ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.795.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 795/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání podaném M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 169/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 186/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 70 T 186/2016, byl M. B. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným v bodě 1) tím, že:
společně s L. K., (který si odvolání nepodal, pozn. Nejvyššího soudu), dne 25. 9. 2016 v době kolem 4:10 hod. v O.-Z. na ulici K. na chodníku mezi domem a hřištěm po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti vedeni záměrem vzít mu jeho věci obestoupili poškozeného P. B., a oslovili jej nejprve s dotazem „kolik je hodin“, kdy po jeho odpovědi ho obv. K. vyzval k ukázání mobilního telefonu, což jmenovaný odmítl, načež jej oba obvinění uchopili za tělo a oděv a odtáhli silou ke zdi blízkého domu, přičemž mu přikázali, aby si sundal z těla náramek a řetízek, čemuž on již ve strachu z fyzického napadení vyvolaném v něm úmyslně obviněnými při oboustranném vědomí jejich přesily, nočních hodin, tmy a nepřítomnosti osob schopných zabránit jejich případnému dalšímu násilí vyhověl a nechal si jimi uvedené šperky odebrat, současně mu též obv. B. sebral z hlavy kšiltovou čepici, vzal si od něj rovněž vyžádanou finanční hotovost 200 Kč a poté oba obvinění i se všemi zmiňovanými předměty patřícími poškozenému odešli pryč a ponechali si je pro sebe, takže mu odcizením ocelového náramku o délce asi 20 cm a šířce přibližně 1,5 cm, řetízku z bílého zlata o délce zhruba 50 cm a šířce cca 0,5 cm, kšiltové čepice zn. New Era s logem sportovního klubu a peněz v sumě 200 Kč způsobili škodu v celkové výši 4.550 Kč.
Tím spáchal zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tehdy účinného.
O odvolání obviněného, státního zástupce a poškozeného (zde ve vztahu k L. K.) rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 169/2017, tak, že k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a uložil mu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tehdy účinného. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. B. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 169/2017, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a dále z důvodu zamítnutí odvolání bez splnění procesních podmínek.
V úvodu předeslal, že v intencích ust. §265b tr. ř. není dovolací soud, stricto sensu, oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudu nalézacího a případně odvolacího. Ovšem s poukazem např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1253/2015 (uveřejněné pod č. 12/2016 Sb. rozh. tr.), které poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, „ podle něhož dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, která zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. I. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány tyto zásadní procesní vady, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měly nebo mohly mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu lze (výjimečně) připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum“.
Dovolatel v této souvislosti odkazuje rovněž na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14 (viz též 40/2014 Sb.), podle něhož platí, že každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Dále pak sp. zn. I. ÚS 3315/13 ze dne 6. 11. 2013 (s nímž se výše uvedené plenární stanovisko ztotožnilo), z něhož se mj. podává, že dovolací soud je „povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Jinými slovy, při rozhodování o dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle §265b trestního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv. ... Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. ... Jinými slovy, námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu“.
V intencích uvedeného dovolatel, vědom si toho, že jeho dovolací námitky jsou především námitkami skutkovými, tvrdí, že skutková zjištění nalézacího soudu, která beze zbytku přejal soud odvolací, jsou v podstatném rozporu s provedenými důkazy, resp. spočívají na nedostatečně provedeném dokazování. Tyto námitky jsou podle názoru dovolatele způsobilými vyvolat dovolací přezkum, neboť vytýkaným postupem nalézacího a odvolacího soudu, zejm. pak způsobem, jakým soudy ke skutkovým závěrům vůbec dospěly, bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv dovolatele, zejm. pak do práva na spravedlivý proces.
Rozhodnutí soudů obou stupňů nezohlednily, že dovolatel nebyl přítomen na místě činu po celou dobu, jak je zřejmé z kamerového záznamu, konkrétně ze záznamu v čase 4:11:19 hod. až 4:12:28 hod. Na tuto skutečnost dovolatel opakovaně poukazoval v průběhu řízení. Dovolatel se prokazatelně vzdálil z místa činu a napadání poškozeného se účastnil podle kamerového záznamu pouze odsouzený L. K. Ze záznamu je také patrné, že tím, kdo odtlačil poškozeného mimo záběr kamer, byl odsouzený K. Aktivita dovolatele není ze záznamu vůbec zřejmá. Tento kamerový záznam tedy svědčí ve prospěch verze dovolatele, že se loupeže jako spolupachatel neúčastnil, což ani nalézací, ani odvolací soud neakceptovaly, když dospěly k opačnému závěru. Soudy obou stupňů tedy v konečném důsledku neprovedly dokazování tak, aby bez důvodných pochybností dospěly k závěru o vině dovolatele. Na zásadní rozpory ve výpovědích osob, vypovídajících proti dovolateli v možné snaze vyvinit se (svědek Š.), resp. svou vinu zmírnit (odsouzený K.), upozorňoval sám dovolatel ve svém podrobném závěrečném návrhu před nalézacím soudem. Odvolací soud se s odvolací námitkou dovolatele, že nalézací soud pochybil, pokud neprovedl podle §211 odst. 6 tr. ř. důkaz přečtením úředních záznamů o vysvětleních, podaných odsouzeným K., poškozeným P. B. a svědkem T. Š., neztotožnil a v odvolacím řízení opakovaný návrh dovolatele na provedení dokazování těmito úředními záznamy také zamítl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že „lze připustit existenci rozporů ohledně toho, kdo konkrétně vzal poškozenému náramek z ruky a kde měl poškozený svou čepici, je nutno zdůraznit, že tím není zpochybněno, že k odnětí těchto věcí poškozenému došlo …“, nepřimělo ho toto zjištění k tomu, aby dokazování doplnil a vypořádal se s důkazními návrhy dovolatele. Odvolací soud tedy sám připustil, že nebylo dostatečně objasněno, kdo měl jakou úlohu a jaký byl skutečně podíl dovolatele na protiprávním jednání, přesto neusiloval o nápravu, čímž podle dovolatele porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Z jednotlivých výpovědí a vysvětlení poškozeného B. je zřejmé, že tento byl v době skutku v tak podnapilém stavu, že nebyl schopen tvrdit konstantní skutečnosti o klíčových momentech, včetně přiřazení úloh jednotlivým zúčastněným osobám, a nebyl schopen správně identifikovat ani úlohu svědka Š. Toho zpočátku označoval za spolupachatele, avšak tento svůj pohled změnil poté, co na policii v přípravném řízení zhlédl videozáznam z místa činu. Přesto však měl do té doby za to, že i svědek Š. se účastnil na jeho napadání. V souvislosti s tím je důležité zmínit i to, že poškozený B. se osobně zná s dovolatelem, který má za to, že právě z toho důvodu poškozenému utkvěl více v paměti. Stejně tak výpovědi a vysvětlení dalších jmenovaných osob (tj. odsouzeného K. a svědka Š.) vykazují vnitřní rozpory v klíčových otázkách.
Proto obhajoba navrhovala již v nalézacím řízení s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1230/2016-70, aby byly čteny úřední záznamy o vysvětleních podaných ve věci (viz protokol o hlavním líčení ze dne 12. 7. 2016) a aby rozpory mezi těmito vyjádřeními a výpověďmi v rámci provedených výslechů byly soudem náležitě vyhodnoceny. Obžaloba však s takovým postupem nesouhlasila. Sám nalézací soud však připustil, že role jednotlivých účastníků nejsou zcela jasné i přes dokazování videozáznamem a že: „j e ... patrno, kde došlo ke spáchání trestné činnosti a kolik zde bylo přítomno osob, avšak přesná identifikace jednotlivých osob je sporná“. Ve smyslu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo zapotřebí vyžadovat souhlas státního zástupce a bylo namístě protokoly o předmětných vysvětleních k důkazu provést a odsouzeného K., poškozeného B. a svědka Š. v rámci jejich výslechů s rozpory oproti jimi podaným vysvětlením konfrontovat.
Tím, že soudy obou stupňů neučinily odpovídající pokus směřující k odstranění zásadních rozporů mezi jednotlivými výpověďmi odsouzeného K., poškozeného B. a svědka Š., rezignovaly bez relevantních důvodů na povinnost provést dokazování v potřebném rozsahu. Tím bylo zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces, založeného ústavním pořádkem.
Soudy obou stupňů se měly pokusit doplnit dokazování v souladu s ustanovením §211 odst. 6 tr. ř., pokud ve vyjádřeních uvedených osob z různých stadií trestního řízení byly významné rozpory; to ostatně vyplývá z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1230/2016. Ze stejného usnesení pak plyne, že Nejvyšší soud vycházel v tomto rozhodnutí i z Nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, ve kterém Ústavní soud vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly závažnými skutečnostmi, které se podávaly z množství úředních záznamů o podaném vysvětlení. Podle Nejvyššího soudu lze souhlas státního zástupce se čtením úředních záznamů o vysvětlení osob v hlavním líčení nalézacího soudu za určitých podmínek předpokládat, neboť opačný postup by byl v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces garantovaný čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. Státní zastupitelství podle §2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný, přičemž svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a základních svobod. Podle §2 odst. 5 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení objasňovat způsobem uvedeným v trestním řádu i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Proto je povinností státního zástupce zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a z toho plynoucí zákaz zatajovat důkazy, které svědčí ve prospěch obviněného.
S poukazem na další rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle dovolatele totiž došlo k porušení jeho základních práv a svobod a z ústavněprávního pohledu se na jeho případ vztahuje problematika tzv. opomenutých důkazů. Opomenutí důkazu z ústavněprávního pohledu zahrnuje situace, kdy bylo účastníkem navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak k jeho provedení nedošlo, jelikož takový návrh byl soudem zamítnut. Viz nález Ústavního soudu III. ÚS 177/04: „Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci“.
Nelze se tedy ztotožnit se závěry odvolacího soudu, že skutková zjištění okresního soudu jsou správná a že vycházejí z provedených důkazů. Naopak postup odvolacího soudu, který vady řízení před soudem nalézacím nenapravil, založil uplatněný dovolací důvod. S ohledem na výše uvedené, zejména proto, že skutkový stav byl zjištěn nedostatečně, některé důkazy byly opomenuty a nebyly odstraněny klíčové rozpory mezi provedenými a neprovedenými důkazy navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto vrátil věc k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil v tom směru, že nastíněnou dovolací argumentaci nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze především namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu však zejména nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nicméně právě takovéhoto postupu se obviněný v podstatě domáhá, proto má za to, že jeho námitky nemohou být pod uplatněný dovolací důvod přiřazeny. Mohlo by se tak stát pouze výjimečně, a to kdyby bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory, tedy situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K žádné takové extrémní vadě však v tomto případě nedošlo. Ačkoliv si lze hypoteticky představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy činné v této věci, tak jejich skutkové závěry extrémně vadné nejsou, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech, a to především ve výpovědi svědků B. (poškozený) a Š., které jsou podpořeny též kamerovým záznamem z místa činu, v podstatě korespondují též s výpovědí spoluobviněného K. Co do hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která svědčí o vině obviněného bez jakékoliv důvodné pochybnosti, lze odkázat zejména na str. 5–7 rozsudku krajského soudu, kde jsou tyto otázky v návaznosti na rozsudek okresního soudu řešeny a kde krajský soud dospěl ke správnému závěru, že vina obviněného je dostatečně prokázána, když tento závěr podle něj za extrémně vadný označit nelze. Soud se zde zároveň správně vypořádává s možnými rozpory či nedostatky skutkových zjištění, jež mají podle názoru obviněného svědčit v jeho prospěch, přičemž je správně označuje za nepodstatné. Pokud jsou v řešeném případě dány jisté nejasnosti, pak se netýkají skutečností rozhodných z hlediska naplnění skutkové podstaty předmětného zločinu. Okolnosti zakládající trestní odpovědnost obviněného jsou totiž zjištěny bezpečně.
Co se týče okolnosti, že soudy neprovedly obviněným označené důkazy (čtení úředních záznamů), to bez dalšího neznamená, že se soudy dopustily pochybení. Vadu v podobě opomenutých důkazů či neúplnost provedeného dokazování totiž nelze spatřovat jen v tom, že soud neprovede navržený důkaz, jelikož není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je pouze povinen tento postup odůvodnit. To se i v řešeném případě stalo (srov. str. 3 rozsudku krajského soudu). V situaci, kdy je vina prokázána bez důvodných pochybností, přičemž případné nejasnosti se netýkají okolností majících vliv na trestní odpovědnost obviněného, pak by další doplnění dokazování bylo nadbytečné (srov. str. 5 odst. 2 rozsudku krajského soudu, kde je správně uvedeno, že veškeré podstatné důkazy byly provedeny). Nadbytečnost důkazu je přitom uznávaným důvodem pro odmítnutí důkazního návrhu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01), neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá. Pokud jde o výtku týkající se nesouhlasu státního zástupce se čtením úředního záznamu, pak platí, že zde ve skutečnosti nemůže jít o posouzení samotného udělení souhlasu či posouzení režimu tohoto udělení, neboť tato ryze procesní otázka nemůže být přiřazena pod žádný z dovolacích důvodů. Ve skutečnosti jde o to, zda nedostatek souhlasu státního zástupce a v důsledku toho též nepřečtení úředního záznamu nebylo zásahem do práva na spravedlivý proces, neboť v zásadě pouze touto cestou lze nastíněnou procesní otázku přiřadit pod uplatněný dovolací důvod. Neprovedením obviněným označených úředních záznamů k důkazu ovšem k zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo. Výše bylo totiž vysvětleno, že se jednalo o důkazní návrh nadbytečný, takže jeho odůvodněným zamítnutím k zásahu do práva na spravedlivý proces dojít nemohlo a vada opomenutých důkazů, která zásah do práva na spravedlivý proces představuje, nenastala. Výtky obviněného týkající se souhlasu státního zástupce nelze považovat za opodstatněné též z dalších důvodů: lze souhlasit s názorem krajského soudu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1230/2016 nelze vykládat tak, jak činí obviněný. Pokud totiž Nejvyšší soud hovoří o předpokladu souhlasu státního zástupce se čtením úředního záznamu, pak to jistě neznamená, že takový souhlas není nezbytný. To, že se souhlas podle Nejvyššího soudu zpravidla předpokládá, neznamená, že takový souhlas není nutný. Předpokládání souhlasu znamená v daných souvislostech „pouhé“ očekávání, že bude souhlas vysloven, a to zejména ve skutkově složité situaci, kdy takový souhlas k bližšímu objasnění přispěje. Ze zákona nelze žádným výkladem dovodit, že by sankcí za nevyslovení souhlasu byla možnost přečtení úředního záznamu bez souhlasu státního zástupce. Tento názor by byl se zákonem v přímém rozporu, neboť ten čtení úředního záznamu souhlasem výslovně podmiňuje. Následkem nesouhlasu státního zástupce tedy není čtení úředního záznamu bez ohledu na takový nesouhlas. Následek pak vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2884/16 – dopad do skutkových zjištění, který může mít negativní důsledky pro obžalobu z hlediska toho, zda je vina prokázána bez důvodných pochybností, viz bod 21 citovaného rozhodnutí, nikoliv možnost čtení úředního záznamu bez souhlasu, kterýžto následek Ústavní soud nedovodil.
Námitky uplatněné obviněným tedy nelze pod tvrzený dovolací důvod podřadit, nelze je však přiřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Jelikož neshledal ani existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí či existenci opomenutých důkazů, má za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Předmětné dovolání proto navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V zásadě platí, že se obviněný domáhá toho, aby jeho jednání nebylo posouzeno jako spolupachatelství k loupeži, ale jednání z hlediska právního posouzení mírnějšího. Takový postup však není možno podřadit pod tvrzený dovolací důvod.
Ze shora uvedeného je tak možno uzavřít, že obviněný se v zásadě domáhá toho, aby byly přečteny protokoly o podaných vysvětleních osob, jež byly následně v hlavním líčení vyslechnuty, a to dílem v postavení jako spoluobviněný (K.), dílem v postavení svědků – poškozeného B. a svědka Š. Je však zjevné, že dochází k totální dezinterpretaci rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1230/2016, kdy s ohledem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 556/2017 v bodě 54 platí, že souhlas státního zástupce musí být v dané věci každopádně dán. V dané věci platí, že tento souhlas nebyl udělen, jednalo se o situaci, kdy všechny tyto osoby byly řádným způsobem kontradiktorně vyslýchány v průběhu hlavního líčení, když na základě těchto důkazů měl soud prvního stupně dostatek podkladu pro zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
Nejvyšší soud v dané věci poukazuje na bod 21 nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2884/16, který se zabýval touto situací a dospěl k závěru, že „státní zástupce má zákonem stanovenou povinnost v přípravném řízení prověřovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem je však jeho postavení modifikováno a státní zástupce, který je dominus litis přípravného řízení, se v řízení před soudem, kde je dominus litis soud, stává stranou řízení. To ovšem neznamená, že státní zástupce může v řízení před soudem neomezeně využívat či dokonce zneužívat svá procesní práva. Jakožto státní orgán uplatňující státní donucení je i státní zástupce v řízení před soudem vázán ústavně zakotveným omezením vyplývajícím z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Citované ustanovení, které je v podstatě rezignací na kontradiktornost řízení, však poskytuje ochranu především obviněnému, nikoliv obžalobě. Situacím, kdy obviněný se čtením úředních záznamů souhlasí a státní zástupce nikoliv, je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Zejména tehdy, pokud by takto úřední záznam pro nesouhlas pouze státního zástupce nebyl čten a dotyčná osoba by ani nebyla v řízení před soudem vyslechnuta , by bylo povinností soudu zohlednit tuto procesní taktiku státního zástupce při úvaze o vině obviněného. Jakkoliv totiž takto nečtený úřední záznam nemůže vůbec sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu o vině, může být jeho existence spolu s nesouhlasem státního zástupce s jeho přečtením podkladem při úvaze, zda je za takových okolností vina obviněného skutečně prokázána bez důvodných pochybností“. Tedy jde o situaci, kdy státní zástupce svým postupem znemožňuje případnou verifikaci obhajoby. Taková situace v dané věci rozhodně nenastala, když je nutno zdůraznit, že obviněný v zásadě ani konkrétně neuvádí, v čem by ony tak zcela zásadní rozpory měly spočívat a zejména jak by pak v kontextu ostatních, velmi přesvědčivých důkazů o jeho vině, měly změnit rozhodnutí.
Dále jde o nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08, kde se výslovně hovoří o „tzv. presumptio boni viri (předpoklad řádného člověka), který se v trestním řízení uplatňuje ve vztahu k obviněným, zatímco případná informace o trestných aktivitách svědka, je-li podstatná pro rozhodnutí o vině, musí být důsledně prověřena zcela ve smyslu zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací dle §2 odst. 5 tr. řádu“. V tam uvedené věci se pak měla pozornost věnovat otázce úředních záznamů osob, vůči kterým se měl poškozený (v zásadě lichvář) dopouštět trestné činnosti. Nic takové v této věci není tvrzeno, kdy poškozený byl osoba náhodně se vyskytující na místě činu, ničím nezainteresován na výsledku řízení a případném křivém obvinění obviněného.
Je vcelku zjevné, že poškozený byl v podnapilém stavu, ostatně to bylo právě důvodem pro jeho napadení, a i výzvu ze strany obviněného ke spolupachateli, aby byl přepaden (slovy „hele najebanec, obereme ho“), když současně platí, že pokud původně vnímal i účast třetí osoby, tak je to možno přiřadit jeho strachu, jestliže je v noci obstoupen více osobami. Nicméně to neznamená, že by se jednalo o tak zásadní rozpor, který by měl vliv na posouzení věci, když to samé platí i ohledně skutkové námitky týkající se odebrání čepice poškozeného. Je tak zjevné, že pod platný dovolací důvod je podřazován nesouhlas s procesním postupem soudu prvního stupně a z toho údajný opomenutý důkaz, když však tato podmínka opomenutého důkazu naplněna není, jak bylo shora vysvětleno. V dané věci bylo správně vycházeno z důkazů provedených v hlavním líčení kontradiktorně před soudem prvního stupně.
Současně není pochyb o právním posouzení skutku jako zločinu loupeže, konkrétně spolupachatelství, jež zde bylo naplněno, byť byla situace nepřehledná a ani kamerový záznam zde nevnáší zcela jasno (nicméně nižší soudy jasně popsaly, že poškozený byl odtažen mimo dosah kamery), což však neznamená, že by nebylo možné vzít za prokázané jednání obviněného, byť podíl spoluobviněného, dnes již odsouzeného K. byl přinejmenším srovnatelný. Tento spolupachatel jej ostatně usvědčil, stejně jako svědek Š., kdy úvahy o jejich možné motivaci nemají oporu v obsahu spisu, a jedná se o spekulace obviněného. Platí, že pohrůžka násilí byla umocněná dvěma pachateli, jak výslovně hovoří viz str. 7 odst. 3 rozsudku odvolacího soudu. Toto rozhodnutí pak na str. 6–7 řeší otázku kamerového záznamu – odstoupení obviněného, ale pouze o 2 metry, kdy jde též o odtlačení mimo kameru, dále pak i otázku odcizení čepice, kdy se hovoří, že ta nemusela být na černobílém záznamu vidět. Podstatné skutečnosti jsou tak zcela v souladu s provedenými důkazy a žádný, natož pak extrémní nesoulad není naplněn.
Deklarovaný dovolací důvod tak v dané věci nebyl naplněn a je namístě dovolání jako nedůvodné odmítnout. Z tohoto důvodu bylo dovolání obviněného M. B. odmítnuto postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal