca dvojnásobnou rychlostí; dále pokračoval mimo obec v úseku č. 34-35, zde obviněný jel průměrnou rychlostí 94 km/hod na mokrém asfaltovém povrchu, před tímto úsekem míjel obviněný 6 vozidel, přičemž v tomto momentě došlo zjevně ke zpomalení jízdy obviněného vlivem technické závady na motoru, která se projevila později kouřem vycházejícím z motoru; obviněný svou technikou zabraňoval svému předjetí, najížděl na středovou čáru; následně v úseku č. 36-37 obviněný na silnici I. třídy č. 13 mimo obec jel průměrnou rychlostí 69.3 km/hod. na mokrém asfaltovém povrchu, v tomto úseku se již projevila technická závada vozidla, výrazně proti předchozí jízdě vozidlo zpomalilo, obviněný přitom blokoval své předjetí jízdou v protisměru, či středu vozovky; v úseku 36-37 jel obviněný v protisměru, ve kterém se k němu blížil autobus, řidič autobusu odvrátil střet s protijedoucím vozidlem Audi jízdou po krajnici, obviněný pokračoval dále v úseku č. 38-39 mimo obec průměrnou rychlostí 90 km/h. na mokrém povrchu, zde díky své akceleraci a jízdě z kopce vozidlo opět zrychlilo, na rychlost cca 90 km/h, načež v tomto úseku byl obviněný předjížděn vozidlem Policie ČR, obviněný nejprve řídil souběžně s rychleji jedoucím vozidlem Policie, přičemž obviněný následně strhl řízení vlevo a vrazil tak levou přední částí do pravé zadní části vozidla Policie ČR, když řidič vozidla Policie ČR tuto kolizi ustál a nasměroval Škodu Octávii vpravo před vozidlo Audi; obviněný s vozidlem Audi po nárazu byl odražen od vozidla policie a následně vyjel vpravo mimo vozovku, a tak jednání obviněného ve svém souhrnu bylo způsobilé vytvořit velmi vážná poranění na úrovni těžké újmy na zdraví i s možným ohrožením života, přičemž u osádky autobusu mohlo dojít ke zranění většího množství osob najednou, když v autobusu cestovalo nejméně 35 osob.
Tím spáchal ad 1) pokus zločinu násilí proti úřední osobě podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ad 2) zločin obecné ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku.
Za to byl odsouzen podle §325 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, když podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu pěti let.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci dne 26. 1. 2018, sp. zn. 31 To 524/2017, tak, že rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o trestu a sám podle §325 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, když podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku jej pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou a uložil i shodný trest vyhoštění a současně zamítl odvolání státního zástupce. Podle §80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu pěti let.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci dne 26. 1. 2018, sp. zn. 31 To 524/2017 podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) trestního řádu, s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a současně došlo k porušení zásady ne bis in idem.
K posledně uvedenému zdůraznil, že rozsudkem soudu prvního stupně a soudu odvolacího byla porušena zásada ne bis in idem jako jedna ze základních zásad trestního práva. Trestní stíhání obviněného za skutek právně kvalifikovaný dle §274 trestního zákoníku je nepřípustné. Rozhodnutím Městského úřadu Nový Bor ze dne 25. 8. 2017, č. j. MUNO 42263/2017, byla obžalovanému za jeho jednání dne 6. 3. 2017 uložena pokuta ve výši 28.000,- Kč a zákaz činnosti na dobu 14 měsíců. Přestupce byl shledán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona č. 361/2000 Sb. (nezastavil vozidlo na pokyn Stůj daný oprávněnou osobou), dle §125c odst. 1 písm. a) bod 1 (umístěná jiná RZ, než vozidlu přidělená), dle §125c odst. 1 písm. k) (neřídil se dopravními značkami, nejel vpravo při okraji vozovky) a dle §125c odst. 1 písm. d) (odmítl se podrobit vyšetření, zda při řízení nebyl ovlivněn jinou návykovou látkou). Obviněný proti tomuto rozhodnutí nepodal odvolání, a rozhodnutí je v právní moci. Je tedy trestním soudem trestán podruhé za stejné jednání a je porušena zásada ne bis in idem.
Jednání, které správní orgán kvalifikuje jako přestupek dle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona č. 361/2000 Sb. (nezastavil vozidlo na pokyn Stůj daný oprávněnou osobou), je obsaženo i ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a jedná se o totožný skutek. Za tento skutek je obviněný trestán dvakrát.
Shodně tak jednání, které správní orgán kvalifikuje §125c odst. 1 písm. k) (neřídil se dopravními značkami, nejel vpravo při okraji vozovky), je obsaženo i ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a jedná se o totožný skutek. Za tento skutek je obviněný trestán dvakrát.
Za zcela nepřípustné je pak nutno považovat dvojí trestání za jízdu pod vlivem návykových látek, kde se jedná o zcela totožný skutek. Trestním soudem je obviněný shledán vinným dle §274 TZ, když se tedy podrobil testu na přítomnost návykových látek. Za toto jednání je mu ukládán úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let. V přestupkovém řízení je trestán za to, že se odmítl podrobit tomuto vyšetření. Přestupek spočívající v odmítnutí podrobit se vyšetření je přitom ze všech přestupků kladených obžalovanému za vinu tím nejpřísnějším (jako jediný umožňuje uložení pokuty 25-50 tis. Kč a zákazu činnosti od 1 roku do 2 let), a tedy v přestupkovém řízení je za toto jednání taktéž potrestán.
Trestní stíhání je v případě jednání obviněného popsaného výše dle §11 odst. 1 písm. j) TŘ ve spojení s čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech k EÚLP nepřípustné (k tomu např. usnesení NS ČR sp. zn. 5 Tdo 527/2008).
Odvolací soud k námitkám obviněného uvedl, že „obviněný byl tedy potrestán za to, že se odmítlo podrobit vyšetření a pokud posléze své stanovisko změnil a vyšetření se podrobil, měl se bránit tomuto potrestání podáním opravného prostředku ve správním řízení. Obviněný tedy nebyl citovaným rozhodnutím MÚ Nový Bor postižen za to, že motorové vozidlo řídil ve stavu vylučujícím způsobilost a zásada ne bis in idem nebyla porušena“.
Výše uvedená argumentace odvolacího soudu je nesprávná. Obviněný nemůže být současně potrestán za to, že se odmítl podrobit vyšetření na přítomnost návykových látek a současně za to, že v tomto testu byly zjištěny hodnoty odůvodňující právní kvalifikaci dle §274 trestního zákoníku. Zjednodušeně řečeno, tyto možnosti se navzájem vylučují a dvojí trestání obviněného za takové jednání je nesmyslné. Fakticky se může jednat toliko o jeden totožný skutek, nikoliv o dva samostatné skutky. Byl-li v minulosti obviněný za tento skutek potrestán a toto rozhodnutí je v právní moci, tak jej nelze podruhé za tento skutek potrestat. Je zcela nepřípustné obviněného potrestat podruhé a odůvodnit tento postup tím, že si měl obviněný proti rozhodnutí přestupkového orgánu podat odvolání. Trestní soud je povinen rozhodnutí přestupkového orgánu respektovat, a je-li toto rozhodnutí v právní moci, tak je povinností soudu vyvodit z tohoto právní závěry v tom směru, aby obviněný nebyl za shodný skutek potrestán dvakrát. Této své povinnosti odvolací soud nedostál, a rozhodnutí je z tohoto důvodu nesprávné.
K dalším námitkám vytýká soudu prvního stupně a odvolacímu soudu, že jako důkaz připustily videozáznam kamery instalované v jednom z policejních vozů pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně soud popisuje skutkový děj, na jehož základě dospívá k závěru, že jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata trestného činu dle §272 odst. 1 trestního zákoníku. Skutková věta uvedená pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně je ,,přepisem“ závěrů znaleckého posudku Ing. Miroslava Tesaře. Znalec při svém zkoumání vycházel z videozáznamu kamery instalované v jednom z policejních vozů. Videozáznam v předložené podobě není dostatečným podkladem pro závěry znalce, a tedy ani pro závěry soudu. Soud se v napadeném rozsudku vůbec nezabývá použitelností videozáznamu jako klíčového důkazu, a to co do jeho kvality, přesnosti a věrohodnosti. Nepoužitelný záznam pak nemůže být podkladem pro zpracování znaleckého posudku. Autokamera, kterou byl pořízen videozáznam, není v rozsudku nijak označena. Není uvedeno, o jakou značku se jedná, jaký je rok výroby, jaké jsou její parametry. Nejsou obsahem spisu žádné doklady prokazující, že záznam z kamery přesně odpovídá realitě. Není doložen žádný certifikát či atest. Znalec na základě videozáznamu rozdělil jízdu obviněného do úseků, a na základě analýzy skutečné délky těchto úseků a času jízdy dle záznamu určil rychlost vozidla. Byť fyzikálně je tento postup korektní, tak věrohodnost doby jízdy určené dle záznamu je pochybná. Nelze vyloučit, a nelze ani lidským okem rozeznat, zda tento záznam není například o 20 % zrychlen oproti skutečnosti. Pokud by tomu tak bylo, pak jsou údaje o rychlosti jízdy zatíženy výraznou chybou. Z těchto důvodů se domníváme, že záznam z autokamery není vůbec použitelný jako důkaz, a není tedy jako důkaz ani použitelný znalecký posudek Ing. Tesaře, který z videozáznamu vychází.
K videozáznamu uvedl, že subjektivní vnímání rychlosti jízdy sledované ze záznamu např. na TV je odlišné od vnímání ve skutečnosti. Záznam obvykle působí výrazně rychleji, než je tomu ve skutečnosti. Proto nelze souhlasit se závěrem soudu, že výpověď svědka V. je subjektivní a soud považuje za vhodnější vycházet ze znaleckých posudků a důkazů, které objektivně zachycují skutečnost bez zkreslení subjektivním vnímáním (záznam z autokamery). Skutečnost je právě opačná. Tento svědek vnímal situaci na místě samém na vlastní oči, a popsal, jak situace reálně vypadala. Videozáznam není v daném případě objektivním zachycením skutečnosti (viz. výše - absence certifikace kamery, subjektivní vnímání diváka). Pro úplnost třeba zdůraznit, že tento svědek uvedl, že kdyby nesjel ke krajnici, tak by se asi nic nestalo. Tedy tuto situaci vůbec nevyhodnotil jako rizikovou. Jedná se o řidiče autobusu, tedy bezesporu osobu zkušenou, pohybující se na pozemních komunikacích téměř denně. Pokud by se jednalo o skutečně rizikovou situaci, pak by si tuto událost zcela jistě podrobně pamatoval a jako rizikovou ji především jasně označil. Při nepoužitelnosti důkazů videozáznamem a znaleckým posudkem Ing. Tesaře nelze dospět k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu označeného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně a měl být v tomto bodě obžaloby zproštěn. Vzhledem k výše uvedenému shledáváme být extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, a tento extrémní rozpor činí předmětem dovolání. Skutkový stav zjištěný obecnými soudy, pokud se opírá o pochybný důkaz v podobě videozáznamu, není zjištěný dostatečně a nelze na jeho základě dospět k závěru o vině obviněného.
Na základě shora uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 524/2017-618 ze dne 26. 1. 2018 a dle §265 1 odst. 1 přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil s tím, že obviněný P. A. R. jen opakuje své výhrady uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se přitom oba soudy bezezbytku vypořádaly. Pokud jde o prvně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, ten spočívá obecně vzato v porušení ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, tj. v situaci, kdy je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli to podle zákona není přípustné. Tento dovolací důvod je přitom dán pouze tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 trestního řádu nebo v §11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.
Obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku dovolává nepřípustnosti trestního stíhání proto, že o skutku, který je předmětem tohoto trestního řízení, již údajně rozhodl jiný orgán, tj. z důvodu překážky „ne bis in idem“. Shledává tedy naplněným důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. m) trestního řádu. Rozhodné pro posouzení přípustnosti trestního stíhání z hlediska zásady „ne bis in idem“ je to, zda jde o stejný skutek či nikoli. Totožnost skutku je zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1682). Srovnají-li se v posuzované věci jednání obviněného popsaná v rozhodnutí o přestupcích a jednání popsané ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, je zřejmé, že tato se v podstatných okolnostech neshodují ani co do jednání, ani co do vzniklého následku. Pokud jde o přestupek podle §125 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, ten spočívá v porušení §5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu. Toto ustanovení vyjadřuje povinnost řidiče podrobit se na výzvu policisty (či jiné osoby) vyšetření toho, zda je ovlivněn jinou návykovou látkou než alkoholem. Jednání pachatele tedy spočívá v odmítnutí takového vyšetření. Škodlivým následkem je pak nerespektování pokynu policejního orgánu a tím narušení řádného výkonu pravomoci policejního orgánu při šetření činů v rámci provozu na pozemních komunikacích. V případě trestného činu podle §274 trestního zákoníku naopak jednání obviněného spočívalo v jízdě motorovým vozidlem ve stavu, kdy ho nemohl bezpečně řídit a ovládat (a tuto okolnost obviněný ani nezpochybňuje). Jeho následkem pak bylo - neboť jde o ohrožovací delikt - vyvolání stavu ohrožení života a zdraví lidí, či ohrožení majetku. Je tedy evidentní, že v posuzované trestní věci šlo o zcela odlišné skutky (v tomto směru lze odkázat také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 sp. zn. 8 Tdo 78/2011 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. 3 As 92/2014).
Podivuje-li se dovolatel nad skutečností, že byl na jedné straně uznán vinným přestupkem spočívajícím vtom, že se odmítl podrobit vyšetření na ovlivnění jinou návykovou látkou, nicméně toto vyšetření následně proběhlo a hladina návykových látek byla řádně zjištěna, pak toto není - i s ohledem na zcela odlišné skutky - problémem soudů. Jak připomněl odvolací soud, odmítl-li se nejprve podrobit vyšetření a posléze své stanovisko změnil, a přesto byl uznán vinným v přestupkovém řízení, měl se bránit podáním opravného prostředku ve správním řízení.
Naprosto shodný závěr je namístě učinit také ohledně zbylých přestupků. Ani v jejich případě totiž není v podstatných okolnostech shoda sjednáním kvalifikovaným jako zločin obecného ohrožení, a to ani v jednání, ani v následku. V tomto směru bych si dovolil odkázat na pasáž rozsudku odvolacího soudu označenou bodem 12., kde se dané problematice Krajský soud Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poměrně podrobně věnuje.
Pokud jde o zbylé výhrady, jimiž se dovolatel snažil zpochybnit naplnění znaků zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku, ty pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný P. A. R. je patrně uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ten však spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Opravňuje tedy Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. V jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu, a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je naopak dovolací soud povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. Obviněný však vytýká pouze nedostatky provedeného dokazování, potažmo napadá hodnocení některých důkazů soudy. To jsou přitom námitky, které stojí mimo rámec uplatněného (i jakéhokoli jiného) dovolacího důvodu, a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou. Předně není zřejmé, jak dospěl obviněný k závěru o nevyužitelnosti kamerového záznamu a posudku znalce Ing. Tesaře. Styl jeho jízdy je patrný nejen z těchto dvou důkazů, ale rovněž z výpovědí svědků K., Š., K. a S. Vytýká-li tedy obviněný, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry, jde o tvrzení neopodstatněné, nepodložené a pouze formálně proklamované. Ačkoli to dovolatel zpochybňuje, jeho jednání jednoznačně naplnilo znaky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku (přiměřeně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1094/2013, usnesení ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 6 Tdo 468/2016, a další).
Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně navrhuje, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjadřuje svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo nutno posoudit, zda obviněným P. A. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu je dán tehdy, bylo-li vedeno trestní stíhání, ačkoli mělo být soudem zastaveno, neboť ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Žádné jiné důvody či nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení nezakládají tento dovolací důvod. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu se neuplatní za situace, kdy se pokračovalo v trestním stíhání, které bylo původně zastaveno, jen proto, že obviněný na tom trval (§11 odst. 4 trestního řádu), a stejně tak se neuplatní v případě, že je vedeno trestní stíhání pro dílčí útok pokračujícího trestného činu, přičemž o některém jiném útoku tohoto trestného činu již bylo pravomocně rozhodnuto (§11 odst. 3 trestního řádu). Proti obviněnému by tak bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) či §314p odst. 3 písm. c) nebo §314r odst. 5 trestního řádu. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 trestního řádu. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 nebo podle §11a trestního řádu, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Právně relevantně je namítán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když to však v dané věci neznamená, že byl uplatněn důvodně.
V obecné rovině je nutno zdůraznit, že zásadu ne bis in idem – právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za týž čin – ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv je tedy na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V důsledku toho může dojít k uplatnění této zásady ve čtyřech typově odlišných situacích:
| osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním stíhání nebo jiný trestný čin,
|
| proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není možné pro týž čin vést přestupkové řízení, postihnout ji za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin,
|
| proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu ji za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě,
|
| osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.
|
To vše platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu (tomtéž skutku) nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc již na tomto místě je nutno zdůraznit, že s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy (skutky), které mohou být posouzeny správními orgány jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu. Zde platí čtvrtá varianta.
Konkrétně v případě námitky ne bis in idem Nejvyšší soud podotýká, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe včetně Evropského soudu pro lidská práva, a Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 5 Tdo 587/2014) při aplikovaní tzv. Engel kritérií platí, že se musí jednat o zcela totožný skutek, což v daném případě nenastalo. Zde platí, že správní postih se týká rozhodnutí Městského úřadu v Novém Boru ze dne 25. 8. 2017, č. j. MUNO 42263/2017, kde mu byla uložena pokuta 28.000 Kč a zákaz činnosti 14 měsíců za spáchání přestupku spočívající v tom, že nezastavil na pokyn stůj, dále že měl umístěnou jinou registrační značku na vozidle, neřídil se dopravními značkami, jel při kraji vozovky a nakonec odmítl se podrobit vyšetření, zda při řízení nebyl ovlivněn návykovou látkou. Jedná se ve všech bodech o jiné jednání a i jiný, zde hrozící následek. Pokud jde o kvalifikaci podle §274 tr. zákoníku, tedy ohrožení pod vlivem návykové látky, tak platí, že obviněný byl ovlivněn drogou tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu 1. stupně, že nebyl schopen bezpečně ovládat vozidlo. Jako zamýšlený následek zde pak došlo k ohrožení života a zdraví lidí a majetku a tudíž jde o zcela odlišný skutek, při zvážení situace, za jaká jednání byl postižen správním orgánem. Je sice skutečně paradoxní, že existuje jeho postižení za tzv. odmítnutí zkoušky na ovlivnění drogou, ačkoliv se nakonec této podrobil a z krve byla zjištěna zmíněná hladina drogy v jeho těle, nicméně to má relevanci toliko ve vztahu k případnému správnímu řízení a k přezkumu tohoto správního rozhodnutí, když je evidentní, že takový postih by pravděpodobně namístě nebyl. Z hlediska jeho trestní odpovědnosti však tato situace není rozhodná.
Jde zde o odlišnou situaci od rozhodnutí Nejvyššího soudu 22. července 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003 (publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu T 736, kde bylo shledáno, že je porušením zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže byl obviněný trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento čin obviněného posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. Zde se jednalo o případ krádeže zářivkových osvětlovacích těles v celkové hodnotě 16 900 Kč, když tato škoda nebyla původně zjištěna a pachatelé byli postiženi pokutou za přestupek městským úřadem. Obecně tedy platí, že pravomocné postižení pro přestupek u téhož jednání je porušením čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak pro řízení vozidla obviněným pod vlivem návykové látky a následného postupu při lékařském vyšetření k tomuto porušení nedošlo.
Zbylé námitky se týkají výlučně zjištění skutkového stavu věci, které toliko formálně jsou podřazovány pod tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zde však platí, že způsob provádění důkazů a jejich hodnocení je doménou nalézacího soudu a jejich přezkum doménou soudu odvolacího, což v daném případě bylo naplněno. Není zde naplněn onen extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozovanými, kdy jak soud nalézací, tak soud odvolací v daném případě zcela konkrétně uvedly, proč a z jakých důkazů v dané věci vycházely. Úvahy o údajné procesní nepoužitelnosti záznamu kamerového systému se zcela míjí s realitou, ryzí spekulací je pak možné zkreslení o 20%. Jde o námitky procesního rázu, jež nezakládají přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. To platí i pro údajné vnímání situace z hlediska ohrožení provozu svědkem V., takto řidičem autobusu, který byl, vyjma policistů, ustanoven jako jediný jiný účastník silničního provozu a jež se subjektivně ohrožen necítil.
Z hlediska užité právní kvalifikace nejzávažnějším zločinem obecného ohrožení ve smyslu §272 odst. 1 tr. zákoníku též provedené důkazy a právní závěry nižších soudů dovolují vyslovit závěr, že k naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto zločinu došlo, když obviněný svou nepřiměřeně rychlou a riskantní jízdou způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na zdraví, čímž spáchal zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. To je zcela v souladu dosavadní rozhodovací praxí k této právní kvalifikaci, kdy kupř. právní věta usnesení Nejvyššího soudu 6 Tdo 468/2016 zcela jasně hovoří o tom, že „O zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku jde zpravidla za situace, kdy pachatel řídí vozidlo vysoce riskantním a hazardním způsobem, který se vyznačuje hrubým nerespektováním dopravních předpisů (včetně výrazného překročení dovolené rychlosti) a který již nabyl prvků živelnosti, přičemž pachatel protiprávním činem ohrozí další účastníky silničního provozu na jejich životě nebo zdraví.“ Jedná se o zcela analogickou situaci, zde potencovanou vlivem drogy u obviněného jako řidiče.
S ohledem na shora uvedené rozhodl Nejvyšší soud, že dovolání obviněného odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, když toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal